Bismut

Bismut (v obecném použití bizmut či vizmut; chemická značka Bi, Bismuthum nebo Bisemutum) patří mezi těžké kovy, které jsou známy lidstvu již od starověku. Slouží jako součást různých slitin, používá se při výrobě barviv a keramických materiálů.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

Krystaly bismutu ukazují mnoho duhových odstínů v lomu na jeho zoxidovaném povrchu Bismut je těžký kovový prvek bílé barvy se slabým růžovým leskem, křehký a hrubě krystalický, známý již od starověku. +more V plynném stavu tvoří molekuly Bi2. Na rozdíl od většiny ostatních těžkých kovů nejsou jeho sloučeniny toxické, vyskytuje se v nich v mocenství Bi3+ a méně často jako Bi5+.

Bismut se nerozpouští v neoxidujících kyselinách, protože je to ušlechtilý prvek. Snadno se však rozpouští především v kyselině chlorovodíkové za přítomnosti i malých množství oxidačních činidel (HNO3, H2O2. +more). Bismut je na vzduchu za laboratorní teploty stálý, v červeném žáru shoří namodralým plamenem na oxid bismutitý Bi2O3, za žáru se bismut slučuje s většinou prvků. Bismut tvoří s většinou kovů slitiny, které mají nízké teploty tání.

Elementární bismut má největší diamagnetickou konstantu ze všech známých kovových prvků, značně vysoký elektrický odpor a vykazuje nejvyšší hodnotu Hallovy konstanty ze všech kovů. Společně se rtutí má nejnižší tepelnou vodivost ze známých kovových prvků.

Po dlouhou dobu byl bismut 209Bi pokládán za stabilní, neměnný izotop, přestože to odporovalo teoretickým výpočtům stability atomových jader. Teprve v roce 2003 byl francouzskými atomovými fyziky ve Výzkumném institutu astrofyziky v Orsay podán důkaz, že bismut podléhá radioaktivní přeměně. +more Bismut je tedy nestabilním prvkem, který podléhá alfa rozpadu s poločasem přibližně 2×1019 let, což z něj činí jeden z nejpomaleji se přeměňujících přirozených radioizotopů.

Historický vývoj

O bismutu jako o kovu podobném cínu se poprvé zmiňuje Basilius Valentinus v 15. +more století. * Teprve v 18. století určili Johann Heinrich Pott a Torbern Olof Bergman bismut jako zvláštní prvek kovového charakteru.

Výskyt

Bismit Bismut je v zemské kůře velmi vzácným prvkem. +more Průměrný obsah činí pouze 0,2 ppm (parts per milion; mg/kg). jeho koncentrace v mořské vodě pouze 0,017 mikrogramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom bismutu přibližně 300 miliard atomů vodíku.

Bismut se v přírodě vyskytuje ryzí i ve sloučeninách. Hlavními minerály bismutu jsou bismutinit (psáno též bismutin), chemicky sulfid bismutitý Bi2S3, bismit jako oxid Bi2O3 a zásaditý uhličitan bismutit [(BiO)2CO3]. +more Obvykle se vyskytuje jako příměs v rudách stříbra, zlata, cínu, mědi a olova.

V Česku se rudy bismutu nalézají v Českosaském rudohoří. Nejvíce bismutu těží Čína, Mexiko, Peru a Bolívie. +more Pouze bolivijská ložiska poskytují jako primární rudy minerály bismutu, v ostatních nalezištích tvoří bismut pouze příměsi v rudách jiných kovů. komplex.

Výroba

Bismut byl ve starších dobách ze svých rud získáván vycezováním. * Dnes se bismut ze svých rud získává buď redukčním pochodem, kde bismit reaguje v peci s uhlíkem, nebo srážecím pochodem, kde se taví bismutinit se železem, popř. +more lze pražením převést sulfid na oxid a provést redukční pochod. Při těchto pochodech je bismut ještě značně znečištěn příměsemi, které byly v rudě, proto se surový bismut musí ještě rafinovat. *: Bi2O3 + 3 C → 2 Bi + 3 CO Redukční pochod *: Bi2S3 + 3 Fe → 2 Bi + 3 FeS Srážecí pochod *: 2 Bi2S3 + 9 O2 → 2 Bi2O3 + 6 SO2 Pražení sulfidu * Pro získání velmi čistého bismutu lze využít elektrolýzu tavenin jeho sloučenin.

Využití

Uměle vypěstovaný krystal bismutu Významné uplatnění nalézá bismut jako legovací prvek v různých slitinách.

Některé slitiny bismutu mají velmi nízkou teplotu tání, často i pod teplotou varu vody. Tohoto jevu se využívá při konstrukci automatických hasicích systémů (tzv. +more sprinklerů), které jsou montovány do výškových budov a automaticky začnou rozprašovat vodu při náhlém nárůstu teploty v okolí.

Vzhledem ke své nízké toxicitě se bismut stále častěji používá jako náhrada olova v nejrůznějších aplikacích - především jako složka pájek pro instalatérské práce, ale i při výrobě střeliva a broků.

Přídavek bismutu do slitin obvykle snižuje tvrdost materiálu a zvyšuje jeho kujnost. Slitina železa s bismutem je známa jako kujná litina a lze ji na rozdíl od běžné litiny snadno tvářet kováním i válcováním.

Slitiny bismutu obvykle při chladnutí mírně zvyšují svůj objem a slouží proto k lití do forem pro vytváření přesných replik a kopií různých předmětů. Bismut se používá do slitin ložiskových kovů. +more Ke známým nízkotajícím slitinám bismutu patří Woodův kov, který je směsí 55 % bismutu, 25 % olova, 15 % cínu a 5 % kadmia a taje okolo 70 °C. Lipowitzova slitina je směsí 50 % bismutu, 25 % olova, 15 % cínu a 10 % kadmia a teplotu tání má okolo 60 °C, je to nejníže tající slitina směsi těchto kovů. Roseův kov je směsí 50 % bismutu, 25 % olova a 25 % cínu a taje při 94 °C.

V chemickém průmyslu je bismut součástí katalyzátorů na výrobu akrylátů a dalších látek. Při výrobě keramiky slouží bismut jako náhrada olova při přípravě glazur, barviv pro keramické materiály a výrobě optických vláken s vysokým indexem lomu. +more Bismut je důležitou součástí kosmetických a lékařských přípravků (např. v lékařství se používá zásaditá sůl kyseliny gallové Bi(OH)2·OCO·C6H2(OH)3 na zásyp ran - dermatol; sloučeniny bismutu se používají i jako léky proti syfilidě). Řada dalších různých sloučenin bismutu se používá v kosmetice a medicíně jako součást různých desinfekčních prostředků a léků používaných při léčení žaludečních a střevních chorob.

Slitina s manganem s názvem bismanol slouží pro výrobu velmi silných permanentních magnetů.

Sloučeniny

Ve sloučeninách se bismut vyskytuje především v mocenství Bi3+. Většina jeho solí je velmi málo rozpustná a snadno hydrolyzuje.

* Oxid bismutitý Bi2O3 je za normální teploty žlutý a za horka červenohnědý prášek. Vyskytuje se ve třech modifikacích. +more Připravuje se oxidací kovu nebo rozkladem dusičnanu či uhličitanu bismutitého. * Chlorid bismutitý BiCl3 je sněhobílá krystalická látka, která se na vlhkém vzduchu rozplývá; není totiž stabilní a reaguje s vodou za vzniku oxychloridu bismutitého BiOCl, který se využívá jako netoxické barvivo známé jako perlová běloba. * Jodid bismuitý BiI3 je černý prášek, na rozdíl od chloridu nerozpustný ve vodě, ale rozpustný v roztocích alkalických jodidů za vzniku temně oranžového aniontu BiIb=4|p=-, známého činidla používaného k důkazu alkaloidů (Dragendorffovo činidlo). * Dusičnan bismutitý Bi(NO3)3 je bezbarvá krystalická rozpustná látka. Při zahřívání přechází na oxydusičnan bismutitý BiO(NO3), který se používá jako barvivo s názvem španělská běloba. Jiný zásaditý dusičnan bismutitý má využití v lékařství. Dusičnan bismutitý se připravuje rozpouštěním kovového bismutu v kyselině dusičné. * Síran bismutitý Bi2(SO4)3 je bílá krystalická hygroskopická a rozpustná látka. Získává se rozpouštěním kovu, oxidu nebo sulfidu v kyselině sírové. * Uhličitan bismutitý Bi2(CO3)3 je bílá práškovitá nerozpustná látka, která se připravuje reakcí rozpustné bismutité soli s rozpustným uhličitanem. * Sulfid bismutitý Bi2S3 je tmavěhnědá (pokud se připravuje srážením se sirovodíkem) nebo šedá (pokud se připravuje tavením síry s bismutem) nerozpustná látka. Tmavěhnědý sulfid pozvolna přechází v šedou modifikaci. V přírodě se vyskytuje jako minerál bismutinit. * Bismutovodík BiH3 neboli bismutan je bezbarvá, snadno se rozkládající plynná látka. Připravuje se (pouze v nepatrném výtěžku) rozkladem práškové slitiny bismutu s hořčíkem kyselinou chlorovodíkovou.

Odkazy

Reference

Literatura

Cotton F. A. +more, Wilkinson J. :Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 * Holzbecher Z. :Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 * Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 * N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993.

Související články

Izotopy bismutu * Bismut-209

Externí odkazy

Kategorie:Chemické prvky Kategorie:Kovy Kategorie:Pniktogeny