Obléhání Sarajeva

Technology

12 hours ago

Author

Obléhání Sarajeva (Opsada Sarajeva) byla prodloužená blokáda Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, během bosenské války, jejíž klíčovou součástí bylo. Zpočátku bylo obléháno silami Jugoslávské lidové armády, poté bylo město obléháno armádou Republiky srbské. Obležení trvalo od 5. dubna 1992 do 29. února 1996 (1 425 dní), bylo třikrát delší než bitva u Stalingradu, o více než rok delší než Obležení Leningradu a stalo se nejdelším obléháním hlavního města v dějinách moderního válečnictví.

Když Bosna a Hercegovina po bosenském referendu o nezávislosti v roce 1992 vyhlásila na Jugoslávii nezávislost, bosenští Srbové - jejichž strategickým cílem bylo vytvořit nový bosenskosrbský stát Republika srbská (RS), který by zahrnoval oblasti s bosňáckou většinovou populací - obklíčili Sarajevo vojska o síle 13 000 vojáků rozmístěných v okolních kopcích. Odtud zaútočili na město dělostřelectvem, tanky a ručními zbraněmi. +more Od 2. května 1992 Srbové blokovali město. Obléhající síly měly díky geografickým podmínkám vynikající šanci. Město Sarajevo, jehož centrum se rozkládá v údolí řeky Miljacky, a je obklopené vysokými horami, jako např. Trebević, se ukázalo být snadný cíl. Jugoslávská lidová armáda (JNA), později Vojska Republiky srbské vytvořila okolo města linii o délce 55 km, na které byla zastoupena především těžká vojenská technika. Jakmile republika Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, došlo k prvním střetům a eskalaci konfliktu. Na město dopadalo denně kolem tří set granátů, nejvíce 22. července 1993 - to bylo dokonce 3 777. Bosenské vládní obranné síly (ARBiH) uvnitř obleženého města, přibližně 70 000 vojáků, byly špatně vybavené a obležení nebyly schopny prolomit. Obléhání bylo nakonec zrušeno po letecké kampani NATO s kódovým označením operace Rozhodná síla, která připravila cestu pro Daytonskou dohodu, která ukončila bosenskou válku.

Během obléhání bylo zabito celkem 13 952 lidí, včetně 5 434 civilistů. ARBiH utrpěly 6 137 obětí, zatímco vojenské ztráty bosenských Srbů čítaly 2 241 zabitých vojáků. +more Sčítání lidu z roku 1991 ukazuje, že před obléháním mělo město a jeho okolí celkem 525 980 obyvatel. Podle některých odhadů byla celková populace vlastního města před obléháním 435 000. Odhady populace Sarajeva po obléhání se pohybovaly od 300 000 do 380 000. Obyvatelstvo Sarajeva vydrželo v určitých fázích obléhání až šest měsíců bez dodávek plynu, elektřiny nebo vody. Vznikly ohromné materiální škody; zničeno bylo velké množství (až 35 tisíc) budov. Ještě deset let po válce byly stopy obléhání patrné, a rekonstrukce města v následujících letech stála BiH i mezinárodní společenství nemalé prostředky.

Po válce Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsoudil čtyři srbské předáky za četné zločiny proti lidskosti, kterých se během obléhání dopustili, včetně terorismu. Stanislav Galić a Dragomir Milošević byli odsouzeni na doživotí a 29 let vězení. +more Jejich nadřízení, Radovan Karadžić a Ratko Mladić, byli rovněž odsouzeni k doživotnímu vězení.

+more images (4)

Pozadí

Vláda Socialistické federativní republiky Jugoslávie od svého založení po druhé světové válce až do rozpadu v letech 1991 a 1992 potlačovala nacionalistické nálady, které existovaly mezi mnoha etnickými a náboženskými skupinami, které tvořily obyvatelstvo země, což byla politika, která bránila vzniku chaosu a rozpadu státu. Když v roce 1980 zemřel dlouholetý jugoslávský vůdce - maršál Josip Broz Tito, tato politika omezování prošla dramatickým zvratem. +more Nacionalismus zažil renesanci v následujícím desetiletí poté, co vypuklo násilí v Kosovu. Zatímco cílem srbských nacionalistů byla centralizace Jugoslávie ovládané Srby, ostatní národnosti v Jugoslávii usilovaly o federalizaci a decentralizaci státu.

18. +more listopadu 1990 se v Bosně a Hercegovině konaly první vícestranné parlamentní volby (s druhým kolem 25. listopadu). Jejich výsledkem bylo národní shromáždění, kterému dominovaly tři etnicky založené strany, které vytvořily volnou koalici, aby od moci odstavily komunisty. Následné vyhlášení nezávislosti Chorvatska a Slovinska a válka, která následovala, postavily Bosnu a Hercegovinu a její tři základní národy do nepříjemné situace. Významný rozkol se brzy rozvinul v otázce, zda zůstat u jugoslávské federace (preferované převážně mezi Srby) nebo usilovat o nezávislost (převážně preferované mezi Bosňáky a Chorvaty).

V průběhu roku 1990 byl správou státní bezpečnosti (SDB nebo SDS) a skupinou vybraných srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) vypracován plán RAM s cílem organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad rodící se SDP a zajistit zbraně a střelivo. Plán měl připravit rámec pro třetí Jugoslávii, ve které by všichni Srbové se svými územími žili společně ve stejném státě. +more Znepokojená vláda Bosny a Hercegoviny vyhlásila 15. října 1991 nezávislost na Jugoslávii, krátce po níž bosenští Srbové ustavili Srbské národní shromáždění.

Srbští poslanci parlamentu, sestávající převážně z členů Srbské demokratické strany (SDP), opustili ústřední parlament v Sarajevu a 24. +more října 1991 vytvořili Shromáždění srbského lidu Bosny a Hercegoviny, což znamenalo konec trietnické koalice, která vládla po volbách v roce 1990. Toto shromáždění ustavilo 9. ledna 1992 Srbskou republiku Bosna a Hercegovina, která se v srpnu 1992 stala Republikou srbskou.

Po vyhlášení bosenské suverenity následovalo 29. února a 1. +more března 1992 referendum o nezávislosti, které drtivá většina Srbů bojkotovala. Účast v referendu byla 63,4 % a nezávislost zvolilo 99,7 % voličů.

Průběh

1992

Začátek války

Jugoslávská lidová armáda rozmístila v zimě na přelomu let 1991 a 1992 dělostřelectvo a další vojenskou techniku na kopce nad městem. Jednalo se celkem o 150 minometů a 250 tanků. +more Obléhání bylo připraveno podle plánu, vypracovaného na konci roku 1991. V prosinci potom začaly první přípravy na obléhání, které nicméně unikly Zastupitelstvu městské části Stari grad; politikům místní samosprávy se dostala do rukou videokazeta s probíhajícími aktivitami jednotek Jugoslávské lidové armády.

Během referenda i po něm došlo na mnoha místech k násilí. +more_březen'>1. března zahájil střelec palbu na svatební průvod bosenských Srbů v Baščaršiji, historickém centru Sarajeva a bosenské části města. Hosté nesli srbské vlajky a mávali s nimi, což si Bosňáci, kteří většinou podporovali nezávislost, vyložili jako záměrnou provokaci. Otec ženicha byl zabit a pravoslavný kněz byl zraněn. Někteří ze svědků identifikovali střelce jako Ramize Delaliće, bosenského gangstera, který se od pádu komunismu stal stále drzejším. Na něj a dalšího útočníka byly vydány zatykače, ale sarajevská policie vynaložila malé úsilí, aby je zadržela. Zabití odsoudila SDS, která obvinila SDA nebo vládu ze spoluúčasti na střelbě, o čemž svědčí jejich neschopnost zatknout podezřelé. Mluvčí SDS tvrdil, že svatební útok byl důkazem smrtelného nebezpečí, kterému budou Srbové vystaveni v nezávislé Bosně. Toto prohlášení odmítl zakladatel Patriotské ligy Sefer Halilović, který prohlásil, že průvod nebyl svatbou, ale ve skutečnosti byl zamýšlen jako provokace.

2. března postavily srbské polovojenské jednotky barikády a rozmístili ostřelovače poblíž budovy parlamentu v Sarajevu, ale jejich státní převrat byl zmařen tisíci sarajevskými občany, kteří vyšli do ulic a postavili se před odstřelovače. +more Ozbrojení Bosňáci známí jako „Zelené barety“ také stavěli barikády v Sarajevu a okolí. U Banja Luky se objevily další barikády a v Doboji byl ozbrojenými Srby zabit motorista. Do konce dne bylo v bojích zabito dvanáct lidí. Po oficiálním vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii dne 3. března 1992 vypukly sporadické boje mezi Srby a vládními silami po celém území. Pokračovalo to až do doby, kdy byla Bosna a Hercegovina uznána jako nezávislý stát.

3. března prohlásil bosenský bosňácký prezident Alija Izetbegović, že Srbové z Pale pochodovali na Sarajevo. +more Boje se brzy rozpoutaly ve městě Bosanski Brod. Ve vesnici Sijekovac u Brodu bylo 26. března zabito 11 Srbů a SDS tvrdila, že byli zmasakrováni chorvatsko-bosňáckou milicí. Město bylo obléháno a ostřelováno JNA a srbskými polovojenskými jednotkami 29. března. K dalším střetům došlo v Bijeljině, na kterou zaútočila srbská síla vedená srbskou dobrovolnickou gardou. 4. dubna, když vyšly najevo informace o zabíjení v Bijeljině, vyhlásila bosenská vláda všeobecnou mobilizační výzvu. SDS odpověděla, že tato výzva přivedla Sarajevo o krok blíže k válce.

4. dubna 1992, kdy Izetbegović nařídil mobilizaci všech záložníků a policie v Sarajevu a SDS vyzvala k evakuaci Srbů ve městě, došlo k „definitivní roztržce mezi bosenskou vládou a Srby“. +more Následující den zaútočili policisté z řad etnických Srbů na policejní stanice a školící školu ministerstva vnitra. Útok zabil dva důstojníky a jednoho civilistu. Předsednictvo Bosny a Hercegoviny vyhlásilo následující den výjimečný stav. Později toho dne srbské polovojenské jednotky v Sarajevu zopakovaly svou akci z předchozího měsíce. Dav mírových demonstrantů, mezi 50 000 a 100 000 lidmi, zahrnující všechny etnické skupiny, se shromáždil na protest. Když se k barikádě přiblížil obrovský dav, srbské síly zabily 6 demonstrantů. Bosňačka Suada Dilberović a Chorvatka Olga Sučić byly v prvních řadách, které tehdy protestovaly na mostě Vrbanja, který dnes po nich nese název. Šest srbských odstřelovačů bylo zatčeno, ale byli vyměněni, když Srbové pohrozili, že zabijí velitele bosenské policejní akademie zatčeného předchozího dne s převzetím akademie.

Bosna a Hercegovina získala mezinárodní uznání 6. dubna 1992. Nejběžnější názor je, že válka začala ten den.

6. dubna začaly srbské síly Sarajevo ostřelovat a v následujících dvou dnech překročily Drinu z vlastního Srbska a oblehly města s většinou Bosňáků jako Zvornik, Višegrad a Foča. +more Celá Bosna byla v polovině dubna pohlcena válkou. Existovaly určité snahy o zastavení násilí. 27. dubna nařídila bosenská vláda, aby byla JNA podřízena civilní kontrole nebo vyloučena, což bylo následováno řadou konfliktů na začátku května mezi těmito dvěma. 2. května Zelené barety a místní členové gangu odvrátili neorganizovaný srbský útok, jehož cílem bylo rozdělit Sarajevo na dvě části. 3. května byl Izetbegović unesen na letišti v Sarajevu důstojníky JNA a použit k získání bezpečného průchodu jednotek JNA z centra Sarajeva. Bosenské síly však dohodu zneuctily a přepadly odjíždějící konvoj JNA, což rozhořčilo všechny strany. Příměří a dohoda o evakuaci JNA byla podepsána 18. května, zatímco 20. května bosenské předsednictví prohlásilo JNA za okupační síly.

JNA zaútočila palbou z minometů, dělostřelectva a tanků na Akademii ministerstva výcviku ve Vraci, na centrální tramvajové depo a na čtvrť Staré Město. Bosenská vláda očekávala, že mezinárodní společenství nasadí po uznání mírové síly. +more Neuskutečnilo se to ale včas, čili nebylo v celé zemi zabráněno vypuknutí války.

Vojska bosenských Srbů a JNA přemohla špatně vybavené a nepřipravené bosenské bezpečnostní síly, aby převzaly kontrolu nad rozsáhlými oblastmi bosenského území, počínaje útoky na bosenské civilisty na východě. Srbská armáda, policie a polovojenské síly zaútočily na města a vesnice a poté, někdy za pomoci místních srbských obyvatel, uplatňovaly to, co se brzy stalo jejich standardním operačním postupem: bosenské domy a byty byly systematicky drancovány nebo vypáleny; civilisté byli zadrženi, někteří zbiti nebo zabiti; a muži byli odděleni od žen. +more Mnoho mužů bylo násilně odvlečeno do zajateckých táborů. Ženy byly vězněny v detenčních centrech v extrémně nehygienických podmínkách a byly vystaveny četnému tvrdému týrání. Mnohé byli opakovaně znásilněny. Přeživší svědčili o tom, že srbští vojáci a policisté navštěvují záchytná centra, vybírají jednu nebo více žen, odvádějí je a znásilňují.

22. dubna bylo mírové shromáždění před budovou Republikového shromáždění rozehnáno výstřely z nedalekého hotelu Holiday Inn. +more Do konce dubna byla forma obležení z velké části stanovena. Sarajevské předměstí Ilidža obývané Srby zažilo těžké boje mezi místními srbskými silami na jedné straně a různými bosňáckými silami na straně druhé. Místní Srbové brzy vytvořili brigádu Ilidža, která se stala součástí sarajevsko-románského sboru VRS.

Eskalace

Současný stav válečných hrobů poblíž Zetry. +more Fotografie z roku 2012. zimní olympiády 1984, posloužily během bojů jako sklad lékařského materiálu, márnice a pohřebiště. Fotografie pochází z roku 1995. Sarajevský korpus Jugoslávské lidové armády obsadil 14 klíčových přístupů k městu a mezinárodní letiště Butmir. Několik dní po zahájení blokády byla okamžitě republiková vláda paralyzována. Obyvatelé Sarajeva se pokoušeli co nejrychleji dostat z města, nicméně jim v tom jednotky JNA bránily. Zákon a pořádek přestal být v Sarajevu vymáhán a několik dní po zahájení blokády došlo k prudkému nárůstu kriminality. Byly přerušeny dodávky léků, vody a energií. Dne 2. května 1992 byla zničena budova hlavní pošty, což znamenalo i zastavení většiny telefonického spojení. Zhroutil se systém hospodaření s odpady; kvůli nedostatkům vody přestala fungovat městská kanalizace a hromady odpadu postupně rostly na sarajevských ulicích.

Obležení města, které mělo mezi světovou veřejností pověst dějiště zimních olympijských her z roku 1984, přilákalo značnou pozornost světové veřejnosti i médií.

Během dubna 1992 se bosenskohercegovinská vláda snažila vleklou krizi v Bosně a Hercegovině řešit diplomatickou cestou, její úsilí však nepřinutilo jugoslávskou armádu k tomu, aby se stáhla. Několik jednání se Slobodanem Miloševićem a dalšími představiteli rozpadající se SFRJ nevedla k žádné změně stanovisek. +more Naopak se čistě srbské jednotky oddělily od samostatné Jugoslávské lidové armády a vznikla tak Vojska Republiky srbské (VRS). Tyto jednotky již nebyly jugoslávské, ale Republiky srbské, která mezitím vyhlásila nezávislost na BiH. VRS se následně pokusila obsadit budovu předsednictva BiH, čemuž však zabránily síly bosenskohercegovinské teritoriální obrany. Teritoriální obrana na počátku války obsadila centrum Sarajeva, Nové město, a vrcholy Žuč a Igman.

Od října 1992 začal UNPROFOR počítat počty granátů, které byly na území města vypáleny. Bosenskosrbské jednotky, které měly velmi dobré vybavení (ze skladů Jugoslávské lidové armády) disponovaly také vynikající kontrolou nad městem, vzhledem k tomu, že jejich děla i odstřelovači byli rozmístěni na všech strategických místech nad městem. +more Své cíle si často tak dokázali vybírat pouze prostým okem. Armáda Republiky Bosna a Hercegovina neměla žádnou šanci obruč kolem města prorazit, ačkoliv se tak v západní části města, kde se úzké údolí okolo řeky Miljacky rozšiřovalo do širokého údolí řeky Bosny, o to opětovně pokoušeli. ArBiH uskutečnila několik desítek ofenziv, všechny byly nicméně neúspěšné. Srbští političtí představitelé považovali obléhání za nezbytný krok pro obranu srbských vesnic, které se nacházely bezprostředně na východ od Sarajeva, kde by mohla udeřit ArBiH.

K bránícím silám se přidali i sarajevští zločinci, kteří sami vytvořili vlastní jednotky. Ti pašovali zbraně přes území ovládané VRS do obleženého města.

Po zahájení blokády bylo jediným místem, které sloužilo pro pohyb z města a do města letiště Butmir, přesněji jeho rozjezdová dráha. Ta však byla obklíčena z obou stran jednotkami VRS, ale dozoroval ji také UNPROFOR. +more Přestože bosenské jednotky tudy zajišťovaly alespoň nějaké zásobování města, nedokázaly mírové jednotky OSN zajistit dostatečnou kontrolu nad těmi, kteří přicházeli a odcházeli ze Sarajeva. Docházelo k častým útokům sniperů. Podle vzájemné dohody mezi bosenskosrbskými ozbrojenci a OSN byl proto koridor na letišti pravidelně osvětlen, aby byli přecházející lidé dobře vidět a bylo sníženo riziko útoků.

Vyvrcholení

Hlavní sarajevská ulice byla nazvána Třídou odstřelovačů, a to kvůli nebezpečí, které pro civilní obyvatelstvo představovali ostřelovači VRS. +more Většina služeb ve městě, jako např. odvoz odpadků, během obležení nefungovala. Oběti minometného útoku. VRS poté zablokovala všechny komunikace vedoucí z města přes ni ovládané území, včetně zásobování vodou, elektřinou i teplem. Došlo k dalšímu posílení VRS v okolí města. K bombardování byly vybírány cíle jednak s převážně nesrbským obyvatelstvem, jednak nezbytné pro fungování státu. Útoky se tak soustředily na objekty, mezi které patřily nemocnice, objekty státní správy, průmyslové budovy, kostely a mešity. Ničeny byly památky bez ohledu na to, které etnické skupině patří; některé významné historické objekty, které dokládaly srbskou přítomnost v Sarajevu byly také značně poškozeny, např. budova kulturní společnosti Prosvjeta. Za vhodný cíl byla také vybrána budova RTS Sarajevo a sídlo místního dopravního podniku. 25. dubna 1992 vyhořela budova knihovny, zničeno bylo velké množství písemných památek. Operacím v této době velel generál Ratko Mladić.

V druhé polovině roku 1992 a první roku 1993 se situace do jisté míry zhoršila. VRS obsadila Novo Sarajevo, zbytek města byl ohrožován odstřelovači, kteří obsadili výškové budovy ve městě. +more V mnohých ulicích proto byly vyvěšeny nápisy , které upozorňovaly obyvatele na případné nebezpečí. Odstřelovači obsadili hlavně oblasti, kde byl dobrý rozhled a kde fungovala pitná voda, kterou Sarajevané potřebovali; kde stáli ve frontách na vodu nebo potraviny. Celkem si útoky tohoto typu vyžádaly 225 obětí.

Celkový pohled na centrum města Grbavica, předměstí Sarajeva. Březen 1996

V srpnu 1993 se podařilo Vojskům republiky srbské úspěšně obsadit vrchol Igman a znemožnit tak bosenskohercegovinské armádě prolomit obležení z jiné strany, než v blízkosti obce Ilidža a sarajevského letiště. V polovině roku 1993 byl v Butmiru u mezinárodního letiště (kde byla oblast držená bosenskosrbskými jednotkami nejužší) vybudován 800 m dlouhý tunel, který spojil město s neobsazeným územím. +more Armáda Bosny a Hercegoviny sice nedokázala prolomit obležení, dostala se ale několik set metrů k tomuto cíli. V úzkém tunelu, který byl vybudován způsobem, připomínajícím důlní tunely, byla umístěna dráha a elektrické vedení.

Město tak mohli opustit ranění, nazpět putovaly léky a potraviny. Do konce války dle informací bosenskohercegovinské armády prošlo tunelem na milion lidí. +more Kromě zásobování byly do obleženého města posílány také zbraně a munice, které se zoufale nedostávalo. Další významnou podporou byl letecký most, který do Sarajeva zřídila OSN. V roce 1994 byl budován druhý, ještě širší tunel, který byl sice dokončen, nicméně pouhých pět dní před formálním ukončením války.

Minometné útoky pokračovaly i v druhé polovině roku 1993 a také v roce 1994. Při útoku na tržnici v Markale zemřelo 68 lidí a dalších 200 bylo zraněno. +more Nepodařilo se jednoznačně prokázat, kdo minometný granát vypálil, ovšem obvinění padlo na bosenské Srby. OSN následně ultimátem donutila VRS, aby stáhly dělostřelectvo dále od města; útoků sice ubylo, přesto pokračovaly. Bosenskosrbští představitelé uvedli, že nedisponují takovými zbraněmi, které by dokázaly způsobit tak silnou explozi, a že celou událost inscenovala Armáda Bosny a Hercegoviny.

V roce 1994 byla do obleženého města naplánována návštěva papeže Jana Pavla II. +more, kterou doprovázelo vylepení plakátů po celém Sarajevu s nápisy „nejste sami, jsme s Vámi“. Vzhledem k tomu, že jednotky OSN následně Vatikán informovaly, že nemohou zajistit bezpečnost hlavy Římskokatolické církve, byla návštěva nakonec pozdržena a uskutečnila se až později, což obyvatele obleženého města i nadále demoralizovalo. Na začátku roku 1995 bylo Sarajevo obležené již 1 000 dní.

Ukončení obléhání

+more_hrál_bezplatně_na_pohřbech_obětí_obležení. _Jeho_příběh_obletěl_svět. _Fotografie_pořízena_v_budově_zdemolované_Sarajevská_knihovna'>Národní knihovny (1992). V červnu a červenci 1995 opět přibývalo granátových útoků na město. Po dalším masakru v roce 1995 se tlak proti srbským silám vystupňoval a na konci srpna vstoupily do konfliktu síly NATO. Bombardování letounů Aliance způsobilo VRS nezanedbatelné škody a spolu s ofenzivou bosenských a chorvatských sil došlo k rychlému oslabení srbských pozic. Mezinárodní tlak byl značný. OSN a NATO navrhovaly, aby bylo příměří uzavřeno k 1. září 1995 a z kopců okolo Sarajeva byly staženy těžké zbraně. K tomu nicméně do několika dní nedošlo, a tak letecké síly NATO obnovily bombardování srbských pozic. Dne 8. září byla v Ženevě podepsána dohoda o principech mírových rozhovorů mezi zúčastněnými stranami; nezabývala se nicméně ani osudem Sarajeva, ani otázkou uzavření příměří. Bombardování sil NATO však nakonec donutilo VRS dne 13. září 1995 ke kapitulaci a přistoupení na ústupky v otázce Sarajeva.

Teprve až v říjnu 1995 bylo uzavřeno stabilní příměří. V prosinci téhož roku pak byla podepsána Daytonská dohoda, které ukončila celou válku v Bosně a Hercegovině. +more Následovalo krátké období stabilizace, bosenskohercegovinská vláda oficiálně prohlásila obležení za ukončené 29. února 1996, když bosenskosrbské síly opustily pozice ve městě a jeho okolí. Více než 70 000 sarajevských Srbů následně opustilo muslimské části města a přestěhovalo se do Republiky srbské a vzalo si s sebou veškerý svůj majetek.

K jednomu z posledních nepřátelských činů obležení došlo 9. ledna 1996 kolem 18:00, kdy byl na tramvaj jedoucí po hlavní ulici Sarajeva vypálen raketový granát, který zabil 55letou ženu Mirsadu Durićovou a 19 dalších lidí zranil.