Jantarová stezka

Jantarová stezka nebo též jantarová cesta je označení prastaré obchodní trasy spojující sever Evropy (pobřeží Baltu) s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. Jantar, jakožto důležitá komodita a vysoce ceněná surovina s magickou mocí, která dala komunikaci jméno, byl po této trase dopravován od Baltu na jih, do Itálie, Řecka a dále Egypta dlouho před naším letopočtem a po něm. Třebaže ze severu byl dovážen především jantar, předmětem obchodu byly i jiné suroviny jako med, kožešiny, snad i otroci; z jihu pak to byly luxusní výrobky středomořských dílen.

Pojmenování

Pojmenování Jantarové stezky v dalších jazycích: ( a

Označení Jantarová stezka se objevilo poprvé v písemných zprávách římských autorů Tacita a Plinia Staršího. Plinius přinesl zprávu o urozeném Římanovi, který se za Neronovy vlády vypravil po Jantarové cestě k pobřeží Baltského moře s cílem získat zde jantar a dopravit ho do Říma. +more V době římské, tj. v době prvních čtyř století našeho letopočtu, byla stezka patrně využívána nejintenzivněji.

Historie

Jantar byl pravěkými i starověkými civilizacemi používán především k výrobě šperků a ozdobných předmětů, a to nejen pro jeho efektní vzhled, ale i pro magickou moc, jež mu byla připisována; někdy se užíval i jako kadidlo, neboť po zahřátí vydává příjemnou vůni a má i dezinfekční účinky.

Nalezen byl až v Egyptě, v pohřební výbavě Egyptského faraona Tutanchamona, a mohl být dopravován až do svatyně boha Apollóna v starořeckých Delfách. Od Černého moře cesta pokračovala do Asie. +more Tato část cesty byla zároveň součástí Hedvábné stezky, další významné starověké obchodní cesty.

Ve středoevropském prostoru nejstarší ojedinělé doklady jantaru jsou z období mladšího paleolitu (jeskyně Pekárna na okraji Moravského krasu), ve větší míře se vyskytují v pozdním eneolitu (lid kultury zvoncovitých pohárů - především tzv. knoflíky s V-vrtáním), nacházejí se v době bronzové (např. +more náhrdelníky z Blučiny). Velké obliby doznává jantar v době halštatské, kdy kromě hotových výrobků (náhrdelníky z jantarových perel různých velikostí, závěsky, hlavice bronzových jehlic aj. ) jsou známy ze sídlišť i dílny za zpracování jantaru (např. Brno-Královo Pole, Kuřim, Prostějov) s nálezy suroviny, polotovarů, odpadu i nepodařených výrobků. V místech výskytu na baltském pobřeží byl ovšem jantar těžen již od neolitu, místa těžby byla i východisky velmi intenzivního obchodu s touto surovinou, a to zhruba od druhé poloviny 2. tisíciletí př. n. l. ; cílovou stanicí tohoto obchodu byly Řecko a Itálie, kde byl jantar vysoce ceněn jako surovina s magickou mocí.

V době laténské byl nepochybně intenzivní obchod s jantarem jedním z důvodů vzniku a rozkvětu především moravských oppid, která tvořila nejdůležitější střediska obchodu na trase Jantarové stezky v této oblasti. Např. +more na keltském oppidu Staré Hradisko byl výskyt jantaru tak masivní, že zde byl ve středověku dokonce těžen a prodáván jako kadidlo; to se promítlo v označení lokality jako „hora Kadidlná“ v zemských deskách olomouckého kraje z roku 1519, či jako „Hradisco, ubi myrrha effoditur“ (latinsky - Hradisko, kde je nacházena myrha) na mapě Moravy Jana Amose Komenského z roku 1627. V polovině posledního století před začátkem letopočtu se však v jižním sousedství Moravy, kterou můžeme do té doby považovat za nejvýhodnější tranzitní území, mění politická situace. Dochází ke konfliktu Keltů s norickým královstvím, dácké Burebistovo království expandovalo snad až po řeku Moravu, do té doby byl intenzívní obchod s římským územím podvázán a posléze se dostal pod kontrolu Římanů; naddunajská keltská oppida tak pozbývala jednu ze svých nejdůležitějších funkcí. Je možné, že vedle dalších vlivů (tlak Germánů a Dáků na sousední území) to byl jeden z důvodů, proč Keltové Moravu opustili.

Trasa

Kališi

Jantar byl z místa těžby na polském baltském pobřeží přepravován po obchodní trase, která po překonání polského území prošla nynější Moravou, sledovala východní obvod alpského masivu a končila na severním pobřeží Adriatického moře. V západnějších oblastech pozdější keltské oikumeny je hojnost výskyt jantaru zpočátku spíše malá, zvětšuje se teprve později, počínaje +more_století_př. _n. _l. '>6. stoletím př. n. l. , kdy patrně zásah východních stepních nomádů do Karpatské kotliny způsobil alespoň částečný přesun obchodní trasy směrem k západu.

V době Římské říše vycházela hlavní větev Jantarové stezky ze severoitalské Aquileie, která byla střediskem obchodu s jantarem, podél východní strany Alp vedla k Dunaji, pokračovala patrně po levém břehu Moravy a dále Moravskou bránou (z Pustějova v tomto prostoru pochází zajímavý nález velkého kusu surového jantaru společně s řeckou mincí) do Slezska a na sever přes Kališ a Toruň k Baltskému moři.

Jiná větev zřejmě od Dunaje směřovala přes Devín u Bratislavy Povážím, přes Vlárský průsmyk se napojila na výše uvedenou trasu a pokračovala po ní dál přes Polsko až k dolní Visle a na baltské pobřeží.

O intenzitě tohoto dálkového obchodu vypovídá nález u Vratislavi, kde byla objevena tři velká skladiště z pozdně laténské fáze převorské kultury, obsahující přes 2 900 kilogramů jantarové suroviny.

Reference

Literatura

Externí odkazy

[url=http://www. ciolek. +morecom/OWTRAD/DATA/tmcZCEm0100. html]OWTRAD-scientific description of the amber road in Poland[/url] (anglicky) * [url=http://www. ciolek. com/owtrad. html]Old World Traditional Trade Routes (OWTRAD) Project[/url] (anglicky) * [url=http://www. american. edu/TED/amber. htm]Amber route along the river Elbe[/url] (anglicky).

Kategorie:Starověká Evropa Kategorie:Historické cesty Kategorie:Historické cesty v Česku Kategorie:Obchodní cesty Kategorie:Jantar