Krédo

Technology

12 hours ago

Author

Krédo (z lat. credo „věřím“, řec. σύμβολον symbolon „shrnutí“, případně „shoda“) je vyznání víry, nedlouhý text, kterým se věřící veřejně přihlašuje k hlavním článkům své víry. Existuje více křesťanských kréd, která používají různé církve a odráží složité věroučné diskuse. V judaismu slouží jako vyznání modlitba Šema Jisra'el a muslimské vyznání Šaháda patří k pěti pilířům islámu. Výraz se používá také v přeneseném významu jako vyjádření zásady nebo životního přesvědčení.

Původ a význam

Když se rané křesťanství na samém počátku rozcházelo se židovstvím, odmítli jeho představitelé stavět je na národním či etnickém principu a omezit se na „křesťany ze židovství“ (viz Sk 10,1-48; Sk 15,1-35; Ga 2,1-10). Vznikající křesťanská církev se tedy nevymezovala ani sídlem (jako většina antických kultů), ani jazykem, ani původem svých věřících. +more Tím však zároveň vznikla potřeba nějakého jiného vymezení, jímž se stalo „vyznání víry“ tj. přihlášení se k určitému obsahu této víry (odtud konfese). Název krédo je odvozen od prvního slova pozdějších „shrnutí“ obsahu křesťanské víry, jak se na něm dohodla různá shromáždění a koncily.

Křesťanská kréda

Křesťanství formulovalo několik vyznání víry, která vyjadřují obsah víry církve v kostce. Nejstarším z takových vyznání je zřejmě novozákonní a raně křesťanské „Ježíš je Pán“ (např. +more Řím 10,9). Postupný vývoj křesťanské církve, zejména však teologické spory a z nich vzniklé různé směry křesťanství, si však vynutily formulaci složitějších vyznání. Jejich smyslem bylo odlišit křesťany věrné doktríně ústředních církevních autorit od heretiků. * Apoštolské vyznání legendární podání připisuje vznik tohoto kréda dvanácti apoštolům, kteří se společně sešli, aby se shodli na základních bodech křesťanského učení. Každá z výpovědí je tak přiřazena jednomu z apoštolů. Ačkoli je tato možnost velmi nepravděpodobná, přesto je toto vyznání velmi staré, ale konečná redakce pochází z 6. století, je tedy o několik století mladší než vyznání 1. a 2 ekumenického sněmu. Zřejmě se vyvinulo z křestních katechezí a v této podobě lze najít zmínky tohoto vyznání již ve 2. století. Zřejmě vzniklo jako reakce proti dokétismu a některým gnostickým představám; zdůrazňuje skutečné narození, fyzickou smrt a tělesné vzkříšení Ježíše Krista. * Nicejské vyznání víry bylo přijato na 1. ekumenickém sněmu v Nikáji a předpokládá se, že vychází z cézarejsko-kyperského křestního vyznání. Zvláštní pozorností tohoto vyznání jsou christologické a trinitární formulace, které odrážejí situaci, kvůli níž byl svolán První nikajský koncil (325). Vyznání reaguje na ariánství, které církev odsoudila jako herezi. * Nicejsko-konstantinopolské vyznání je rozvinutím vyznání Nicejského, jak jej formuloval První konstantinopolský koncil (381). V římskokatolické liturgii tvoří vyznání víry každé slavnostní nebo nedělní mše (jeho platnost a význam potvrdil tridentský koncil i Druhý vatikánský koncil). V pravoslavné církvi je součástí každé liturgie, avšak bez filioque. * Vyznání Quicumque zvané též Athanasiovo vyznání. * Chalkedonské vyznání formulované Chalkedonským koncilem jako vyjádření víry v božskou a lidskou přirozenost v Kristu.