Válka v Bosně a Hercegovině

Válka v Bosně a Hercegovině ( / Рат у Босни и Херцеговини) byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Válka začala 6. dubna 1992 po řadě dřívějších násilných incidentů a skončila 14. prosince 1995, kdy byly podepsány Daytonské dohody. Hlavními válčícími stranami byly síly Republiky Bosna a Hercegovina, Republiky Herceg-Bosna a Republiky Srbské, přičemž poslední dvě entity byly protostáty vedené a zásobované Chorvatskem a Srbskem.

Válka byla součástí rozpadu Jugoslávie. Po odtržení Slovinska a Chorvatska od Socialistické federativní republiky Jugoslávie v roce 1991 vznikla multietnická Socialistická republika Bosna a Hercegovina, která byla obývána převážně muslimskými Bosňáky (44 %), ortodoxními Srby (32,5 %) a katolickými Chorvaty (17 %) a 29. +more února 1992 schválila referendum za nezávislost. Političtí představitelé bosenských Srbů referendum bojkotovali a jeho výsledek odmítli. V očekávání výsledku referenda přijalo Národní shromáždění Republiky srbské v Bosně a Hercegovině dne 28. února 1992 Ústavu Srbské republiky Bosny a Hercegoviny. Po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny (která získala mezinárodní uznání) a po odstoupení Aliji Izetbegoviće z dříve podepsaného Cutileirova plánu (který navrhoval rozdělení Bosny na etnické kantony), zmobilizovali bosenští Srbové vedení Radovanem Karadžićem a podporovaní vládou Slobodana Miloševiće a Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) síly uvnitř Bosny a Hercegoviny, aby zajistily území etnických Srbů. Válka se brzy rozšířila po celé zemi, doprovázená etnickými čistkami.

Konflikt zpočátku probíhal mezi jednotkami jugoslávské armády v Bosně, která se později transformovala na Armádu Republiky srbské (VRS) na jedné straně, a Armádou Republiky Bosna a Hercegovina (ARBiH), složenou převážně z Bosňáků, a chorvatskými silami v Chorvatské radě obrany (HVO) na druhé straně. Napětí mezi Chorvaty a Bosňáky se na konci roku 1992 zvýšilo, což vedlo k eskalaci chorvatsko-bosňácké války na začátku roku 1993. +more Bosenská válka se vyznačovala lítými boji, nerozlišujícím ostřelováním měst a obcí, etnickými čistkami a systematickým masovým znásilňováním, kterého se dopouštěly především srbské a v menší míře chorvatské a bosenské síly. Události jako obléhání Sarajeva a masakr ve Srebrenici se později staly ikonou konfliktu.

Srbové byli zpočátku vojensky ve výhodě díky zbraním a zdrojům poskytnutým JNA, ale nakonec ztratili na síle, když se Bosňáci a Chorvati spojili proti Republice srbské v roce 1994 s vytvořením Federace Bosny a Hercegoviny po dohodě z Washingtonu. Pákistán ignoroval zákaz OSN týkající se dodávek zbraní a bosenským muslimům letecky přepravil protitankové střely, zatímco po masakrech ve Srebrenici a Markale zasáhlo NATO v roce 1995 operací Rozhodná síla zaměřenou na pozice armády Republiky srbské, což se ukázalo klíčové k ukončení války. +more Válka skončila po podpisu Všeobecné rámcové dohody o míru v Bosně a Hercegovině v Paříži dne 14. prosince 1995. Mírová jednání se konala v Daytonu ve státě Ohio a byla dokončena 21. listopadu 1995.

Začátkem roku 2008 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii usvědčil 45 Srbů, dvanáct Chorvatů a čtyři Bosňáky z válečných zločinů v souvislosti s válkou v Bosně. Odhady naznačují, že během války bylo zabito přes 100 000 lidí. +more válka. Přes 2,2 milionu lidí bylo vysídleno, čímž se konflikt stal tehdy nejnásilnějším konfliktem v Evropě od konce druhé světové války. Kromě toho bylo znásilněno odhadem 12 000-50 000 žen, zejména srbskými silami, přičemž většina obětí byly ženy z Bosny.

Chronologie

Střety mezi Bosňáky, Chorvaty a Srby v Bosně začaly koncem února 1992 a „úplné nepřátelství vypuklo 6. dubna“, téhož dne Spojené státy a Evropské hospodářské společenství (EHS) uznaly Bosnu a Hercegovinu. +more Misha Glenny uvádí datum 22. března, Tom Gallagher uvádí 2. dubna, zatímco Mary Kaldor a Laura Silber a Allan Little udávají 6. dubna. Philip Hammond tvrdí, že nejběžnějším názorem je, že válka začala 6. dubna 1992.

Srbové považují střelbu na sarajevské svatbě 1. března 1992, kdy probíhal druhý den referenda o nezávislosti Bosny a kde byl zabit ženichův otec, za první úmrtí války. +more Masakr Srbů v Sijekovaci se odehrál 26. března a masakr v Bijeljině (většinou Bosňáků) 1. -2. dubna. Dne 5. dubna, poté, co se demonstranti přiblížili k barikádě, byl srbskými silami zabit demonstrant.

Válku ukončila Všeobecná rámcová dohoda o míru v Bosně a Hercegovině, sjednaná na letecké základně Wright-Patterson v Daytonu ve státě Ohio mezi 1. a 21. +more listopadem 1995 a podepsaná v Paříži 14. prosince 1995.

Předválečná situace

Rozpad Jugoslávie

Válka v Bosně a Hercegovině vznikla v důsledku rozpadu socialistické Jugoslávie. V Jugoslávii se objevila krize v důsledku oslabení konfederačního systému na konci studené války. +more V Jugoslávii ztratila národní komunistická strana (Svaz komunistů Jugoslávie) ideologickou sílu. Mezitím etnický nacionalismus zažil v 80. letech renesanci po násilí v Kosovu. Zatímco cílem srbských nacionalistů byla centralizace Jugoslávie, ostatní národnosti v Jugoslávii usilovaly o federalizaci a decentralizaci státu.

Bosna a Hercegovina, bývalá osmanská provincie, byla historicky multietnickým státem. Podle sčítání lidu z roku 1991 se 44 % populace považovalo za muslimy (Bosňáky), 32,5 % za Srby a 17 % za Chorvaty, přičemž 6 % se označilo za Jugoslávce.

V březnu 1989 se krize v Jugoslávii prohloubila poté, co byly přijaty dodatky k srbské ústavě umožňující vládě Srbska ovládnout provincie Kosovo a Vojvodina. Do té doby bylo rozhodování Kosova a Vojvodiny nezávislé a každá autonomní provincie měla také hlas na jugoslávské federální úrovni. +more Srbsko pod nově zvoleným prezidentem Slobodanem Miloševičem získalo kontrolu nad třemi z osmi hlasů v jugoslávském předsednictví. S dodatečnými hlasy z Černé Hory tak Srbsko mohlo výrazně ovlivnit rozhodnutí federální vlády. Tato situace vedla k námitkám ze strany ostatních republik a volání po reformě Jugoslávské federace.

Na 14. mimořádném sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie dne 20. +more ledna 1990 se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách, kterým jugoslávská federace čelí V důsledku toho slovinští a chorvatští delegáti kongres opustili. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševičem byla proti.

V prvních vícestranných volbách v Bosně a Hercegovině v listopadu 1990 se hlasovalo převážně podle etnického původu, což vedlo k úspěchu bosenské strany demokratické akce (SDA), Srbské demokratické strany (SDS) a Chorvatského demokratického společenství (HDZ BiH).

Strany si rozdělovaly moc podle etnických linií, takže prezidentem předsednictva Socialistické republiky Bosna a Hercegovina byl Bosňák, předsedou parlamentu Srb a ministerským předsedou Chorvat. Separatistické nacionalistické strany dosáhly moci v jiných republikách, včetně Chorvatska a Slovinska.

Začátek jugoslávských válek

Etnická mapa Bosny a Hercegoviny v roce 1991 +morepng|thumb'>Srbské autonomní oblasti v listopadu 1991 Začátkem roku 1991 se konala setkání vedoucích představitelů šesti jugoslávských republik a dvou autonomních oblastí, aby prodiskutovali probíhající krizi v Jugoslávii. Srbské vedení upřednostňovalo federální řešení, zatímco chorvatské a slovinské vedení upřednostňovalo alianci suverénních států. Bosenský vůdce Alija Izetbegović v únoru navrhl asymetrickou federaci, kde by Slovinsko a Chorvatsko udržely volné vztahy se čtyřmi zbývajícími republikami. Krátce poté změnil svůj postoj a jako předpoklad takové federace zvolil suverénní Bosnu.

Dne 25. března se Franjo Tuđman a srbský prezident Slobodan Milošević sešli v Karađorđevu. +more Setkání bylo kontroverzní kvůli tvrzením některých jugoslávských politiků, že oba prezidenti souhlasili s rozdělením Bosny a Hercegoviny.

6. června Izetbegović a makedonský prezident Kiro Gligorov navrhli slabou konfederaci mezi Chorvatskem, Slovinskem a federací ostatních čtyř republik. +more To bylo odmítnuto Miloševićovou administrativou.

25. +more června 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko nezávislost. Ve Slovinsku následoval ozbrojený konflikt, zatímco střety v oblastech Chorvatska se značným počtem etnických Srbů přerostly v totální válku. Jugoslávská lidová armáda (JNA) opustila snahy o znovuzískání kontroly nad Slovinskem v červenci, zatímco boje v Chorvatsku zesílily, dokud nebylo v lednu 1992 dohodnuto příměří. JNA také zaútočila na Chorvatsko z Bosny a Hercegoviny.

V červenci 1991 zástupci Srbské demokratické strany (SDS), včetně prezidenta SDS Radovana Karadžiće, Muhameda Filipoviće a Adila Zulfikarpašiće z Muslimské bosňácké organizace (MBO), vypracovali dohodu známou jako dohoda Zulfikarpašić-Karadžić. Tím by SR Bosna a Hercegovina zůstala ve státním svazku se SR Srbsko a SR Černá Hora. +more Dohoda byla vypovězena chorvatskými politickými stranami. Ačkoli zpočátku iniciativu vítala, Izetbegovićova administrativa později dohodu odmítla.

Mezi zářím a listopadem 1991 zorganizovala SDS vytvoření šesti „srbských autonomních oblastí“ (SAO). Bylo to v reakci na kroky Bosňáků směrem k odtržení od Jugoslávie. +more Podobné kroky podnikli i bosenští Chorvati.

V srpnu 1991 uspořádalo Evropské hospodářské společenství konferenci ve snaze zabránit tomu, aby Bosna a Hercegovina sklouzla do války.

25. září 1991 schválila Rada bezpečnosti OSN rezoluci 713, která uvalila zbrojní embargo na všechna území bývalé Jugoslávie. +more Embargo mělo malý vliv na JNA a srbské síly. Do té doby se chorvatské síly zmocnily velkého množství zbraní od JNA během bitvy o kasárna. Embargo mělo významný dopad v Bosně a Hercegovině na začátku bosenské války. Srbské síly zdědily výzbroj a výstroj JNA, zatímco chorvatské a bosenské síly získaly zbraně přes Chorvatsko v rozporu s embargem.

19. září 1991 přesunula JNA další jednotky do oblasti kolem města Mostar. +more Proti tomu protestovala místní vláda. 20. září 1991 JNA přesunula jednotky na frontu u Vukovaru přes Višegradskou oblast severovýchodní Bosny. V reakci na to místní Chorvati a Bosňáci postavili barikády a stanoviště pro kulomety. Zastavili kolonu 60 tanků JNA, ale následující den byli násilím rozprášeni. Více než 1000 lidí muselo z oblasti uprchnout. Tato akce, téměř sedm měsíců před začátkem bosenské války, způsobila první oběti jugoslávských válek v Bosně. V prvních říjnových dnech JNA zaútočila a srovnala se zemí chorvatskou vesnici Ravno ve východní Hercegovině, na cestě k útoku na Dubrovník v jižním Chorvatsku.

Dne 6. října 1991 dal bosenský prezident Alija Izetbegović televizní prohlášení o neutralitě, které obsahovalo prohlášení „to není naše válka“. +more Mezitím Izetbegović učinil před bosenským parlamentem dne 14. října následující prohlášení týkající se JNA: „Nedělejte nic proti armádě. (. ) přítomnost armády je pro nás stabilizujícím faktorem a my tu armádu potřebujeme (. ). Až dosud jsme s armádou neměli problémy a nebudeme mít problémy ani později. “.

V průběhu roku 1990 vytvářela SDB a skupina vybraných srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) Plán RAM s cílem organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad začínajícími stranami SDS a rozmístit zbraně a střelivo.

Plán měl připravit rámec pro třetí Jugoslávii, ve které by všichni Srbové na svých územích žili společně ve stejném státě.

Novinář Giuseppe Zaccaria shrnul setkání důstojníků srbské armády v Bělehradě v roce 1992 a uvedl, že přijali explicitní politiku zaměřenou na ženy a děti jako zranitelnou část muslimské náboženské a sociální struktury. Podle některých zdrojů byl plán RAM vytvořen v 80. +more letech 20. století. Jeho existenci prozradil Ante Marković, předseda vlády Jugoslávie, Chorvat z Bosny a Hercegoviny. Existence a jeho možná realizace znepokojila bosenskou vládu.

Konečná politická krize

Dne 15. října 1991 parlament Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny v Sarajevu schválil prostou většinou „Memorandum o suverenitě Bosny a Hercegoviny“. +more Memorandum bylo žhavě zpochybněno bosenskosrbskými poslanci parlamentu s argumentem, že dodatek LXX ústavy vyžaduje procedurální záruky a dvoutřetinovou většinu pro takové záležitosti. Memorandum bylo každopádně projednáváno, což vedlo k bojkotu parlamentu ze strany bosenských Srbů a během bojkotu byla legislativa schválena. Srbští členové parlamentu vyhlásili 24. října 1991 Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny (Skupština srpskog naroda Bosne i Hercegovine) a prohlásili, že srbský lid si přeje zůstat v Jugoslávii. Strana demokratické akce (SDA), vedená Alijou Izetbegovićem, byla odhodlána usilovat o nezávislost a byla podporována Evropou a USA. SDS jasně uvedla, že pokud bude vyhlášena nezávislost, Srbové se odtrhnou, protože je to jejich právo na sebeurčení.

Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BiH) vzniklo jako pobočka vládnoucí strany v Chorvatsku, Chorvatského demokratického společenství (HDZ). Zatímco to volalo po nezávislosti země, vznikl ve straně s některými členy rozkol obhajovat oddělení oblastí s chorvatskou vetšinou. +more V listopadu 1991 chorvatské vedení zorganizovalo autonomní společenství v oblastech s chorvatskou většinou. 12. listopadu 1991 byla v Bosanském Brodě založena Chorvatské společenství bosenské Posaviny. Pokrývalo osm obcí v severní Bosně. Dne 18. listopadu 1991 bylo v Mostaru založeno Chorvatské společenství Herceg-Bosna (Hrvatska zajednica Herceg-Bosna), politická, ekonomická, kulturní a geografická autonomie na Bosně a Hercegovině. Jejím prezidentem byl zvolen Mate Boban. Její zakládající dokument řekl: „Společenství bude respektovat demokraticky zvolenou vládu Republiky Bosna a Hercegovina, dokud bude existovat státní nezávislost Bosny a Hercegoviny ve vztahu k bývalé nebo jakékoli jiné Jugoslávii. “.

Paměti Borisava Joviće ukazují, že 5. prosince 1991 Slobodan Milošević nařídil reorganizaci jednotek JNA v Bosně a Hercegovině a stažení její nebosenské posádky pro případ, že by uznání vedlo k vnímání JNA jako cizí síly; Bosenští Srbové by zůstali, aby tvořili jádro bosenskosrbské armády. +more V souladu s tím bylo do konce měsíce pouze 10-15 % personálu JNA v Bosně a Hercegovině ze zemí mimo republiku. Silber a Little poznamenávají, že Milošević tajně nařídil, aby byli všichni bosenští vojáci JNA převezeni do BaH. Jovićovy paměti naznačují, že Milošević plánoval útok na Bosnu s velkým předstihem.

9. ledna 1992 vyhlásili bosenští Srbové „Republiku srbského lidu v Bosně a Hercegovině“ (Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine, SR BiH, později Republika srbská), ale oficiálně nezávislost nevyhlásili. +more Arbitrážní komise Mírové konference o Jugoslávii ve svém Stanovisku č. 4 k Bosně a Hercegovině z 11. ledna 1992 uvedla, že nezávislost Bosny a Hercegoviny by neměla být uznána, protože v zemi dosud referendum o nezávislosti neproběhlo.

25. +more ledna 1992, hodinu po přerušeném zasedání parlamentu, parlament vyhlásil referendum o nezávislosti na 29. února a 1. března. Debata skončila poté, co se srbští poslanci stáhli poté, co většina bosňácko-chorvatských delegátů odmítla návrh, aby byla otázka referenda předložena dosud neustanovené Radě národní rovnosti. Návrh referenda byl přijat v podobě, jak jej navrhli muslimští poslanci za nepřítomnosti členů SDS. Jak poznamenávají Burg a Shoup, „rozhodnutí postavilo bosenskou vládu a Srby do kolizního kurzu“. Nadcházející referendum vyvolalo v únoru mezinárodní znepokojení.

Chorvatská válka vyústila v rezoluci Rady bezpečnosti OSN 743 dne 21. února 1992, která vytvořila Ochranné síly OSN (UNPROFOR).

Během jednání v Lisabonu ve dnech 21. -22. +more února představil prostředník EK José Cutileiro mírový plán, který navrhoval rozdělení nezávislého státu Bosna na tři základní jednotky. Dohoda byla vypovězena bosňáckým vedením dne 25. února. 28. února 1992 Ústava SR BiH prohlásila, že území této republiky zahrnuje „území srbských autonomních oblastí a okresů a dalších srbských etnických jednotek v Bosně a Hercegovině, včetně regionů, ve kterých srbský národ zůstal v menšina kvůli genocidě vedené proti němu ve 2. světové válce“ a bylo prohlášena za součást Jugoslávie.

Členové shromáždění bosenských Srbů Srbům doporučili, aby bojkotovali referenda konaná ve dnech 29. února a 1. +more března 1992. Účast v referendech byla hlášena jako 63,7 %, přičemž 92,7 % voličů hlasovalo pro nezávislost (což znamená, že bosenští Srbové, kteří tvořili přibližně 34 % populace z velké části referendum bojkotovali). Srbské politické vedení využilo referenda jako záminku k tomu, aby na protest postavilo zátarasy. Nezávislost byla formálně vyhlášena bosenským parlamentem dne 3. března 1992.

Carrington-Cutileirův plán

Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců - +more_baron_Carrington'>lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňan Alija Izetbegović, od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.

Zbrojní embargo

Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. +more Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55 % zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.

Válka

Prvním reálným konfliktem v Bosně byl spor mezi Srby a Bosňáky. V druhém dni referenda o nezávislost 1. +more března 1992 byl na srbské svatbě v Sarajevu zabit otec ženicha Nikola Gardović, kterého Srbové považují za první oběť války. Naproti tomu Bosňáci a Chorvaté považují za první oběti civilisty z obce Ravno, které vyvraždila Jugoslávská lidová armáda 30. září 1991, v průběhu obléhání města Dubrovník.

Dne 19. září Jugoslávská lidová armáda (JNA) přesunula některé svoje jednotky do oblasti kolem města Mostar, kde obyvatelé veřejně protestovali proti vládě.

Pád Srebrenice a Žepy

6. +more květen 1993 RB OSN přijala rezoluci č. 824, kterou bylo město Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica a jejich okolí vyhlášena bezpečnými zónami pod ochranou OSN. 11. července 1995 Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Z města bylo evakuováno na 25 000 lidí, většinou do oblasti Tuzly. Nejasný zůstal osud asi patnácti tisíc bosňáckých mužů, kteří byli při obsazování města zajati. Část z nich se probila do Tuzly, ostatní byli pobiti. 25. července dobyly srbské síly Žepu, další takzvanou bezpečnou zónu.

Mapy

Soubor:Former Yugoslavia durning war-PT. svg|Bývalá Jugoslávie během války. +more Soubor:Bosnia Herzegovina Ethnic 2013. png|Odhadované etnické složení v roce 2013. Soubor:Bih94. JPG|Přední linie v roce 1994, na konci bosensko-chorvatského konfliktu a po Washingtonských dohodách. Soubor:Hvo_controlled. png|Maximální území kontrolované Chorvaty během války. Soubor:Bsa_controlled. png|Maximální území kontrolované Srby během války. Soubor:Former Yugoslavia wartime animation 92-95. gif|Animace kontroly různých republik.

Odkazy

Literatura

DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. +more Praha: Jan Vašut, 2002. . * DZURO, Vladimír. Vyšetřovatel: démoni balkánské války a světská spravedlnost. Praha: Grada Publishing, 2017. . * NICHOLSON, Michael. Tisíc mil z mrtvé země. Praha: Columbus, 1995. . * VULLIAMY, Ed; MAREK, Vladimír. Údobí pekla: nejen o válce v Bosně, ale i o úsilí českých vojáků nastolit v této zemi mír. Praha: Naše vojsko, 2009. . * * * * * * * * * * * * * * * * Hall, Richard C. ed. War in the Balkans: An Encyclopedic History from the Fall of the Ottoman Empire to the Breakup of Yugoslavia (2014).

Reference

Související články

Chorvatsko-bosňácká válka *Operace Rozhodná síla *Vojska Republiky srbské

Externí odkazy

Kategorie:Dějiny Bosny a Hercegoviny Kategorie:Válka v Bosně Kategorie:Války Srbska Kategorie:Války Chorvatska Kategorie:Války Bosny a Hercegoviny Kategorie:Konflikty roku 1992 Kategorie:Konflikty roku 1993 Kategorie:Konflikty roku 1994 Kategorie:Konflikty roku 1995 Kategorie:Bosna a Hercegovina v roce 1992 Kategorie:Bosna a Hercegovina v roce 1993 Kategorie:Bosna a Hercegovina v roce 1994 Kategorie:Bosna a Hercegovina v roce 1995