Array ( [0] => 15508157 [id] => 15508157 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Autorita [uri] => Autorita [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Různé významy|tento=základním významu slova autorita|druhý=údaji k vyhledávání informací|rozlišovač=knihovnictví}} [1] => [2] => Slovo '''autorita''' (z lat. ''auctor ='' tvůrce, činitel; a ''auctoritas'' = moc, vliv){{Citace elektronické monografie [3] => | příjmení = Petrusek [4] => | jméno = Miroslav [5] => | odkaz na autora = Miloslav Petrusek [6] => | titul = Sociologická encyklopedie - Autorita [7] => | url = https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Autorita [8] => | datum vydání = [9] => | datum aktualizace = [10] => | datum přístupu = 2019-12-20 [11] => | vydavatel = [12] => }} označuje buď [[osoba|osobu]], jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi, nebo také jejich [[vztah]] k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají. V angličtině a dalších jazycích může znamenat také [[úřad]], pověřený rozhodováním v nějaké věci. [13] => [14] => Tradičně se rozlišují dva typy autorit: [15] => * '''autoritu přirozenou''' či '''neformální''', založenou na přesvědčivosti určité osoby, na dobrých zkušenostech s jejími radami či rozhodováním [16] => * '''autoritu formální''', to jest výslovné vůdčí společenské postavení nějaké osoby, která je rozhodováním pověřena a může [[poslušnost]] případně i vymáhat [17] => Důležitým znakem autority je, že nepoužívá [[násilí]], což znamená, že tam, kde je zapotřebí nátlaku, se nejedná o autoritu. Autoritativní osobnost má své postavení dané, ovšem její vůdčí charakter je autoritou pouze ve chvíli, je-li uznán oběma stranami. [18] => [19] => V [[Sociologie|sociologii]] pak označuje pojem autorita legitimní moc jedné osoby nebo skupiny nad druhou, která vyplývá z víry, tradice nebo výjimečného charakteru dané osoby nebo skupiny.{{Citace monografie|příjmení=Giddens|jméno=Anthony|příjmení2=|jméno2=|titul=Sociologie|url=|vydání=|vydavatel=Argo|místo=Praha|rok=1999|počet stran=|strany=549|isbn=80-7203-124-4}} Jako autorita se tedy označuje taková osoba či instituce, která má přirozenou vážnost a rozhodující vliv.{{Citace monografie|příjmení=Giddens|jméno=Anthony|příjmení2=|jméno2=|titul=Sociologie|url=|vydání=|vydavatel=Argo|místo=Praha|rok=1999|počet stran=|strany=334|isbn=80-7203-124-4}} Autorita se může opírat o různé skutečnosti. V archaické společnosti autorita závisí na věku, tedy na větších životních zkušenostech. Moderní společnost se naopak snaží odloučit autoritu od konkrétních osob a spojit ji s neosobním úřadem.{{Citace monografie|příjmení=Keller|jméno=Jan|příjmení2=|jméno2=|titul=Úvod do sociologie|vydání=4|vydavatel=Sociologické nakladatelství|místo=Praha|rok=1997|počet stran=|strany=151|isbn=80-85850-25-7}} [20] => [21] => == Různé interpretace pojmu autorita == [22] => Autorita jako jedna z forem uskutečňování moci byla předmětem zájmu mnoha myslitelů napříč historií, počínaje antickými filozofy s [[Platón]]em v čele. [23] => [24] => V novodobých dějinách se touto problematikou zabýval například [[John Locke]]. Ve svém díle „Dvě pojednání o vládě“ polemizuje nad autoritou monarchů. Jejich postavení bylo odvozováno od [[Adam]]a, Locke však tuto domněnku vyvrací. Tvrdí, že Bůh Adamovi nepropůjčil autoritu nad jeho potomky, ani nad světem. Poukazuje také na to, že zde neexistuje žádná dědická posloupnost v této věci.{{Citace monografie [25] => | příjmení = LOCKE [26] => | jméno = John [27] => | příjmení2 = [28] => | jméno2 = [29] => | titul = Dvě pojednání o vládě [30] => | vydání = [31] => | vydavatel = Nakladatelství Československé akademie věd [32] => | místo = Praha [33] => | rok = 1965 [34] => | počet stran = [35] => | strany = 139 [36] => | isbn = [37] => }} [38] => [39] => Kulturní antropolog [[Bronislav Malinowski|B. Malinowski]] vnímal autoritu jako prostředek k prosazení norem. Zároveň zdůrazňuje roli sankcí při jejich vynucování.{{Citace monografie [40] => | příjmení = LINHART [41] => | jméno = Jiří [42] => | příjmení2 = VODÁKOVÁ [43] => | jméno2 = Alena [44] => | příjmení3 = PETRUSEK [45] => | jméno3 = Miloslav [46] => | titul = Velký sociologický slovník [47] => | vydání = [48] => | vydavatel = Karolinum [49] => | místo = Praha [50] => | rok = 1996 [51] => | počet stran = [52] => | strany = 117 [53] => | isbn = [54] => }} [55] => [56] => Na Weberovo klasické rozdělení autority na autoritu založenou na charismatu, tradici a racionální legitimitě reagovali autoři jako Ann R. Willnerová, která se zabývala absencí charismatického typu autority u žen. Přesto zmiňuje některé výjimečné ženy, jako třeba [[Eva Perónová|Evu Perónovou]]. [57] => [58] => Na Weberovo pojetí autority reagoval také Edward A. Shils, který poukázal na to, že vědomí legitimní autority vyžadují vládnoucí i ovládaní. Vládnoucí vrstva potřebuje autoritu k ospravedlnění vlastních kroků, a zároveň od ní odvozuje své postavení. Naopak ovládaní vnímají autoritu jako prostředek, díky kterému nacházejí vyšší smysl v podřízení se příkazům shora. [59] => [60] => == Autorita přirozená a formální == [61] => Pojem autorita chce vysvětlit, proč se lidé a lidské společnosti dávají ve svém jednání a rozhodování tak často vést názory a postoji určitých lidí, o nichž se pak také říká, že ''mají autoritu'' nebo ''jsou autoritou''. Člověk jako společenský tvor je velmi často odkázán na spolupráci s jinými a je pro ni také mimořádně vybaven, například schopností [[řeč]]i. Pro něho i pro skupinu je velmi důležité, aby byl schopen jednat koordinovaně, v souladu s druhými, a často se potřebuje rozhodovat rychle. [62] => [63] => :„Každá autorita spočívá na výhodách, které přináší tomu, kdo ji poslechne“ (''[[Napoleon Bonaparte]]'')''Ainsi parle le chef''. Paris 1983, str. 44 [64] => [65] => :„To, čemu říkáme autorita, je starší i základnější než to, čemu říkáme stát. Přirozená převaha některých lidí nad jinými je počátek každé lidské organizace a všeho lidského pokroku“ (''[[Bertrand Russell]]'') [66] => [67] => Přitom je daleko snazší přijmout nebo napodobit rozhodnutí či jednání někoho jiného než si sám získávat znalosti, potřebné pro vlastní dobré jednání a rozhodnutí.Richerson – Boyd, str. 125, 161 aj. Člověk přebírá či přejímá stanovisko druhého zejména tehdy, pokud je to člověk zkušenější, jehož názory a rozhodnutí se už opakovaně osvědčily, pokud je dovede přesvědčivě a rázně navrhnout, případně i obhájit. Tím si takový člověk získává '''''přirozenou čili neformální autoritu''''', jíž se ostatní nechávají vést, aniž by vyžadovali zdůvodnění nebo vysvětlení. Pro autoritu platí běžné mechanismy skupinové dynamiky a [[psychologie]]: ti, kdo se jí nechávají vést, budou tím její váhu ovšem posilovat, budou ji obhajovat a působit v tomto směru i na jiné, případně vyvíjet nátlak na ty, kteří se autoritě podřídit nechtějí. [68] => [69] => Ve více organizovaných společnostech se schopnost rázného, rychlého a koordinovaného jednání skupiny dále podporuje tím, že se autorita určitého člověka, vůdce nebo [[náčelník]]a, výslovně označí a institucionalizuje, takže platí více méně trvale a dostává oprávnění vymáhat [[poslušnost]] ostatních. Protože historicky asi nejstarším případem, kdy na koordinovaném a rychlém jednání skupiny velice záleží, je boj a [[válka]], byli to především vojevůdci, kteří si takovou autoritu získali a potom také prosazovali. Lidé se pak rozhodnutími takové autority řídit musí, bez ohledu na to, zda jsou rozumná a dobrá. V takovém případě mluvíme o '''''formální autoritě''''', která se často vyjadřuje nějakým titulem, ozdobným oblečením nebo odznaky. Důležitým příkladem formální autority je [[soudce]], který své rozhodnutí sice zdůvodňuje, jeho výrok však platí, i když toto rozhodnutí ze zjištěných skutečností úplně jasně nevyplývá. [70] => [71] => Jakmile vznikla formální autorita, vzniká ovšem také nebezpečí jejího zneužití: zejména pod tlakem času, když je třeba jednat rychle, může náčelník začít vyžadovat [[poslušnost]], hrozit a donucovat. Kromě toho mohou člověku s formální autoritou chybět právě ty schopnosti, která původně autoritu vytvářejí: [[statečnost]], prozíravost, schopnost rychlého rozhodování a podobně. Skupina či společnost pak stojí před obtížným dilematem: buď poslechnout a koordinovaně jednat, i když hrozí neúspěch, anebo se vzepřít a tím ovšem ohrozit koordinované jednání skupiny, případně i tuto skupinu samu. [72] => [73] => :„Konec konců, čím menší má prezident autoritu, tím víc potřebuje moci.“ (''[[François Mitterrand]]'')''Ici et maintenant''. Paris 1980, str.78 [74] => [75] => == Autorita a moc == [76] => Hranice mezi pojmy autorita a moc je tenká, ale jasně definovaná. Autorita musí obsahovat prvek legitimity, tj. vychází z práva nadřízených dávat rozkazy podřízeným, kteří toto právo přirozeně akceptují. Mocí na rozdíl od autority rozumíme uplatňování vlastních zájmů jedinců či skupin i přes odpor druhých. Často bývá spojena s přímým užitím síly, jako například když čínští držitelé moci potlačili demokratické hnutí na náměstí [[Tchien-an-men]].{{Citace monografie|příjmení=Giddens|jméno=Anthony|příjmení2=|jméno2=|titul=Sociologie|vydání=|vydavatel=Argo|místo=Praha|rok=1999|počet stran=|strany=334|isbn=80-7203-124-4}} [77] => [78] => == Typy legitimní moci == [79] => [[Max Weber]], německý sociolog, rozdělil autoritu na 3 základní typy – racionální, tradiční a charismatickou.{{Citace monografie|příjmení = Weber|jméno = Max|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Economy and Society|url = https://archive.org/details/economysocietyou00witt|vydání = |vydavatel = University of California Press|místo = |rok = 1978|počet stran = |strany = [https://archive.org/details/economysocietyou00witt/page/n324 215]|isbn = }} [80] => * '''Racionální autorita''' je spojena s vírou, že stanovená pravidla a pravomoci autorit vydávat příkazy jsou zákonná. Jedinci, ve vztahu k této autoritě, jsou tedy schopni přijmout její vzájemně na sebe navazující myšlenky za platné a následně se jim podřídit. [81] => * '''Tradiční autorita''' je založena na víře v posvátnost prastarých tradic a kompetencí spojených s nimi. Autorita je tedy stanovena podle tradičních pravidel, ovšem poslušnost jedinců není ovládána odvěkými pravidly, nýbrž osobní loajalitou k osobě, která zastává vůdčí funkci. [82] => * '''Charismatická autorita''' spočívá v oddanosti výjimečnému charakteru individuální osoby (např. hrdina), která nastoluje řád. Na základě mimořádné kvality osobnosti tohoto jedince jsou mu přisuzovány pravomoci, které nejsou přípustné pro obyčejného člověka, a je tím považován za vůdce. [83] => [84] => == Kritika autority == [85] => S nástupem novověkého [[individualismus|individualismu]] a jeho ideálu rovnosti se rozvíjí také kritika autority a zejména formálních autorit. Začíná tím, že [[Thomas Hobbes]] postavil proti sobě autoritu a pravdu: „Autorita, a ne pravda dělá zákon zákonem“.''Leviathan'', 26. Protože státní i církevní autority jednaly často '''''autoritářsky''''', to znamená vyžadovaly [[poslušnost]] i tam, kde jim chyběly argumenty, protože místo přesvědčování poroučely, původní význam pojmu autority se vytrácel a často zaměňoval s nařizováním, donucováním a dokonce s násilím. [86] => [87] => :„Jednat autoritářsky je ten nejjistější způsob, jak všechnu autoritu ztratit.“ (''R. Sabatier'')''Le livre de la déraison souriante''. Paris 1991, str. 89 [88] => [89] => Významná politická filosofka [[Hannah Arendtová]] přesvědčivě ukázala, že bez skutečných autorit – přirozených i formálních – se lidské společnosti nemohou obejít,Arendt, ''Krize kultury''. což v poslední době prokazuje i [[etologie]], výzkum chování zvířat. Riziko zneužití formální autority v lidských společnostech je ovšem stále větší. Falešná autorita, například moderního [[Diktatura|diktátora]], potřebuje ale i svého protihráče – příliš poddajnou, oddanou a disciplinovanou [[společnost]]; americký sociolog [[Amitai Etzioni]] hovoří o povolnosti (''compliance''). Americký psycholog [[Milgramův experiment|Stanley Milgram]] ve slavném pokusu (1962) dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co je proti vlastnímu svědomí. [90] => [91] => Soudobá politická teorie proto zdůrazňuje význam občanské soudnosti a statečnosti: bez odvážných a nezávislých lidí, kteří se dokážou falešné autoritě postavit, je každá společnost zneužitím autority trvale ohrožena. [92] => [93] => == Milgramův experiment == [94] => {{Podrobně|Milgramův experiment}} [95] => Experiment byl prezentován jako výzkum vlivu fyzického trestu na schopnost učení, ovšem reálně se jednalo o zkoumání poslušnosti vůči autoritě. Subjekty, na kterých byl experiment prováděn, odpověděly na inzerát vyzývající k účasti na vědecké studii, za kterou jim bylo přislíbeno finanční ohodnocení. Do laboratoře byly poslány dva subjekty, z nichž jeden byl opravdový respondent, druhý herec. Bylo jim řečeno, že jeden subjekt bude pokládat otázky, druhý bude odpovídat, a pokud odpoví špatně, bude fyzicky potrestán elektrošoky. Nejprve bylo losem potřeba určit, kdo bude „učitel“ a kdo „učící se“, přičemž los byl záměrně připraven tak, aby učitelem byl opravdový respondent. Subjektům byla poté ukázána místnost s generátorem napětí o škále 15 až 450 voltů a elektrické křeslo, do něhož byl následně připoután druhý subjekt. [96] => [97] => Cílem experimentu bylo ukázat, kolik procent respondentů bude pokračovat v navyšování elektrického napětí jen proto, že jim bylo autoritou řečeno, aby pokračovali. Ve výsledku Stanley Milgram zjistil, že nejméně 65 % respondentů bylo ochotno dojít až k horní hranici 450 voltů.{{Citace elektronického periodika|periodikum = Political Theory: Stanley Milgram and the Obedience Experiment: Authority, Legitimacy, and Human Action|příjmení = Helm|jméno = Charles|příjmení2 = Morelli|jméno2 = Mario|rok vydání = 1979|issn = 0090-5917|dostupnost = http://www.jstor.org/stable/190944|strany = 321–324}} [98] => [99] => == Reference == [100] => [101] => [102] => == Literatura == [103] => * Arendt, H., ''Eichmann v Jeruzalémě''. Praha 1995 [104] => * Arendt, H., ''Krize kultury: čtyři cvičení v politickém myšlení''. Praha 1995 [105] => * Arendt, H., ''O násilí''. Praha 1995 [106] => * Brown, P., ''Autorita a posvátné''. Brno 1999 [107] => * HELM, Charles a Mario MORELLI. ''Political Theory: Stanley Milgram and the Obedience Experiment: Authority, Legitimacy, and Human Action''. Sage Publications, 1979 [108] => * LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK. ''Velký sociologický slovník.'' Praha: Karolinum, 1996. [109] => * LOCKE, John, ''Dvě pojednání o vládě.'' Přel. Josef Král. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. [110] => * Richerson, P. J. – Boyd, R.: ''Not by genes alone''. Chicago UP 2005 (česky: ''V genech není všechno''. Academia 2012) [111] => * SHILS, Edward A. ''The Intellectuals and the Power.'' Chicago: University of Chicago Press, 1972. [112] => * Weber, M., ''Autorita, etika a společnost''. Praha 1997 [113] => * Weber, M., ''Economy and Society'', University of California Press, 1978 [114] => [115] => == Související články == [116] => * [[Poslušnost]] [117] => * [[Milgramův experiment]] [118] => * [[Názorové vůdcovství]] [119] => [120] => == Externí odkazy == [121] => * {{Commonscat}} [122] => * {{Wikicitáty|téma=Autorita}} [123] => * {{Wikislovník|heslo=autorita}} [124] => * [http://plato.stanford.edu/entries/authority/ Heslo ve Stanford Encyclopedia, anglicky] [125] => [126] => {{Autoritní data}} [127] => [128] => [[Kategorie:Politická filozofie]] [129] => [[Kategorie:Sociologie]] [130] => [[Kategorie:Sociální etika]] [] => )
good wiki

Autorita

Slovo autorita (z lat. auctor = tvůrce, činitel; a auctoritas = moc, vliv) označuje buď osobu, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi, nebo také jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'poslušnost','Milgramův experiment','Sociologie','násilí','úřad','vztah','válka','soudce','Max Weber','François Mitterrand','Hannah Arendtová','Diktatura'

Diktatura

Násilí

Poslušnost

Sociologie

Soudce

Úřad

Válka

Vztah