Světlana Alexijevičová

Světlana Alexandrovna Alexijevičová ( * 31. května 1948 Stanislav, nyní Ivano-Frankivsk na Ukrajině) je rusky píšící běloruská spisovatelka a investigativní novinářka. V roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu jako vůbec první Běloruska.

Životopis

Narodila se v ukrajinském městě Stanislav, které se v roce 1962 přejmenovalo na Ivano-Frankivsk. Její otec byl Bělorus a sloužil zde v Rudé armádě. +more Matka byla Ukrajinka. Po ukončení otcovy služby se rodina přestěhovala na běloruský venkov, kde rodiče pracovali jako učitelé.

Alexijevičová v roce 1972 vystudovala žurnalistiku na Leninově univerzitě v Minsku (dnes Běloruská státní univerzita). Pak pracovala pro regionální noviny a také jako učitelka. +more Roku 1976 se stala dopisovatelkou minského literárního časopisu Neman. Jako novinářka dělala rozhovory s lidmi, kteří zažili druhou světovou válku, sovětskou intervenci v Afghánistánu nebo Černobylskou havárii. Po politickém pronásledování režimem prezidenta Alexandra Lukašenka opustila v roce 2000 Bělorusko a prožila déle nežli deset let v zahraničí, což vnímala jako svůj protest proti tomuto režimu. Žila v Paříži, Göteborgu a Berlíně. V roce 2011 se opět vrátila do Minsku, její díla avšak nejsou v zemi vydávána.

Po prezidentských volbách v roce 2020 se stala členkou vedení Koordinační rady běloruské opozice. V září 2020 zůstala jeho jedinou členkou, která nebyla zatčena nebo přinucena zemi opustit. +more V jejím bytě se poté začali střídat diplomaté a velvyslanci z Litvy, Německa, Polska, Rakouska, Slovenska, Švédska a také český velvyslanec Tomáš Pernický. Koncem září však i ona zemi opustila. Kvůli literárním záležitostem a ze zdravotních důvodů odletěla do Německa, kde by se měla léčit.

Dílo

Knihy popisují osudy jednotlivce v sovětském a postsovětském období formou literární kroniky a zároveň koláží rozhovorů. Balancují mezi beletrií a dokumentem. +more Její tvorba je ovlivněna běloruským spisovatelem Alěsem Adamovičem (1927-1994), který napsal, že jediný způsob, jak popsat hrůzy 20. století není psaní beletrie, ale dokumentace výpovědi svědků.

Svou první knihu Válka nemá ženskou tvář napsala v roce 1983. Cenzura v knize objevila antikomunistické postoje a byla vydána až o dva roky později na počátku období perestrojky. +more Během pěti let se jí prodalo přes 2 miliony kusů. Je tvořena monology žen o různých aspektech druhé světové války. Následující kniha Poslední svědkové zachycuje vzpomínky lidí, kteří své dětství prožili v druhé světové válce. Popisuje v ní i zkušenosti své rodiny během války a vlády Josifa Stalina. Román Zinkoví chlapci napsala v roce 1989 po uskutečnění asi 500 rozhovorů s veterány z afghánské války a s matkami padlých vojáků. Název odkazuje na zinkové rakve, v nichž se mrtví vojáci vraceli do Sovětského svazu. Vydána byla v roce 1992 a Alexijevičová kvůli ní několikrát stála před soudem. Odsouzena nakonec nebyla. Osudy lidí postižených černobylskou jadernou havárií zmapovala v knize Modlitba za Černobyl. V roce 1993 napsala o sebevraždách po rozpadu Sovětského svazu, kdy se lidé museli vypořádávat s novým společenským zřízením a přehodnocováním historie. Další knihy již nebyly vydávány státními nakladatelstvími, ale dvě knihy vyšly v soukromých běloruských nakladatelstvích. Stala se tak známější více v zahraničí než ve své zemi.

Její knihy byly přeloženy do více než 30 jazyků. V češtině byly vydány knihy Válka nemá ženskou tvář (překlad Vladimír Michna), Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti (překlad Milan Jungmann) a Doba z druhé ruky: konec rudého člověka (překlad Pavla Bošková). +more V roce 2014 navštívila Festival spisovatelů Praha. V roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu za „polyfonní literární styl, který je dokumentem utrpení a odvahy naší doby“.

Seznam děl

Překlad Vladimír Michna, předmluva Alěs Adamovič; slovenské vydania Vojna nemá ženskú tvár, 1. vyd. +more Bratislava : Pravda, 1990, ; 2. vyd. Krásno nad Kysucou: Vydavateľstvo Absynt, 2015, preklad: Ondrej Marušiak / Marek Chovanec * Překlad Pavla Bošková * * Překlad Milan Jungmann * Překlad Pavla Bošková; slovenský preklad Časy zo second-handu: Koniec červeného človeka, Krásno nad Kysucou: Vydavateľstvo Absynt, 2016, preklad: Kristína Karabová.

Politické názory

O běloruské opozici

Světlana Alexijevičová vždy patřila k oponentům běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, zároveň však otevřeně kritizovala běloruskou opozici, že je naprosto odtržená od reality. Doslova se vyjádřila, že v Bělorusku není ani národní, ani demokratické opoziční hnutí, nýbrž jen jakési „klubové hnutí“, jehož členové se navíc prezentují jako jediní možní opoziční představitelé, s nimiž by měl Západ komunikovat.

O Rusku a Ukrajině

Na tiskové konferenci, kterou Světlana Alexijevičová uspořádala po obdržení Nobelovy ceny, na otázky, týkající se jejího postoje k současné ruské politice, spisovatelka odpověděla: „Mám ráda ten dobrý, humánní ruský svět, který je uctíván - svět literatury, baletu, hudby. Mým světem však není svět Stalina, Beriji, Putina a Šojgu. +more“ Světlana Alexijevičová přitom připomněla odpovědnost ruského vedení za informační válku a protiukrajinskou propagandu, jejímž výsledkem mj. bylo, že 86 % obyvatel Ruska schvalovalo vraždění lidí v Doněcku a ještě se mnozí Rusové těmto obětem posmívali. V květnu 2015 ve Varšavě na besedě o své nové knize „Время second-hand. Конец красного человека“ spisovatelka vyslovila názor, že úpadek myšlení a občanských postojů obyvatel Ruska je výsledkem 70 let vymývání mozků, po nichž následovalo dalších 20 let okrádání a ožebračování.

Vystoupení z ruského PEN klubu

Na počátku roku 2017 Světlana Alexijevičová vystoupila z ruské pobočky mezinárodního PEN klubu. Příčinou bylo, že koncem roku 2016 byl z ruského PEN klubu vyloučen novinář Sergej Parchomenko kvůli tomu, že požádal Vladimira Putina, aby udělil milost ukrajinskému režisérovi Olehu Sencovovi, který byl v Rusku odsouzen na 20 let nepodmíněně za tzv. +more „extremismus“. Žádost o milost pro Sencova, adresovanou ruskému prezidentovi, následně podpořilo dalších cca 60 ruských spisovatelů a publicistů. Vedení PEN klubu vyloučení publicisty Parchomenka odůvodnilo jeho „provokační činností, neslučitelnou s úkoly a cíli organizace“. Rozpory mezi vedením PEN klubu a některými jeho členy trvaly prakticky již od vypuknutí konfliktu na Ukrajině a okupace Krymu na začátku roku 2014. Po vyloučení Sergeje Parchomenka z PEN klubu vzápětí vystoupili spisovatelé Lev Rubinštejn, Boris Akunin, Alexandr Iličevskij a poté i Světlana Alexijevičová.

Rozhlasové zpracování

Doba z druhé ruky: konec rudého člověka, Český rozhlas, 2016, čte: Apolena Veldová, přeložila a připravila: Pavla Bošková, režie: Aleš Vrzák.

Divadelní zpracování

Konec rudého člověka, Divadlo v Dlouhé, premiéra 2022, adaptace: Daniel Majling, režie: Michal Vajdička.

Odkazy

Reference

Související články

Seznam běloruských spisovatelů * Homo sovieticus

Externí odkazy

[url=https://sd. usd. +morecas. cz/artkey/sod-201701-0011_the-last-of-the-voices-of-the-soviet-utopia. php]Petišková, D. (2017). Poslední z hlasů sovětské utopie. Soudobé Dějiny, 24(1-2), 237-243. [/url] * [url=http://www. nobelprize. org/nobel_prizes/literature/laureates/2015/alexievich-facts. html]Světlana Alexijevičová[/url] na Nobelprize. org *.

Kategorie:Běloruští spisovatelé Kategorie:Spisovatelé píšící rusky Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za literaturu Kategorie:Sovětští novináři Kategorie:Spisovatelky Kategorie:Nositelky Nobelovy ceny Kategorie:Investigativní novinářky Kategorie:Běloruští emigranti a exulanti Kategorie:Nositelé Velkého záslužného kříže Záslužného řádu Německa Kategorie:Narození v roce 1948 Kategorie:Narození 31. +more května Kategorie:Narození v Ivano-Frankivsku Kategorie:Ženy Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Absolventi Běloruské státní univerzity Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Kyjevsko-mohyljanské akademie.