Sandinistická revoluce

Jako Sandinistická revoluce nebo též Nikaragujská revoluce je označován sled historických událostí v Nikaragui v druhé polovině 20. století. V 60. a 70. letech se jednalo o vzrůstající odpor k pravicové diktatuře rodiny Somozů, který vedla organizace Sandinovská fronta národního osvobození (Frente Sandinista de Liberación Nacional, zkratka FSLN). Diktatura Somozů byla svržena díky podpoře SSSR a Kuby v roce 1979 diktaturou marxistickou v čele s klanem Ortegů. Ve spolupráci s Kubou zahájila vláda program socialistických experimentů, občanská válka však trvala nadále. Během své vlády Sandinisté zdokonalili infrastrukturu, vybudovali průmysl a zvýšili gramotnost obyvatelstva. Diktatura sandinistů skončila po demokratických volbách v roce 1990. Od roku 1979 do 1990 byla jedinou vládní stranou.

Proti FSLN ovšem povstaly ozbrojené jednotky Contras, které nesouhlasily s politikou FSLN. Během 80. +more let prováděla vládnoucí FSLN sociální a ekonomické reformy v duchu socialismu, marxismu-leninismu a teologie osvobození. V roce 1990 FSLN prohrála ve volbách, ale od roku 2006 je marxistická FSLN opět u moci.

Nikaragujský ozbrojený konflikt mezi FSLN (podporována východním blokem) a Contras (podpora z USA) bývá řazen mezi zástupné války Studené války.

Historické souvislosti, časové vymezení

vlajka FSLN (Nikaragua)	+moresvg|náhled|180px'>vlajka Hnutí 26. července (Kuba)

Sandinistická revoluce byla (mimo jiné) ovlivněna 3 historickými událostmi: * Ozbrojený odpor Nikaragujců proti okupaci státu Spojenými státy americkými v roce 1926. Vůdcem odboje byl Augusto César Sandino, který plánoval a organizoval partyzánské výboje proti vojákům USA. Vojenskou přítomnost Spojených států v Nikaragui viděl jako „uzurpaci nezávislosti a svrchovanosti Nikaraguy“. V roce 1934 byl zavražděn na pokyn nového vůdce Nikaraguy Anastasia Somozy García. Pro Sandinistickou revoluci se stal vzorem a ikonou, své pojmenování nese právě na jeho počest. * Kubánská revoluce (1953 - 1959) * Pád berlínské zdi a rozpad Sovětského svazu (1989, 1990) - konec Studené války.

Časové vymezení Sandinistické revoluce je těžké. Nikdy se oficiálně nejednalo o válku, přestože celý konflikt měl charakter občanské války. +more Jedna z definic pokládá za začátek revoluce rok 1961, kdy vznikla FSLN. Podle jiné definice Sandinistická revoluce začala v 70. letech, kdy započal výraznější ozbrojený odboj proti Somozovské diktatuře. Ten vyvrcholil 19. června 1979, kdy sandinisté vkročili do hlavního města Managua a převzali moc po uprchlém diktátorovi Anastasiovi Somozovi Debayle. Sandinistická revoluce v Nikaraguy probíhala v kontextu dalších revolucí v celé Latinské Americe. Za konec revoluce je považován rok 1990, ve kterém se prezidentkou státu stala Violeta Chamorro ze strany Unie národní opozice - opozice k FSLN.

Průběh

Začátky, vznik FSLN (60. - 70. léta)

Rodina Somozů vládla v Nikaraguy od roku 1934. Její politika byla ve stínu zahraniční politiky USA, které tento diktátorský režim podporovaly. +more Během 50. let vzniklo více různých hnutí a uskupení, která nesouhlasila s politikou Somozů. V roce 1961 vznikla Sandinovská fronta národního osvobození. Od svého vzniku hrála FSLN vedoucí roli opozice proti režimu Somozů.

Do začátku 70. let byly ozbrojené aktivity sandinistů minimální a jejich všeobecná podpora veřejnosti nevelká. +more Výrazněji začala stoupat až po r. 1972, když po ničivém zemětřesení, které postihlo Managuu, diktátor Anastasio Somoza Debayle zneužil většinu mezinárodní pomoci určené na obnovu města k vlastnímu obohacení. Tato otevřená korupce způsobila, že k podpoře sandinistů se začalo přidávat mnoho lidí, kteří do té doby Somozům režim tolerovali, či dokonce podporovali.

Sesazení Somozy, vítězství FSLN (1979)

Daniel Ortega - jeden z hlavních představitelů FSLN Od poloviny 70. +more let se část ekonomických lídrů, ale i katolická církev začala stavět proti Somozově vládě. Vzniklo opoziční hnutí, které vedl Pedro Joaquín Chamorro, majitel a vydavatel největšího deníku v zemi. Toto hnutí donutilo vládu provést několik menších změn. V roce 1977 došlo k rozdělení FSLN na několik frakcí, které měly různé názory na pokračování revolučního boje. Nejdůležitější z nich se stali tzv. terceristi ( terceristas; třetí cesta) vedení Danielem Ortegou, který zastával pragmatický názor, že v boji proti Somozovu režimu se musí spojit jak s nekomunisty, tak i pravicovou opozicí.

10. ledna 1978 byl Pedro Joaquín Chamorro zavražděn. +more Jeho vražda byla připisována režimu a rozpoutala mohutné protesty střední třídy. Povstání rychle získala celonárodní charakter, Somozův režim na ně odpověděl zvýšenou represí, která přecházela až k útokům na civilní obyvatelstvo.

V březnu 1979 se jednotlivé frakce FLSN opět sjednotily a naplno rozvinuly proti Somozovi otevřenou povstaleckou ofenzivu na několika frontách známou jako „Ofensiva Final“ (závěrečný útok). Sandinisté rychle získávali kontrolu na novými územími. +more 17. června 1979 Anastasio Somoza Debayle oficiálně rezignoval na prezidentský post a emigroval do zahraničí. Moc předal svému spolupracovníkovi Fraciscu Urcuyovi, který však zanedlouho zemi také opustil. Sandinisté o 2 dny později vstoupili do hlavního města Managua. Moci se ujala vládní junta národní rekonstrukce (šp. Junta de Gobierno de Reconstrucción Nacional), která měla 5 členů - sandinisté Daniel Ortega, Moises Hassan, Sergio Ramirez a nezávislí, pravicově orientovaní Alfonso Robelo a Violeta Chamorro (vdova po zavražděném Pedrovi Chamorro).

Spojené státy americké, které dříve podporovaly diktaturu rodu Somozů a snažily se zabránit revoluci marxistické, se ocitly v opozici k nové revoluční nikaragujské vlády. Vláda Spojených států viděla, že Nikaragua má blízké vazby na Kubu a SSSR, a obávala se, že by v regionu Střední Ameriky vznikl komunistický stát. +more V roce 1981 se prezidentem USA stal Ronald Reagan. V roce 1985 uvalil na Nikaraguu ekonomickou blokádu. Navíc USA organizovaly, podporovaly a financovaly opoziční protisandinistickou armádu zvanou Contras. Téhož roku Nikaragua podepsala se Sovětským svazem dohodu o ekonomické spolupráci. Kuba se aktivně podílela na zahraniční pomoci sandinistické vládě, vysílala učitele, doktory a zdravotnický personál, ale i vojenské poradce a zbraně.

Revoluční vlády (1979 - 1990)

Během své vlády se sandinisté zaměřovali hlavně na poválečnou rekonstrukci státu a různé sociální programy. Zavedli bezplatné zdravotnictví, podporovali stavbu škol a nemocnic v odlehlých oblastech, snažili se zvyšovat zaměstnanost. +more Významná byla jejich rozsáhlá vzdělávací kampaň, když se jim podařilo snížit negramotnost obyvatelstva z 50% na 13%. Za jejich vlády se též podařilo snížit o třetinu dětskou úmrtnost.

Sandinisté zestátnili většinu půdy, která patřila Somozům a přerozdělili ji chudším rolnickým rodinám. Zastávali model smíšené ekonomiky, na majetek soukromých společností nesahali, zestátňování během jejich vlády téměř neprobíhalo (s výjimkou Somozových bank a podniků). +more Ekonomická situace válkou proti Somozům zničené Nikaraguy se během jejich vlády zpočátku zlepšovala, ale později především kvůli americkému obchodními embargu, sabotážním akcím proamerických contras a přírodním katastrofám (např. zničující hurikán Joan v roce 1988), ale i nedostatečné efektivnosti sandinistického řízení státu, prudce upadla a ke konci jejich vlády byla horší než po skončení války proti Somozům.

1979 - 1985

V provizorní vládní juntě měli sandinisté většinu, poměrně snadno prosazovali své návrhy. Narůstající neshody mezi sandinisty a 2 nezávislými členy způsobily, že v roce 1981 Alfonso Robelo a Violeta Chamorro juntu opustili. +more Sandinisté následně do uvolněných pozic dosadili své lidi a prakticky tím převzali nad zemí úplnou kontrolu. Junta spravovala zemi až do roku 1985.

2. listopadu 1984 se konaly prezidentské i parlamentní volby. +more Vítězem a novým prezidentem se stal Daniel Ortega, FSLN získala 61 z 96 křesel v parlamentu. Přestože část pravicové opozice volby bojkotovala a USA je označily za zfalšované, nezávislí pozorovatelé ze západní Evropy a OSN potvrdili, že se jednalo o volby svobodné a spravedlivé.

1985 - 1990

oslavy 10. +more výročí Sandinistické revoluce (1989) V tomto období vládnoucí FSLN pokračovala v započatých reformách (zdravotnictví, školství). Kvůli stále se zhoršující ekonomické situaci, neúspěšném boji s Contras a rozsáhlé kampani opoziční Violety Chamorro začala veřejná podpora sandinistů ovšem pomalu klesat.

25. února 1990 se konaly prezidentské i parlamentní volby, ve kterých sandinisté prohráli. +more Jako protiváha k FSLN se zformovala strana Unie národní opozice (španělsky Unión Nacional Opositora; UNO), která byla koalicí 14 politických stran nesouhlasících s politikou Daniela Ortegy. Volebním lídrem této strany byla Violeta Chamorro. Ta také volby vyhrála. Získala 54,74% hlasů, zatímco Ortega z FSLN 40,82%. Její nastoupení do prezidentské funkce 25. dubna 1990 bývá považováno za konec Sandinistické revoluce.

Občanská válka mezi FSLN a Contras (80. léta)

Proti Sandinistické revoluci se hned po roce 1979 začaly formovat ozbrojené jednotky, které nesouhlasily s idejemi FSLN. Z většiny byly tvořeny bývalými členy Národní gardy - Somozovské armády. +more Tito kontrarevolucionáři nesli pojmenování Contras (španělsky Proti). Z počátku působily jednotlivé frakce samostatně, postupem času začaly koordinovaně spolupracovat. Ozbrojený konflikt mezi Contras a vládní armádou měl charakter guerillové občanské války. Contas byly významně podporovány z USA. Roku 1987 propukl v USA skandál Írán-Contras, když se ukázalo, že finance proudící do Nikaraguy na podporu Contras pocházely z prodeje zbraní do Íránu.

Výraznou úlohu při usmiřování mezi FSLN a Contras sehrál tehdejší kostarický prezident Óscar Arias. Ten se snažil napomoci konci občanských válek ve Střední Americe (kromě Nikaraguy probíhaly též v Salvadoru a Guatemale). +more V lednu 1988 proběhl mezinárodní summit, během kterého se znepřátelené strany dohodly na tom, že USA jednoznačně ukončí podporu Contras a FSLN provede demokratické reformy. O 2 měsíce později byla podepsána oficiální mírová dohoda.

Reference

Externí odkazy

[url=https://web. archive. +moreorg/web/20111001013502/http://www. fsln-nicaragua. com/sandinista-political-rule/]článek „Sandinista Political Rule“ na webu www. fsln-nicaragua. com[/url] * [url=http://www. unhcr. org/3ebf9baf0. html]článek „Proxy wars in Africa, Asia and Central America“ na webu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky[/url] * [url=http://unesdoc. unesco. org/images/0014/001460/146007e. pdf]článek „Nicaragua´s literacy campaign“ na webu UNESCO Institute for Education[/url] * [url=http://www. manfut. org/museos/fsln. html#Fundaci%C3%B3n]článek „Fundación del FSLN, 1960-1964“ od autorky MATILDE ZIMMERMANN[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20110716152439/http://marting. stormpages. com/eduardorevsan. htm]článek „Eduardo Galeano cuenta la historia de la Revolución Sandinista“[/url] * [url=http://www. washingtonpost. com/wp-dyn/articles/A29546-2004Jun9. html]článek „In Central America, Reagan Remains A Polarizing Figure“ na webu www. washingtonpost. com[/url] * [url=http://www. fas. org/irp/offdocs/walsh/]článek „FINAL REPORT OF THE INDEPENDENT COUNSEL FOR IRAN/CONTRA MATTERS“ na webu Federation of American Scientists www. fas. org[/url] * [url=http://www. gwu. edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB210/index. htm]článek „The Iran-Contra Affair 20 Years On“ na webu The George Washington University[/url].

Kategorie:Dějiny Nikaraguy Kategorie:Občanské války 20. +more století Kategorie:Partyzánské války Kategorie:Revoluce ve 20. století Kategorie:Komunistické revoluce.