Julius Zeyer

Julius Zeyer (26. duben 1841 Praha - 29. ledna 1901 Praha) byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 1873-1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století.

Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských - především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. +more Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla. “.

Mládí

Básníkův bratr architekt Jan Zeyer (1847-1903) Julius Zeyer se narodil jako čtvrté ze sedmi dětí v rodině pražského tesaře Johana Zeyera (* 1804) a jeho ženy Eleonory Alžběty (* 1811) rozené Weisseles Otec Julia Zeyera Johann pocházel z Prahy a byl česko-německé národnosti, původ ve zchudlé francouzské šlechtické rodině šířil až Julius Zeyer a přesvědčivě je vyvrátili rodopisci Bohumír Lifka a Vlastimil Holejšovský. +more Juliův dědeček a jeho bratr byli příslušníky šesté generace německých tesařů z Württemberska. Dědeček se oženil s Češkou Barbarou Železnou, babičkou Julia Zeyera. Matka Eleonora pocházela z židovsko-německé pražské rodiny Weisselesů, až před sňatkem se dala pokřtít. Česky se Julius naučil od české chůvy. Juliův otec Jan Zeyer byl stejně jako dědeček vyučený tesařem a vypracoval se na úspěšného podnikatele, majitele pily a velkoobchodníka s dřívím, se sídlem v novoměstském domě se sklady čp. 1309/II. Po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala vdova Eleonora a svého syna Julia připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy, protože sama hospodařit neuměla a nejstarší syn Emilian si zvolil vojenskou kariéru. Julius se vyučil ve Vídni tesařem Studoval sice reálku a poté na staroměstském piaristickém gymnáziu u maturity propadl z matematiky, ještě v letech 1859-1861 se pokoušel o studium architektury na České technice, kterou vystudoval jeho mladší bratr Jan Zeyer, ale neuspěl. Jako jediný z dětí zůstal s matkou a vypomáhal jí v závodě. Ve svých jedenadvaceti letech odešel na tovaryšskou cestu nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestoval Německo, Švýcarsko a Francii, kde se místo tesařině věnoval studiu literatury, filosofie a hlavně mytologie (především keltské). Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil. Julius Zeyer se na filozofické fakultě zapsal na přednášky z estetiky, filologie, filosofie, starověké kultury, které však navštěvoval soukromě. Intenzívně se také věnoval studiu jazyků: mluvil německy, naučil se aktivně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky. Osvojil si také základy sanskrtu, koptštiny a hebrejštiny.

Spisovatel, básník, dramatik

Debutoval v časopise Paleček pod svým jménem povídkou Krásné zoubky (1873). V témže roce vydal úspěšnou novelu Duhový pták a díky stálé podpoře Josefa Václava Sládka se stal kmenovým autorem časopisu Lumír, v němž otiskoval většinu prací před jejich knižním vydáním. +more Skutečně uznávaným autorem se stal po vydání historického románu Ondřej Černyšev (knižně 1876, v předešlém roce vycházel na pokračování v Lumíru). Mezi dalšími zájmy se obrátil k magii a okultismu, navštěvoval i zednářskou společnost martinistů. Zeyer obdivoval středověké ideály, hrdiny a staré cestopisy, které se staly častou inspirací v jeho další tvorbě. V hrdinském eposu ve verších je Olgerd Gejštor z roku 1868, litevský rytíř přicestoval na Pražský hrad a vzplál láskou k české královně Anně Jagellonské. Řešil v něm i otázku morálky:Největší zbraní nevolníků je zrada.

Další náměty uvedla např. Maeldunova výprava (1896), nebo Kronika o svatém Brandanu (1886), v níž zpracovává život irského apoštola svatého Patrika. +more V díle V soumraku bohů (1898) se objevilo téma zápasu dohasínajícího pohanství, jeho řádů, zvyků a rituálů s počínajícím křesťanstvím, přinášejícím nové hodnoty a postoje - zejména odpuštění hříchů a soucit. Středověkou tematiku nalezneme i v Románu o věrném přátelství Amise a Amila, kde Zeyer zobrazil kontrast křesťanského světa, reprezentovaného rytířskou Francií, a pohanského severu, zastoupeného Islandem a tamními valkýrami.

Zeyer se snažil prosadit také v divadle. Drama jako „strhující jevištní báseň“ považoval za vrchol literárního snažení, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. +more Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin, které měly být rovnocenným doplňkem jeho české epopeje. Zeyer proto vybíral především klíčové momenty české historie, mezníky, které vedly k dovršení minulosti a předestření budoucnosti. Např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906), Libušin hněv. Nejlepší a nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla zfilmována s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou v hlavních rolích (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často lákalo hudebníky: k Radúzovi a Mahuleně a legendě Pod jabloní složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky „Kunálovy oči“ složil operu Otakar Ostrčil.

Největším románem Julia Zeyera je autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země ke Kristovu utrpení. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). +more Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy, vypovídající o překonání těžké krize nalezením životního poslání (zde stavba venkovského kostelíka) a přimknutím se ke Kristu a kontinuitě prostých lidí. (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U tonoucí hvězdy (1897)).

V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. +more báseň „Vyšehrad“, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuální či snad bisexuální. Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou také je, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl, a to Anna Marie Stoneová, slečna Kershawová, Zdenka Braunerová, sestry Kalašovy, Karla Heinrichová nebo Anna Lauermannová Mikschová.

Cestovatel

Zeyer byl veliký cestovatel. V roce 1873 odcestoval za přítelem prof. +more Aloisem Kašparem do Ruska, kde působil v Petrohradu jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových, s níž odjel do Bavorska. Do Čech se vrátil na matčino naléhání o rok později. S J. V. Sládkem podnikl cestu do Skandinávie. Později procestoval také Nizozemsko, Belgii, Španělsko, Polsko, v roce 1880 opět Rusko (zde se ocitl opět jako vychovatel, tentokrát v Simferopolu), matka opět naléhala na jeho návrat, 28. března 1881 dostal telegram o její smrti a vrátil se o měsíc později. Dále navštívil Slovinsko, Chorvatsko, roku 1884 jižní Itálii a Afriku (Tunis), dále pak Řecko, Turecko a Francii, roku 1889 byl na Kavkaze, a v dalších zemích. Roku 1892 obdržel Náprstkovu peněžitou cenu za tragédii Neklan a odjel potřetí do Ruska: cestoval přes Kyjev na Krym na Kavkaz, vystoupal na Ararat a navštívil Jerevan. Naposledy cestoval na východ do Ruska roku 1899.

Některé exotické země, které ani reálně nenavštívil, se pro něj staly tvůrčí inspirací - Japonsko pro román Gompači a Komurasaki. Román však není poučným či popisným. +more Naopak, příběh je v podstatě legendou o původu hrobu dvou milenců v tokijském Meguru. K Japonsku se vztahuje také drama Lásky div. Čína se objevuje v eposu Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídce „Kunálovy oči“ (1896), Egypt v povídce „Asenat“ (1896) a Island v již zmíněném V soumraku bohů (1898). Z cizích kultur si pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto různých zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Obnovené obrazy jsou názvem tří svazků Zeyerových próz vydaných v letech 1894, 1896, 1898. Spočívají v inspiraci starou látkou, která je však nahlížena novým prizmatem obraznosti a citovosti.  Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem, nejprve synů generála Popova na Krymu (1881) a dále u hraběte Jana Harracha (1882).

Sběratel

Julius Zeyer po celý život sbíral starožitnosti a další památky výtvarného umění, které shromažďoval jednak ve své pražské vile v Horní Liboci (bydlel v Libocké ulici proti ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval nábytek a další zařízení interiéru, originály soch, obrazů a klenoty, zajímavá byla jeho sbírka šperků. +more Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval drobná exotická díla mimoevropského původu, devocionálie a nádobí, zejména ze Středního Východu Dálného Východu, na kterých ho přitahovala mystika. Sbíral jednak jako dealer Náprstkova muzea i pro sebe, kolekce evropské provenience z části přešla do Národního muzea, exotika jsou uchovávána v Náprstkově muzeu, lidové umění v Národopisném muzeu a ostatní evropské předměty v Historickém muzeu. Další soubor se dostal do Městského muzea a galerie ve Vodňanech.

Závěr života

Život Julia Zeyera byl vyplněn tvorbou, cestováním i čilým společenským životem. Býval hostem salónu Anny Lauermannové-Mikschové, jež byla jeho obdivovatelkou a ctitelkou. +more Často také docházel do společnosti soustředěné kolem kulturního organizátora Vojtěcha Náprstka či do salónu Augusty Braunerové, s jejíž dcerou - malířkou Zdenkou Braunerovou navázal blízký vztah.

Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. +more Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“, což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů.

S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta na Novém Městě v Havlíčkově ulici, protože naproti u nádraží bývala pila a sklad dřeva jejich firmy. Dále bydleli v novostavbě Hlávkova nadačního domu čp. +more 736/II ve Vodičkově ulici (se zahradou a průchodem do Jungmannovy ulice), než si dali postavit vilu v Liboci, v Libocké ulici 16 v zahradě, s výhledem na libocký kostel a proti ohradní zdi obory Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech (1897-1899) a v samém závěru se uchýlil k blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi a Zdeně Hlávkové na jejich zámek v Lužanech. Pobýval také v Praze v domě čp. 1829/II na rohu Legerovy a Rumunské ulice u své sestry Heleny Jungfeldové (*1840), u níž zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci. Ačkoliv si přál být pohřben na lesním hřbitově v Lomci u Vodňan, byl jako první pochován na Slavíně, kam bylo tělo uloženo 31. ledna 1901.

Dílo

Památník Julia Zeyera v Chotkových sadech v Praze

Próza

Duhový pták (1873) - raná povídka, napsaná v Petrohradu, zaslaná jeho bratrovi, který ji dal otisknout v časopise Lumír, a tím pádem s ním byl spojen. * Jeho svět a její (1874) - novela o nerovném sňatku * Miss Olympia (1874) - novela o nerovném sňatku, velmi empatické verše * Ondřej Černyšev (1876) - historický román z cizího prostředí, na pozadí doby vlády +more_Veliká'>Kateřiny Veliké v Rusku je vykreslen osud mladého snílka plného ideálů, konflikt milostného citu s mocenskými ambicemi spojenými s nadosobním posláním (odpovědnost k národu a zemi). * Xaver (1876) - silně melancholická novela o ctnostném mladém muži * Darija (1879) - povídka inspirovaná dílem Fjodora Michajloviče Dostojevského * Teréza Manfredi (1879) - povídka původně otištěna v časopisu Lumír, ke kterému měl srdeční vztah. Povídka o lásce a vnitřních emocích až posedlostí. * Kruh epických básní (1880) - básnická epika * Donato a Sismonda (1880) - romantická povídka * Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) - román na motivy starofrancouzské chanson de geste Amis a Amil. * Báje Šošany (1880) - sbírka tří novel, které čerpají z mytologie tří světových říší: z židovského ghetta ve Frankfurtu nad Mohanem, z Egypta faraóna Menke-Ra a z Indie. * Blaho v zahradě kvetoucích broskví (1882) - povídka s duchovní tematikou o minulém životě * Fantastické povídky (1882) - čtyři povídky s přesahem do iracionálna. Povídka Z papíru na kornouty se hlásí jako text nalezeného dávného rukopisu, v němž oživlý mnich z obrazu předčítá z rodinné kroniky. V novele Na pomezí cizích světů se líčí dědičná záliba v okultismu. * Mik Olympia - povídka ze současnosti, od polského Sosnovce po Nice (1900) překlad do němčiny * Dobrodružství Madrány (1878 v Lumíru, 1882 knižně) - román * Grizelda (1883) - lyricko-epická povídka * Gompači a Komurasaki (1884) - příběh podle starých japonských pověstí * Rokoko (1885 v Lumíru, 1887 knižně) - povídka z českého maloměsta 18. stol. , netypická humorem a ironickým nadhledem * Jan Maria Plojhar (1891 ) - román s autobiografickými prvky. Objevuje se zde výjimečný hrdina, je zklamán společností. Prožije sérii ztrát (ztráta domova, vlasteneckého sebevědomí, smrt matky), které ho vedou k odchodu do Itálie. Nakonec umírá spolu s dívkou, která si volí dobrovolnou smrt po jeho boku. * Stratonika a jiné povídky (1892) * Tři legendy o krucifixu (1895) - tři samostatné legendy („Inultus“, „El Christo de la Luz“, „Samko pták“), které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem). Legendy vypovídají o různých projevech mučednictví a s ním spojeného zázraku. * Amparo a jiné povídky (1896) - šest povídek publikovaných časopisecky v Lumíru: „Zrada v domě Han“ (1881), „Píseň za vlahé noci“ (1885), „Amparo“, „Kunálovy oči“ (obě 1892), „Asenat“, Ištar (obě 1895); později jako Obnovené obrazy. II, Amparo a jiné povídky (1906); zařazeny i povídky „Rustem a Sohrab“ (1898 v Květech) a „O velkém bolu boha Izanagi“ (1891 v Lumíru; 1892 v souboru Stratonika a jiné povídky) * Maeldunova výprava (1896) - vyprávění dle starých irských legend * V soumraku bohů (1898) - převyprávění staroisladských ság * Troje paměti Víta Choráze (1899 v Lumíru) - rozsáhlá básnická poéma, rozdělená na tři části * Dům U tonoucí hvězdy - Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky - dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a obyvatelky - stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická, předkládá téma ohrožení civilizace na Zemi. * Pohádka o dobrém careviči Evstafovi (1900).

Poezie

Vyšehrad (1880) - pokus o národní epos - cyklus básní; snaha předvést velikost české minulosti * Kronika o svatém Brandanu (1884) knižně 1886) - epická báseň o irském knězi * Poezie (1884) - lyrika * Ossianův návrat (1885, Světozor) - keltské motivy * Olgerd Gejštor (1886) - epos o tragické lásce litevského rytíře ke královně Anně Jagellonské * Z letopisů lásky (1889-1892) - sedm příběhů * Čechův příchod (1886) - z mytické historie Čech * Karolinská epopeja (1896) - rozsáhlý cyklus básní psaný blankversem, středověké téma čerpající ze starofrancouzské epiky o Karlu Velikém a jeho rytířích * Zahrada Mariánská (1897-1898 v Novém životě) * Nové básně (1907) - ohlasy litevských lidových písní * Zpěv o pomstě za Igora (1882) - ohlas staroruské epiky * Pod jabloní (1899. ) - andělská legenda, otištěná až těsně před Zeyerově smrti, in:Život 1900-1901, dostupné online [http://depositum. +morecz/knihovny/zivot/tiskclanek. php. id=d_23935&session:new=1].

Divadelní hry

Bratří (1882) - komedie * Stará historie (1882) - komedie * Sulamit (1884) - biblický motiv * Legenda z Erinu (1886) - inspirace keltskou mytologií, tragédie * Libušin hněv (1887) - předání vlády po Krokově smrti jako naplnění věštby * Šárka (1887) - konec vlády pohanských kněžek a nástup mužské vlády * Lásky div (1888) * Doňa Sanča (1889) - drama o zklamané lásce a krvavé pomstě * Neklan (1893) - tragédie o pěti dějstvích; z období mocenských bojů Přemyslovců o knížecí stolec a první pronikání křesťanství * Příchod ženichův (1896) * Radúz a Mahulena (1898) - pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk * Z dob růžového jitra (1899) * Pod jabloní (1900) - mystická legenda na motivy srbské pohádky, scénickou hudbu opět zkomponoval Josef Suk

Knižní edice korespondence

Dopisy Julia Zeyera Karle Heinrichové - vypravil. Praha: Česká grafická Unie, 1924 * Julius Zeyer, Listy třem přátelůmː paní Zdeňce Hlávkové, Otakaru Červenému a Janu Voborníkovi. +more Vydal Jan Voborník. Prahaː Fr. Borový 1938 * Přátelství básníka a malířky - Vzájemná korespondence Julia Zeyera a Zdenky Braunerové. Praha: Vyšehrad 1941 * Básník a sochař: dopisy Julia Zeyera a Františka Bílka z let 1896-1901. Vydal J. Marek. Praha 1948.

Pozůstalost

Literární pozůstalost, korespondence a obrazový materiál byly postupně nasbírány z různých fondů dary a koupěmi do Památníku národního písemnictví v Praze, kam se dostala i korespondence z archivu Akademie věd ČR. Fond Julia Zeyera čítá 30 kartónů zhruba z let 1841-1951 a v úplnosti jej dosud nikdo nezpracoval. +more * Archiv Náprstkova muzea, fond Julius Zeyer (2 kartóny).

Zeyerova alej

Zeyerova alej, pohled od ulice Na Klášterním V roce 1878 se Julius Zeyer se svou matkou nastěhoval do velké vily se zahradou v Libocké ulici 16 (čp. +more261). Při návštěvách letohrádku Hvězda či kostela sv. Markéty v Břevnově procházel po cestě alejí. Z této aleje zbyly až do sklonku 20. století tři třešně, které byly později také odstraněny. Dnes je to široká silnice lemovaná vilami a nazvaná Zeyerova alej. Z původní aleje zůstal jen travnatý pás uprostřed a litinová Boží muka na křižovatce; místo stromů byla alej v 50. letech osazena sloupy vysokého napětí.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

BITNAR, Vilém: Julius Zeyer a Otokar Březina. In: Akord. +more Revue pro literaturu, umění a život. Roč. 10, 1942-1943, s. 276-280. * FENCL, Florian: Julius Zeyer a Vodňany: k jubileu 100. výročí narození a 40. výročí smrti Julia Zeyera. Uspořádal Florian Fencl. České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1941; portréty [Vzpomínkový film na pobyt básníkův ve Vodňanech r. 1887-1899. ] * HELLMUTH-BRAUNER, Vladimír: Přátelství básníka a malířky: vzájemná korespondence Juliuse Zeyera a Zdenky Braunerové. Uspořádal Vladimír Hellmuth-Brauner. Praha: Vyšehrad 1941, edice České letopisy; sv. 2 * HERITESOVÁ, Božena (editorka): Přátelé Zeyer - Herites: vzájemná korespondence. Uspořádala Božena Heritesová. Praha: Topičova edice, 1941 [Dřevoryt a grafická úprava Cyril Bouda] * HOLEJŠOVSKÝ Vlastimilː Rod básníka Julia Zeyera, Rodopisná galerie III. , in: Heraldika 1940, s. 77-99. * JIŘÍK, Jaroslav. VELKOVÁ, Jitka: Bronzové předměty z pozůstalosti Julia Zeyera v Městském muzeu ve Vodňanech. In: Vodňany a Vodňansko. Sborník, Muzeum a galerie ve Vodňanech 7, 2007, s. 41-48. * JURČINOVÁ, Eva: Julius Zeyer: život českého básníka. Praha: Českomoravská akciová tiskárna a vydavatelský podnik, 1941, Topičovy knihy českých osudů) [Vlastní jméno autorky: Anna Weberová, rozená Navrátilová] * JURČINOVÁ, Eva: Julius Zeyer padesát let mrtev. In: Lidová demokracie. Roč. 7, 28. 1. 1951 * * KŘIŠŤANOVÁ, Dita: Julius Zeyer v kameni. In: Marginalia Historica: sborník prací Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Praha. Nadační fond První pražské pedagogické peruti 8, 2004, s. 135-166. * KUDRNÁČ, Jiří, ed. et al. Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. Vyd. 1. Brno: Host, 2009. 480 s. . * * KVAPIL, Josef Šofferle: Gotický Zeyer, Praha 1942 * LAVIČKA, Roman: Ave, gratia plena, Dominvs tecvm: dvě středověké sochy archandělů z majetku Julia Zeyera ve sbírkách Městského muzea a galerie ve Vodňanech. In:Vodňany a Vodňansko. Sborník Městského muzea a galerie ve Vodňanech 9, 2013, s. 41-48. * MARTEN, Miloš: Julius Zeyer analyse. In: Moderní revue, roč. XXII, 1909-1910, s. 293-305 * NEČAS, Jaroslav: Julius Zeyer. In:Kostnické jiskry, evangelický týdeník, 5. 2. 1942. * PIROČKINAS Arnoldas, Litevské motivy v díle Julia Zeyera, Sborník prací FF Brněnské university, Studia minora Facultatis philosophiae Universitatis brunensis, D20, 1973, s. 83-90; dostupné online [https://digilib. phil. muni. cz/bitstream/handle/11222. digilib/107866/D_ScientiaeLitterarum_20-1973-1_6. pdf. sequence=1] * POLÁK, Václav: Oči u Julia Zeyera. In: Naše řeč, 1941, roč. 25, č. 4, s. 102-108. Dostupné online: http://nase-rec. ujc. cas. cz/archiv. php. art=3584 * POLÁK, Václav: Oči u Julia Zeyera. In: Naše řeč, 1941, roč. 25, č. 5-6, s. 163-173. Dostupné online: http://nase-rec. ujc. cas. cz/archiv. php. art=3601 * * RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 342 s. . * STEJSKALOVÁ, Anna: Italská cesta Julia Zeyera 1883-1884. In: U jednoho stolu. Prof. PhDr. Jaroslavě Janáčkové, CSc. k 70. narozeninám. Soukromý tisk, vydaný za podpory Ústavu pro českou literaturu AV ČR, Praha 2000 s. 189-196. * VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Julius Zeyer. Vyd. 1. Brno: Istenis, 2003. 205 s. .

Související články

Seznam českých spisovatelů * Česká literatura v letech 1815-1918

Externí odkazy

[url=://www. historie. +morehranet. cz/heraldika/crsc/crsc1940-rg3. pdf * [[Miroslav Červenka|Červenka, M. ]url=http://digi. nacr. cz/prihlasky2/. session=3f9d8fa6ce2c9ea3c06bb2505d55466e58a67206fcf84d6de2efc661fae4eec7&action=image&record=1]Pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850-1914, Zeyer Johann *1804 s rodinou[/url] * [url=http://katalog. ahmp. cz/pragapublica/permalink. xid=F05152F9D46511E4BEB640618600A675&scan=1#scan1]Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920), Zeyer, Julius *1841[/url] * [url=http://www. digitalniknihovna. cz/mzk/search/. sort=alphabetical&accessibility=public&authors=Zeyer,%20Julius]Veřejně dostupná díla Julia Zeyera v Digitální knihovně[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20151101000405/http://kramerius. mlp. cz/kramerius/MShowByAuthor. do. author=Zeyer_Julius]Vybraná díla Julia Zeyera volně dostupná v Krameriovi Městské knihovny v Praze[/url] * [url=http://nase-rec. ujc. cas. cz/archiv. php. art=3584]Oči u J. Zeyera, I[/url] * [url=http://nase-rec. ujc. cas. cz/archiv. php. art=3601]Oči u J. Zeyera, II[/url] *[/url]]: [url=http://sas. ujc. cas. cz/archiv. php. art=3484]Lumírovec: sémantika verše v Zeyerově epice[/url]. SaS, 53, 1992, s. 241-247.

Kategorie:Čeští romanopisci Kategorie:Čeští spisovatelé science fiction Kategorie:Čeští spisovatelé historických románů Kategorie:Novoromantičtí spisovatelé Kategorie:Čeští dramatici Kategorie:Čeští básníci Kategorie:Čeští cestovatelé Kategorie:Lumírovci Kategorie:Čeští svobodní zednáři Kategorie:Narození 1841 Kategorie:Úmrtí 1901 Kategorie:Úmrtí 29. +more ledna Kategorie:Pohřbení na Slavíně Kategorie:Muži.