Cesko.wiki Svantovít
Author
Albert FloresSvantovít či Svantovit (v pramenech Suantovitus u Saxona, Zuantevith u Helmolda, Svantaviz v Sáze o Knýtlinzích) byl slovanský bůh uctívaný polabskými Slovany, resp. kmenem Ránů na Rujáně. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů (deus deorum), dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i dánský král Sven III., ač byl křesťan, mu obětoval skvostnou číši. Jméno lze vykládat pravděpodobně jako kompozitum ze slov svętъ (mocný, silný) a koncovky -vit (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně mocný pán. To může naznačovat, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Mohlo se tedy jednat o hypostazi či polabsko-slovanskou variantu Peruna, Svarožice či jiného boha. Později byl také uměle ztotožňován s křesťanským sv. Vítem.
.jpg)
.jpg)
.png)
Svantovítova modla
+more9|vlevo'>Bývalá moderní socha na mysu Arkona, ostrov Rujána, Německo Možný vzhled Svantovítovy modly v arkonské svatyni nejlépe vystihuje pasáž z Dějin Dánů kronikáře Saxona Grammatika:.
Ve svatyni stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených [hlav] upírala zraky doprava, druhá doleva. +more Vyholení vousů a zastřižení vlasů bylo ztvárněno tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. V pravé ruce držela z různých druhů kovu vybraně zpracovaný roh, jejž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok. Levá paže byla zpodobena obloukem opřená v bok. Suknice dosahovala až k holením, které byly vytvořeny z jiného druhu dřeva a byly propojeny s koleny tak umným spojem, že místo spojení nebylo možno zjistit jinak, než velmi důkladným pohledem. Nohy bylo vidět, jak se dotýkají země; jejich podstavec byl skryt pod ní. Nedaleko bylo možno spatřit uzdu i sedlo modly a také mnohé jiné odznaky boha. Obdiv nad tím umocňoval nápadně veliký meč, k jehož pochvě i jílci sváděl pohled kromě znamenitě ozdobného tepání i postříbřený zevnějšek.
Často se v tomto případě odkazuje na podobu tzv. Zbručského idolu, jež Saxonovu popisu Svantovítovy modly překvapivě dobře odpovídá, ačkoliv jakékoliv spojování těchto dvou dokladů slovanského náboženství je pouze hypotetické.
Svantovítovy kompetence
Svantovít v sobě spojoval vlastnosti válečného i hospodářského boha. Z jeho rohu naplněného vínem kněz věštil úrodu na následující rok. +more Ve Svantovítově arkonské svatyni stála socha s pohárem, z něhož se po celý rok odpařovalo víno. Čím méně ho zůstalo, tím horší měla být úroda v dalších letech. Rituál za zvýšení úrody se také konal s medovým koláčem, za kterým se kněz skrýval (tento rituál měl paralely takřka ve všech slovanských kulturách, což svědčí pro možnou domněnku o hlubokých kořenech tohoto zvyku). Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu.
+more9|vlevo'>Věštba před bitvou, Józef Ryszkiewicz, rok 1890 Saxo Grammaticus popisuje svatyni jako budovu, okolo níž byla dřevěná ohrada s malbami a řezbami. Samotný chrám byl dřevěnou stavbou rozdělenou uvnitř závěsy, za nimiž stála modla. Na stěnách visely atributy boha a v truhlách chrámové kněžstvo ukládalo cennosti získané na válečných výpravách nebo darem.
Svantovítovými atributy spojenými s jeho válečnickou kompetencí byli velký meč, sedlo, uzda a také posvátný bílý kůň, na němž směl jezdit pouze kněz a Svantovít samotný, který na něm údajně podnikal noční výpravy. Důkazem toho prý bylo, že přestože byl obvykle celou noc zavřený ve stáji, ráno byl samý pot a bláto.
Stejně jako u retranského Svarožice či štětínského Triglava sloužil kůň také jako válečné orákulum. Věštilo se pomocí tří řad dvou do země zapíchnutých a překřížených kopí, která kůň překračoval. +more Překročil-li všechny pravou nohou, bylo to bráno za příznivé znamení pro zahájení válečné výpravy; pokud byť jedinou řadu překročil levou, od výpravy bylo upuštěno. Svantovítovi rovněž náležela družina tří set jezdců a bohatství shromážděné z poplatků a darů. Jeho velekněz měl větší autoritu než rujánský kníže - arkonský kult nesl celou řadu teokratických rysů. Podle Helmoldova tvrzení docházelo na Arkoně dokonce k obětování člověka.
Historie
Rozkvět Svantovítova kultu
+more9|vlevo|Slavnost_Svantovítova_na_Rujáně_z_cyklu_Slovanská_epopej_od_Alfons_Mucha'>Alfonse Muchy, 1912 Zánik Svantovítova kultu. Výjev zachycuje biskupa Absalona a dánského krále Valdemara nad strženou Svantovítovou modlou krátce po dobytí Rujány. Největšího rozkvětu dosáhl kult tohoto božstva počátkem 12. století, z dřívější doby o něm nejsou zprávy. V té době se totiž Rujána v důsledku rozpadu Lutického svazu, jenž do té doby dominoval slovanským oblastem v Polabí, stala střediskem slovanského náboženství.
Podle pověsti (či spíše interpretatio christiana) zaznamenané Helmoldem i Saxonem přinesli křesťanský kult sv. Víta na Rujánu benediktinští mniši z kláštera v Corvey, a ten pak prý Ránové převzali v překroucené podobě a uctívali v něm pohanského boha; sám Helmold však tuto verzi pokládá za „nejistou zvěst“ a Saxo tuto interpretaci poněkud uměle vkládá do úst dánského krále +more_Veliký'>Valdemara I.
Zánik Svantovítova kultu
Rujánské hradiště Arkona se Svantovítovým chrámem byly vyvráceny roku 1168 dánským králem Valdemarem I. +more, který dobyl celou Rujánu. Tímto datem zanikl poslední organizovaný náboženský kult Slovanů. Svatyně byla vypleněna a Svantovítova dřevěná socha vláčena k potupě Slovanů před jejich zraky po městě, rozbita na kusy a ještě téhož dne večer spálena. Ránové byli poté násilně pokřtěni.
Svantovít, zbručský a wolinský idol v umění
Soubor:Künstlerische Darstellung von Svatovid am Kap Arkona. jpg|novější Svantovít na mysu Arkona na Rujáně Soubor:Sventovit by Andrey Shishkin. +morejpg|Svantovít od Andreje Šiškina, 2017 Soubor:Ralswiek Svantevit imgp7645. jpg|Ralswiek, Rujána Soubor:Wolin. Centrum Slowian i Wikingow (14). JPG|replika dřevěného wolinského idolu, který je obecně považována za místní variantu rujánského boha Svantovíta. Soubor:Glogow Swietowit 2005 1. jpg|Svantovítova socha v Głogówě, Polsko Soubor:Światowid Wolin. jpg|čtyřhlavý idol nalezený v polském Wolinu je považován za zpodobnění slovanského Svantovíta. Na obrázku novodobá kopie původního idolu Soubor:Otrebusy. jpg|Svantovít v polských Otrębusach Soubor:Charzykowy Świętowit przy drodze 212 04. 07. 10 p. jpg|hlava s čtyřmi tvářemi označovaná jako Svantovít, přestože klobouk je inspirován zbručským idolem.
Soubor:Slawischer Grabstein, Rügen. jpg|kresba Svantovítova kněze s rohem na žulové desce z Rujány Soubor:Svantevit-Saxonia. +moreJPG| Soubor:Svetovid (Montfaucon 1722). jpg|Svantovít, kresba z roku 1722, jejíž autorem je benediktinský mnich Bernard de Montfaucon Soubor:Svetovid (Kaisarov). png|Svantovít podle Andreje Kajsarova, rok 1804 Soubor:Svantovit. gif|Svantovít, Vollmer, 1834.
Odkazy
Reference
Literatura
Prameny * Saxo Grammaticus,Gesta Danorum; v edici Jørgen Olrik & Hans Ræder (eds. ), Saxonis Gesta Danorum, Hauniæ, 1931. +more * Helmold z Bosau, Cronica Slavorum; v edici: Iohannes M. Lappenberg & Bernhardus Schmeidler (edd. ), Helmoldi Bozoviensis Cronica Slavorum, Hannoverae et Lipsiae, 1937. * Sága o Knýtlinzích (Knýtlingasaga); v edici: Bjarni Kolbeinsson (bp. ), Jomsvikingasaga ok Knytlinga, med tilheyrandi tattum: Eptir gomlum handritum, Kaupmannahofn, 1828. * Thietmar z Merseburku, Chronicon; v edici: Robert Holzmann (Hrsg. ), Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Überarbeitung, Berlin, 1935. * Ebbo, Vita Ottonis episcopi Babenbergensis; v edici: G. H. Pertz (ed. ), Herbordi Dialogus de vita Ottonis episcopi babenbergensis, Hannoverae, 1868. Sekundární literatura * Vitomir Belaj, Hod kroz godinu: Pokušaj rekonstrukcije prahrvatskoga mitskoga svjetonazora (2. izd. ), Zagreb, 2007. * Milovan Gavazzi, „Jedan običaj od Sventovidovih svećenika do bosansko-hercegovačkih seljaka“, in: Napredak: Hrvatski narodni kalendar 1939, s. 37-40. * Aleksander Gieysztor, Mitologia Słowian, Warszawa, 2006. * Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2006. * Jan Máchal, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc, 1995. * Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti: Oddíl kulturní, dílu II. svazek 1. (oddíl VI. : Víra a náboženství), Praha, 1916. * Martin Pitro, Zdeněk Vokáč, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002. * Naďa Profantová, Martin Profant, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha, 2000. * Michal Téra, Perun, bůh hromovládce: Sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2009. * Dušan Třeštík, Mýty kmene Čechů: Tři studie ke „Starým pověstem českým“, Praha, 2003. * Zdeněk Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha, 1990. * Irena Šindlářová, Josef Růžička, Báje a mýty starých slovanů, Fontána, 2003 * Zuzana Řezáčová Lukášková, Bohové a bohyně v nás, Zoner Press, 2016.
Externí odkazy
[url=http://www. ma. +morekrakow. pl/pradzieje/swiatowid]Svetovit - Zbrucz Archeologiczne Muzeum w Krakówie - Polska[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20030704213732/http://acn. waw. pl/qkiel76/A49. jpg]Svetovit figurka odkryta na wyspie Wolin - Polska[/url].