Vittorio Alfieri

Technology

12 hours ago

Author

Hrabě Vittorio Amedeo Alfieri (17. ledna 1749 Asti - 8. října 1803 Florencie) byl italský satirický básník, spisovatel a dramatik. Je považován za zakladatele nové školy italského dramatu. Nejvýznamnější část jeho literárního odkazu tvoří tragédie, v nichž hlavním tématem je svoboda a boj s tyranem. Mezi nimi vynikají především Saul a Mirra. Psal také komedie, sonety, satiry a epigramy.

Alfieriho nejznámějším prozaickým dílem je autobiografie Vita di Vittorio Alfieri scritta da esso, která vyšla posmrtně v roce 1806.

Život a kariéra

Mládí a studium

Narodil se ve velmi staré šlechtické rodině. Měl bratra Giuseppe Maria a sestru Giulii. +more Otec, hrabě Antonio Amedeo Alfieri zemřel krátce po narození syna. Matka, savojská šlechtična Monika Maillard de Tournon se v roce 1750 znovu provdala a měla dalších pět dětí. Vittorio, který byl vychováván v přísném a odtažitém prostředí, měl citlivou povahu a toužil po citovém kontaktu, což se projevovalo v jeho sklonech k neurotickému chování. Matka a strýc Pellegrino Alfieri ho v roce 1758 poslali do Královské akademie v Turíně, aby se v rámci rodinné tradice stal nižším důstojníkem. Strávil tam osm roků studiem literatury, historie, jazyků, rétoriky a práva, ale také šermu nebo jezdectví. Formální způsob vzdělávání, postrádající důraz na rozvoj kritického myšlení a přípravu pro reálný život, ho neuspokojoval. Potěšení mu přinášela četba klasických románů a hlavně hudba, která ho provázela celý život. Z Akademie odešel po smrti svého strýce v roce 1766 a narukoval do armády jako praporčík v provinčním pluku v Asti.

Po krátké vojenské kariéře s královým svolením Alfieri v následujících dvou letech cestoval po celé Evropě. Projel Itálii, podnikl cesty do Francie, Anglie a Holandska. +more Tam prožil velkou lásku k vdané šlechtičně a musel urychleně odjet, aby se vyhnul skandálu. Vrátil se do Turína, kde zůstal u své sestry Giulie až do svých dvaceti let. Věnoval se četbě osvícenské literatury, především francouzských autorů a také Plútarchových Životopisů, které ho inspirovaly vášní pro svobodu a nezávislost. V letech 1769 až 1772 podnikl svou druhou cestu do Evropy, tentokrát navštívil Rakousko, Prusko, Švédsko, Finsko a Rusko. V Anglii se zapletl do další milostné aféry s vdanou ženou a musel urychleně opustit Londýn. Pokračoval v putování, nejprve v Nizozemsku, pak ve Francii, Španělsku a nakonec v Portugalsku. Na cestách získal přehled o společenských poměrech v Evropě, začal projevovat hlubší zájem o politické záležitosti, přičemž se stal kritikem jakékoliv formy tyranie a politického nátlaku.

Literární začátky

Do Turína se vrátil v roce 1773, zařídil si dům na náměstí San Carlo, ve kterém se pravidelně scházel se svými přáteli z Akademie. V armádě zůstal do roku 1774 a svou vojenskou kariéru ukončil v hodnosti poručíka. +more Začal studovat klasickou filologii a literaturu. Napsal, převážně ve francouzštině, svá první pojednání, inspirovaná Voltairovými spisy. Na podnět svého učitele abbé di Caluso začal psát verše, z nichž vznikla jeho první tragédie Cleopatra. Byla uvedena v Turíně roku 1775 a její úspěch přispěl k Alfieriho rozhodnutí věnovat se dramatické tvorbě. V dubnu 1776 odjel na první ze svých literárních cest do Pisy a Florencie, aby se zlepšil v italštině, protože spisovný jazyk ovládal jen nedokonale, od dětství hovořil především piemontským nářečím. Dokončil zde tragédie Filippo a Polinice, které začal psát původně ve francouzštině a po nich následovala řada dalších. V roce 1777 pobýval v Sieně, kde se aktivně zapojil do kulturního života a napsal politický traktát Della Tirannide (O tyranii), v níž odsoudil absolutismus a vyslovil se pro svobodu jako absolutní právo všech lidí.

V říjnu 1777 potkal svou životní lásku, princeznu Louise ze Stolberg-Gedernu, hraběnku z Albany, která byla nešťastně provdána za skotského šlechtice Charlese Edwarda Stuarta. Aby jí mohl být nablízku a nebyl vázán svými povinnostmi v Piemontu, Alfieri postoupil veškeré své majetky sestře Giulii a pro sebe si ponechal pravidelnou rentu. +more Odjeli spolu do Říma, kde se hraběnka snažila získat od papeže svolení k odluce od násilnického manžela. Alfieri do roku 1785 dokončil čtrnáct tragédií, které publikoval ve třech svazcích vytištěných tiskárnami v Sieně. Získával věhlas jako dramatik i autor kritických a provokativních sonetů a epigramů. V roce 1783 se znovu vydal na cesty, aby ochránil Louisinu pověst. Projel různá místa Itálie po stopách Danteho a Petrarcy, z Anglie si přivezl několik koní. Po návratu se znovu setkal s Louisou, která v té době žila na zámku Martinsbergu v Colmaru v Alsasku. Alfieri tam napsal hry Agide, Sofonisba a Mirra. Ta je považována spolu se Saulem za Alfieriho mistrovské dílo. Pracoval na teoretických pojednáních o literatuře, například Del principe e delle lettere (O vládci a literatuře). V ní prohlásil básníky za hlasatele svobody a lidské důstojnosti a přirozené nepřátele tyranů.

Život ve Francii

V roce 1786 společně odjeli do Paříže, kde prožili období Velké francouzské revoluce. V Louisině salónu se setkával s mnohými literáty, mezi kterými vynikali Beaumarchais a André Chénier. +more Alfieri byl jako stoupenec svobody a nezávislosti podporovatelem její počáteční fáze. Literární tvorba z této doby svědčí o jeho politických postojích a přispěla k revoluční atmosféře. V otevřeném dopise vyzval krále Ludvíka XVI. , aby dal svému lidu svobodu. Napsal dokonce oslavnou báseň na dobytí Bastily. Podporoval americkou revoluci a napsal sbírku ód vydaných pod názvem L'America libera a hru Brutus I. věnovanou Georgeovi Washingtonovi. Alfieriho tragédie byly v této době publikovány známými tiskárnami Didot. Vývoj revoluce a nastolení tyranie jakobínů ho vedly k ostré změně názorů a k rozhodnutí Francii opustit. Napsal velmi ostrou satiru na francouzskou revoluci pod názvem Misogallo (Protifrancouz). náhrobek Vittoria Alfieriho v bazilice Santa Croce ve Florencii .

Závěr života ve Florencii

V roce 1792 se s Louisou vrátili do Florencie. Po smrti manžela v roce 1788 získala svobodu, ale usoudili, že pro ně bude výhodnější neuzavírat nové manželství. +more Během italského tažení napoleonských válek se Alfieri otevřeně a politicky nepostavil proti francouzské vládě, ale zcela odešel z veřejného života. Navzdory tomu, že žil osamocen, se stal idolem mnoha italských vlastenců a literátů a jeho tragédie byly veřejností přijímány s obrovským úspěchem. V Itálii měl mnoho obdivovatelů a pokračovatelů mezi literáty. Jako první hovořil o sjednocení Itálie a národním uvědomění. Své tragédie považoval za prostředek ke znovuoživení italské povahy a k občanskému a politickému osvobození Italů. Alfieri stál v čele nových dramatických autorů, kteří navázali na jeho způsob tvorby například Giovanni Pindemonte, Alessandro Pepoli, Vincenzo Monti, Ugo Foscolo, Francesco Benedetti.

Závěrečné roky života Alfieri strávil studiem starořecké literatury a překladům klasiků Euripida, Sofokla, Aischyla, Aristofana. Z těchto inspirací vznikla poslední Alfieriho tragédie Druhý Alceste (1798). +more V letech 1801 až 1803 napsal šest komedií, z nichž čtyři L’Uno (Jeden), I Pochi (Nemnozí), I Troppi (Příliš mnozí) a L’Antidoto (Protijed) byly pojaty jako satirické texty s cílem přispět k politickému a společenskému obrození Itálie. Dokončil svou autobiografii s názvem Vita scritta da esso (To napsal život), jejíž první část napsal už v roce 1790.

Jeho zdraví se stále zhoršovalo, trpěl chronickými žaludečními potížemi a nemocí ledvin, záchvaty dny a artritidy. Zemřel v roce 1803 a je pohřben ve florentském kostele Santa Croce společně s dalšími velkými osobnostmi jako Machiavelli a Michelangelo. +more V roce 1810 zde hraběnka z Albany nechala instalovat mramorový náhrobek, který zhotovil Antonio Canova.

Dílo

Vittorio Alfieri se ve své době proslavil především jako dramatik. Napsal 22 tragédií, z nichž 3 byly publikovány až po jeho smrti. +more Mají v sobě sociální a politické poselství, líčí boj mezi občanským uvědoměním a společenským řádem založeným na hrubé moci, konflikt hrdiny a tyrana. Náměty vycházejí z mytologických příběhů nebo historických událostí. Dodržoval tradiční formu řecké tragédie o pěti dějstvích s jednotou času, místa a děje. Nositeli děje, soustředěného na jednu velkou vášeň, byly čtyři hlavní postavy. Používal nerýmovaný verš. Vynikají citovou hloubkou, jsou velkolepé a velmi rétorické, většinou v rouše mytologické alegorie vystihující jeho radikálně republikánské názory. Jeho tragédie (Saul, Filip, Abel) byly ve své době velmi slavné, Jsou ale poměrně vzdálené dnešnímu pojetí dramatiky, a proto nepříliš hrané.

Je také autorem šesti komedií, které napsal v závěru svého života, ale povětšině byly hodnoceny jako nepříliš zdařilé.

Své úvahy o způsobech vlády, odpor k tyranům a obdiv k hrdinům schopným individuální vzpoury publikoval v politických traktátech. Napsal také 17 satirických textů, v nichž se vyjadřoval k různým oblastem společenského života, například náboženství, morálka, vláda a její představitelé, vzdělání, literární teorie.

Jeho básnické dílo tvoří asi 400 básní, psaných v letech 1776 až 1799. Mají silně autobiografický charakter, jedná se vlastně o jakýsi deník ve verších, každá báseň nese obvykle označení data nebo místa. +more Většina má formu sonetu, jeho básnický jazyk je inspirován poezií Francesca Petrarcy. 1. díl Tragédií Vittoria Alfieriho - vydáno v Sienně roku 1873 .

Tragédie

Polinice (1781) * Virginia (1781, 1783, přepracováno v roce 1789)

* Saul (1782)) * Filippo (1781, vydáno v roce 1783) * Rosmunda (1783) * Agamemnon (1783)) * Antigone (1783) * Orestes (1783) * Timoleon (1783, přepracován v roce 1789) * Octavia (1783, znovu publikována v roce 1788) * Merope (1785)) * Maria Stuarda (Marie Stuartovna, 1788)) * Agide (1788) * La congiura de' Pazzi (Spiknutí šílených mužů, 1788) * Brutus první (1789) * Brutus druhý (1789) * Don Garzia (1789)) * Sofonisba (1789))

* Mirra (1789)

autobiografie Vittoria Alfieriho vydaná v Miláně 1848 publikováno posmrtně

* Kleopatra (on sám se později vzdal, 1774-1775, publikoval posmrtně) * Alceste první (1798) * Alceste druhý (1798)

Tramelogedie

Abel (1786) - pro hybridní žánr spojující operu a melodrama Alfieri sám použil název tramelogedie

Komedie

L’Uno (Ten, který) * I pochi (Několik málo) * I troppi (Příliš mnoho) * L’antidoto (Protijed) * La finestrina (Okno) * Il divorzio (Rozvod)

Vittorio Alfieri: Della Tirannide (1927)

Politická próza a poezie

Della tirannide (Tyranie (1777-1790) * Del principe e delle lettere (Vládce a dopisy (1778-1786) * Panegirico di Plinio a Trajano (Panegyrik Pliniův o Trajanovi, 1785) * La Virtù sconosciuta (Neznámá ctnost, 1786) * Elogio di Niccolò Machiavelli (Chvála Niccoly Machiavelliho,1794) * L'Etruria vendicata (Pomstěná Etrurie, 1778) * L'America libera (Svobodná Amerika, 1786) * Parigi sbastigliato (Paříž bez Bastily, 1790) * Misogallo (z řeckého miseìn, což znamená "nenávist" a "gallo", které je zkratka pro francouzské, 1814) ostrá kritika Francie a tyranů

Satiry

Prologo: Il cavalier servente veterano (Prolog: Šlechtic společníkem) * I re (Králové) proti absolutní monarchii. * I grandi (Velcí), zaměřená na privilegované šlechtice u dvora * La plebe (Plebs), invektiva proti vrtkavé, divoké a krvavé chudině * La Sesquiplebe se zabývá bohatiu městskou buržoazií * Le leggi (Zákony) s kritikou na nerespektování zákonů v Itálii * L'educazione (Vzdělání) * L'antireligioneria (Antináboženství) proti Voltairovu pojetí náboženství * I pedanti (Pedanti) proti literární kritice. +more * Il duello (Duel) na malichernost soubojů, inspirovaný mladistvými epizodami * I viaggi (Cesty) na marnost cestování, i když sám byl velký cestovatel * La filantropineria (Filantropie) proti teoretikům revoluce francouzštiny, zejména proti Rousseauovi * Il commercio (Obchod) na morální podlost obchodní činnosti * I debiti (Dluhy) proti špatné vládě národů * La milizia (Milice) kritika militaristických států, jako je Prusko Fridricha II. * Le imposture (Podvody) na tajné společnosti, jako zednáři a na různé filozofie 18. století * Le donne (Ženy) o ženské sexualitě.