Orchestr

Orchestr je označení pro početnější hudební instrumentální těleso, v němž jsou alespoň hlavní nástroje zastoupeny více než jedním hráčem. Na rozdíl od menších těles (duo, kvarteto atd.) orchestr většinou řídí dirigent.

Název a původ

V tomto významu se slovo orchestr poprvé objevuje v baroku (Johann Mattheson: Das neu-eröffnete Orchestre, Hamburk 1713). Slovo pochází z řeckého ὀρχήστρα (orchéstra), což byl v antickém divadle půlkruhový prostor mezi předscénou (proscéniem) a hledištěm, kde při divadelních představeních vystupoval chór). +more Když se v 16. století evropské divadlo obnovovalo, umístili sem soubor doprovázejících hudebníků, na něž se pak označení "orchestr" rozšířilo.

Vývoj v jednotlivých stylových obdobích

V pozdním středověku a renesanci se užívalo slovo capella (kaple), které zpočátku znamenalo vokalisty spolu s jejich instrumentálním doprovodem čili celý soubor hudebníků, doprovázejících bohoslužbu. Teprve s rozvojem instrumentální hudby v +more_století'>16. a 17. století byl výraz přenesen na samostatný instrumentální ansámbl (odtud "a capella" ve významu "bez doprovodu nástrojů").

Barokní orchestr se skládal ze dvou složek: fundamentu (violoncello, fagot, loutna, cembalo, varhany) a vrchních melodických nástrojů (housle, flétna, hoboj apod. ). +more Kapelník dirigoval obvykle od cembala, ale podílel se na provedení skladby také například jako houslista (Antonio Vivaldi) nebo používal podle francouzského úzu dirigentské hole (Jean-Baptiste Lully). Orchestry mívaly kolem dvaceti instrumentalistů, ale dochovaly se již také záznamy o příležitostném vystoupení mnohem početnějších uskupení (kolem sta hráčů).

Ve druhé polovině 18. +more století přispěly k rozvoji nové podoby orchestru např. Berlín a především Mannheim a Paříž. Všude se výrazně uplatňovali čeští hudebníci (bratři František a Antonín Bendové, Jan Václav Stamic, Karel Stamic, František Xaver Richter a další). Čtyřhlasé obsazení smyčců (1. housle, 2. housle, violy a cella s kontrabasy) a zdvojení dřev (2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty; v raném klasicismu 2 hoboje, 2 horny) vytvořilo novou zvukovou normu, která byla postupně obohacována o další nástroje (v období romantismu zejména ve skupině žesťů, ve 20. století především ve skupině bicích). Zároveň rostl i počet členů orchestru.

V moderní hudbě se aktuální nástrojové složení orchestru zcela podřizuje dané partituře, která může předepisovat například elektrofonické nástroje, digitálně produkovaný zvuk apod.

Klasifikace orchestrů

Klasifikace základních typů orchestru vycházejí obvykle z toho, z jakých hudebních nástrojů se těleso skládá (například smyčcový orchestr nebo dechový orchestr), jak velkým počtem instrumentalistů jsou nástroje zastoupeny (komorní orchestr, symfonický orchestr apod. ) nebo jakému druhu hudby se těleso věnuje (například jazzový, taneční, divadelní, filmový, mozartovský, barokní, scénický orchestr atd. +more). Tato základní kritéria se často prolínají a při specifikaci nových druhů hudebních těles k nim přistupují další hlediska.

Symfonický (filharmonický) orchestr

+more3'>Typické rozesazení (dislokace) symfonického orchestru Největší počet instrumentalistů (více než sto) sdružuje symfonický orchestr, označovaný často také jako filharmonický (filharmonie). Jednotlivé nástroje jsou v něm zastoupeny vždy větším počtem instrumentalistů, tvořících nástrojové skupiny (sekce). Obsazení orchestru se obvykle uvádí v ustálené posloupnosti, odpovídající pořadí instrumentálních hlasů v partituře.

* Dechové dřevěné nástroje: flétny a pikola, hoboje a anglický roh, klarinety, fagoty a kontrafagot * Dechové žesťové nástroje: lesní rohy (horny), trubky, pozouny, tuba * Bicí: tympány (kotle), velký buben, malý buben, činely, triangl * Harfy * Smyčce: první housle, druhé housle, violy, violoncella, kontrabasy

Podle potřeb konkrétní partitury mohou k těmto nástrojům přistupovat i další, např. drnkací nebo klávesové (klavír, cembalo, varhany, celesta, xylofon), jazzové (saxofon) atd.

Také jednotlivé nástrojové skupiny v orchestru mají svou hierarchii. První (a druhý první) hráč každé skupiny hraje sóla předepsaná pro jeho nástroj v partituře. +more Obvykle je zároveň také vedoucím skupiny (nástrojové sekce) s povinností vést dílčí zkoušky své skupiny a slaďovat její způsob interpretace s požadavky dirigenta (včetně techniky hry typické pro jednotlivé nástroje, např. u smyčců tak zvané smykování apod. ). Tento sóloinstrumentalista (např. sólohobojista, sólovioloncellista apod. ) je jmenován na základě svého vítězství v konkurzu, vypsaném na tuto pozici. Konkurzní komisi tvoří obvykle šéfdirigent a první hráči jednotlivých nástrojových skupin. Sóloví hráči smyčcových sekcí se označují jako koncertní mistři. Zvláštní postavení má koncertní mistr skupiny prvních houslí, který je podřízen přímo dirigentovi a tvoří při studiu skladby spojovací článek mezi ním a orchestrem.

V renomovaných orchestrech procházejí instrumentalisté konkurzem často vícekrát, např. ucházejí-li se o přijetí do orchestru (jako tzv. +more tutti hráči) a poté ucházejí-li se o místo vedoucího hráče nástrojové skupiny. Základní pracovní povinnost orchestrálního hráče specifikuje smlouva obvykle počtem tak zvaných výkonů (například 250 čtyř- až pětihodinových výkonů za sezónu).

Uměleckým vedením orchestru je pověřen jeho šéfdirigent. Způsobem své práce významně spoluutváří úroveň orchestru a formuje jeho repertoár (členy umělecké rady, která spolurozhoduje o dramaturgii sezóny, jsou krom něj také první hráči jednotlivých nástrojových sekcí). +more Krom šéfdirigenta mají velké symfonické orchestry také své stálé a hostující dirigenty. Osobnost dirigenta se projevuje nejen v nastudování skladeb (tatáž partitura může být interpretována různě), ale - při dlouhodobé spolupráci - i ve stylu práce samotného orchestru a jeho specifickém způsobu interpretace.

Literatura

Gracian Černušák: Dějepis hudby, Brno 1930 * Mirko Očadlík: Svět orchestru, Panton, Praha 1961 * Ottův slovník naučný, heslo Orchestr. Sv. +more 18, str. 859 * Bernard Lehmann : L'orchestre dans tous ses éclats. Ethnographie des formations symphoniques, La Découverte, 2005. * Konzertbuch Orchestermusik, vydavatel Malte Korff, Breitkopf und Härtel, Wiesbaden 1991. (dtv)/ (Bärenreiter) * Ulrich Michels: Atlas zu Musik, DTV, Bärenreiter 1985 * Johann Mattheson: Das neueröffnete Orchester, Hamburg 1713.

Související články

Hudební soubor

Externí odkazy

Kategorie:Hudební terminologie Kategorie:Typy hudebních souborů