Svatojanské proudy (opera)

Svatojanské proudy je opera o čtyřech jednáních českého skladatele Josefa Richarda Rozkošného. Libreto napsal původně v německém jazyce Eduard Rüffer (pod názvem Die Moldaunixe, tj. Vltavská víla), do češtiny je přeložil František Adolf Šubert. Poprvé byla uvedena 3. října 1871 v pražském Prozatímním divadle se značným úspěchem a spolu s pozdější Popelkou byla nejoblíbenější Rozkošného operou.

Vznik a historie díla

Po úspěchu Mikuláše (1870) se J. R. +more Rozkošný obrátil k ambicióznějšímu plánu velké romantické opery. V nouzi o domácí libretisty se nakonec přiklonil ke stejnému řešení, jako Bedřich Smetana v případě Dalibora a Libuše vznikajících ve stejné době, totiž k německému libretu uznávaného literáta Eduarda Rüffera přeloženému mladým, v českém divadelním životě zběhlým Františkem Adolfem Šubertem, pozdějším ředitelem Národního divadla. Stejně jako v případě Mikuláše Rozkošnému s instrumentací pomohl jeho přítel, uznávaný skladatel a zkušený kapelník Karel Šebor.

Premiéru v Prozatímním divadle nedirigoval samotný skladatel, ale ujal se jí hlavní kapelník Bedřich Smetana, který dirigoval i její reprízy. Romantická opera vzbudila značný kritický ohlas a dosáhla velmi příznivého přijetí u obecenstva: ještě v měsíci říjnu se dočkala sedmi repríz.

První inscenace v Prozatímním divadle po říjnovém běhu 1871 na repertoár dávána s většími odstupy, což kritika kapelníkovi Smetanovi vyčítala. Přesto do roku 1874 dosáhla velmi dobrého počtu 18 repríz, což ji řadilo mezi nejoblíbenější domácí opery 70. +more let 19. století. Nová hudební nastudování následovala v roce 1877 (tři představení) a roku 1880 v mírně přepracovaném znění (dvě představení). V Národním divadle byly Svatojanské proudy uvedeny roku 1885 (šestkrát) a naposledy roku 1895 (pětkrát). Úspěšně je uvedlo rovněž Národní divadlo v Brně, poprvé roku 1887 - této inscenaci věnoval obsáhlý referát Leoš Janáček - a znovu v letech 1891 a 1913. V Městském divadle v Plzni ji uvedla společnost Pavla Švandy ze Semčic ml. poprvé roku 1892. Poslední profesionální inscenaci připravilo roku 1928 Divadlo sdružených měst východočeských. Mnohem častěji byla jako koncertní kus uváděna předehra k opeře.

Libreto bylo vydáno tiskem roku 1871 a roku 1882 byl Hudební maticí vydán i klavírní výtah opery - jako jedné z prvních českých oper a jako jediné Rozkošného opery vůbec.

Charakteristika a kritika díla

Rüfferovo romantické libreto připomínající kouzelné hry oblíbené na přelomu 18. a 19. +more století bylo v době vzniku stále přitažlivé pro publikum, dobová kritika je však hodnotila jako zastaralé a tento přístup se dále stupňoval: František Pala o něm ve 30. letech 20. století píše: „Rüfferovo libreto je po všech stránkách slabá, napodobivá práce s vlivy Čelakovského, Máchovými, Goethovými (der Fischer) a lžiromantických povídek; o básnické dikci, vazbě a estetickém vkusu nelze ani hovořiti. “ Navíc dobová kritika žehrala na to, že překlad „bohužel není […] z nejpodařejnějších“ a obsahuje „mnohé germanismy a deklamační hříchy“. Způsob zachycení nadpřirozeného světa či loveckého prostředí navíc poukazovaly na německý literární romantismus spíše než na proklamované české lidové kořeny. Opera má v zásadě číslovou formu, a i když jsou zde pokusy o modernější českou deklamaci, je hlavním vzorem pro stavbu árií a ansámblů německá romantická opera ve stylu Carla Marii von Webera. Lyrická, „nasládlá“ melodika připomínala kritikům Gounoda, nebo Halévyho, byla však jedním z hlavních příčin diváckého úspěchu díla. I kritika oceňovala „melodickou plnost, bohatství ladných zvuků, svižnost zpěvu a tu a tam exotickým půvabem dýchající, efektní instrumentaci“; Jan Ludevít Procházka však se ptal, "zdali tyto tvary melodické mají také vlastní svoji tvářnost, zdali jsou čerpány přímo z idey dramatické čili zdali jsou více rázu povšechného. " Až na řídké epizody převládá lyrická nálada, což vede k jisté jednotvárnosti, zvláště v kombinaci s malou vynalézavostí rytmickou, jejíž nedostatek považoval Leoš Janáček za hlavní vadu díla. Orchestrace (Šeborova) sklidila většinou pochvalu, ačkoli dobové názory ilustrují střet dvou estetických škol, z nichž jedna ji považovala za příliš hlomoznou a dominantní, zatímco druhá příliš krotkou a nedramatickou.

Podle Rozkošného pamětí Bedřich Smetana Svatojanské proudy chválil a vždy je rád dirigoval; Rozkošného soudobá korespondence s Karlem Šeborem se však Smetanův názor popisuje jako nepříznivý. Vztahy mezi Rozkošným a Smetanou navíc v první polovině 70. +more let 19. století nebyly vždy přátelské, Rozkošný byl po nějakou dobu šéfredaktorem hlavního orgánu Smetanových protivníků, Hudebních listů.

Největší životnost z díla si zachovala předehra Svatojanských proudů, která bývala hrána koncertně a několikrát i nahrána. Připomíná některé pasáže ze Smetanovy Vltavy a i některé novější práce považují za možné, že se jí Smetana inspiroval. +more Zatímco ztělesnění řeky Vltavy i hudební zachycení Svatojanských proudů v Rozkošného opeře mohlo být Smetanovi obecně jistou inspirací, původní znění opery z roku 1871 žádnou předehru neobsahovalo, což i někteří recenzenti s překvapením kritizovali. Ta byla doplněna až mnohem později pro novou inscenaci roku 1880, tedy několik let po vzniku Smetanovy skladby (1874), a vliv je proto opačný.

Osoby a první obsazení

Děj opery

1. dějství

(Romantická lesní krajina s myslivnou, ráno) Starý Bořita, lesní na panství hraběte Čeňka z Libočan, vychází jednoho rána na lov se svou družinou (lovecká píseň Bořity se sborem myslivců Již tluče srdce radostí… Hluboký les jest lovce chýž) a dcera jeho, krásná Julie, zůstává doma o samotě, vzpomínaje miláčka svého Horymíra, mladého to horníka, kterýž se o ruku její uchází (árie Julie Na větvích rosa perlová). V tom přikvapí Horymír a sděluje s ní potěšitelnou zprávu, že se mu hledání zlata v dolech jílovských počíná dobře dařit. +more Plni nejkrásnějších snů a nadějí rozcházejí se oba milenci, potvrdivše si na novo přísahu věrnosti a lásky (duet Julie a Horymíra V ranním slunci, kvítku můj… Tisíce krásných, jarních kvítků zde). V krátce na to vrací se otec Juliin z lovu, kterýž byl dnešního rána šťastně dopadnul, a raduje se právě z bohaté své kořisti, an tu přichází hrabě z Libočan a žádá jej za ruku dcery jeho Julie, již sobě byl dávno již zamiloval. Zaslepena leskem bohatství a nádhery, kteráž jí kyne ve spojení s hrabětem, zapomíná zcela na milence svého Horymíra a svoluje státi se chotí hraběcí (árie hraběte Anděli krásný, jehož nyní zřím… Tisíce srdcí na tom světě bije a finále Co jest kolem mne, nemohu nijak znáti).

2. dějství

(Totéž místo, večer) Slavnost zasnoubení má se na sklonku dne odbývati; Julie co nevěsta hraběte z Libočan přijímá blahopřání svých družek a zve je k tanci a veselí (sbor dívek Krásy vesny). O samotě ji však kruší svědomí ji jímá neblahá předtucha (árie Julie V noc pustou větrové příšerně skučí). +more Hrabě odvádí snoubenku do vesnické kaple, následován Bořitou a hosty (tercet se sborem Hlas zvonku se roznáší). Za soumraku přichází pak k myslivně Horymír, chtěje se jako obyčejně potěšiti se svou milenkou. Zpěv jeho má ji přivolati (árie Horymíra Krásná milko, lesů dítě). Místo odpovědi milenčiny zaslechne však pojednou cinkot číší a přípitek hodovníkův svědčící novozasnoubencům. Zároveň zpozoruje teprv nyní, že jsou okna myslivny mimo obyčej jasně ozářena. Vyšedši pak z myslivny družba Juliina oznamuje mu, že marně tu již písně lásky zpívá, anto se bývalá milenka jeho Julie zasnubuje právě s hrabětem. Vyřknuv strašlivou kletbu nad zrádnou milenkou kvapí odtud nebohý Horymír u největším zoufalství.

3. dějství

(Krajina Svatojanských proudů) V hrozném tom stavu duševním dostane se Horymír sám nevěda jak k tak zvaným proudům svatojanským, kteréž zakryty jsou dosud hustými mlhami, a bouře, jakáž zuří právě v ňadrech oklamaného jinocha, dochází ohlasu v děsném skučení vichru a v hukotu vln Vltaviných (meziaktní hudba - bouře). Zemdlen bojem tím duševním i naléhajícími naň hrůzami přírodními sklesá Horymír na břehu Vltavy k zemi (árie Horymíra Mně zhaslo slunce naděje). +more V tom se mlhy znenáhla rozptýlí a zrakům jeho objeví se spanilá víla Vltavka obklopena ostatními vílami a zjevy čarovnými (hudba víl se sborem Do šumivého proudu sestoupni). Okouzlující její zpěv (árie Vltavky Jak čarokrásná je ta noc) přivábí k ní Horymíra, jenž slibuje státi se jejím na vždy, pakliže zradu Juliinu zaň pomstí (duet Vltavky a Horymíra Pojď v objetí, miláčku).

4. dějství

(Síň v zámku) V zámku hraběcím odbývá se právě slavnost svatební (svatební sbor Jemné pásky vroucí lásky); puzena výčitkami svědomí vyhledává nevěsta Julie samotu, nedbajíc zadržování hraběte (árie hraběte Jsme zasnoubeni, patříš mně), i setká se s Horymírem, kterýž ji zprvu zahrnuje výčitkami, pak ale, když v něm láska k ní znovu vítězí, k útěku ji přemlouvá (árie Horymíra Pojď se mnou jen). Po dlouhém váhání svoluje k tomu Julie, klesajíc mu do náručí (duet Ó jaké pro mne potěšení).

(Proměna - Krajina Svatojanských proudů) Splnivši slib svůj Horymíru daný tím, že pomate smysly Juliiny, objímá Vltavka Horymíra a žádá na něm, aby se stal jejím na věky (árie Vltavky Ó, budiž můj, ty mílku drahý). Zarmoucen odpovídá Horymír, že mu nelze nalézti v lásce její náhradu za ztrátu Juliinu. +more Mstivá víla pak jej na to usmrtí svým políbením. V krátce na to vystoupí Julie, hledajíc Horymíra, i nalezne mrtvolu jeho ležící na břehu Vltavy (scéna Julie Horymíre. Zdaž zavolal to z řeky jeho stín). Přispěchá i otec její a ženich, chtějíce ji domů odvésti. Julie šílená vyběhne však na skálu nad vodou vyčnívající a volajíc naposled jméno Horymírovo vrhá se do Vltavy (finále Julie, ty zde. Ó miláčku můj, polibek jeden dej).

Nahrávky

Celá opera dosud nebyla nahrána, existuje však několik dosud nevydaných rozhlasových nahrávek předehry opery (1947, Vládní dechovou hudbu řídí Václav Thier; 1952, Pražský rozhlasový orchestr řídí Vlastislav Antonín Vipler; 1973, Plzeňský rozhlasový orchestr řídí Antonín Devátý), jakož i nahrávka árie Julie z 1. dějství Na větvích rosa perlová v podání Libuše Domanínské, již vydal Radioservis, a. +mores. , roku 2015 na CD „Česká romantická opera“ (CR0782-2).

Roku 1987 pořídil průřez operou plzeňský rozhlas a z tohoto průřezu pochází i nahrávka árie hraběte a finále 1. jednání „Anděli jasný, z krajů tajemných“ - zpívají Ivan Kusnjer, Natálie Romanová a Aleš Hendrych na CD „Rarity české opery“ (2011) (Supraphon, SU 4074-2 611).

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

Kategorie:Opery Josefa Richarda Rozkošného Kategorie:Opery v češtině Kategorie:Opery z roku 1871 Kategorie:Opery na pohádkový námět Kategorie:Opery poprvé uvedené v Praze