Array ( [0] => 14722079 [id] => 14722079 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Extradice [uri] => Extradice [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => '''Extradice''' ({{Vjazyce2|en|''extradite''}} ([[Právo|právnicky]]) vydat stíhanou osobu jinému státu k potrestání) je jedním z druhů horizontální [[mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech]]. Její podstatou je zajištění [[obviněný|obviněného]] nebo [[odsouzený|odsouzeného]] na [[státní území|území]] jiného [[stát]]u a jeho následné vydání k [[trestní řízení|trestnímu stíhání]] či k výkonu [[trest odnětí svobody|trestu odnětí svobody]] do státu vyžadujícího. Poddruhem extradice je také předávání na základě [[evropský zatýkací rozkaz|evropského zatýkacího rozkazu]]. Obdobou vydávání v oblasti vertikální mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech je předávání [[mezinárodní trestní soudnictví|mezinárodním trestním soudům a tribunálům]]. V některých federálních státech se pojem vydávání (extradice) používá také pro vydávání mezi jednotlivými členskými státy (např. [[Spojené státy americké]]). Vydávání je upraveno tzv. extradičním [[právo|právem]]. [1] => [2] => V závislosti na „směru“ pohledu se terminologicky rozlišuje mezi '''vyžádáním''' (označuje extradici z pohledu státu vyžadujícího, tj. státu, který o vydání žádá) a '''vydáním''' (označuje extradici z pohledu státu dožádaného, tj. státu, který je o vydání žádán). [3] => [4] => == Historie == [5] => Předchůdce extradice lze nalézt již v první doložené [[mezinárodní smlouva|mezinárodní smlouvě]] vůbec, mírové smlouvě mezi [[egypt]]ským [[faraon]]em [[Ramesse II.|Ramessem II.]] a [[Chetité|chetitským]] [[panovník|vládcem]] [[Chattušiliš III.|Chattušilem III.]] z roku [[13. století př. n. l.|1272 př. n. l.]] (někdy udáván letopočet [[13. století př. n. l.|1269 př. n. l.]]), která obsahuje šest článků zavazujících k vzájemnému navracení poddaných jednoho panovníka, kteří uprchnou na území druhého panovníka, a to jak pokud jde o osoby urozené, tak pokud jde o prosté poddané. První konkrétní historicky doložený případ extradice je z roku [[1591]], kdy byl ze [[Skotsko|Skotska]] do [[Anglie]] vydán [[Sir]] Brian na Murra O'Rourke (1540?-1591), který byl později téhož roku v Anglii odsouzen a [[oběšení|oběšen]] za [[povstání|rebelii]], které se dopustil v [[Irsko|Irsku]], které bylo v té době v [[personální unie|personální unii]] s Anglií, a před anglickou [[soudní moc|justicí]] prchl z Irska do Skotska. [6] => [7] => Moderní mezinárodní extradiční [[právo]] se formuje po [[Velká francouzská revoluce|velké francouzské revoluci]], kdy se objevuje koncept odmítnutí vydání pro [[trestný čin|trestné činy]] politické. Dalším vývojem, směřujícím zejména k formalizaci postupů, prochází extradiční právo na konci 19. a počátku 20. století. Naopak ke zjednodušení těchto postupů dochází po konci [[Druhá světová válka|2. světové války]], v [[Evropa|Evropě]] zejména v důsledku aktivit [[Rada Evropy|Rady Evropy]]. K dalšímu zjednodušování pak dochází v rámci [[Evropská unie|Evropské unie]]. [8] => [9] => == Prameny extradičního práva == [10] => [11] => === Prameny mezinárodněprávní úpravy vydávání === [12] => [[Soubor:DSC01259r.jpg|náhled|Originál Evropské úmluvy o vydávání.]] [13] => Vydávání je upraveno v celé řadě mnohostranných i dvoustranných [[mezinárodní smlouva|smluv]], a to jak mnohostranných extradičních smluv, jako je např. Evropská úmluva o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 [[Sbírka zákonů|Sb.]]), dvoustranných extradičních smluv, jako je např. Smlouva o vzájemném vydávání zločinců mezi [[Československo|republikou Československou]] a [[Spojené státy americké|Spojenými státy severoamerickými]] z 2. 7. [[1925]] (č. 48/1926 [[Sbírka zákonů|Sb. z. a n.]]), dvoustranných smluv o právní pomoci v širším smyslu, jako je např. Smlouva mezi [[Československo|Československou socialistickou republikou]] a [[Sýrie|Syrskou arabskou republikou]] o právní pomoci ve věcech [[občanské právo|občanských]], [[rodinné právo|rodinných]] a [[trestní právo|trestních]] z 18. 4. [[1984]] (č. 8/1986 [[Sbírka zákonů|Sb.]]), tak i mnohostranných smluv obsahujících pouze tzv. extradiční doložku (tj. jednotlivé ustanovení o vydávání pro trestné činy, k jejichž stíhání a trestání mnohostranná smlouva smluvní strany zavazuje), jako je např. Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu z 9. 12. 1999 (č. 18/2006 [[Sbírka zákonů|Sb. m. s.]]; čl. 11). Vydávání je však v praxi možné i na bezesmluvním základě při zaručení reciprocity (vzájemnosti). Existuje jen málo států, které na bezesmluvním základě pachatele [[trestný čin|trestných činů]] nevydávají vůbec či jen v omezeném rozsahu. I tyto státy však často osobu, o které je jim známo, že je v jiném státě [[trestní řízení|trestně stíhána]] či se pobytem na jejich území vyhýbá výkonu [[trest odnětí svobody|trestu odnětí svobody]] uloženého jí v jiném státě, ze svého území [[vyhoštění|vyhostí]] (nejde-li o jejich vlastního [[Občanství|státního příslušníka]] – viz níže). [14] => [15] => Pro extradiční praxi mají význam rovněž mezinárodní úmluvy o [[Lidská práva|lidských právech a základních svobodách]] a judikatura mezinárodních soudů pro lidská práva (zejména [[Evropský soud pro lidská práva|Evropského soudu pro lidská práva]]), které nepřímo omezují možnosti vydání (např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci [[Soering]]), resp. ke kterým je nezbytné přihlížet při rozhodování o vydání. [16] => [17] => === Prameny vnitrostátní úpravy vydávání === [18] => [[Pramen práva|Prameny]] vnitrostátní právní úpravy vydávání se v různých státech liší jednak v závislosti na míře [[kodifikace (právo)|kodifikace]] [[Trestní řízení|trestního práva procesního]] a jednak v závislosti na způsobu řešení [[vztah vnitrostátního a mezinárodního práva|vztahu vnitrostátního a mezinárodního práva]]. Zpravidla je pramenem konkrétní vnitrostátní úpravy buď zvláštní pasáž [[právní předpis|právního předpisu]], který upravuje trestní řízení, či zvláštního právního předpisu o [[mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech|mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech]] (např. [[Německo]], [[Rakousko]]), anebo zvláštní právní předpis o vydávání, tzv. extradiční zákon (zejména státy [[Common Law]], např. [[Spojené království|Velká Británie]], [[Irsko]], [[Kanada]], [[Nový Zéland]]). [19] => [20] => V České republice je extradiční řízení upraveno ve druhé hlavě třetí části zvláštního zákona č. 104/2013 [[Sbírka zákonů|Sb.]], o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, který s účinností od 1. ledna 2014 zcela nahradil ustanovení hlavy dvacáté páté [[Trestní řád (Československo, 1961)|trestního řádu]] (č. 141/1961 Sb.). Svůj význam si však trestní řád ve svých obecných ustanoveních ponechal, stejně jako [[Ústava České republiky]] a [[Listina základních práv a svobod]]. Pro extradiční praxi mají význam rovněž vnitroresortní předpisy, zejména instrukce [[Ministerstvo spravedlnosti České republiky|Ministerstva spravedlnosti]] ze dne 9. dubna 2014, č. j. 37/2013-MOT-J/65, o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních (publikována pod č. 14/2014 [[Sbírka instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti|SIS]]), která má povahu zvláštního předpisu k vnitřnímu a kancelářskému řádu pro [[okres]]ní, [[kraj (územní jednotka)|krajské]] a vrchní [[soud]]y, instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. dubna 2014, č. j. 42/2013-MOT-J/60, o postupu soudů ve styku s členskými státy Evropské unie ve věcech trestních (publikována pod č. 17/2014 SIS), která má pak povahu zvláštního předpisu k prvně zmíněné instrukci, a [[pokyn obecné povahy]] [[nejvyšší státní zastupitelství|nejvyššího státního zástupce]] č. 10/2013, o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. [21] => [22] => == Obecné podmínky vydávání == [23] => Základní zásadou [[mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech]] aplikovatelnou i při vydávání je '''zásada reciprocity''' (vzájemnosti). Státy tak vyhovují extradičním žádostem jiných států pouze v takovém rozsahu, v jakém by daný vyžadující stát vyhověl obdobné žádosti státu dožádaného. Pokud není vydávání mezi vyžadujícím a dožádaným státem upraven mezinárodní smlouvou, je před vyhověním extradiční žádosti dožádaným státem požadováno, aby stát vyžadující poskytl tzv. ujištění o vzájemnosti. [24] => [25] => O vydání lze žádat jen pro některý z tzv. '''extradičních trestných činů''' při splnění podmínky '''oboustranné trestnosti''', tj. pro čin, který je [[trestný čin|trestným činem]] podle [[právo|práva]] vyžadujícího i dožádaného [[stát]]u a pro který aplikovatelná právní úprava vydání připouští; tyto trestné činy jsou buď taxativně vyčteny v příslušné extradiční [[mezinárodní smlouva|smlouvě]], nebo jsou v příslušné extradiční smlouvě definovány obecně, zejména podle horní hranice trestní sazby, anebo jsou jedním či druhým způsobem definovány ve vnitrostátním právu dožádaného státu v případě vydání na bezesmluvním základě. Splněny přitom musí být i obecné podmínky trestnosti, jako jsou věk pachatele, příčetnost atd. Extradičními trestnými činy nebývají trestné činy [[Daň|fiskální]] ani trestné činy ryze vojenské či politické povahy, některé mezinárodní smlouvy je nicméně mezi extradiční trestné činy řadí (např. Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vydávání ze 17. 3. [[1978]], v České republice publikovaný pod č. 30/1997 [[Sbírka zákonů|Sb.]], mezi extradiční trestné činy řadí trestné činy fiskální). [26] => [27] => Trestný čin, pro který je o vydání žádáno, také nesmí být '''promlčen''' ve vyžadujícím ani v dožádaném státě – podle některých mezinárodních smluv je však přihlíženo k úpravě promlčení pouze podle práva vyžadujícího státu. [28] => [29] => [[Stát]]y, které ve svých [[ústava|ústavách]] či v [[mezinárodní smlouva|mezinárodních smlouvách]] o [[Lidská práva|lidských právech a základních svobodách]], jichž jsou smluvními stranami, zakazují '''[[trest smrti]]''', rovněž odmítají vydání pro účely trestního stíhání, v jehož rámci může dojít k uložení trestu smrti, nebo pro účely vykonání již uloženého trestu smrti, ledaže vyžadující stát poskytne dostatečné ujištění, že takový trest nebude uložen, resp. že nebude vykonán, bude-li nebo byl-li uložen. [30] => [31] => Podmínkou vydání, která vyplývá mj. z extrateritoriálního účinku některých [[mezinárodní smlouva|mezinárodních smluv]] o [[Lidská práva|lidských právech a základních svobodách]] je rovněž '''obecná úroveň dodržování základních lidských práv ve vyžadujícím státě'''. Pokud by v případě vydání hrozilo vydávané osobě mučení či jiné kruté či nelidské zacházení, resp. zacházení s [[mučení]]m srovnatelné, bylo by její vydání nepřípustné. Hrozba nelidského zacházení přitom může vyplývat např. i z obecných podmínek panujících ve věznicích ve vyžadujícím státě (srov. např. rozhodnutí [[Evropský soud pro lidská práva|Evropského soudu pro lidská práva]] ve věci [[Soering]]). [32] => [33] => Vydání [[azyl]]anta je vyloučeno do státu, vůči němuž jí byl '''azyl''' v dožádaném státě přiznán, by bylo porušením tzv. zásady ''non-refoulement'' (čl. 33 Úmluvy o právním postavení [[uprchlík]]ů z 28. 7. [[1951]], která byla v České republice publikována pod č. 208/1993 [[Sbírka zákonů|Sb.]]), a proto není přípustné. [34] => [35] => Řada států (zejména státy [[Common Law]], ale i řada států kontinentálního právního okruhu) podmiňuje vydání osoby, která byla ve vyžadujícím státě odsouzena v nepřítomnosti (''in absentia''), poskytnutím ujištění, že po vydání bude mít tato osoba '''právo na nový proces'''. [36] => [37] => === Vydávání vlastních občanů === [38] => Podle [[zvykové právo|obyčejového]] [[mezinárodní právo|mezinárodního práva]] mají [[stát]]y právo (nikoli však povinnost) odmítnout vydání svého vlastního [[Občanství|občana]]. Státy [[Common Law]] (např. [[Spojené státy americké]], [[Izrael]]), ale i některé další (např. [[Nizozemsko]], [[Estonsko]]) své občany běžně vydávají, byť některé z nich váží vydávání vlastních občanů na existenci smluvního závazku vzájemného vydávání vlastní občany (např. [[Belize]]). Některé státy jsou ochotny vydávat své vlastní státní příslušníky k [[trestní řízení|trestnímu stíhání]] do ciziny i bez zaručení vzájemnosti, ovšem pouze za podmínky, že vydaná osoba bude v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vrácena svého domovského státu, aby uložený trest vykonala tam (tzv. [[Nizozemsko|nizozemská]] [[klauzule]] – ''Dutch clause''). Jedním ze známých příkladů, kdy došlo k odmítnutí vydání vlastního občana, je případ [[režisér]]a [[Roman Polanski|Romana Polanského]], francouzského státního příslušníka, o jehož vydání z [[Francie]] žádaly [[Spojené státy americké]]. Podobně v roce [[2007]] [[Rusko]] odmítlo vydat Andreje Lugového, podezřelého z vraždy [[Alexandr Litviněnko|Alexandra Litviněnka]], do [[Spojené království|Velké Británie]], přičemž vycházelo jak z vlastní Ústavy, která vydávání vlastních občanů zakazuje, tak z čl. 6 Evropské úmluvy o vydávání, který výslovně umožňuje vydání vlastního občana odmítnout. [39] => [40] => Vydání českého [[Občanství|občana]] z [[Česko|České republiky]] do ciziny je podle § 91 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních možné pouze s jeho souhlasem. Předání vlastního občana do ciziny na základě [[evropský zatýkací rozkaz|evropského zatýkacího rozkazu]] je naproti tomu možné i bez jeho souhlasu. [41] => [42] => === Aut dedere aut iudicare === [43] => Skutečnost, že osoba nebyla vydána z dožádaného státu do státu vyžadujícího, nemusí nutně znamenat, že trestnímu stíhání či výkonu trestu vždy unikne. Podle zásady ''aut dedere aut iudicare'', tedy „vydat nebo soudit“ (někdy také ''aut dedere aut punire'', „vydat nebo potrestat“), která je ve vnitrostátním [[trestní právo|trestním právu]] reflektována, pokud jde o vlastní [[Občanství|státní příslušníky]], v zásadě aktivní personality a v tzv. [[specialita (právo)|subsidiární]] zásadě univerzality, pokud jde o státní příslušníky cizí, je stát, který odmítl vydání, povinen věc předložit svým orgánům činným v [[trestní řízení|trestním řízení]] a postupovat, jako by byl předmětný [[trestný čin]] spáchán v jeho [[jurisdikce|jurisdikci]], zejména pokud je k vydání jinak smluvně zavázán a nejde-li o extradiční trestný čin nebo jde o trestný čin podle práva dožádaného státu promlčený. Téhož cíle lze dosáhnout rovněž využitím institutu [[předání trestního řízení]] či [[předávání výkonu rozhodnutí v trestních věcech|předání výkonu rozsudku]]. [44] => [45] => Zásada ''aut dedere aut iudicare'' byla podle názorů [[Hugo Grotius|Huga Grotia]] součástí [[zvykové právo|obyčejového]] [[mezinárodní právo|mezinárodního práva]], a každý stát byl podle ní povinen pachatele [[trestný čin|trestného činu]], který uprchl na jeho území, i bez existence výslovného závazku založeného mezinárodní smlouvou vydat do státu, kde trestný čin spáchal, anebo jej sám potrestat. V dnešním pojetí však z mezinárodněprávního hlediska vydání na bezesmluvním základě není povinností státu. [46] => [47] => V [[Česko|České republice]] je zásada ''aut dedere aut iudicare'' v [[trestní právo|trestním právu]] hmotném vyjádřena v ustanoveních § 6 (zásada aktivní personality) a § 8 odst. 1 (subsidiární zásada univerzality) [[Trestní zákoník (Česko, 2009)|trestního zákoníku]]. [48] => [49] => == Extradiční řízení == [50] => {{Aktualizovat|část}} [51] => [52] => === Vyžádání z ciziny === [53] => Vyžádání z ciziny je možné na základě '''[[zatýkací rozkaz|zatýkacího rozkazu]]''', [[právní moc|pravomocného]] odsuzujícího [[rozsudek|rozsudku]], kterým byl uložen nepodmíněný [[trest odnětí svobody]], nebo jiného podobného rozhodnutí. Na jeho základě stát vyžadující zašle předepsaným způsobem (diplomatickou cestou nebo přímo mezi ústředními justičními orgány) '''žádost o vydání (extradiční žádost)''' příslušnému orgánu dožádaného státu, přičemž v závislosti na požadavcích aplikovatelné mezinárodní smlouvy či vnitrostátního práva dožádaného státu k extradiční žádosti případně přiloží další extradiční materiály (např. ověřené kopie podstatných důkazů, z nichž lze usuzovat, že vyžadovaná osoba trestnou činnosti, pro kterou je o její vydání žádáno, skutečně spáchala – předložením takových důkazů podmiňují vydání zejména státy [[Common Law]], např. [[Spojené státy americké]], [[Kanada]] či [[Nový Zéland]]). O extradiční žádosti následně v dožádaném státě probíhá tzv. '''extradiční řízení'''. Pokud dožádaný stát rozhodne o povolení vydání, eskortují vydávanou osobu do vyžádaného státu jeho policisté. [54] => [55] => V [[Česko|České republice]] je vyžádání z ciziny upraveno v ustanoveních § 78 až 86 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. [56] => [57] => === Vydání do ciziny === [58] => Extradiční řízení může být zahájeno buď tak, že vyžadující stát se např. cestou [[mezinárodní policejní spolupráce]] dozví, že se předmětná osoba nachází na území konkrétního cizího státu, a příslušný orgán vyžadujícího státu (zpravidla je jím ministerstvo spravedlnosti či [[prokuratura|generální prokuratura]], může jím být však např. i [[zastupitelský úřad|diplomatické zastoupení]] tohoto státu v dožádaném státě), zašle příslušnému orgánu dožádaného státu (zpravidla je jím ministerstvo spravedlnosti či [[generální prokuratura]]) extradiční žádost, anebo tak, předmětná osoba je na základě [[zatýkací rozkaz|zatýkacího rozkazu]] či jiného rozhodnutí se stejnými účinky vyhlášena do mezinárodního pátrání [[Interpol]]u, což může mít povahu žádosti o '''předběžnou vazbu''', na jejímž základě je tato osoba v cizím státě v případě lokalizace zatčena – od okamžiku vzetí této osoby zatčení pak běží lhůta k zaslání extradiční žádosti a dalších extradičních materiálů příslušnému orgánu dožádaného státu. Délka této lhůty závisí na aplikovatelné [[mezinárodní smlouva|smluvní]] úpravě či na vnitrostátním právu dožádané strany. O extradiční žádosti je pak rozhodnuto v extradičním řízení, které je upraveno právem dožádaného státu a které může mít několik fází (zejména '''předběžné šetření''', v jehož rámci jsou shromažďovány nezbytné podklady pro rozhodnutí, zda jsou splněny právní podmínky vydání, '''řízení o přípustnosti''' vydání, v jehož rámci na základě shromážděných podkladů soud rozhodne, zda je vydání skutečně přípustné, a řízení o '''povolení vydání''', kdy v případě, že bylo rozhodnuto, že vydání je přípustné, příslušný orgán (zpravidla je jím ministr spravedlnosti) rozhodne o povolení či nepovolení vydání; některé právní úpravy proti rozhodnutí o povolení vydání připouští různé opravné prostředky). [59] => [60] => V [[Česko|České republice]] je vydání do ciziny upraveno v ustanoveních § 87 až 104 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Každá extradiční žádost je nejprve podrobena předběžnému šetření, v jehož rámci [[státní zástupce]] [[kraj (územní jednotka)|krajského]] [[státní zastupitelství|státního zastupitelství]] žádost přezkoumá, aby zjistil, jednak zda jsou splněny formální náležitosti, jednak zda je zapotřebí doplnit žádost dodatkovými informacemi či provést další šetření k některým konkrétním otázkám. Po provedení předběžného šetření státní zástupce podá příslušnému krajskému [[soud]]u návrh buď na vyslovení přípustnosti, nebo na vyslovení nepřípustnosti vydání. Pokud soud vysloví, že vydání je přípustné, předloží věc [[seznam ministrů spravedlnosti České republiky|ministru spravedlnosti]], který rozhodne, zda vydání povolí či nikoli. Pokud vydání není podle rozhodnutí soudu přípustné, nemůže ministr spravedlnosti o povolení vydání vůbec rozhodovat. [61] => [62] => === Zkrácené vydávací řízení === [63] => Některé [[mezinárodní smlouva|mezinárodní smlouvy]] a řada vnitrostátních právních úprav upravují možnost tzv. zkráceného vydávacího řízení, tj. zrychleného a méně formálního řízení, které proběhne v případě, že osoba, o jejíž vydání jde, vysloví se svým vydáním souhlas. Míra odstranění formalit je různá v závislosti na vnitrostátní právní úpravě – v některých státech odpadá pouze soudní fáze rozhodování o přípustnosti vydání, ale např. ve [[Švýcarsko|Švýcarsku]] se bez dalšího rozhodování přistoupí přímo k realizaci vydání; obdobnou úpravu přijala s účinností od 1. 1. [[2009]] i [[Česko|Česká republika]] (§ 398 [[Trestní řád (Československo, 1961)|trestního řádu]] ve znění zákona č. 457/2008 Sb.; nyní § 96 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). [64] => [65] => === Zásada speciality === [66] => Pokud k vydání dojde, je vydaná osoba ve vyžadujícím státě po svém vydání chráněna tzv. zásadou speciality, podle které tato osoba nemůže být ve státě, kam byla vydána, stíhána či na ní vykonán trest pro jiné skutky, než pro které bylo dožádaným státem její vydání povoleno. Této ochrany osoba pozbývá ve dvou případech – buď může její stíhání i pro další skutky povolit stát, který ji vydal, anebo může k zániku této ochrany dojít, pokud je osoba propuštěna na svobodu a po určitou dobu měla možnost území státu, kterému byla vydána, opustit, a neučinila tak, anebo tak sice učinila, ale poté se na jeho území opět vrátila. Délka této ochranné lhůty je stanovena buď v příslušné mezinárodní smlouvě – např. podle čl. 14 odst. 1 písm. b) ''Evropské úmluvy o vydávání'' z 13. 12. [[1957]] (č. 549/1992 [[Sbírka zákonů|Sb.]]) činí 45 dnů – anebo ve vnitrostátním právu vyžadujícího státu. [67] => [68] => === Odložení vydání a dočasné předání === [69] => Pokud je přítomnost osoby, o jejíž vydání jde, zapotřebí pro účely řízení či výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v dožádaném státě, je možné současně s povolením vydání rozhodnout i o tom, že jeho realizace se odkládá do doby po skončení trestního řízení, resp. výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. [70] => [71] => Další variantou pak je tzv. dočasné předání, kdy po provedení nezbytných úkonů ve vyžadujícím státě musí být osoba vrácena zpět státu dožádanému – po odpadnutí důvodu odkladu realizace vydání je pak opět předána, tentokrát již definitivně, státu vyžadujícímu. [72] => [73] => === Konkurence extradičních žádostí === [74] => Žádá-li o vydání téže osoby současně více států, je na dožádaném státu, aby rozhodl, které z žádostí vyhoví. Řídí se přitom kritérii stanovenými v aplikovatelných mezinárodních smlouvách nebo ve vlastní vnitrostátní právní úpravě. Často je takovým kritériem pořadí, ve kterém dožádaný stát jednotlivé extradiční žádosti obdržel, jakož i možnost dalšího vydání předmětné osoby z jednotlivých vyžadujících států (např. je-li předmětná osoba státním příslušníkem jednoho z vyžadujících států a tento vyžadující stát vlastní [[Občanství|občany]] do druhého vyžadujícího státu nevydává, vydá dožádaný stát předmětnou osobu zpravidla druhému vyžadujícímu státu), závažnost trestných činů, pro které jednotlivé vyžadující státy o vydání předmětné osoby žádají, atp. [75] => [76] => == Extradice v rámci Evropské unie == [77] => {{Viz též|Evropský zatýkací rozkaz}} [78] => V rámci [[Evropská unie|Evropské unie]] je extradice upravena instrumenty bývalého [[Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech|III. pilíře]]. Sjednány byly dvě mnohostranné extradiční úmluvy – ''Úmluva o zjednodušeném vydávacím řízení mezi členskými státy Evropské unie'' z 10. 5. [[1995]] a ''Úmluva týkající se vydávání mezi členskými státy Evropské unie'' z 27. 9. [[1996]]. V souvislosti se zavedením systému předávání na základě [[evropský zatýkací rozkaz|evropského zatýkacího rozkazu]] však již nejsou použitelné. Ustanovení o vydávání obsahuje rovněž [[Schengenská prováděcí úmluva]], která je aplikovatelná rovněž ve vztahu k [[Norsko|Norsku]] a [[Island]]u. [79] => [80] => V reakci na události [[Teroristické útoky 11. září 2001|11. 9. 2001]] bylo přijato [[rámcové rozhodnutí]] [[Rada Evropské unie|Rady Evropské unie]] z 13. 6. [[2002]] o [[evropský zatýkací rozkaz|evropském zatýkacím rozkazu]] a o předávání mezi členskými státy Evropské unie (č. 2002/584/JHA; v [[Úřední věstník Evropské unie|Úř. věst.]] publikováno dne 18. 7. 2002 v částce L 190). Na základě tohoto rámcového rozhodnutí jsou členské státy Evropské unie povinny nahradit vydávání na základě mezinárodních smluv jednodušším systémem předávání (''surrender'') na základě jednotných vnitrostátních právních předpisů, které k [[implementace (právo)|implementaci]] (resp. [[transpozice (právo)|transpozici]]) tohoto rámcového rozhodnutí přijmou. [81] => [82] => Podobný systém byl od 1. 11. 2019{{Citace elektronického periodika [83] => | titul = EJN {{!}} Surrender - EU, Iceland and Norway - Agreement of ... [84] => | periodikum = www.ejn-crimjust.europa.eu [85] => | url = https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/NewsDetail/EN/664/H [86] => | datum přístupu = 2020-10-10 [87] => }}{{Nedostupný zdroj}} zaveden mezi členskými státy Evropské unie a [[Norsko|Norskem]] a [[Island]]em, a to na základě Dohody mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem z 28. 6. [[2006]] (v [[Úřední věstník Evropské unie|Úř. věst.]] publikována dne 21. 10. 2006 v částce L 292). [88] => [89] => == Další systémy zjednodušeného vydávání == [90] => Některé [[stát]]y, jejichž právní kultury jsou si blízké, přijímají jednotné vnitrostátní [[právní předpis]]y, kterými formální extradiční řízení zjednodušují a omezují či odstraňují i některé důvody pro odmítnutí vydání. Před zavedením systému předávání na základě [[evropský zatýkací rozkaz|evropského zatýkacího rozkazu]] jednotné právní předpisy upravovaly vydávání mezi [[Spojené království|Velkou Británií]] a [[Irsko|Irskem]] a mezi [[Skandinávie|skandinávskými státy]] (přičemž systém vydávání mezi skandinávskými státy byl inspirací pro evropský zatýkací rozkaz). Od 1. 7. [[2006]] zavedly nové jednotné právní předpisy mezi skandinávskými státy (včetně [[Norsko|Norska]] a [[Island]]u) systém předávání na základě tzv. [[nordický zatýkací rozkaz|nordického zatýkacího rozkazu]], který jde ve zjednodušení a zrychlení řízení ještě dále než evropský zatýkací rozkaz (zcela odstraněn důvod odmítnutí předání spočívající ve [[občanství|státní příslušnosti]] osoby, o jejíž předání jde, kratší lhůty pro řízení a pro realizaci předání osoby po rozhodnutí o předání atp.). [91] => [92] => == Obcházení extradice v praxi některých států == [93] => Některé [[stát]]y v praxi v případech, které považují za výjimečné a nepovažují-li za pravděpodobné, že by jejich extradiční žádosti bylo vyhověno, přistupují buď k nátlaku na stát, na jehož [[státní území|území]] se hledaná osoba nachází, aby ji tento stát [[vyhoštění|vyhostil]] do státu „dožadujícího“, anebo dokonce tuto osobu ze státu, na jehož území se nachází, ''de facto'' [[únos|unesou]]. Příkladem takového únosu je případ [[Adolf Eichmann|Adolfa Eichmanna]], který byl unesen [[tajná služba|agenty]] [[izrael]]ského [[Mosad]]u z [[Argentina|Argentiny]] v roce [[1960]]. V souvislosti s tzv. [[válka|válkou]] proti [[terorismus|terorismu]] přistupují k podobné praxi také [[Spojené státy americké]] (tzv. ''extraordinary rendition'') – spolupráce či strpění takových aktivit ze strany některých členských států [[Rada Evropy|Rady Evropy]] je kritizováno v tzv. [[Martyho zpráva|Martyho zprávě]]. ''Extraordinary rendition'' však nebývá využívána pro účely [[trestní řízení|trestního stíhání]] osoby nebo výkonu [[trest odnětí svobody|trestu odnětí svobody]], ale k jejímu zajištění pro účely [[tajná služba|zpravodajského]] vytěžení. [94] => [95] => == Průvoz == [96] => S vydáváním je funkčně spojen také [[průvoz]]. Pokud je při realizaci vydání zapotřebí převézt osobu územím třetího státu, je nezbytné tento třetí stát požádat o povolení průvozu. Průvoz pro účely extradice je zpravidla povolován za obdobných podmínek jako vydání, některé státy (např. [[Nizozemsko]]) však povolují průvoz za podmínek mírnějších a s méně formálními požadavky. [[Mezinárodní smlouva|Mezinárodní smlouvy]] často stanoví, že pro letecký průvoz bez plánovaného mezipřistání není zapotřebí žádat o povolení průvozu. [97] => [98] => Průvoz územím [[Česko|České republiky]] povoluje [[Ministerstvo spravedlnosti České republiky|Ministerstvo spravedlnosti]] (§ 142 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Povolení průvozu osoby pro účely, které předpokládají zpětný průvoz po provedení úkonu v cizím státě, je současně i povolením pro tento zpětný průvoz. Povolení průvozu není třeba v případě letecké přepravy bez plánovaného přistání. Pokud k neplánovanému přistání dojde a nebyla doručena žádost cizího státu o povolení průvozu, osoba může být vzata do vazby až na 18 dnů. O vzetí osoby do vazby rozhodne krajský soud na návrh státního zástupce krajského státního zastupitelství. Obdobně se postupuje při průvozu osoby, která má být do jiného členského státu [[Evropská unie|Evropské unie]] vydána z třetího státu anebo do třetího státu vydána z jiného členského státu Evropské unie. [99] => [100] => == Některé známé případy == [101] => * Yakov Mushailov – v roce [[2005]] byl vydán z [[Izrael]]e k trestnímu stíhání do [[Česko|České republiky]] [102] => * [[Viktor Kožený]] – o jeho vydání z [[Bahamy|Bahamských ostrovů]] k trestnímu stíhání žádají současně Česká republika a [[Spojené státy americké]] [103] => * Oussama Abdullah Kassir – v roce [[2007]] byl vydán z České republiky k trestnímu stíhání do Spojených států amerických [104] => * [[Radovan Krejčíř]] – o jeho vydání z [[Jihoafrická republika|Jihoafrické republiky]] žádá Česká republika{{Citace elektronického periodika [105] => | titul = Jihoafrický soud umožnil zatčení Radovana Krejčíře [106] => | periodikum = iDNES.cz [107] => | url = https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/jihoafricky-soud-umoznil-zatceni-radovana-krejcire.A070611_073519_zahranicni_jan [108] => | datum vydání = 2007-06-11 [109] => | datum přístupu = 2020-10-10 [110] => }} [111] => * [[Manuel Noriega]] - v roce [[2010]] vydán ze Spojených států amerických do [[Francie]] [112] => * [[Roman Polanski]] - vydání ze [[Švýcarsko|Švýcarska]] do Spojených států amerických bylo v roce 2010 zamítnuto [113] => * [[Tomáš Pitr]] - v roce 2010 byl zatčen ve Švýcarsku a v roce 2012 byl vydán do České republiky{{Citace elektronického periodika [114] => | titul = Podnikatele Pitra dopadli policisté ve Švýcarsku [115] => | periodikum = Novinky.cz [116] => | odkaz na periodikum = Novinky.cz [117] => | vydavatel = Borgis [118] => | url = https://www.novinky.cz/krimi/clanek/podnikatele-pitra-dopadli-policiste-ve-svycarsku-50607 [119] => | datum přístupu = 2020-10-10 [120] => }}{{Citace elektronického periodika [121] => | titul = Šance na vydání Pitra do ČR je 1:1, řízení může trvat až rok [122] => | periodikum = Novinky.cz [123] => | odkaz na periodikum = Novinky.cz [124] => | vydavatel = Borgis [125] => | url = https://www.novinky.cz/krimi/clanek/sance-na-vydani-pitra-do-cr-je-1-1-rizeni-muze-trvat-az-rok-50718 [126] => | datum přístupu = 2020-10-10 [127] => }}{{Citace elektronického periodika [128] => | příjmení = Mikulka [129] => | jméno = Milan [130] => | titul = Švýcarsko definitivně vydá uprchlého Tomáše Pitra do Česka [131] => | periodikum = Hospodářské noviny (iHNed.cz) [132] => | url = https://domaci.ihned.cz/c1-53056090-svycarsko-definitivne-vyda-uprchleho-tomase-pitra-do-ceska [133] => | datum vydání = 2011-09-29 [134] => | jazyk = cs [135] => | datum přístupu = 2020-10-10 [136] => }} [137] => * [[Čtyřnásobná vražda v Brně-Ivanovicích|Kevin Dahlgren]] – v roce 2015 vydán ze [[Spojené státy americké|Spojených států amerických]] k trestnímu stíhání do [[Česko|České republiky]] [138] => [139] => == Odkazy == [140] => === Reference === [141] => [142] => [143] => === Literatura === [144] => * Fenyk, Jaroslav & Ondruš, Radek: ''Právní styk s cizinou v trestním a netrestním řízení a před orgány veřejné správy'', Linde, Praha, 1997 [145] => * Fenyk, Jaroslav & Kloučková, Světlana: ''Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech'', Linde, 2003 [146] => * Huclová, Helena: ''Extradice v mezinárodním právu. Formální aspekty'', Wolters Kluwer, 2020 [147] => * Pikna, Bohumil: ''Schengen – právní a funkční aspekty'', Právník č. 3/2005 [148] => * Šturma, Pavel: ''Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva'', Karolinum, Praha, 2002 [149] => [150] => === Související články === [151] => * [[Trestní řízení]] [152] => * [[Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech]] [153] => * [[Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech]] [154] => * [[Evropský zatýkací rozkaz]] [155] => * [[Mezinárodní trestní soud]] [156] => * [[Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii]] [157] => [158] => === Externí odkazy === [159] => * {{Commonscat}} [160] => * {{Otto|heslo=Vydávání zločinců}} [161] => * {{Wikislovník|heslo=extradice}} [162] => * Ministerstvo spravedlnosti České republiky – [http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=5120 mnohostranné vztahy] [163] => * Ministerstvo spravedlnosti České republiky – [http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=386 dvoustranné vztahy] [164] => * Rada Evropy – nadnárodní trestní justice [http://www.coe.int/t/DGHL/STANDARDSETTING/PC-OC/default_en.asp (anglicky)] [165] => [166] => {{Autoritní data}} [167] => {{Portály|Právo}} [168] => [169] => [[Kategorie:Trestní právo procesní]] [170] => [[Kategorie:Mezinárodní právo]] [171] => [[Kategorie:Právní pojmy]] [] => )
good wiki

Extradice

Extradice ( (právnicky) vydat stíhanou osobu jinému státu k potrestání) je jedním z druhů horizontální mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. Její podstatou je zajištění obviněného nebo odsouzeného na území jiného státu a jeho následné vydání k trestnímu stíhání či k výkonu trestu odnětí svobody do státu vyžadujícího.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Sbírka zákonů','Spojené státy americké','Česko','mezinárodní smlouva','trestný čin','Občanství','evropský zatýkací rozkaz','stát','trestní řízení','Common Law','trest odnětí svobody','Norsko'

Česko

Norsko

Občanství

Stát