Cesko.wiki Václav Jan Sommerschuh
Author
Albert FloresVáclav Jan Sommerschuh (21. května 1825 Praha - prosinec 1892 Praha) byl majitelem prosperující pražské keramické továrny. Dále byl zakládajícím členem Měšťanské besedy a družstva Národního divadla, ředitelem Pražské paroplavební společnosti, čestným setníkem městských granátníků, nějakou dobu byl radním hlavního města Prahy a byl i členem různých dobročinných a odborných spolků.
Historie kamnářského rodu
Kamnářskou dílnu založil v roce 1760 Johann Sommerschuh (*1726) nejprve Na Františku. Firmu později převzal jeho syn Wenzel (*1786), který ji zvětšil a přestěhoval do zrušeného kláštera montserratských benediktinů u kostela sv. +more Mikuláše na Starém Městě. Z jeho tří synů v kamnářské činnosti pokračovali dva: Karel (*1822), který si zařídil dílnu na Dlouhé třídě, a Václav Jan (*1825), jenž stávající provozovnu na Staroměstském náměstí zdědil. V 50. letech 19. století se v Praze začalo topit uhlím a stávající kamna v domácnostech nevyhovovala bezpečnostním, užitným, ani estetickým nárokům nového měšťanského slohu, biedermeieru. Proto Václav Jan v roce 1863 zakoupil na vedlejším Mariánském náměstí domy čp. 101 a 103 a zřídil zde kamnářskou továrnu se strojovou výrobou keramiky. Jeho odběratelé pocházeli z řad pražské šlechty a zámožných měšťanů, kteří kladli důraz na dokonale umělecké provedení. Kromě šlechtických paláců (Nostický, Buquoyský aj. ) dodával kachlová kamna i do piano nobile Nového královského paláce Pražského hradu. Václav Jan se stal velmi zámožným továrníkem, přestavil průčelí obou továrních budov, vyzdobil jej balustrádou s keramickými plastikami, vázami a dveře i okna orámoval dekorativními kachlíky. (Tyto dva domy byly při Asanaci Prahy zbourány po roce 1908, na jejich místě stojí Městská knihovna. ) Po Václavovi Janovi firmu zdědil jeho syn Emil (*1866), ten ji přestěhoval v roce 1898 do zakoupené šamotárny v Rakovníku a přeměnil ji na akciovou společnost Rakovnické a poštorenské keramické závody. Obě tyto továrny byly v roce 1907 prodány knížeti Janu II. z Liechtenšteina a Emil Sommerschuh v nich až do své smrti (1920) pracoval jako generální ředitel. Tímto končí kamnářská historie rodiny.
Osobní a společenský život
Továrník Václav Jan Sommerschuh si zakoupil v okolí Mariánského náměstí několik nemovitostí, byl velmi společenský, měl bohatou uměleckou a obrazovou sbírku a ve svém domě se zahradou se scházel se svými přáteli každý čtvrtek. Chodili tam: Josef Matěj Navrátil, Vojta Náprstek, Karel Novotný (mlynář), Vojtěch Lanna mladší, Moritz Gröbe, Vilém Tierhier, Tomáš Černý, František Dittrich, Irma Reichová, Emilián František Skramlík (titul rytíř obdržel v roce 1880) aj. +more V roce 1867 si továrník postavil vilu na Křivoklátě, zahrada i vstupní prostory byly dekorovány plastikami z vlastních dílen. Plastiky už tam nejsou (2020) a vila není v majetku potomků tohoto rodu.
Děti: Kromě syna Emila (viz výše), měl syny Quida a Richarda, kteří zemřeli ve věku 20 a 21 let. Jsou pohřbeni spolu se svým dědečkem na malostranském hřbitově v Košířích ve velké hrobce u jižní zdi. +more Dcera Míla se provdala za továrníka-rytíře Emiliána Skramlíka, (syna Emiliána Františka Skramlíka a bratra Jana Skramlíka). Druhá dcera Jeanetta se provdala za Karla Pausche, rytíře z Werthlandu.
Pohřeb Václava Jana Sommerschuha se konal dne 8. prosince 1892 velký průvod ho doprovázel od kostela Křižovníků na Olšanský hřbitov a o události psal denní tisk. +more Příčina smrti byla otrava olovem (v glazurách keramiky). Kamna v Buquyském paláci.
Výrobky
Specialitou Sommerschuhových závodů byly „pyramidy“, tj. kamna, zhotovená z jednoho kusu. +more Na výstavě v Paříži byla v roce 1889 oceněna zlatou medailí bílá barokní kamna, která se později dostala do majetku Uměleckoprůmyslového muzea. Firma vystavovala kamna i v roce 1891 na Jubilejní zemské výstavě.
Drobné plastiky
Výroba drobných venkovních plastik netrvala déle než dva roky v 70. letech 19. +more století. Plastiky nebyly nikdy na žádné výstavě, nejsou známi jejich modeláři, nebyly publikovány ceníky. Plastiky byly pravděpodobně určeny jako dárky přátelům. Keramickými plastikami byla vyzdobena zahrada i vchod do rodinné vila na Křivoklátě či zahrada Bertramky, kde byla ve středu květinového záhonu umístěna plastika deváté múzy - Terpsichoré a další. V zahradě Julia Zeyera (Liboc) byla původně dvojice sošek, některé další sošky či jejich duplikáty jsou již bezpečně uloženy v Uměleckoprůmyslovém muzeu, ale mnohé se ztratily.
Galerie
Soubor:Terpischora, Bertramka, před 1942. jpg|Terpischora, Bertramka (cca 1940) Soubor:Demeter, Křivoklát před r. +more 1942. jpg|Demeter, křivoklátská vila (cca 1940) Soubor:Dlaždice, Křivoklát, před 1942. jpg|Malovaná keramika, křivoklátská vila (cca 1940) Soubor:Karl von Pausch Litho. jpg|Karel Pausch, rytíř z Werthlandu Soubor:Bertramka4. jpg|Zahrada Bertramky.