Array ( [0] => 14693400 [id] => 14693400 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Epikureismus [uri] => Epikureismus [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => Epikureismus je filosofický směr, který byl založen antickým filosofem Epikúrem ve 4. století př. n. l. Tento směr se zaměřuje na hledání štěstí prostřednictvím duševního klidu a uspokojování přirozených potřeb. Epikur představoval svou filozofii jako životní filozofii, která se má uplatňovat v každodenním životě. Centrálními prvky epikureismu jsou přátelství, mír a rozvoj duševního klidu. Filozofové tohoto směru se snaží vyhnout se bolesti a trápení a upřednostňují příjemné a klidné životní podmínky. Epikureismus vznikl jako reakce na stoicismus a hlásal, že nejsme ovládáni osudem, ale že je na nás samotných, jak se rozhodneme žít svůj život. I když se postupem času epikureismus stal spíše než životní filosofií také filosofií náboženskou, původní myšlenky Epikúra jsou stále ceněny a diskutovány. Epikureismus měl velký vliv na další filozofické směry, včetně antického cynismu a latinského stoicismu. [oai] => Epikureismus je filosofický směr, který byl založen antickým filosofem Epikúrem ve 4. století př. n. l. Tento směr se zaměřuje na hledání štěstí prostřednictvím duševního klidu a uspokojování přirozených potřeb. Epikur představoval svou filozofii jako životní filozofii, která se má uplatňovat v každodenním životě. Centrálními prvky epikureismu jsou přátelství, mír a rozvoj duševního klidu. Filozofové tohoto směru se snaží vyhnout se bolesti a trápení a upřednostňují příjemné a klidné životní podmínky. Epikureismus vznikl jako reakce na stoicismus a hlásal, že nejsme ovládáni osudem, ale že je na nás samotných, jak se rozhodneme žít svůj život. I když se postupem času epikureismus stal spíše než životní filosofií také filosofií náboženskou, původní myšlenky Epikúra jsou stále ceněny a diskutovány. Epikureismus měl velký vliv na další filozofické směry, včetně antického cynismu a latinského stoicismu. [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => [[Soubor:Epikur.jpg|náhled|Epikúros]] [1] => '''Epikureismus''' je filozofický směr založený cca v letech 310–306 př. n. l. na základě učení starověkého řeckého filozofa [[Epikúros|Epikúra]] (4.–3. st. př. n. l.), [[Materialista|materialisty]] vycházejícího z [[Démokritos|Démokritova]] [[atomismus|atomismu]]. Epikúrova matka byla vědma, která ho jako chlapce vodila do domů nemocných, a dala mu tak poznat drastické obrazy lidské bídy, zostřené temnotou pověr vyvěrajících z lidového [[náboženství]]. Proto bylo v dospělosti jedním z filozofových hlavních plánů osvobození člověka z tohoto nedobrovolného otroctví. [2] => [3] => Epikúros založil v [[Athény|Athénách]] školu, ''Zahradu Epikúrovu''; proto jsou epikurejci někdy nazýváni „zahradními filozofy“. [4] => [5] => == Filozofie == [6] => Středem Epikúrovy filozofie je etika. Hlavním úkolem dalších dvou filozofických oborů, o nichž epikurejci pojednávali, tj. kanoniky a fyziky, bylo zdůvodnění etických zásad.[[Vladimír Groh|GROH, Vladimír]] et al. ''Řečtí filosofové a mystici''. Vyd. 2. V Praze: Nákladem Společnosti přátel antické kultury, 1947. 174 s. cnb000669181. [Kapitola „Filosofie v období hellenistickém" je na str. 101–124; autor Otakar Jiráni.] S. 112. [7] => [8] => === Kanonika a fyzika === [9] => Epikúrova '''kanonika''' pojednává o kritériích (kánonech) pravdy.DUROZOI, Gérard a ROUSSEL, André. ''Filozofický slovník''. 1. vydání. Praha: EWA, 1996, ©1994. 352 stran. {{ISBN|80-85764-07-5}}. S. 70. Základem všeho poznání jsou smysly ([[senzualismus]]) a ty jsou prakticky vždy spolehlivé. Případná chyba nepramení v nich, ale v našem myšlení, úsudku.[[Egon Bondy|BONDY, Egon]]. ''Antická filosofie''. 1. vyd. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 1994. 190 s. {{ISBN|80-85239-26-4}}. S. 125. Smyslové vnímání je svou bezprostřední zřejmostí i jediným kritériem pravdy.[[Vladimír Groh|GROH, Vladimír]] et al. ''Řečtí filosofové a mystici''. Vyd. 2. V Praze: Nákladem Společnosti přátel antické kultury, 1947. 174 s. cnb000669181. [Kapitola „Filosofie v období hellenistickém" je na str. 101–124; autor Otakar Jiráni.] S. 113. [10] => [11] => Ve '''fyzice''' sledovali epikurejci praktický cíl: poznání přírody a jejích zákonů má cenu proto, že dovede zbavit člověka hrůzy před nadpřirozenem, zvláště bázně před bohy a před smrtí; tento strach nejvíce ohrožuje klid a blaženost lidí. Epikúros navazoval na [[Démokritos|Démokritův]] [[atomismus]] a tvrdil, že existují jen dvě jsoucna, z nichž lze odvodit vznik všeho, co je a co se děje: atomy a prázdný, nekonečný prostor. I lidská duše je hmotná a skládá se z jemných atomů. Je nerozlučně spjata s tělem a v okamžiku smrti se její atomy rozptylují do nekonečného prostoru; posmrtný život neexistuje.[[Vladimír Groh|GROH, Vladimír]] et al. ''Řečtí filosofové a mystici''. Vyd. 2. V Praze: Nákladem Společnosti přátel antické kultury, 1947. 174 s. cnb000669181. [Kapitola „Filosofie v období hellenistickém" je na str. 101–124; autor Otakar Jiráni.] S. 114. [12] => [13] => Existenci nesmrtelných bohů epikureismus uznává, a to na základě souhlasu všech národů v této otázce. Jsou to bytosti, jejichž těla jsou složena z nejjemnějších světelných atomů. Žijí blaženě v ničím nerušeném klidu v prázdných prostorách mezi jednotlivými světy. Nijak nezasahují do světového dění a do lidských osudů: ani neodměňují, ani netrestají. [14] => [15] => Epikurejská fyzika tedy odstraňuje dvě hlavní překážky lidského blaha: [16] => * strach z bohů; [17] => * strach ze smrti, které se nemusíme obávat, protože smrt je rozkladem duše i těla a veškeré vnímání smrtí končí.DUROZOI, Gérard a ROUSSEL, André. ''Filozofický slovník''. 1. vydání. Praha: EWA, 1996, ©1994. 352 stran. {{ISBN|80-85764-07-5}}. S. 71. Epikúros konstatuje, že ''„když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my.“''[[Díogenés Laertios]]: ''Životy, názory a výroky proslulých filosofů''. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. {{ISBN|80-901916-3-0}}. [Citovaný text je na str. 419.] [18] => [19] => === Etika === [20] => [21] => ==== Ideálem je ataraxie ==== [22] => Epikúrova etika ukazuje, v čem záleží lidská blaženost a jak ji lze dosáhnout. Podle této etiky je počátkem i cílem blaženého života slast. Snaha po slasti a vyhýbání se strastem je vlastní všem živým bytostem.[[Díogenés Laertios]]: ''Životy, názory a výroky proslulých filosofů''. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. {{ISBN|80-901916-3-0}}. S. 420 a 422–423. Více než chvilkovou pozitivní rozkoš však Epikúros cení rozkoš negativní, bezbolestnost. Ideálem je trvalý stav blaženosti, jehož hlavní podmínkou je vedle tělesného zdraví vyrovnaný stav lidského nitra, úplný duševní klid ([[ataraxie]]).[[Vladimír Groh|GROH, Vladimír]] et al. ''Řečtí filosofové a mystici''. Vyd. 2. V Praze: Nákladem Společnosti přátel antické kultury, 1947. 174 s. cnb000669181. [Kapitola „Filosofie v období hellenistickém" je na str. 101–124; autor Otakar Jiráni.] S. 114–115. {{#tag:ref|Epikúros částečně navazoval na [[hédonismus]] [[Sokrates|Sokratova]] žáka [[Aristippos z Kyrény|Aristippa z Kyrény]] (zakladatele [[Kyrénská škola|kyrénské školy]]), který považoval za cíl života dosahování slasti. Podle Aristippa je šťastný ten, kdo zakouší nějakou pozitivní slast, požitek. Epikúros však pojem slasti rozšířil. V jeho pojetí stačí k dosažení blaženosti nepřítomnost utrpení, nepřítomnost bolesti. Klid duše a bezbolestné tělo už samy o sobě naplňují člověka pocitem štěstí.[[Ivo Tretera|TRETERA, Ivo]]. ''Dějiny filozofie''. 1. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 139 s. cnb002929456. S. 69 a 100–101.|group="pozn."}} [23] => [24] => V Epikúrově dopise Menoikeovi se uvádí: ''„Proto když říkáme, že slast je konečným cílem, nemíníme tím slasti prostopášníků a ty, které spočívají v požitcích, jak se domnívají někteří lidé, kteří neznají naše učení nebo s ním nesouhlasí nebo si je špatně vykládají, nýbrž stav, kdy člověk necítí bolest v těle a nemá neklid v duši. Neboť život nečiní slastným ani ustavičné pitky a radovánky, ani požitky s hochy a s dívkami, ani požívání ryb a jiných věcí, které nabízí bohatý stůl, nýbrž střízlivý rozumový úsudek, který vyhledává důvody pro každý akt volby nebo odmítnutí a zahání plané domněnky, z nichž se rodí největší zmatek v lidských duších."''[[Platón]] et al. ''Píši ti, příteli''. Vydání první. Praha: Odeon, 1975. 400 stran. Antická próza; svazek šestý. cnb000154418. [Epikúrův dopis Menoikeovi v překladu Bořivoje Boreckého je na str. 27–31; citovaný text je na str. 30] [25] => [26] => ==== Rozumné uspokojování žádostí; „i střídmost má své meze" ==== [27] => Umění radovat se ze života bývá považováno za jeden z význačných rysů epikureismu.[[Ivo Tretera|TRETERA, Ivo]]. ''Dějiny filozofie''. 1. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 139 s. cnb002929456. S. 101. Asketismus byl epikurejcům cizí. Neváhali prohlásit, že „''počátek a kořen všeho dobra je slast žaludku; i moudrost a vyšší projevy života na ní závisí''".[[Diogenés Laertios]] a Ludvíkovský, Jaroslav ed. ''Život a učení filosofa Epikura''. 1. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 117 s. cnb000507093. [Z kapitoly „Jiné zlomky etické"; citovaný text je na str. 82.] „''Nesmíme činiti násilí své přirozenosti, nýbrž poslouchati jí, poslechneme pak jí, ukojíme-li nezbytné žádosti a přirozené žádosti, pokud nejsou škodlivé...''"[[Diogenés Laertios]] a Ludvíkovský, Jaroslav ed. ''Život a učení filosofa Epikura''. 1. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 117 s. cnb000507093. [Z kapitoly „Výroky Epikura a jeho žáků (tzv. gnomologium vatikánské)"; citovaný text je na str. 76.] [28] => [29] => Rozlišovali mezi rozkošemi '''přirozenými a nutnými''' (ukojení hladu a jiné nezbytné potřeby), '''přirozenými, ale ne nutnými''' (jako jsou lahůdky) a rozkošemi, které nejsou '''ani přirozené, ani nutné''' (jako je záliba v přepychu). Doporučovali vyhnout se nestřídmosti a umělým rozkoším, které nakonec rodí bolest, a spokojit se s přirozenými slastmi, které nevedou k utrpení těla a zmatku v duši. [30] => [31] => Epikúros napsal: ''„Nezávislost na žádostech pokládáme za velké dobro, ne proto, že bychom chtěli mít stále málo, ale proto, abychom se, jestliže nemáme mnoho, dovedli málem spokojit... (...) Jídla s prostou chutí působí stejný pocit slasti jako nákladná hostina, jestliže člověka zbavují veškeré trýzně vzniklé z pocitu nedostatku. Chléb a voda vyvolávají nejvyšší pocit slasti, jestliže je člověk požívá tehdy, když je potřebuje."''[[Platón]] et al. ''Píši ti, příteli''. Vydání první. Praha: Odeon, 1975. 400 stran. Antická próza; svazek šestý. cnb000154418. [Epikúrův dopis Menoikeovi v překladu Bořivoje Boreckého je na str. 27–31; citovaný text je na str. 29–30.] Zároveň však epikurejci upozorňovali, že „''i střídmost má své meze; kdo toho nedbá, je na tom podobně jako ten, kdo chybuje nemírností''".[[Diogenés Laertios]] a Ludvíkovský, Jaroslav ed. ''Život a učení filosofa Epikura''. 1. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 117 s. cnb000507093. [Z kapitoly „Výroky Epikura a jeho žáků (tzv. gnomologium vatikánské)"; citovaný text je na str. 80.] [32] => [33] => ==== Jednotlivec a společnost; chvála přátelství ==== [34] => Na rozdíl od [[Stoicismus|stoiků]] Epikúros nedoporučoval účast na veřejném životě, neboť život soukromý (prožitý „v skrytu"''„Prožij svůj život v skrytu!"'' → [[Diogenés Laertios]] a Ludvíkovský, Jaroslav ed. ''Život a učení filosofa Epikura''. 1. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 117 s. cnb000507093. [Z kapitoly „Jiné zlomky etické"; citovaný text je na str. 84.]) poskytuje mnohem větší záruky bezpečí, klidu a nezávislosti.[[Vladimír Groh|GROH, Vladimír]] et al. ''Řečtí filosofové a mystici''. Vyd. 2. V Praze: Nákladem Společnosti přátel antické kultury, 1947. 174 s. cnb000669181. [Kapitola „Filosofie v období hellenistickém" je na str. 101–124; autor Otakar Jiráni.] S. 115. Dle epikurejců „''je třeba se vysvoboditi z pout všedních zájmů a veřejného života''."[[Diogenés Laertios]] a Ludvíkovský, Jaroslav ed. ''Život a učení filosofa Epikura''. 1. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 117 s. cnb000507093. [Z kapitoly „Výroky Epikura a jeho žáků (tzv. gnomologium vatikánské)"; citovaný text je na str. 79.] V tzv. ''Hlavních myšlenkách'' se praví: ''„... nejdokonaleji bezpečnost vzniká z tichého života a stranění se lidu."''[[Díogenés Laertios]]: ''Životy, názory a výroky proslulých filosofů''. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. {{ISBN|80-901916-3-0}}. [Citovaný text je na str. 425.] {{#tag:ref|[[Epikúros]] měl kritický a skeptický vztah k nevědomému davu. [[Seneca]] cituje jeho výrok: „''Nikdy jsem se nechtěl líbit lidu. Vždyť co já dovedu, lid neschvaluje, a co lid schvaluje, nedovedu já''."[[Seneca]]. ''Výbor z listů Luciliovi''. Překlad [[Bohumil Ryba]]. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1969. 282 s. cnb000145619. [Citovaný text je uveden v 29. listu na str. 46.]|group="pozn."}} Snaha po klidu a trvalém stavu blaženosti vedla Epikura k názoru, že ani rodina a výchova dětí není žádoucí formou života („''mudrc prý se nebude ani ženit, ani plodit děti''"). Někdy však sňatek vhodný je, záleží na životních okolnostech.[[Díogenés Laertios]]: ''Životy, názory a výroky proslulých filosofů''. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. {{ISBN|80-901916-3-0}}. [Citovaný text je na str. 417.] [35] => [36] => Epikurejci vysoce oceňovali přátelství. To se sice jako všechny vztahy mezi lidmi zakládá na pohnutkách egoistických,„''Dokonalé přátelství je žádoucí samo o sobě, počáteční jeho pohnutkou je však prospěch''." → [37] => [[Diogenés Laertios]] a Ludvíkovský, Jaroslav ed. ''Život a učení filosofa Epikura''. 1. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 117 s. cnb000507093. [Z kapitoly „Výroky Epikura a jeho žáků (tzv. gnomologium vatikánské)"; citovaný text je na str. 76.] ale je nejdokonalejší formou lidského společenství a nejvíce přispívá k dosažení životní blaženosti. V tzv. ''Hlavních myšlenkách'' se k tomu uvádí: „''Z toho všeho, čím moudrost hledí zabezpečiti blaženost celého života, je daleko nejdůležitější věcí získání přátelství''."[[Diogenés Laertios]] a Ludvíkovský, Jaroslav ed. ''Život a učení filosofa Epikura''. 1. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 117 s. cnb000507093. [Citovaný text je na str. 70.] [38] => [39] => Epikureismus lze charakterizovat jako filozofii životní radosti a vlídné lidskosti. Proto nacházel mnoho oddaných vyznavačů. [40] => [41] => == Epikurejská škola == [42] => V roce 310 př. n. l. založil Epikúros filozofickou školu, a to nejprve v [[Mytiléna|Mytiléně]], později v Lampsaku.LEGOWICZ, Jan. ''Prehľad dejín filozofie: základy doxografie.'' Druhé vydanie. Bratislava: Obzor, 1973. 655 stran. S. 111. V roce 306 př. n. l. škola přesídlila do [[Athény|Athén]], kde pro ni Epikúros zakoupil dům se zahradou; po ní se jeho škola nazývala Zahrada ([[Řečtina|řec.]] {{Cizojazyčně|el|κῆπος}}; Kêpos).[[Ludvík Svoboda (filosof)|SVOBODA, Ludvík]] ed. a kol. ''Encyklopedie antiky''. 1. vyd. Praha: Academia, 1973. 744 s. cnb000127564. S. 172. Podle [[Seneca|Seneky]] byl nad jejím vchodem nápis: „''Cizinče, u nás ti bude dobře, u nás je nejvyšším dobrem rozkoš''".[[Seneca]]. ''Výbor z listů Luciliovi''. Překlad [[Bohumil Ryba]]. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1969. 282 s. cnb000145619. [Z 21. listu; citovaný text je na str. 33.] Byl to jakýsi spolek přátel žijících podle společných zásad stranou občanského života. Členové se věnovali četbě, rozboru a opisování Epikúrových knih.LONG, A. A. ''Hellénistická filosofie: stoikové, epikurejci, skeptikové.'' Překlad Petr Kolev. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2003. 341 s. {{ISBN|80-7298-077-7}}. S. 30–31. [43] => [44] => Mezi nejvýznamnější členy patřil [[Metrodóros z Lampsaku (mladší)|Metrodóros z Lampsaku]], autor početných děl, ve kterých hájil učení svého mistra (zachovaly se jen zlomky). Do spolku měly přístup i ženy. Jednou z nich byla vzdělaná [[hetéra]] Leontion,ŚWIDERKOVÁ, Anna. ''Tvář helénistického světa: od Alexandra Velikého do císaře Augusta.'' 1. vyd. Praha: Panorama, 1983. 401 s. cnb000007874. S. 54. kterou si Metrodóros vzal za souložnici.[[Díogenés Laertios]]: ''Životy, názory a výroky proslulých filosofů''. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. {{ISBN|80-901916-3-0}}. S. 392. V době Epikurovy smrti byl Metrodóros již mrtev, a proto se Epikurovým nástupcem ve vedení školy stal [[Hermarchos z Mytilény]], jenž ve svých pracích polemizoval s učením [[Pythagoras|Pythagora]], [[Platón]]a, [[Aristotelés|Aristotela]] a [[Empedoklés|Empedokla]].[[Epikúros]]. ''O šťastnom živote''. Překlad Miloslav Okál. Bratislava: Pravda, 1989. 445 s. {{ISBN|80-218-0013-5}}. [Překlad části sbírky H. Usenera „Epicurea". Obsahuje dochované texty a zlomky z díla Epikura i jeho žáků.] S. 378. [45] => [46] => Po Hermarchovi se v čele školy vystřídalo několik myslitelů. Velkého rozkvětu a vysokého počtu žáků dosáhla škola za řízení [[Apollodóros (epikurejec)|Apollodóra]] v 2. polovině 2. století před n. l.{{sfn|Dějiny filosofie, sv. I|s=294}} Epikureismus se šířil po celé středozemní oblasti a záhy se ujal v [[Antiochie|Antiochii]] a v [[Alexandrie|Alexandrii]].LONG, A. A. ''Hellénistická filosofie: stoikové, epikurejci, skeptikové.'' Překlad Petr Kolev. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2003. 341 s. {{ISBN|80-7298-077-7}}. S. 32. [47] => [48] => Na počátku 1. století před n. l. stál v čele školy Zenón ze Sidonu. Jeho žákem byl Filodémos z Gadar, který později přesídlil do [[Řím]]a. Asi v r. 80 př. n. l. založil v [[Neapol]]i epikurejskou školu, jež měla v [[Římská říše|římském]] duchovním životě značný význam[[Václav Bahník|BAHNÍK, Václav]], ed. et al. ''Slovník antické kultury.'' [1. vyd.]. Praha: Svoboda, 1974. 717 s. cnb000160204. S. 214. a kterou později navštěvovali např. [[Publius Vergilius Maro|Vergilius]] a [[Horatius]].[[Epikúros]]. ''O šťastnom živote''. Překlad Miloslav Okál. Bratislava: Pravda, 1989. 445 s. {{ISBN|80-218-0013-5}}. [Překlad části sbírky H. Usenera „Epicurea". Obsahuje dochované texty a zlomky z díla Epikura i jeho žáků.] S. 389. {{#tag:ref|V [[Quintus Horatius Flaccus|Horatiově]] tvorbě se projevuje snaha po hledání rozumného životního stylu v duchu umírněného epikureismu.[[Ludvík Svoboda (filosof)|SVOBODA, Ludvík]] ed. a kol. ''Encyklopedie antiky''. 1. vyd. Praha: Academia, 1973. 744 s. cnb000127564. S. 243. Básník se vyslovuje proti vybičovaným vášním a vypjaté rozkoši.[[Quintus Horatius Flaccus|HORATIUS, Quintus Flaccus]]. ''Vavřín a réva: ódy, epódy, satiry, listy.'' Překlad Jindřich Pokorný a Rudolf Mertlík. Předmluvu napsala Eva Kuťáková. 1. úplné vyd. Praha: Odeon, 1972. 364 s. cnb000140078. S. 15. V básnické sbírce ''Listy'' nabádá svého přítele Albia Tibulla, aby podle zásady epikurejské užíval života, a báseň žertovně zakončuje veršem:
„''Navštiv mě, chceš-li se zasmát, jak pěstuji tělo a zářím
tukem jak prasátko asi, však ze stáda [[Epikúros|Epikúrova]]!"''[[Quintus Horatius Flaccus|HORATIUS, Quintus Flaccus]]. ''Vavřín a réva: ódy, epódy, satiry, listy.'' Překlad Jindřich Pokorný a Rudolf Mertlík. Předmluvu napsala Eva Kuťáková. 1. úplné vyd. Praha: Odeon, 1972. 364 s. cnb000140078. S. 230.|group="pozn."}} [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] v polovině 1. století př. n. l. napsal, že horliví stoupenci epikureismu „napsali mnoho knih a rozšířili své učení po celé Itálii".[[Marcus Tullius Cicero|CICERO, Marcus Tullius]] et al. ''Tuskulské hovory''. Překlad [[Václav Bahník]]. 1. souborné vyd. Praha: Svoboda, 1976. 433 s. cnb000123492. [Citovaný text je na str. 165.] [49] => [50] => Latinské spisy psali v 1. století př. n. l. např. epikurejci Gaius Amafinius a Rabirius.VIDMANOVÁ, Anežka, ed. a KUŤÁKOVÁ, Eva, ed. ''Slovník latinských spisovatelů.'' 1. vyd. Praha: Odeon, 1984. 718 s. cnb000024629. S. 87 a 516. Nejvýznamnějším římským epikurejcem byl [[Lucretius]], který vyložil Epikúrovu nauku v didaktické básni ''O přírodě''.VIDMANOVÁ, Anežka, ed. a KUŤÁKOVÁ, Eva, ed. ''Slovník latinských spisovatelů.'' 1. vyd. Praha: Odeon, 1984. 718 s. cnb000024629. S. 396–397. [51] => [52] => Na sklonku [[Starověký Řím|římské]] republiky a v prvé době císařské byl epikureismus životním krédem četných vzdělanců.[[Vladimír Groh|GROH, Vladimír]] et al. ''Řečtí filosofové a mystici''. Vyd. 2. V Praze: Nákladem Společnosti přátel antické kultury, 1947. 174 s. cnb000669181. [Kapitola „Filosofie v období hellenistickém" je na str. 101–124; autor Otakar Jiráni.] S. 116. Nacházel vřelé přijetí zejména u těch společenských kruhů, které dávaly přednost životu v soukromí a neměly zájem na boji o politickou moc.[[Ludvík Svoboda (filosof)|SVOBODA, Ludvík]] ed. a kol. ''Encyklopedie antiky''. 1. vyd. Praha: Academia, 1973. 744 s. cnb000127564. S. 173. Ale měl zastánce i u některých politicky vlivných osob, kladný postoj k epikureismu choval snad i [[Julius Caesar]]. [[Seneca]] souhlasně citoval mnohé epikurejské mravní poučky.LONG, A. A. ''Hellénistická filosofie: stoikové, epikurejci, skeptikové.'' Překlad Petr Kolev. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2003. 341 s. {{ISBN|80-7298-077-7}}. S. 32–33 [53] => [54] => Až do roku 200 n. l. byl epikureismus hlavním soupeřem [[Stoicismus|stoicismu]], ale jeho vliv na literaturu a intelektuální myšlení byl o mnoho slabší. Ovlivnil tvorbu řecky píšícího satirika [[Lukianos|Lúkiana]], jak o tom svědčí jeho próza ''Alexandr neboli Lžiprorok''.[[Lúkianos]]. ''O bozích a lidech''. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1981. 399 s. cnb000403259. [Próza „Alexandr neboli Lžiprorok" je na str. 172–198.] V druhém století n. l. dal v Oinoandě v [[Lýkie|Lýkii]] filozof [[Díogenés z Oinoandy|Díogenés]] vytesat obrovský filozofický nápis, který obsahoval výklad Epikúrova učení.LONG, A. A. ''Hellénistická filosofie: stoikové, epikurejci, skeptikové.'' Překlad Petr Kolev. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2003. 341 s. {{ISBN|80-7298-077-7}}. S. 284 a 33. [55] => [56] => Úpadek antického epikureismu je spojen s nástupem [[Novoplatonismus|novoplatonismu]] a [[křesťanství]] ve 3. století n. l.CETL, Jiří et al. ''Průvodce dějinami evropského myšlení.'' 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. cnb000027282. [Kapitola „Epikuros – dovršitel atomismu" na str. 76–79; autor [[Radislav Hošek]].] S. 79. Postupně zanikl především v důsledku triumfu křesťanské církve, pro kterou bylo zcela nepřijatelné zejména epikurejské učení o bozích a jeho důraz na smrtelnost lidské duše.LONG, A. A. ''Hellénistická filosofie: stoikové, epikurejci, skeptikové.'' Překlad Petr Kolev. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2003. 341 s. {{ISBN|80-7298-077-7}}. S. 285. [57] => [58] => K oživení epikureismu dochází v období [[renesance]]. Některé myšlenky epikurejců ovlivnily tvorbu [[Pierre de Ronsard|Ronsarda]], [[Joachim du Bellay|du Bellaye]] a [[Michel de Montaigne|Michela de Montaigne]]. Proti pomlouvačným předsudkům a podceňování Epikúra vystoupil v polovině 17. století francouzský matematik, fyzik a filozof [[Pierre Gassendi]]. O Epikúrovi a jeho filozofii napsal tři knihy. Velký význam měl zejména spis, jenž vyšel v roce 1649 pod názvem ''Animadversiones in librum X Diogenis Laertii qui est de vita, moribus et placitis Epicuri'' [Úvahy o desáté knize Diogena Láertia, která pojednává o životě, mravech a názorech Epikúrových]. Ve spisu je otištěna 10. kniha antických dějin filozofie od [[Diogenes Laertios|Diogena Laertia]], která je cele věnována Epikúrovi a obsahuje nejdůležitější údaje o jeho životě a filozofii. K řeckému originálu Gassendi připojil i překlad do latiny a obsáhlý komentář. [59] => [60] => Byly to právě Gassendiho knihy o Epikúrově filozofii, z nichž [[Isaac Newton]] poznal antické učení o atomech. Z díla Newtonova se pak s atomismem seznámil [[John Dalton]], jehož práce přispěly k prosazení teorie o atomech. Epikurovy etiky se v 19. století dovolával [[John Stuart Mill]], když formuloval svou morálku štěstí ([[utilitarismus]]). [61] => [62] => == Představitelé == [63] => * [[Titus Lucretius Carus]] [64] => * [[Quintus Horatius Flaccus]] [65] => * [[Metrodóros z Lampsaku (mladší)]] [66] => * [[Zenon Sidónský]] [67] => * [[Filodemos z Gadary]] [68] => * [[Díogenés z Oinoandy]] [69] => [70] => == Odkazy == [71] => [72] => === Poznámky === [73] => [74] => [75] => === Reference === [76] => [77] => [78] => === Literatura === [79] => [80] => * {{Citace sborníku [81] => | příjmení = [82] => | jméno = [83] => | autor = [84] => | odkaz na autora = [85] => | příjmení2 = [86] => | jméno2 = [87] => | autor2 = [88] => | odkaz na autora2 = [89] => | příjmení3 = [90] => | jméno3 = [91] => | autor3 = [92] => | odkaz na autora3 = [93] => | spoluautoři = [94] => | korporace = [95] => | odkaz na korporaci = [96] => | titul = [97] => | odkaz na titul = [98] => | příjmení sestavitele = [99] => | jméno sestavitele = [100] => | sestavitel = [[Georgij Aleksandrov]], [[Bernard Bychovskij]], [[Pavel Judin]], [[Mark Mitin]] (red.) [101] => | odkaz na sestavitele = [102] => | příjmení sestavitele2 = [103] => | jméno sestavitele2 = [104] => | sestavitel2 = [105] => | odkaz na sestavitele2 = [106] => | příjmení sestavitele3 = [107] => | jméno sestavitele3 = [108] => | sestavitel3 = [109] => | odkaz na sestavitele3 = [110] => | spolusestavitelé = [111] => | sestavující korporace = [112] => | odkaz na sestavující korporaci = [113] => | sborník = Dějiny filosofie [114] => | odkaz na sborník = Dějiny filosofie (učebnice) [115] => | url = [116] => | vydání = 1 [117] => | typ vydání = autorizované [118] => | vydavatel = Svoboda [119] => | odkaz na vydavatele = Svoboda (nakladatelství) [120] => | místo = [[Praha]] [121] => | datum vydání = [122] => | rok vydání = 1950 [123] => | měsíc vydání = [124] => | den vydání = [125] => | rok tisku = [126] => | měsíc tisku = [127] => | den tisku = [128] => | rok copyrightu = [129] => | isbn = [130] => | isbn2 = [131] => | issn = [132] => | doi = [133] => | id = [134] => | poznámka = cnb000502555 [135] => | svazek = I "Filosofie antické a feudální společnosti" [136] => | typ svazku = [137] => | kapitola = [138] => | typ kapitoly = [139] => | url kapitoly = [140] => | strany = [141] => | ref = Dějiny filosofie, sv. I [142] => }} [143] => * [[Díogenés Laertios]]: ''Životy, názory a výroky proslulých filosofů''. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. {{ISBN|80-901916-3-0}}. (X. kniha, str. 385–427.] [144] => * [[Diogenés Laertios]] a Ludvíkovský, Jaroslav ed. ''Život a učení filosofa Epikura''. 1. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 117 stran. cnb000507093. [145] => * [[Epikúros]]. ''O šťastnom živote''. Překlad Miloslav Okál. Bratislava: Pravda, 1989. 445 s. {{ISBN|80-218-0013-5}}. [Překlad části sbírky H. Usenera „Epicurea". Obsahuje dochované texty a zlomky z díla Epikura i jeho žáků.] [146] => * ''Filosofie doby hellenistické''. V Praze: Nákladem Společnosti přátel antické kultury, 1938. 161 s. cnb000749169. [Stať „Epikuros a epikureismus" je na str. 85–127; autor Jaroslav Ludvíkovský.] [147] => * LONG, A. A. ''Hellénistická filosofie: stoikové, epikurejci, skeptikové''. Překlad Petr Kolev. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2003. 341 s. {{ISBN|80-7298-077-7}}. [Kapitola „Epikúros a epikureismus" je na str. 29–101.] [148] => * [[Titus Lucretius Carus|Lucretius Carus, Titus]]. ''[[O přírodě]] = De rerum natura''. Překlad Julie Nováková. Praha: Svoboda, 1971. 272 s. Antická knihovna; sv. 12. cnb000135830. [149] => * {{Citace periodika [150] => | příjmení = Novák [151] => | jméno = Mirko [152] => | autor = [153] => | odkaz na autora = [154] => | spoluautoři = [155] => | titul = Ústřední problém materialismu Epikurova [156] => | periodikum = Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. B, Řada filozofická [157] => | odkaz na periodikum = [158] => | rok vydání = 1953 [159] => | měsíc vydání = [160] => | ročník = 2 [161] => | číslo = B1 [162] => | strany = 51–66 [163] => | url = https://digilib.phil.muni.cz/xmlui/bitstream/handle/11222.digilib/107373/B_Philosophica_01-1953-1_6.pdf?sequence=1 [164] => | issn = [165] => | jazyk = [166] => }} {{Wayback|url=https://digilib.phil.muni.cz/xmlui/bitstream/handle/11222.digilib/107373/B_Philosophica_01-1953-1_6.pdf?sequence=1 |date=20190113003835 }} [167] => * ''Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí.'' 8. díl. V Praze: J. Otto, 1894. 1039 s. cnb000277218. [Heslo „Epikúros" je na str. 665–667 a heslo „Epikúrovci" je na str. 667; obě hesla napsal František Čáda (1865–1918).] [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni48ottogoog#page/n690/mode/1up Dostupné online] [168] => * [[Platón]] et al. ''Píši ti, příteli''. Vydání první. Praha: Odeon, 1975. 400 stran. Antická próza; svazek šestý. cnb000154418. [''[[Epikúros|Epikúrův]] dopis Menoikeovi'' v překladu Bořivoje Boreckého je na str. 27–31.] [169] => * TATARKIEWICZ, Władysław. ''Dejiny estetiky. 1. díl. Staroveká estetika''. Přeložil Jozef Marušiak. Texty antických autorů přeložil Peter Kuklica. V Bratislave : Tatran, 1985. 528 s. [Kapitola „Estetika epikurovcov" je na str. 181–185.] [170] => [171] => {{Pahýl}} [172] => [173] => {{Starořecká filosofie}} [174] => [175] => {{Autoritní data}} [176] => {{Portály|Filozofie}} [177] => [178] => [[Kategorie:Filozofické směry]] [] => )
good wiki

Epikureismus

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Epikúros','Seneca','Metrodóros z Lampsaku (mladší)','Titus Lucretius Carus','Díogenés z Oinoandy','Quintus Horatius Flaccus','Athény','atomismus','Platón','Stoicismus','Démokritos','Kategorie:Filozofické směry'

Athény

Athény jsou hlavním a největším městem Řecka.

Atomismus

Démokritos

Epikúros

Platón

Seneca

Stoicismus