Aberace (astronomie)
Author
Albert FloresAberace Jako aberace světla (též roční aberace nebo hvězdná aberace) se označuje odchýlení světelného paprsku přicházejícího od pozorovaného tělesa k pozorovateli, které je způsobené konečnou rychlostí světla, pohybem pozorovaného tělesa a pohybem pozorovatele.
Aberace byla poprvé pozorována v 17. století, když se astronomové zabývali zjišťováním paralax hvězd, aby potvrdili heliocentrické uspořádání sluneční soustavy. +more Klasické vysvětlení aberace přinesl již roku 1727 James Bradley, to však odporovalo tehdejším teoriím o povaze světla. Aberace byla následně vysvětlována jako efekt éteru, avšak když koncem 19. století Michelsonův-Morleyův experiment existence éteru nepotvrdil, otevřelo se nové pole bádání vedoucí ke speciální teorii relativity.
Aberaci lze pozorovat při ročním pohybu Země kolem Slunce. Při pohybu dochází v důsledku aberace ke změně úhlu, pod nímž se vůči Zemi pohybují paprsky světla jednotlivých hvězd. +more Pohyb Země kolem Slunce tedy způsobuje zdánlivý pohyb hvězd vzhledem k pozorovateli. Polohy hvězd na nebeské sféře opisují v průběhu roku elipsy, jejichž velká poloosa nezávisí na vzdálenosti hvězdy. Tím se aberace liší od paralaxy.
Aberace závisí na poměru okamžité rychlosti pozorovatele v a rychlosti světla c, dále pak na úhlu \beta , který svírá směr k pozorované hvězdě se směrem k apexu sluneční soustavy. Pro aberaci \alpha pak platí vztah :\operatorname{tg}\alpha = \frac{v \operatorname{sin}\beta}{c}. +more Maximální hodnota aberace je \alpha = 20,47". Této velikosti nabývá paralaxa hvězdy odkloněné o 90° vůči apexu a nazývá se též aberační konstanta.