Ježek západní
Author
Albert FloresJežek západní (Erinaceus europaeus) je malý savec patřící do čeledi ježcovitých. Je to jeden z nejznámějších a nejrozšířenějších druhů ježků. Vyskytuje se v Evropě, na Kavkaze a v západní Asii. Je charakteristický svými trny po celém těle a schopností stočit se do tvaru koule při nebezpečí. Ježek západní je noční tvor, který se živí převážně hmyzem, plži, žížalami, ovoce a malými obratlovci. Je velmi dobrým pomocníkem v boji proti škůdcům na zahradách. Ježci mají také výraznou roli v ekosystému, protože se živí bezobratlými a šíří semena rostlin. Ježek západní patří mezi ohrožené druhy, především kvůli ztrátě přirozeného prostředí a kolizím s vozidly. Ježek západní je chráněný a měl by se respektovat jeho přírodní prostředí a nestavět mu překážky.
Mladý ježek západní Ježek západní (Erinaceus europaeus), známý též jako ježek obecný, je spolu s ježkem východním jediným zástupcem čeledi ježkovitých (Erinaceidae) v Česku. Vyskytuje se v podstatě na celém území České republiky. Obývá území od nížin až po výšku 800 m n. m., výjimečně jej můžeme spatřit až 1100 m vysoko. Žije na okrajích lesů, na pasekách, v křovinatém terénu, v parcích a zahradách nebo ve městech. (K rodu ježek viz také Erinaceus.)
Popis
Ježek západní je až 31 cm velký a až 1300 g vážící hmyzožravec, který svými rozměry patří k největším hmyzožravcům v Evropě. Je o něco větší než ježek východní. +more Srst, která pokrývá nohy, břicho, hrdlo, krk a část hlavy, je řídká a hrubá, na bocích hnědá, na břiše světlá s podélnou hnědou skvrnou. Skvrna je u mladých nebo starých jedinců méně výrazná. Typicky zbarvená je srst hlavy, resp. obličejové masky: na světlé hlavě má tmavohnědý pruh tvarovaný do písmene V - táhne se od čenichu k očím a tvoří ježkovi západnímu tzv. brýle. Hřbet a boky kryje 7000-8000 bodlin, které jsou 2-3 cm dlouhé, stejnoměrně tmavo-bíle pruhované a pravidelně uspořádané, „učesané“ jedním směrem - dozadu.
Ze smyslů má nejlépe vyvinutý čich, cítí i potravu žijící v zemi. Kromě čichových buněk v čenichu má funkční přídatný čichový orgán na horním patře v ústní dutině, tzv. +more Jacobsonův orgán. Na konci čenichu má hmatové vousy. Kromě čichu mu v orientaci nejvíce pomáhá sluch. Vidí špatně ve dne i v noci.
Odlišení od ježka východního: * spolehlivým znakem ježka západního je typické zbarvení čelní masky (tmavé chlupy táhnoucí se od čenichu k očím, tzv. brýle), barva a uspořádání bodlin - bodliny jsou pravidelně pruhované a směřují jedním směrem, dozadu; břicho: podélná tmavá skvrna (někdy špatně viditelná); * bodliny ježka východního jsou nepravidelně pruhované a směřují všemi směry; břicho: v mládí tmavé, ve stáří světlé - nápadná světlá náprsenka; * ježek západní, jako původně lesní druh, vyhledává spíše listnaté a smíšené lesy pahorkatin a vrchovin s hustým podrostem, případně parky, zahrady a sady ve vesnicích a městech; ze zimního spánku se probouzí později; * ježkovi východnímu, jako původně stepnímu a lesostepnímu druhu, více vyhovuje zemědělská krajina nížin, kde se drží na mezích, v křovinatých stráních, ve stržích, větrolamech atp. +more, ale nevyhýbá se ani lidským sídlištím; zjara se probouzí o měsíc dříve a s tímto časovým náskokem se také začíná rozmnožovat.
Chování
Kromě období rozmnožování žije ježek západní samotářsky. Je aktivní v noci, kdy bývá slyšet jeho funění a dupání; během noci urazí 700-1500 metrů. +more Ve dne odpočívá v hnízdě vystlaném trávou a listím, umístěném v méně dostupných místech, např. pod většími kameny a padlými kmeny, mezi kořeny stromů a keřů, pod chrastím, u zídek a zdí, pod uskladněným dřívím, kůlnami a přístavky. Zimní období přečkává zimním spánkem, do kterého upadá v říjnu nebo listopadu a který trvá většinou do května. Zimní hnízdo bývá zakryto vrstvou hrabanky a nemá vchod, protože jej ježci ucpou. Anděra uvádí, že začátek hibernace signalizuje ježkům vedle prodlužujících se nocí i pokles průměrné teploty vzduchu přibližně o 10 až 15 stupňů Celsia. V nepromrzajícím úkrytu spí ježek stočený na bok. Tělesná teplota se mu sníží na 5 až 8 stupňů Celsia a počet tepů srdce z dvou set až tří set na pouhých pět za minutu. V intervalech několika dní či týdnů se probouzí, aniž by opouštěl úkryt. Ježek umí dobře plavat, šplhat, a pokud je k tomu donucen, dokáže i poměrně rychle běhat.
Při pocitu ohrožení ježek zpevní a naježí bodliny, někdy nadskakuje a odrazuje také hlasitým funěním. Uslyší-li predátora (lišku, psa), stočí se do klubíčka; bodlinatá koule většinu živočichů odradí. +more Predátorem ježka je výr velký a tchoř.
Potrava
Krmící se ježek Ačkoli je všežravec, dává přednost živočišné potravě, zvláště bezobratlým živočichům, mezi které patří slimáci, žížaly, brouci nebo jiný hmyz a jejich larvy. +more Preferuje žížaly, stonožky Glomeris marginata a Tachypodoiulus niger nebo zástupce čeledi střevlíkovitých Carabus nemoralis. Občas se přiživuje i žábami, malými hlodavci, mladými ptáky, ptačími vejci nebo plody. Potravu vyhledává čichem, který má výborně vyvinutý. Denně spotřebuje 50-70 g potravy, tedy asi desetinu své hmotnosti.
Rozmnožování
Samička má pohlavní orgán u řitního otvoru, sameček téměř ve středu břicha. Páří se od května do října, přičemž se samec se samicí nejprve honí, poté samec do samice naráží, kouše ji, prská a syčí. +more Samička připravená k páření sklopí ostny na hřbetě, aby se sameček nepopíchal. Po 31denní až 35denní březosti rodí 2-10 mláďat, obvykle v jednom vrhu ročně. Mláďata váží pouhých 10-25 g, jsou slepá a holá - ostré a pevné bodlinky jsou zabořené hluboko v kůži. Po porodu kůže seschne a objeví se řídké bílé bodlinky, které jsou 24 hodin po porodu asi 2,5 cm dlouhé. Po několika dnech je doplní bodliny běžné barvy; po několika měsících jsou nahrazeny bodlinami dospělců. Do bodlinaté koule se ježčata dokáží schoulit po 11 dnech, vidět začínají po dvou týdnech života. V přírodě se ježek západní dožívá 2-3 let. (Zejména v prvním roce života je úmrtnost obrovská, asi 60 až 70 %. Značná je také během zimního spánku. ).
Výskyt
Obývá celé území Čech, Slezska a značnou část Moravy do podhůří Beskyd a jižně přibližně k hlavnímu toku Moravy. Na Slovensku se vyskytuje jen v posledních letech (doložený od roku 2004), a to jen ojediněle, převážně na hranicích s Českem. +more V Evropě se vyskytuje od Finska, kde byl vysazen, střední Skandinávie a Britských ostrovů po jih Pyrenejského poloostrova a Itálii, východní hranice areálu běží ze severozápadu evropské části Ruska přes západního Polsko, naše území do západního Slovinska. Vyskytuje se také na některých středomořských ostrovech (Korsika, Sardinie, Elba, Sicílie aj. ). V místech hojnějšího výskytu ježka západního i ježka východního se někdy objevují obtížně určitelní jedinci (kříženci), kteří nesou znaky obou druhů.
V minulosti byl rovněž dovezen na Nový Zéland, v současnosti je tam široce rozšířen a ohrožuje mimo jiné původní druhy obojživelníků, ptáků a bezobratlých.
Zajímavost - české pojmenování
České rodové jméno „ježek“ je ustrnulá zdrobnělina původního rodového jména „jež“.
Záchrana ježků
Hmotnost dospělého zdravého ježka by měla být nad 800 g. K úspěšnému přezimování potřebuje ježek hmotnost minimálně 600-700 g. +more Pokud koncem října ježek váží méně než 400 g nebo v listopadu méně než 600 g, potřebuje lidskou pomoc. Stejně tak, je-li zraněný, nemocný (pohybuje se obtížně, je malátný, při dotyku rukou nenaježí bodliny, nestočí se do klubíčka), lapený v pasti, nalezený během zimy, silně napadený parazity (klíšťata, blechy, muší vajíčka). Nejvhodnější je kontaktovat nejbližší záchrannou stanici.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura, chronologicky
[url=://www. naturabohemica. +morecz/erinaceus-europaeus/ * ANDĚRA, Miloš a HORÁČEK, Ivan. Poznáváme naše savce. 2. přeprac. vyd. Praha: Sobotales, 2005. 327 s. . * [[Jiří Čihař|ČIHAŘ, Jiří. ][Miloš Anděra|ANDĚRA, Miloš]] a GAISLER, Jiří. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. Praha: Academia, 2012. 285 s. . * MAČÁT, Zdeněk. Erinaceus europaeus - ježek západní. In: Natura Bohemica: příroda České republiky [online]. 28. 7. 2009 [cit. 3. 9. 2017]. Dostupné z:[/url]] Rodiče a děti: zákon zachování druhu rostlin a živočichů. Zlín: Tigris, 2004. 179 s. . * ANDĚRA, Miloš. Ježek. Praha: Národní muzeum, [2000]. [10] s. , [skládačka]. Edice Nejsme na planetě sami. . * ANDĚRA, Miloš. Svět zvířat. I. , Savci (1): ptakořitní, vačnatci, chudozubí, hmyzožravci, tany, letuchy, letouni, primáti. Praha: Albatros, 1997. 143 s. . Edice Svět zvířat, sv. 1. * HAVLOVÁ, Eva. Několik poznámek k počátkům české zoologické terminologie. Naše řeč. 1992, roč. 75, č. 4, s. 205-211.
Související články
Externí odkazy
[url=http://www. biolib. +morecz/cz/taxon/id20496/]Ježek západní na biolib. cz[/url] * [url=http://animaldiversity. ummz. umich. edu/site/accounts/information/Erinaceus_europaeus. html]Animal Diversity Web[/url] * [url=http://www. gop. pilsedu. cz/vt/vt10/simova/Jezek%20zapadni. htm]Web Gop[/url] * [url=http://www. iucnredlist. org/search/details. php/29650/all]Červený seznam ohrožených druhů (IUCN)[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20160304142538/http://www. jicinvet. cz/zvire-v-nouzi/#Jezci]Poraněná a zesláblá volně žijící zvířata - ježci v nouzi[/url].