Oligarchie

Oligarchie (řecky Ὀλιγαρχία, Oligarchía) či oligokracie je nedemokratická forma vlády menšiny (elit), ve které má politickou moc v rukou pouze hrstka prominentních osob (nejčastěji byrokratickoarmádně zorganizovaní příslušníci nejbohatší vrstvy ((spolu)majitelé) s politickým vlivem) téměř bez jakékoliv kontroly společnosti. Termín oligarchie může též označovat státní celek (útvar), v němž je tento typ vlády uplatňován. Název pochází ze spojení řeckých slov óligon (málo) a archó (panovat).

Historie

Nejstarší zmínka o oligarchii pochází ze Starověkého Řecka.

Při vzniku městských států (polis) bylo zapotřebí vyřešit dvě věci: moc (kratos) a vládu (arché). Monarchie byla již dávným přežitkem a do obecné vlády (demos) čili demokracie bylo ještě daleko, proto se k moci dostala elita měst, malá skupina aristokratů, a nastala oligarchická vláda.

Příkladem řecké oligarchie je Sparta. Ve Spartě se nejvyšší vrstva společnosti nazývala Sparťané a čítala kolem 10 000 mužů. +more Spartská oligarchie, nazývána Spartská hegemonie, byla ukončena až po porážce Thébami a nastolením Thébské hegemonie.

Oligarchie se ve starověku netýkala pouze Řecka, ale i Římské republiky, a to v jejím největším rozkvětu. Vládnoucí instituce byly oficiálně zachovány, ale neměly žádnou moc. +more Ta byla v rukou bohatých obchodníků a vlastníků pozemků.

Příklady

Oligarchie není typická pouze pro starověk; příklady oligarchické vlády je možné nalézt například v pozdním středověku, kdy bylo po porážce řádu německých rytířů v roce 1410 nastoleno polsko-litevské společenství s názvem „Rzeczpospolita“. Z této bitvy si šlechta odnesla mnoho výhod (např. +more hospodářské úlevy) a svojí nově nabytou mocí vládla prostřednictvím královské rady. Panovník byl zachován, ale jeho význam byl minimální.

Novodobou ukázkou je oligarchie v Rusku, která se zrodila při pádu komunismu. V roce 1987 byl vydán Zákon o družstvech, který umožňoval soukromé vlastnictví, ale zároveň bylo Rusko svázáno velkými tržními omezeními, proto téměř okamžitě vznikl i černý trh. +more Oligarchie tedy může vzkvétat i v politicky regulovaném kapitalismu (s prvky korporativismu), kde se zájmy monopolních korporací prolínají s politickou mocí, čímž narůstá míra materiální a společenské polarizace (otvírající se „nůžky“ mezi nejbohatšími a nejslabšími, popř. mezi velkým korporacemi a drobným podnikáním).

Finanční oligarchie je označení stavu, kdy finančníci s kapitálem (bankéři, byznysmeni) majetkově ovládají významné a strategické obchodní společnost. Přes management a správní rady prosazují rozhodnutí a kroky, kterými se tato společnost bude ubírat. +more Může docházet také k propojení zájmu bank, popř. jiných ekonomicky silných korporací, s politickou sférou vlivu a nepřiměřeně silný vliv těchto oigarchických skupin na rozhodování států. To může ústit v podpoře krachujících podniků (např. formou bailoutů) z veřejných prostředků (daní) obhajované jako záchrana ekonomicky významných odvětví nebo až k určitému ukořustění státu (state capture).

Typy oligarchií

Modernizační oligarchie

Modernizační oligarchie je typ systému, který je plně kontrolován byrokracií nebo důstojnickými klikami, popř. obojím. +more Demokratické instituce jsou zde buď silně potlačeny, nebo vůbec neexistují. Typická je též absence soutěživého stranického systému, podobně jako v jiných poručnických demokraciích. Vůdčí představitelé se velmi často ani nesnaží prohlašovat demokracii za svůj cíl. jejich prioritou je ekonomický (hospodářský) rozvoj státu. Mezi další projevy patří rušení všeho tradičního a snaha o eliminaci problematických průvodních jevů, které vznikají při transformaci politického systému. Mezi takové jevy patří například korupce. Za typický příklad modernizační oligarchie patřilo Turecko za vlády Mustafy Kemala nebo Írán v období vlády šáha Rezy Pahlavího.

Totalitní oligarchie

Hlavním rozdíl mezi modernizační oligarchií a totalitní oligarchií spočívá v míře prolínání politické a sociální roviny. Pro totalitní oligarchii je typická vysoká koncentrace moci v rukou vládní elity a vysoké tempo sociální mobilizace. +more Rozlišují se dva typy totalitarismu: bolševický - tj. sovětský - a tradicionalistický - tj. totalitní systém nacistického Německa a fašistické Itálie. V bolševické formě totalitní oligarchie politická moc proniká mnohem hlouběji do společnosti a systém je zaměřen revolučně a globálně. Národní socialismus a fašismus naproti tomu ponechává autonomii takovým institucím, jako jsou církve či ekonomické zájmové skupiny. Oba systémy jsou výrazně militantně zaměřené. Totalitní oligarchie byla také hlavní ideologií strany Ingsocu v dystopickém románu George Orwella 1984.

Tradiční oligarchie

Za tradiční oligarchie jsou považovány především monarchie či vlády dynastií. Spíše než na ústavě jsou založeny na zvykovém právu. +more Rozhodující roli při tvorbě vládnoucích elit hrají příbuzenské či klientské vztahy, není zde prostor pro demokratický výběr. Možnosti změny systému jsou velmi omezené i díky záměrně silným represivním složkám, které jsou režimem velmi podporovány. Přesto se tyto systémy nedokáží zcela bránit modernizaci, byť modernizační trendy se v těchto systémech vyvíjejí spíše okrajově. Tento druh oligarchie je možno najít například v Nepálu či Jemenu).

Železný zákon oligarchie

Železný zákon oligarchie je politicko-sociologická teorie, jejíž autorem je německoitalský sociolog Robert Michels. Železný zákon oligarchie autor poprvé zmiňuje ve své knize Politické strany z roku 1911 (z německého originálu byla do češtiny přeložena v roce 1931 pod názvem Strany a vůdcové). +more Zákon, který byl původně pro sféru politického stranictví (např. německá SPD), Robert Michels zformuloval na obecnou tezi. Zákon „kdo říká organizace, říká  tendence k oligarchii“ tvrdí, že ve všech velkých organizacích a společnostech, ve kterých dominuje organizace, nastává nevyhnutelné směřování k oligarchii, podporované složitým byrokratickým aparátem strany. Podle Michelse se to týká všech organizací, bez ohledu na to, zda byly na začátku demokratické nebo autokratické. Skupiny elit vznikají v důsledku nezbytné specializace. Příslušníci těchto elit mají větší odborné znalosti a lepší organizační schopnosti než řadoví členové, navíc jsou na fungování strany politicky i finančně závislí. Vůdcové vytvářejí kompaktní skupiny, které zvyšují jejich šance na setrvání u moci. Řadoví členové organizace mají sklon k lhostejnosti a jsou tedy vcelku ochotní přijmout své podřízené postavení a respektovat vůdce. V konečném důsledku se pasivní většina podřídí aktivní menšině.  .

Záleží také na velikosti a složitosti organizace - tento zákon nemusí platit pro menší organizace. Pokud tvoří organizaci velké a dobře strukturované skupiny a nejde o direktivní řízení shora, Železný zákon oligarchie neplatí. +more Příkladem takové organizace je již neexistující Mezinárodní unie typografů.

Odkazy

Reference

Literatura

DOČEKALOVÁ P. , ŠVEC K. +more Úvod do politologie. Praha: Grada, 2009. . * HÁJEK, Jan. Vzestup a pád ruské oligarchie [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze. * KUČERA, Rudolf. Politologická historie demokracie. Ústí nad Labem: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2012. * MICHELS, Robert. Strany a Vůdcové. Praha: Orbis, 1931, 354 s. * SLATTERY, Martin. KeyIdeas in Sociology. Cheltenham: Nelson Thornes, 2003, 297 s. . * PETRUSEK, Miloslav. Mosca a Michels - „outsideři“ politické sociologie. Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis / Czech SociologicalReview. 2013, č. 1, s. 149-163 * KOUKOLÍK, František. Mocenská posedlost. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2010, 278 s. . * GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd. 1. , aktualiz. a rozš. /. Překlad Tereza Jiroutová Kynčlová. Praha: Argo, 2013, 1049 s. * HLOUŠEK, Vít a Lubomír KOPEČEK. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003, 375 s. . * ŠVĚC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny, 1996. . * ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě] [online]. Vyd. 2. Praha: Portál, 2006, . * HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, .

Související články

Kleptokracie * Timokracie * Klientelismus * Plutokracie * Sociální stratifikace * Východoevropský oligarcha

Externí odkazy