Heliocentrismus

Historie

Heliocentrický vesmír

Klasické období

Komukoliv, kdo se zastaví a pohlédne na oblohu, se zdá být zřejmé, že Země stojí na místě, zatímco všechno na obloze ubíhá kolem ní každý den. Při delším pozorování lze vidět mnohem komplikovanější pohyby. +more Slunce dělá menší či větší okruh při své roční dráze, planety mají podobné pohyby, občas se však na své cestě mezi hvězdami obrátí a pohybují se po určitou dobu opačným směrem (retrográdní pohyb). Pro lepší pochopení těchto pohybů bylo potřeba zavádět komplikované popisy, nejznámějším z nich je Ptolemaiovský systém formulovaný ve 2. století.

Neintuitivní myšlenka heliocentrismu, kde je to Země, nikoliv nebesa, co se skutečně pohybuje, byla navržena dokonce již v +more_n. _l. '>4. století př. n. l. V kapitole 13 druhé knihy svého spisu O nebesích napsal Aristotelés „Jak tvrdí pythagorejci, v centru je oheň a Země je jen jedna z hvězd, vytvářející noc a den krouživým pohybem kolem centra. “ Důvody tohoto umístění byly spíše filosofické než vědecké - pro pythagorejskou filosofii založenou na základních živlech byl oheň živlem ušlechtilejším než země, a proto by měl být ve středu, zatímco Země i Slunce ho obíhaly. Aristotelés tento argument odmítl a hlásal geocentrismus. Jedním z argumentů byla naopak největší tíha živlu země, který se tedy musí zákonitě soustředit „na dně“, tedy ve středu kosmu.

Později heliocentrismus opět navrhl Aristarchos ze Samu (kolem roku +more_l. '>270 př. n. l. ). V době, ve které psal, byla již velikost Země poměrně přesně spočítána, a on sám změřil velikost a vzdálenost Měsíce a Slunce; jeho odhady nebyly podle současných standardů moc přesné, ale šlo o seriózní začátek. Jak mnozí předpokládají, usoudil na základě čísel, které měl k dispozici, že pohyb Země kolem obrovského Slunce dává větší smysl, než kdyby to bylo obráceně. V jeho vlastní době však někteří lidé soudili, že tato myšlenka je protináboženská.

Aristarchovu heliocentrickému modelu oponoval Archimédés, který ve svém díle O počtu písečných zrn prohlašoval, že svět (vesmír) je velký, ale konečný a na základě množiny prvotních předpokladů spočítal horní mez poloměru vesmíru na 10 000 000 000 stadií. Na základě tohoto čísla pro velikost vesmíru vyvozoval, že zde musí být maximální vzdálenost, v jaké mohou být hvězdy od centra. +more V heliocentrickém systému se Země ocitá v průběhu roku v místech vzdálených od sebe dvojnásobek vzdálenosti Země-Slunce, a vzhledem ke vzdálenosti hvězd by zde měla být viditelná paralaxa umožňující rozlišit bližší a vzdálenější hvězdy. Vzhledem k tomu, že žádná paralaxa není pozorována, odmítl Archimédes heliocentrismus, protože jinak by bylo potřeba odsunout hvězdy do (pro Archiméda) nepřijatelné vzdálenosti.

V 5. +more století indický astronom Árjabhata (zřejmě nezávisle na Aristarchovi) také navrhoval heliocentrický vesmír. Jeho práce nebyla přeložena do latiny až do chvíle, kdy Koperník napsal De revolutionibus orbium coelestium, a tak zůstala na Západě prakticky neznámá až do 12. století, ve kterém byly přeloženy do latiny některé staré arabské astrologické a astronomické spisy, které jeho teorie komentovaly a rozpracovávaly (např. Aliboron, „Indické kroniky“ Ta'rikh al-Hind ).

Egyptský (možná napůl mytický) filosof Hermés Trismegistos také navrhoval heliocentrický náhled na svět, a stojí za povšimnutí, že Koperník dokonce ve svém De revolutionibus orbium coelestium poděkoval za inspiraci Trismegistovými myšlenkami. Přesná datace není možná, ale Trismegistos pravděpodobně žil ve faraónském Egyptě, i když skutečné texty dokládající hermetickou tradici lze datovat zhruba do časů Krista.

Ilustrace zatmění Měsíce ze spisu al-Birúního (11. století)

Středověk

Na pomezí 10. +more a 11. století vyslovil ve svých arabsky psaných spisech významný perský astrolog Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní, později známý pod latinizovaným jménem Aliboron, přesvědčení, že Země rotuje kolem své osy a obíhá kolem Slunce. Ve svém díle přitom vycházel z důkladné znalosti Aristotelova díla a překladů klasických astrologických a hermetických spisů do arabštiny i důkladné znalosti tradic indických astrologů. Jeho spisy, a díla jeho arabských následovníků, byly ve 12. století ve Španělsku a Francii přeloženy do latiny a rozšířily se po celé Evropě.

Francouzský pozdně středověký scholastický teolog a myslitel biskup Mikuláš Oresme zastával ve 14. století názor, že heliocentrický systém je stejně oprávněná hypotéza jako geocentrický. +more Odmítl argument, že by rotující Země způsobovala nutně katastrofální větry a také připravil myšlenku fyzikální hybnosti tělesa. Jeho spisy vycházely od 15. století tiskem.

Renesance a novověk

V 16. +more století teorii oživil polský katolický duchovní Mikuláš Koperník, se svým dílem Šest knih o obězích nebeských sfér (De revolutionibus orbium coelestium), které publikoval roku 1543. Při vývoji svých teorií planetárního pohybu Koperníka pravděpodobně ovlivnily dřívější práce arabského astronoma Ibn al-Šatira a perského astronoma Nasir al-Din al-Tusiho. Koperníkovu knihu doplnil jeho vydavatel předmluvou, která heliocentrismus popsala jako pouhou matematickou teorii a tak chránil autora před případným obviněním z rouhání. Později ale byla kniha stejně zařazena na katolický index zakázané literatury, kde figurovala od 5. března 1616 až do roku 1835.

Dalším pokračovatelem a učencem prohlubující myšlenku heliocentrismu byl Galileo Galilei (1564-1642). Jeho myšlenky a objevy potvrdili jezuitští astronomové jako páter Grienberger, který osobně ověřil Galileiho objev měsíců Jupitera. +more Záhy byla i ověřena současná změna zdánlivé velikosti Venuše v závislosti na její fázi. Tím byly vyvráceny některé geocentrické modely. Jediné modely, které zůstávaly ve hře, byly modely heliocentrické a geocentrické modely založené na Tychonově systému. Církevní učenci Galileovy myšlenky dále zkoumali a někteří ji považovali za spolehlivější než kterýkoliv jiný v té době známý systém. Galileo byl ale přesvědčen, že se nejedná o pouhou matematickou techniku, ale že má i filosofickou pravdu a Země reálně obíhá kolem Slunce. Obecná podpora akademického světa i církve však byla na straně geocentrického Tychonického systému. V dané době neexistoval dostatek pozorování, které by přesvědčivě rozhodly ve prospěch jednoho systému.

V letech 1616 až 1633 byly církví ustanoveny dekrety (1616 dekret Svatého oficia) a Galileo byl upozorněn, aby svou teorii přímo neprosazoval. Přes všechna varování Galileo ve svých publikacích toto napomenutí ignoroval, a proto jeho učení církev oficiálně zakázala. +more I z tohoto důvodu dala církev na index zakázané literatury (Index Librorum Prohibitorum) nejen Galileovy knihy, ale i starší Koperníkovy Oběhy nebeských sfér a dokonce i jednu knihu Keplerovu. Za prosazování heliocentrické teorie byl Galileo posledních několik let svého života držen v domácím vězení. Edikt proti Galileovi zrušil papež roku 1992.

Významnou roli ve sporech kolem postavení Slunce a Země hráli i dva astronomové, působící v Praze: Tycho Brahe a Johanes Kepler. Brahe navrhl hybridní systém, ve kterém přímo kolem nehybné Země obíhaly Měsíc a Slunce, zatímco planety obíhaly kolem Slunce. +more Kepler pak objevením zákonů pohybu planet zakotvil heliocentrický systém i prakticky: pohyb Země kolem Slunce je v souladu s jeho třetím zákonem, zatímco pohyb Slunce kolem Země ne. Objevem gravitačního zákona pak definitivně tuto otázku vyřešil Isaac Newton.

Archimédova námitka proti heliocentrismu, že v případě jeho pravdivosti bychom v průběhu roku museli pozorovat paralaxu zdánlivě stálých pozic hvězd, byla nakonec vyřešena, když byla hvězdná paralaxa skutečně pozorována pomocí vylepšených přístrojů v 19. +more století (poprvé Friedrich Bessel v roce 1838). V té době už byl ale model heliocentrické sluneční soustavy v mnohem větším vesmíru přijat téměř všemi. Už před tím byla totiž v roce 1729 pozorována aberace světla hvězd, která prokázala pohyb Země kolem Slunce s dostatečnou spolehlivostí. Různé nepotvrzené zprávy o pozorování aberaci či paralaxy se vyskytovaly už kolem roku 1600.

Současná věda

Pohyb těžiště sluneční soustavy vzhledem ke Slunci a jeho jádru Poznání, že heliocentrický pohled také není v doslovném znění zcela pravdivý, přicházelo po jednotlivých krocích. +more Již Giordano Bruno vznesl silné argumenty, že Slunce není středem vesmíru, ale jednou z nespočetných hvězd; Galileo měl tentýž názor. V průběhu 18. a 19. století se pozice Slunce jako pouhé jedné hvězdy z mnoha stala stále samozřejmější. Ve 20. století, dokonce ještě před objevem existence mnoha galaxií, už to nebylo vnímáno jako sporná věc. Dokonce i když omezíme diskuse na sluneční soustavu, Slunce není geometrickým centrem žádné z planetárních drah, spíše ohniskem jejich eliptických drah. Navíc vzhledem k tomu, že hmotnost planet nelze vzhledem k hmotnosti Slunce zanedbat, je centrum gravitace slunečního systému umístěno mimo střed Slunce, některé roky i mimo objem Slunce. (Hmotnost planet, především Jupiteru tvoří asi 0,14 % hmotnosti Slunce. ).

Celý koncept centra vesmíru a termínu „být v klidu“ je popřen principem relativity. I když bylo zřejmé, že zde neexistuje žádné privilegované místo ve vesmíru, až do formulování speciální teorie relativity Albertem Einsteinem se předpokládala přinejmenším existence privilegované třídy inerciálních systémů absolutně v klidu, především ve formě hypotézy světlonosného éteru. +more Některé formulace Machova principu předpokládaly, že vztažná soustava v klidu vzhledem ke hmotě vesmíru musí mít zvláštní vlastnosti.

Moderní užívání pojmů geocentrický a heliocentrický ve vědě

V praktických výpočtech musí být často určen počátek a orientace vztažné soustavy. Z praktických důvodů se často používají systémy s počátkem ve hmotném středu Země, Slunce nebo v hmotném středu sluneční soustavy. +more Přídavná jména geocentrický a heliocentrický mohou být používána v tomto kontextu. Takový výběr vztažné soustavy však nemá žádné filosofické ani fyzikální dopady.

Reference

# Sir Fred Hoyle, Nicolaus Copernicus, 1973.

Externí odkazy

Kategorie:Sluneční soustava Kategorie:Nebeská mechanika Kategorie:Překonané vědecké teorie Kategorie:Dějiny astronomie