Array ( [0] => 15522774 [id] => 15522774 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Opera [uri] => Opera [3] => Macbeth applause at Savonlinna Opera festival in 2007 - panoramio.jpg [img] => Macbeth applause at Savonlinna Opera festival in 2007 - panoramio.jpg [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 1 [has_content] => 1 [12] => **Opera** Opera je jedním z nejvýznamnějších a nejbarevnějších uměleckých žánrů, který spojuje hudbu, zpěv, herectví, tanec a často i vizuální umění do jedinečného celku. Tento fascinující formát se vyvinul v Itálii na konci 16. století a od té doby si našel své místo v kulturách po celém světě. Opera vytváří jedinečné zážitky, které dokážou zasáhnout srdce a duši diváků, a přenášejí nás do jiných světů, kde se odehrávají silné příběhy. Opera se snaží oslovit široké publikum a nabízí rozmanité příběhy – od romantických a tragických až po komediální. Každá opera je výjimečná svou hudbou, která může odrážet široké spektrum emocí a nálad. Vynikající skladatelé jako Mozart, Verdi, Puccini a Wagner přispěli k rozvoji tohoto žánru svým neotřelým přístupem a inovacemi. Jejich díla jsou dodnes zdrojem inspirace a emocí, které dokážou spojovat lidi napříč generacemi. Dnes opera prosperuje ve velkých městech i v menších komunitách. Divadelní společnosti a operní domy organizují představení, která přitahují diváky a vytvářejí emocionální spojení. Díky technickému pokroku je také možné operní představení sledovat online, což otevírá nové možnosti pro přístup k tomuto krásnému umění pro široké publikum. Optimisticky si můžeme představit, že budoucnost opery je plná nových trendů a experimentů. Mnoho moderních umělců přináší do operního světa inovativní nápady, které integrují různá média a žánry, a tím oslovují mladší generace. Opera se tak neustále vyvíjí a nachází si nové cesty, jak zůstat relevantní a atraktivní. Zároveň opera také přispívá k bohatší kulturní paletě společnosti, podněcuje k úvahám o lidských emocích, vztazích a lidskosti. Můžeme se těšit na to, jak budou budoucí generace objevovat krásu operního umění a jakou inspiraci nám tato tradice ještě přinese. [oai_cs_optimisticky] => **Opera** Opera je jedním z nejvýznamnějších a nejbarevnějších uměleckých žánrů, který spojuje hudbu, zpěv, herectví, tanec a často i vizuální umění do jedinečného celku. Tento fascinující formát se vyvinul v Itálii na konci 16. století a od té doby si našel své místo v kulturách po celém světě. Opera vytváří jedinečné zážitky, které dokážou zasáhnout srdce a duši diváků, a přenášejí nás do jiných světů, kde se odehrávají silné příběhy. Opera se snaží oslovit široké publikum a nabízí rozmanité příběhy – od romantických a tragických až po komediální. Každá opera je výjimečná svou hudbou, která může odrážet široké spektrum emocí a nálad. Vynikající skladatelé jako Mozart, Verdi, Puccini a Wagner přispěli k rozvoji tohoto žánru svým neotřelým přístupem a inovacemi. Jejich díla jsou dodnes zdrojem inspirace a emocí, které dokážou spojovat lidi napříč generacemi. Dnes opera prosperuje ve velkých městech i v menších komunitách. Divadelní společnosti a operní domy organizují představení, která přitahují diváky a vytvářejí emocionální spojení. Díky technickému pokroku je také možné operní představení sledovat online, což otevírá nové možnosti pro přístup k tomuto krásnému umění pro široké publikum. Optimisticky si můžeme představit, že budoucnost opery je plná nových trendů a experimentů. Mnoho moderních umělců přináší do operního světa inovativní nápady, které integrují různá média a žánry, a tím oslovují mladší generace. Opera se tak neustále vyvíjí a nachází si nové cesty, jak zůstat relevantní a atraktivní. Zároveň opera také přispívá k bohatší kulturní paletě společnosti, podněcuje k úvahám o lidských emocích, vztazích a lidskosti. Můžeme se těšit na to, jak budou budoucí generace objevovat krásu operního umění a jakou inspiraci nám tato tradice ještě přinese. ) Array ( [0] => {{Různé významy|tento=druhu hudebně dramatického umění|stránka=Opera (rozcestník)}} [1] => [[Soubor:Prodana cover 1919.JPG|alt=|náhled|335x335pixelů|Plakát k inscenaci opery [[Prodaná nevěsta|Prodaná něvěsta]] [[Bedřich Smetana|Bedřicha Smetany]] z roku 1919]] [2] => '''Opera''' (z [[italština|italského]] ''opera in musica'', hudební dílo) je [[umění|umělecká]] forma spojující [[drama]]tické [[divadlo|divadelní]] představení s [[hudba|hudbou]] tak, že herci text (''[[libreto]]'') zcela či zčásti [[zpěv|zpívají]] za [[hudební nástroj|instrumentálního]] doprovodu. [3] => [4] => Opera synteticky spojuje více základních uměleckých forem, totiž instrumentální i vokální [[hudba|hudbu]] ([[hudební skladba]] fixovaná v podobě [[partitura|partitury]] a její konkrétní provedení hudebníky – zpravidla [[orchestr]]em –, [[zpěvák|pěveckými sólisty]] a případně [[pěvecký sbor|sborem]]), [[literární dílo]] (v podobě [[libreto|libreta]]), [[drama]] a [[herec]]tví, často též [[balet]] a [[tanec]], jakož i [[výtvarné umění]], jmenovitě [[divadelní nebo filmová výprava|výpravu]] ([[scénografie|scénografii]]), masky, kostýmy, jakož i světelné a jiné jevištní efekty. Spolu s některými dalšími příbuznými uměleckými formami je shrnována pod pojem [[hudební divadlo]]. [5] => [6] => Opera je součástí západní [[Klasická hudba|klasické]] umělecké tradice, existuje však rovněž tradiční [[čínská opera]], která vznikla a vyvíjela se nezávisle na západní hudbě. [7] => [8] => == Dějiny opery == [9] => {{Viz též|Dějiny opery}} [10] => Dějiny opery začínají v [[Italská opera|Itálii]] koncem 16. století. Nejstarším, dnes ztraceným, dílem považovaným za [[opera|operu]] je ''[[Dafne]]'' skladatele [[Jacopo Peri|Jacopa Periho]], uvedeným ve [[Florencie|Florencii]] kolem roku 1597; samotný název „opera“ byl poprvé použit v souvislosti s uvedením díla [[Francesco Cavalli|Francesca Cavalliho]] ''[[Le nozze di Teti e di Peleo]]'' v roce [[1639]] v [[Benátky|Benátkách]].Trojan, Jan. Operní slovník věcný. Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1987. V 17. století se rozšířila po všech hlavních zemích Západu: [[Heinrich Schütz]] v Německu, Ital [[Jean-Baptiste Lully]] ve Francii a [[Henry Purcell]] v Anglii tehdy založili domácí operní tradice. Přes silnou zejména [[Francouzská opera|francouzskou operní školu]] však až dlouho do 18. století zůstávala vedoucí zemí opery Itálie. Koncem 18. století se začal prosazovat vliv německy hovořících skladatelů: na [[Christoph Willibald Gluck|Gluckovu]] reformu italské „[[opera seria]]“ z 60. let navázal [[Wolfgang Amadeus Mozart]], nejslavnější operní skladatel té doby.{{Doplňte zdroj}} [11] => [12] => V opeře první třetiny 19. století vyvrcholil operní styl [[belcanto]], reprezentovaný autory jako [[Gioacchino Rossini]], [[Gaetano Donizetti]] a [[Vincenzo Bellini]], a zároveň vznikla tradice „velké opery“ ([[grand opera]]), spojené se jménem [[Giacomo Meyerbeer]]a. Následující „zlatý věk“ opery kolem poloviny 19. století, kdy působili [[Richard Wagner]] a [[Giuseppe Verdi]], přinesl rovněž vznik dalších národních operních tradic mimo klasické země opery; českou operu tehdy ustanovil především [[Bedřich Smetana]]. Konec 19. a začátek 20. století poznamenal vliv italského [[verismus|verismu]] a rozvoj nových [[harmonie|harmonických]] postupů, iniciovaných Wagnerem. K významným operním skladatelům patřili [[Giacomo Puccini]], [[Richard Strauss]] a [[Leoš Janáček]]. 20. století přineslo mnoho nových stylů a experimentů i v oblasti opery, například atonalitu a seriální hudbu ([[Arnold Schoenberg|Arnold Schönberg]] a [[Alban Berg]]), neoklasicismus ([[Igor Fjodorovič Stravinskij|Igor Stravinskij]]) či později minimalismus ([[Philip Glass]] a [[John Adams (skladatel)|John Adams]]). [13] => [14] => == Významná prvenství v dějinách opery == [15] => Díla významná jako mezníky dějin opery. [16] => [[Soubor:Jacopo Peri 1.jpg|náhled|Jacopo Peri]] [17] => {|class="wikitable sortable" [18] => |- [19] => ! Název opery [20] => ! Autor hudby [21] => ! Rok [22] => ! class="unsortable"|Popis [23] => |- [24] => |''[[Dafne]]'' [25] => | [[Jacopo Peri]] [26] => | [[1598]] [27] => | První opera vůbec. Byla uvedena ve Florencii, hudba se nedochovala.PARKER, Roger (ed). The Oxford Illustrated History of Opera. London : Oxford University Press, 1994. {{ISBN|0-19-816282-0}}. (anglicky) s. 8 [28] => |- [29] => |''[[Euridice (opera)|Euridice]]'' [30] => | [[Jacopo Peri]] [31] => | [[1600]] [32] => | Nejstarší opera, jejíž hudba se dochovala.PARKER, Roger (ed). The Oxford Illustrated History of Opera. London : Oxford University Press, 1994. {{ISBN|0-19-816282-0}}. (anglicky) [33] => |- [34] => |''La liberazione di Ruggiero'' [35] => |[[Francesca Cacciniová|Francesca Caccini]] [36] => | [[1625]] [37] => | První opera napsaná ženou.HOLDEN, Amanda (ed.). The Viking Opera Guide. London : Viking, 1993. {{ISBN|0-670-81293-5}}. (anglicky) s. 174 [38] => |- [39] => |''Dafne'' [40] => | [[Heinrich Schütz]] [41] => | [[1627]] [42] => | První německá opera; hudba se nedochovala.PARKER, Roger (ed). The Oxford Illustrated History of Opera. London : Oxford University Press, 1994. {{ISBN|0-19-816282-0}}. (anglicky) s. 31 [43] => |- [44] => |''[[Cadmus et Hermione]]'' [45] => | [[Jean-Baptiste Lully]] [46] => | [[1673]] [47] => | Považována za první skutečnou [[Francouzská opera|francouzskou operu]].HOLDEN, Amanda (ed.). The Viking Opera Guide. London : Viking, 1993. {{ISBN|0-670-81292-7}}. (anglicky) s. 589 [48] => |- [49] => |''[[L'origine di Jaromeritz in Moravia|O původu Jaroměřic]]'' [50] => | [[František Antonín Míča]] [51] => | [[1730]] [52] => | Považována za první [[Česká opera|českou operu]]. Napsaná v italštině, avšak záhy zazněla v českém překladu.{{Citace elektronického periodika [53] => | příjmení1 = Novotná [54] => | jméno1 = Lenka [55] => | příjmení2 = Perutková [56] => | jméno2 = Jana [57] => | titul = Fenomén Míča, barokní skladatel opředený tajemstvím, vypráví muzikoložka [58] => | periodikum = denik.cz [59] => | datum_vydání = 2012-05-08 [60] => | url = https://www.denik.cz/hudba/fenomen-mica-barokni-skladatel-opredeny-tajemstvim-20120507-k8py.html [61] => | datum_přístupu = 2019-08-07 [62] => }} [63] => |- [64] => |''[[Dráteník (opera)|Dráteník]]'' [65] => | [[František Škroup]] [66] => | [[1825]], premiéra [[2. únor]]a [[1826]]. [67] => | Považována za první [[česko]]u operu (v [[Čeština|češtině]]). [68] => |- [69] => |} [70] => [71] => == Vymezení vůči jiným uměleckým formám == [72] => Definice opery se u jednotlivých autorů často liší.Některé definice opery: [73] => * „hudebně-scénický útvar, ve kterém se drama, vokální a instrumentální hudba, herecké, výtvarné a nezřídka i baletní umění spojují do syntetického tvaru” ({{Citace monografie [74] => | příjmení = Vajda [75] => | jméno = Igor [76] => | odkaz na autora = [77] => | titul = Slovenská opera [78] => | vydavatel = Opus [79] => | místo = Bratislava [80] => | rok = 1988 [81] => | počet stran = 368 [82] => | kapitola = [83] => | strany = 9 [84] => | isbn = [85] => | jazyk = sk [86] => }}); [87] => * „v nejširším smyslu jakékoli dramatické dílo, které může být zpíváno (nebo místy deklamováno nebo mluveno) na místě určeném pro představení, k němuž je složena originální hudba pro zpěváky (zpravidla v kostýmech) a instrumentalisty“ ({{Citace monografie [88] => | příjmení = Holden [89] => | jméno = Amanda [90] => | odkaz na autora = [91] => | titul = The Penguin Opera Guide [92] => | vydavatel = Penguin Books Ltd [93] => | místo = London [94] => | rok = 1995 [95] => | počet stran = [96] => | kapitola = [97] => | strany = xvii [98] => | isbn = 014051385X [99] => | jazyk = en [100] => | url-access = registration [101] => | url = https://archive.org/details/operaguidepengui00nich [102] => }}; [103] => * „v západní kultuře nejrozšířenější hudebně-divadelní umělecká forma, která tvoří syntézu hudby, divadelního básnictví a scénického provedení (včetně tanečních a výtvarných prvků, jako jsou balet, kostýmy, masky, výprava, osvětlení), v jejímž celém či téměř celém průběhu hudba nasazuje své vokální nebo instrumentální výrazové prostředky k spoluvytváření dramatické akce, řeči a gesta“ ({{Citace monografie [104] => | titul = Der Brockhaus – Oper. Komponisten, Interpreten, Werke, Sachbegriffe [105] => | vydavatel = F.A.Brockhaus GmbH [106] => | místo = Leipzig/Mannheim [107] => | rok = 2003 [108] => | počet stran = 218 [109] => | strany = 235 [110] => | isbn = 3-7653-2381-0 [111] => | jazyk = de [112] => }}); [113] => * „vysoce syntetizované jevištní dílo, fixované jako partitura, při jehož realizaci se hudba (instrumentální a vokální), slovo (zpívané i mluvené), předvádění jednání a stavů, jevové formy výtvarného umění (výprava, kostýmy, masky, osvícení) spojují k samostatné estetické kvalitě“ ({{Citace monografie [114] => | příjmení = Seeger [115] => | jméno = Horst [116] => | titul = Opernlexikon [117] => | vydání = 4 [118] => | vydavatel = Henschelverlag Kunst und Gesellschaft [119] => | místo = Berlin [120] => | rok = 1989 [121] => | strany = 478 [122] => | jazyk = de [123] => }}); [124] => * „divadelní útvar, v němž příběhy představované zpívajícími lidmi, jedinci i soubory jsou předváděny divadelně, tj. s využitím všech možností jevištní techniky a uměleckých podmínek jevištního projevu, nikoli však podle volné úvahy přednášejících osob-herců, nýbrž přesně podle údajů určených kompozicí, tj. hudebně skladebným tvarem“ (Mirko Očadlík v: {{Citace monografie [125] => | příjmení = Hostomská [126] => | jméno = Anna [127] => | odkaz na autora = Anna Hostomská [128] => | titul = Opera. Průvodce operní tvorbou [129] => | vydavatel = Státní hudební nakladatelství [130] => | vydání = 4 [131] => | místo = Praha [132] => | rok = 1959 [133] => | strany = 15 [134] => | jazyk = cs [135] => }}); [136] => * „divadelní hra zpívaná a hraná sólisty, někdy se sborem, doprovázená neurčeným množstvím hudebních nástrojů, hudebním souborem nebo orchestrem, která integruje jevištní akci, výpravu a případně tanec“ ({{Citace monografie [137] => | příjmení = de Montalembert [138] => | jméno = Eugène [139] => | odkaz na autora = [140] => | titul = Guide des genres de la musique occidentale [141] => | vydavatel = Librairie Arthème Fayard et Éditions Henry Lemoine [142] => | místo = Paris [143] => | rok = 2010 [144] => | počet stran = 1310 [145] => | kapitola = Opéra [146] => | strany = 776 [147] => | isbn = 978-2-213-63450-0 [148] => | jazyk = fr [149] => }}); [150] => * „drama, ve kterém herci zpívají celou svou úlohu nebo její část” ({{Citace sborníku [151] => | příjmení = Mayer Brown [152] => | jméno = Howard [153] => | titul = Opera (i), §I: 'Opera' [154] => | příjmení sestavitele = Sadie [155] => | jméno sestavitele = Stanley [156] => | sborník = Grove Music Online / The New Grove Dictionary of Opera [157] => | vydavatel = Oxford University Press [158] => | místo = London [159] => | rok vydání = 2007 [160] => | isbn = [161] => | url = http://oxfordmusic.mlp.cz/subscriber/article/grove/music/40726p1 (Omezený přístup) [162] => | jazyk = en [163] => }}{{Nedostupný zdroj}}). Podle [[Jean-Jacques Rousseau|Jeana-Jacquese Rousseaua]] to je „dramatické a hudební představení, jež usiluje sjednotit všechna kouzla umění v předvedení vášnivého činu, aby vzbudilo, za pomoci příjemných vjemů, zájem a iluzi.“{{Citace monografie | příjmení = Kaminski | jméno = Piotr | titul = Mille et un opéras | vydání = 1 | vydavatel = Librairie Arthème Fayard | místo = Paris | rok = 2003 | počet stran = 1819 | strany = 10 | isbn = 2-213-60017-1 | jazyk = francouzsky}} [164] => [165] => Hranice s příbuznými hudebními a divadelními žánry jsou zčásti prostupné a některá díla stojí na jejich pomezí; to platí zejména pro dobu, kdy se opera jako žánr teprve formovala, a také pro nejnovější dobu (po roce 1945), kdy řada umělců hranice žánrů cíleně překračuje. Obecně se opera od jiných ''hudebních'' žánrů odlišuje nutností scénického ztvárnění, zatímco od jiných ''divadelních'' žánrů ([[činohra]], [[balet]], tzv. [[instrumentální divadlo]]) přednostní a integrální úlohou hudby, a to především zpěvu. [166] => [167] => Za další určující znaky opery bývají považovány: [168] => * Fixovanost textové i hudební složky v libretu a v partituře (i když některá klasická i moderní díla ponechávají jisté místo pro improvizaci). [169] => * Původnost hudební složky, tj. hudba byla napsána přímo pro danou operu. Hudba opery může obsahovat citace jiných děl – jedná-li se o díla stejného autora, hovoří se o autocitaci –, ale převažuje-li hudba nepůvodní, nepovažuje se dané dílo zpravidla za samostatnou operu. Zejména v baroku byly rozšířeny žánry ([[pasticcio]], [[vaudeville]], [[ballad opera]]) spojující původní dramatický text s nepůvodní hudbou.{{Citace monografie [170] => | příjmení = de Montalembert [171] => | jméno = Eugène [172] => | odkaz na autora = [173] => | titul = Guide des genres de la musique occidentale [174] => | vydavatel = Librairie Arthème Fayard et Éditions Henry Lemoine [175] => | místo = Paris [176] => | rok = 2010 [177] => | počet stran = 1310 [178] => | kapitola = L'opéra [179] => | strany = 796–798, 808–813, 821–822 [180] => | isbn = 978-2-213-63450-0 [181] => | jazyk = fr [182] => }} Pasticcia barokních oper bývají uváděna i dnes (např. ''The Enchanted Island'', [[Metropolitní opera|MET]] 2011).{{Citace elektronické monografie [183] => | titul = The Enchanted Island [184] => | url = http://www.metopera-digital.org/metopera/season201112#pg15 [185] => | datum vydání = 2011 [186] => | datum přístupu = 2011-03-09 [187] => | vydavatel = The Metropolitan Opera [188] => | místo = New York [189] => | jazyk = en [190] => }} Pasticcia se vyskytují též v operetě (Schubert-Berté: ''Dům u tří děvčátek'') a muzikálu (''[[Rebelové]], [[Mamma Mia!]]''). Oproti hudbě text opery (libreto) originální být nemusí. [191] => * Východisko z hudební tradice Západu. Nicméně i někteří západní skladatelé se inspirovali např. japonským [[Nó|divadlem nó]] nebo [[čínská opera|čínskou operou]] ([[Benjamin Britten]]: ''Tři chrámová podobenství'', [[John Adams (skladatel)|John Adams]]: ''[[Nixon v Číně]]'', [[Judith Weirová]]: ''Noc v čínské opeře''), nehledě na východoasijské operní skladatele jako např. [[Ikuma Dan]] nebo [[Tchan Tun|Tchan Dun]]. Bez ohledu na platnost tohoto kritéria se však tradiční japonské nebo čínské hudební divadlo od opery liší především neexistencí definitivního zápisu slov a hudby. [192] => [193] => Některé žánry jsou vesměs považovány za operu, přestože nesplňují určité základní definiční požadavky. Tak zejména ''rozhlasovou operu'' a ''televizní operu'' nelze považovat za žánry divadelní, v případě ''loutkové opery'' zase není herec totožný se zpěvákem atd. [194] => [195] => === Opera a drama === [196] => I [[drama|divadelní hry]] mají často hudební (instrumentální či vokální) složku, a to někdy i ve značném rozsahu. Pro žánrové zařazení je důležité, zda je pro drama určující hudební (vokální) složka či zda převažuje složka činoherní.{{Citace monografie [197] => | příjmení = Janota [198] => | jméno = Dalibor [199] => | příjmení2 = Kučera [200] => | jméno2 = Jan P [201] => | titul = Malá encyklopedie české opery [202] => | vydavatel = Paseka [203] => | místo = Praha, Litomyšl [204] => | rok = 1999 [205] => | isbn = 80-7185-236-8 [206] => | strany = 6 [207] => | jazyk = cs [208] => }} Již v barokní době existovaly přechodné žánry, např. anglická [[semiopera]] nebo [[maska]]. Ve střední Evropě byl v 18. a počátkem 19. století nejrozšířenějším divadelním žánrem [[singspiel]] – hra se zpěvy s různým kvantitativním a kvalitativním podílem hudby. Rozřazení jednotlivých děl mezi operu a činohru je mnohdy obtížné (dobová kritéria se ostatně měnila). Tak např. Mozartovy singspiely jsou tradičně řazeny mezi opery, singspiely [[Ferdinand Raimund|Ferdinanda Raimunda]] s hudbou např. [[Wenzel Müller|Wenzela Müllera]] mezi činohry. Podobně singspiel ''Pražští sládci'' [[Prokop František Šedivý|Prokopa Šedivého]] a [[Vincenc Barták|Vincence Bartáka]] (1823?) je považován za spíše činoherní útvar a za první českou operu je považován [[František Škroup|Škroupův]] singspiel ''[[Dráteník (opera)|Dráteník]]'' (1826). Na pomezí opery a dramatu stojí řada moderních děl, mj. některá díla [[Kurt Weill|Kurta Weilla]] (''Krejcarová opera'', ''Vzestup a pád města Mahagonny''). Dramatu plně podřízená hudba se označuje jako [[scénická hudba]].Montalembert, c. d., kap. Scène (musique de), s. 1075–1083. [209] => [210] => === Opera a taneční divadlo === [211] => Průnik opery s [[taneční divadlo|tanečním divadlem]] resp. [[balet]]em se rovněž vyskytuje již od barokní doby, např. ve francouzském žánru [[opéra-ballet]] 2. poloviny 17. a 1. poloviny 18. století, ale také např. v romantické ruské hudbě ([[Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov|Rimskij-Korsakov]]: ''Mlada'' 1890) nebo v díle [[Igor Fjodorovič Stravinskij|Igora Stravinského]], [[Bohuslav Martinů|Bohuslava Martinů]] nebo [[Boris Blacher|Borise Blachera]] (''Pruská pohádka'' 1952). To jsou vesměs díla, ve kterých se (oproti ryzímu baletu) vyskytují zpívané pasáže, ale dění vyjadřuje dominantně tanec. I řada klasických oper obsahuje rozsáhlé baletní scény, které však nejsou podstatné pro vyjádření děje.Montalembert, c. d., kap. Le bal et le ballet, s. 74–99, a kap. L'opéra, s. 777. Podobně se v opeře často vyskytuje [[pantomima]]: např. Fenella, titulní postava [[Daniel Auber|Auberovy]] ''[[Němá z Portici|Němé z Portici]]'' (1828), je tanečně-pantomimická role. [212] => [213] => === Opera a oratorium === [214] => Opeře jsou blízké některé vokálně-instrumentální hudební formy, které nejsou primárně určeny pro scénu. Z nich zejména [[oratorium]] má řadu podobností s operou, některé společné předky, stejnou dobu vzniku a souběžný vývoj. Až do poloviny 19. století navíc mnohá divadla, zejména v Itálii, ale i například v Praze, uváděla scénická oratoria namísto oper o církevních svátcích a v jiných obdobích, kdy bylo z náboženských důvodů zakázáno hrát divadlo. V současnosti jsou i některá neepická oratoria (Verdiho ''Rekviem'', Händlův ''Mesiáš'') uváděna scénicky, tím spíše pak oratoria vypravující souvislý děj, například starozákonní příběh či epizody ze života světců (např. Händelovy ''Susanna'' a ''Theodora'', [[Antonín Dvořák|Dvořákova]] ''[[Svatá Ludmila (oratorium)|Svatá Ludmila]]'', [[Josef Bohuslav Foerster|Foersterův]] ''Svatý Václav''). Mnoho děl se pohybuje na pomezí opery a oratoria s různým žánrovým označením (duchovní opera, posvátné drama, rappresentazione sacra, opera sacra, biblická opera, opera-oratorium, operatorium…), např. [[Emilio de' Cavalieri]]: Rappresentazione di Anima, e di Corpo (1600), [[Stefano Landi]]: ''Il Sant'Alessio'' (1636), [[Étienne-Nicolas Méhul]]: ''Joseph'' (1807), [[Gioacchino Rossini]]: ''Mosé in Egitto'' (1818), [[Jules Massenet]]: ''Marie-Magdeleine'' (1873), [[Carl Nielsen]]: ''Saul og David'' (1902), [[Claude Debussy]]: ''Le Martyre de Saint Sébastien'' (1911), [[Arnold Schoenberg]]: ''Moses und Aron'' (1932), [[Darius Milhaud]]: ''Saint Louis, roi de France'' (1955), [[Olivier Messiaen]]: ''Saint François d'Assise'', [[Pascal Dusapin]]: ''Melancholia'' (1991).Montalembert, c. d., kap. L'opera sacra, s. 857–858, a kap. L'oratorio, s. 858–882. [215] => [216] => === Opera a opereta/muzikál === [217] => Na rozdíl od výše uvedených rozhraničení není rozdíl mezi operou na jedné straně a operetou či muzikálem na straně druhé otázkou formy, ale hudebního stylu. [[Opereta]] se oddělila od (komické) opery brzy po polovině 19. století v souvislosti s tím, jak se začal formovat rozdíl mezi [[Klasická hudba|vážnou hudbou]] a [[populární hudba|populární hudbou]].Montalembert, c. d., kap. L'opéra, s. 837–840 [[Muzikál]] vznikl v anglosaském prostředí koncem 19. století a v průběhu 20.–50. let 20. století nastoupil na místo operety, od níž se odlišil integrací neevropských hudebních stylů.Montalembert, c. d., kap. L'opéra, s. 855–856. Hranice mezi hudbou populární a vážnou však podléhá změnám v čase a může být zpochybňována jak teorií, tak i samotnými tvůrci, kteří v současnosti sahají k muzikálovým prostředkům v opeře a naopak. Někteří současní autoři muzikál či „rockovou operu“ a/nebo operetu od opery přísně odlišují, jiní je naopak považují za žánry v zásadě splývající. [218] => [219] => Zatímco pro operu je typické plné zhudebnění, pro operetu a muzikál je typické střídání slova a hudby, ale tento rozdíl není z žádné z obou stran určující. Rovněž hudební náročnost a tím méně kvalita hudby nejsou dělicím měřítkem. Opera a (klasická) opereta se však od muzikálu zásadně odlišují technikou zpěvu účinkujících; jejich hlasy také nejsou nikdy přímo elektronicky zesilovány. [220] => [221] => == Forma == [222] => Opera se vyznačuje rozmanitostí forem, které spoluurčují jednak dobové žánrové a hudební konvence, jednak individuální řešení a styl skladatele či libretisty, jednak samotný námět daného díla. Proto neexistují žádné všeobecné vzorce její struktury. Tradičně se opery podle struktury dělí na opery ''číslové'', v nichž je hudební proud členěn na zřetelně oddělené („uzavřené“) části, a na opery ''prokomponované'', v nichž hudební proud pokračuje bez systematických přerušení a nejmenším uzavřeným útvarem je celé jednání. Řada děl se však pohybuje mezi těmito dvěma póly. [223] => [224] => Podobně jako [[Drama|divadelní hra]] se opera může dělit na více částí, jež mohou být odděleny přestávkou nebo mezihrou, nejčastěji zvaných dějství (jednání, akt), a dále na obrazy (oddělené tzv. proměnou), výstupy či scény a podobně. [225] => [226] => === Číslová opera === [227] => První raně barokní opery sestávaly více méně ze stejnorodého, formálně nečleněného recitativu, a odpovídají tak definici prokomponované opery; velmi brzy (již u Monteverdiho) se však vytvořil kontrast mezi pasážemi deklamačními (recitativy, slouží především k vyjádření děje) a zpěvnými (árie, slouží především k vyjádření duševních stavů postav) a prosadila se tak forma číslové opery, která v různých změnách dominovala až do poloviny 19. století. [228] => [229] => Číslová opera je řetězcem různých, ale zřetelně oddělených a vesměs kratších hudebních kusů, zpěvných nebo instrumentálních, které jsou do uceleného děje spojeny buď [[recitativ]]em, nebo mluvenými dialogy. Hudební prvky opery jsou různorodé a jsou používány s různou četností a různou váhou podle požadavků žánru, námětu a autorského stylu. Níže jsou uvedeny základní typy hudebních útvarů používaných především v číslové opeře, ale – integrovány do plynulého hudebního proudu – také v prokomponované opeře. [230] => [231] => ==== Instrumentální útvary ==== [232] => * Operu zpravidla uvádí více či méně samostatná orchestrální skladba zvaná ''předehra'' nebo ''ouvertura''. V baroku a klasicismu neměly předehry žádnou nebo jen velmi volnou souvislost s hudbou zbytku opery, rozšířené byly tzv. ''francouzská ouvertura'' (dvoudílná s pomalou a důstojnou první částí a rychlou a vzrušenou částí druhou) a třídílná ''italská ouvertura'' neboli ''sinfonie''. V romantismu vznikl typ předehry zpracovávající jeden hudební motiv opery (např. [[Bedřich Smetana|Smetanova]] ''[[Prodaná nevěsta]]'') nebo představující postupně řadu hudebních motivů z ní v různém stupni zpracování od sonátově propracované ''programní předehry'' (např. předehra [[Carl Maria von Weber|Weberova]] ''[[Čarostřelec|Čarostřelce]]'') po prosté řazení v předehře typu ''pot-pourri'' (např. předehra [[Georges Bizet|Bizetovy]] ''[[Carmen]]''). Klasické a romantické předehry jsou zpravidla odděleny od opery pauzou a lze je hrát jako koncertní orchestrální skladby. Některé předehry však plynule přecházejí do prvního zpěvního čísla opery (v takovém případě se hovoří o ''preludiu'' či o ''orchestrálním úvodu'' a ne o ''ouvertuře''). Proto u některých předeher existují dvě varianty zakončení: jedno přechází přímo do hudby opery, druhé je tzv. koncertní zakončení (např. u [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartova]] ''[[Don Giovanni|Dona Giovanniho]]''). Preludium může být i velmi krátké, jen několikataktové, a může uvádět i další dějství. Některé opery předehru zcela postrádají. [233] => * ''Mezihra'', francouzsky ''entr’acte'', italsky ''intermezzo'', spojuje různá dějství, obrazy nebo výstupy. Jsou často využívány pro rychlé přestavění scény. V moderní opeře jsou mezihry často symfonické plochy a mohou být hrány i odděleně od opery jako koncertní skladby (např. „Východ měsíce“ z [[Vilém Blodek|Blodkovy]] opery ''[[V studni]]'', mezihra z [[Jules Massenet|Massenetovy]] opery ''[[Thaïs (opera)|Thaïs]]'', „Four Sea Interludes“ z [[Benjamin Britten|Brittenovy]] opery ''[[Peter Grimes]]''). [234] => * Uvnitř jednotlivých dějství opery se někdy vyskytují instrumentální úseky určené pro [[balet]] (např. svatební tance ve 2. dějství [[Antonín Dvořák|Dvořákovy]] ''[[Rusalka (Dvořák)|Rusalky]]''), pochody (např. pochod komediantů v [[Bedřich Smetana|Smetanově]] ''[[Prodaná nevěsta|Prodané nevěstě]]''), [[pantomima|pantomimu]] (např. hudba spojená s hlavní hrdinkou v [[Daniel Auber|Auberově]] ''[[Němá z Portici|Němé z Portici]]'') atd. [235] => [236] => ==== Zpěvní čísla ==== [237] => * ''[[Árie]]'' je v současném chápání obecný pojem pro všechny sólové zpěvy v opeře. Podle struktury, tempa, nálady apod. mohou být používány specifičtější pojmy: ''píseň'', ''kavatina'', ''kuplet'', ''kabaleta'', ''romance'', ''balada'' apod. Árie jsou často pro obecenstvo nejúčinnější a nejznámější části určité opery a bývají, někdy spolu s příslušnou recitativní pasáží, uváděny koncertně mimo rámec opery. Árie popisuje zpravidla emocionální stav, vzpomínky nebo myšlenky zpívající postavy a tok dramatického děje se při ní zastavuje. Kratší nebo lehčí árie se často označuje jako ''arieta''. ''Arioso'' je úsek melodické deklamace, přechodný tvar mezi recitativem a árií vyskytující se zejména v prokomponovaných operách. [238] => * ''[[Ansámbl]]'' pro více sólových hlasů: [[duet]], [[tercet]], [[kvartet (skladba)|kvartet]] atd. Ansámbly s menším počtem postav typicky znázorňují jejich vzájemné vztahy při zastavení dramatického děje podobně jako árie (např. milostná dueta). Vícečlenné ansámbly často znázorňují interakce postav a posunují děj, přičemž se často nacházejí v jeho vrcholných okamžicích a často tvoří samy o sobě nebo v kombinaci s dalšími útvary (sbory, árie) vyvrcholení dějství (finále). [239] => * ''Sbor'' je vokální útvar pro větší počet osob bez individuálních zpěvních linií. Nabízí kontrast k sólovým útvarům a reprezentuje ve většině případů lid nebo úžeji vymezenou sociální skupinu. V některých operách je sborový zpěv jejich těžištěm, proti němuž sólové výstupy zanikají (např. [[Giuseppe Verdi|Verdiho]] ''[[Nabucco]]'' nebo [[Modest Petrovič Musorgskij|Musorgského]] ''[[Boris Godunov (opera)|Boris Godunov]]''). Také tato čísla mohou být zpívána koncertně mimo operní kontext. [240] => * ''[[Recitativ]]'' je zhudebněný text, který sleduje mluvený spád řeči. Slouží především k vyjádření těch scén opery, které nesou děj, zejména dialogů. V barokní a klasicistní hudbě se rozlišovalo mezi ''secco recitativem'', (''recitativo secco'' italsky „secco“ = suchý) a ''doprovázeným recitativem'' (''recitativo accompagnato'', italsky „accompagnato“ = doprovázený). V případě secco recitativu jsou notovány pouze zpěvní hlas a basová linie, později byl zapisován i příslušný akordický doprovod jako [[basso continuo]] nebo v rozepsané podobě. Zpěvák je doprovázen jen jedním nebo několika málo nástroji, většinou jedním basovým nástrojem a jedním harmonickým nástrojem (drnkacím nebo klávesovým). V 18. století přebírá tuto úlohu čím dál více jen cembalo, později též [[klavír]]. V případě doprovázeného recitativu – používaného převážně pro monology – je doprovod komponován pro orchestr a často na něj navazuje následující árie, jejíž situaci recitativ připravuje. Orchestrální doprovod přitom umožňuje kontrastnější vypracování obsahu obou částí. [241] => * ''Scéna'', italsky ''scena'', vznikla v 19. století z doprovázeného recitativu. Zpravidla ústí do árie nebo ansámblu. Orchestrální zpracování obou částí se již v podstatě neliší, árii charakterizuje jen výraznější melodická linie. [242] => * ''Introdukce'', ''mezihra'' a ''finále'' jsou delší, kompozitní uzavřené formy na počátku či konci jednání nebo spojující dvě oddělené epizody děje. V rámci těchto forem se bezprostředně řetězí a kombinují kratší útvary – árie, ansámbly s měnícím se složením, doprovázené recitativy, sbory – a tvoří samostatný celek. Zejména finále je typickým útvarem klasické a raně romantické, především komické opery. Jednou z prvních typů je finále ''en vaudeville'' pocházející z francouzské [[opéra comique|opéry comique]] poloviny 18. století, což je strofická píseň, často s refrénem, zpívaná střídavě i společně sólisty a textově shrnující poslání hry (např. finále [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartova]] ''[[Únos ze serailu|Únosu ze serailu]]''). Rozsáhlé a strukturované finále je typické pro italskou [[belcanto]]vou operu (Rossini, Bellini, Donizetti). [243] => [244] => ==== Melodram ==== [245] => * ''[[Melodram]]'' označuje řeč doprovázenou hudbou. V operách se vyskytuje sporadicky od doby romantismu; například v [[Ludwig van Beethoven|Beethovenově]] opeře ''[[Fidelio]]'' je melodram uvnitř opery použit k vyjádření toho, že žal hlavní hrdinky Leonory, když má vykopat hrob vlastnímu manželovi, již nelze odít hudbou. V operách s mluvenými dialogy může (namísto recitativu) sloužit jako přechod od mluveného textu ke zpívanému (např. v [[Karel Šebor|Šeborově]] ''[[Zmařená svatba|Zmařené svatbě]]''). Melodram byl používán také například ve scénách čtení dopisů ([[Bedřich Smetana|Smetanovy]] ''[[Dvě vdovy]]''), [[Ruggero Leoncavallo]] v opeře ''Zazà'' zpracovává melodramaticky dětskou roli dcery hlavní hrdinky a podobně. I v moderní opeře jsou melodramatické pasáže hojně používány, např. v [[Bohuslav Martinů|Martinů]] ''[[Řecké pašije|Řeckých pašijích]]'' nebo [[Benjamin Britten|Brittenově]] ''Snu noci svatojánské'', často ve formě řeči s pevně předpsaným rytmem, ale ne melodií. [246] => [247] => === Prokomponovaná opera === [248] => Už počátkem 19. století začali skladatelé dodržovat střídání dialogů či recitativů a uzavřených čísel stále méně přísně, zejména ve vážné opeře. Ve 2. čtvrtině 19. století postupně ustupuje secco recitativ a na jeho místo v italské tvorbě nastupuje útvar „scéna a árie“ s podstatně menším kontrastem deklamačních a písňových úseků. Již u [[Giuseppe Verdi]]ho se dějství stávají většími hudebními celky. [[Richard Wagner]] vytvořil od poloviny 19. století formu (nazývanou později v kontrastu k tradiční opeře jako „hudební drama“), která se zcela vzdala hudební číslové stavby a hudbu i text spojila v jediný prokomponovaný, [[symfonie|symfonicky]] zpracovaný celek – „nekonečnou melodii“. Wagnerova hudební teorie i praktický příklad měl na formální vývoj opery zásadní vliv a prokomponovaný typ všeobecně ovládl operu koncem 19. století (například u [[Giacomo Puccini|Giacoma Pucciniho]] nebo [[Jules Massenet|Julese Masseneta]]) a přetrval jako základní typ i pro ranou modernu. [249] => [250] => Teprve v průběhu 1. poloviny 20. století se řada skladatelů obrátila zpátky k číslovému principu, (např. [[Zoltán Kodály]], [[Igor Fjodorovič Stravinskij|Igor Stravinskij]] nebo [[Kurt Weill]]) a v současné operní tvorbě obě tyto základní formy včetně různých kombinací koexistují. Číslová opera vedle toho žije v dceřiných žánrech [[opereta|operety]] a [[muzikál]]u. [251] => [252] => I z prokomponovaných oper je přirozeně možné izolovat z celku určité „uzavřené“ části a provádět je např. jako koncertní árie nebo symfonické skladby. [253] => [254] => == Třídění oper == [255] => Vedle třídění podle formy na opery číslové a prokomponované je možné charakterizovat opery z řady jiných hledisek, mimo jiné: [256] => * podle nároků na divadelní provedení. Výpravné opery byly často nazývány „velká opera“ (např. Mozartova ''[[Kouzelná flétna]]''), avšak „velká opera“ ([[Grand opera|grand opéra]]) může být též žánrové označení. Zejména po druhé světové válce se rozvinula [[komorní opera]], intimnější dílo psané pro menší počet zpěváků, malý orchestr nebo menší divadelní scénu. Drobný operní útvar označuje například pojem „miniopera“, jak jej užíval [[Josef Berg]], nebo [[Darius Milhaud|Milhaudův]] pojem „opéra-minute“. [257] => * podle specifického cílového publika, například [[dětská opera]] [258] => * podle počtu dějství: tříaktová opera, aktovka atd. [259] => * podle [[Hudební žánr|hudebního stylu]]: opera [[barokní hudba|barokní]], opera stylu [[belcanto]], opery [[romantismus (hudba)|romantické]], [[expresionismus|expresionistické]], [[minimalismus (hudba)|minimalistické]], [[jazz]]ové atd. [260] => * podle kompoziční techniky: opera [[mikrotonální hudba|čtvrttónová]], [[atonalita|atonální]], [[dodekafonie|dodekafonická]] apod. [261] => * podle povahy námětu: opera lyrická, komická, tragická, romantická, realistická atd. Některá označení vedle námětu naznačují i použité hudební prostředky, např. opera [[verismus|veristická]], lidová, prostonárodní. Opera, jejíž námět je vzat z [[literární dílo|literárního díla]], se někdy označuje jako [[literární opera]] (Literaturoper); jindy je ale tento výraz vyhrazen pro operu komponovanou na původně neoperní, zpravidla [[činohra|činoherní]] literární text.Montalembert, c. d., kap. L'opéra, s. 850-851. [262] => Běžné je řazení podle (sub)žánru. Přitom však formální, látkové i časové vymezení řady žánrů je sporné nebo nejednoznačné, jednotlivé žánry se mohou překrývat. Navíc existuje rozdíl mezi žánrovými označeními zavedenými hudební vědou, a to často až následně (např. [[osvobozenecká opera]]), nebo dílům dodatečně přiřčenými (v mnoha případech například [[opera seria]], [[opéra lyrique]]) s cílem zařadit je k určitému typu – a naopak označeními, která svým dílům dali sami tvůrci a která často vyjadřují jejích snahu své dílo individualizovat, odpoutat od žánrových předsudků. Zvláště moderní avantgardní autoři se vyhýbají žánrovým označením (včetně prostého „opera“) a volí neutrálně znějící názvy jako „jevištní akce“ ([[Luigi Nono]]), „scénická kompozice“ ([[Mauricio Kagel]]) nebo „hudební akce“ ([[Luciano Berio]]). Jednotlivé operní žánry jsou různě významné a početné: vedle tisíců děl, které lze kvalifikovat jako [[opera buffa]], stojí jen hrstka děl, které lze charakterizovat pojmem [[časová opera]] (Zeitoper), a některá žánrová označení jako „melolog“ ([[Hector Berlioz]]: ''Lélio'', 1832), „jevištní zásvětná slavnostní hra (Bühnenweihfestspiel)“ ([[Richard Wagner]]: ''[[Parsifal]]'', 1882), „Songspiel“ ([[Kurt Weill]]: ''Mahagonny'', 1927), „abstraktní opera“ ([[Boris Blacher]]: ''Abstrakte Oper no 1'', 1953) nebo dokonce „lyrické uškrcení“ ([[Léo Delibes]]: ''Deux sous de charbon'', 1856) jsou vyhrazena vždy pro jediné dílo v historii.Montalembert, c. d., kap. L'opéra, s. 776–777, 818–819, 837, 844–845, 851, 852. [263] => [264] => == Profese operního divadla == [265] => [266] => === Libretista === [267] => [[Soubor:Clemens IX.jpg|náhled|[[Klement IX.|Giulio Rospigliosi]] (papež Klement IX.), významný libretista rané římské opery. Obraz G. B. Gaulliho-Baciccia|alt=]] [268] => Postavení a význam libretisty jako autora operního textu kolísaly. Diskuse o vzájemném vztahu slov a hudby jsou dosud živé: jsou dokonce předmětem některých oper jako [[Antonio Salieri|Salieriho]] ''Prima la musica e poi le parole'' (1786) a [[Richard Strauss|Straussova]] ''Capriccia'' (1942). V prvopočátcích opery byla slova i hudba považovány za rovnocenné a [[Ottavio Rinuccini]] (1562-1621), libretista prvních oper [[Jacopo Peri|Jacopa Periho]] a [[Giulio Caccini|Giulia Cacciniho]], byl zároveň teoretikem opery. Brzy však začala dominovat hudba a zpěv (podle Mozarta je poezie „poslušnou dcerou hudby“), barokní libreta tak byla často anonymní. Vedle toho obecenstvo upřednostňovalo známé látky, které se proto stále opakovaly a několik vzorových libret bylo zhudebňováno stále znova v různých příležitostných úpravách. Takové vzorové texty pro italskou vážnou operu pocházely často od dvou nejvýznamnějších libretistů 18. století, [[Apostolo Zeno|Apostola Zena]] (1668-1750) a jeho nástupce na místě habsburského dvorního básníka [[Pietro Metastasio|Pietra Metastasia]]; některá jejich dramata byla zhudebněna i mnoha desítkami různých skladatelů. V oboru opery buffy měla podobný význam libreta [[Carlo Goldoni|Carla Goldoniho]]. [269] => [270] => Až v klasicistní době začínají skladatelé i divadla hledat nejen originální hudbu, ale i originální dramatickou látku, jakou poskytl Gluckovi [[Ranieri de' Calzabigi]] nebo Mozartovi [[Lorenzo da Ponte]]. Originalita a dramatická účinnost textu byla významná zvláště u zpěvoher s mluvenými pasážemi hraných v rodném jazyce publika. Dramatici jako [[John Gay]] pro anglickou ballad operu, [[Charles-Simon Favart]] a [[Michel-Jean Sedaine]] pro francouzskou opéru-comique nebo [[Christian Felix Weiße]] a [[Emanuel Schikaneder]] pro německý singspiel měli pro vývoj těchto žánrů zásadní význam. [271] => [272] => [[Soubor:Felice Romani.jpg|náhled|vlevo|Významný libretista italské „belcantové“ opery Felice Romani.]] [273] => I v barokní době existovala úzká spolupráce libretisty a skladatele ([[Jean-Baptiste Lully|Lully]] – [[Philippe Quinault]], [[Baldassare Galuppi|Galuppi]] – Goldoni), typičtější však bylo, že se autoři hudby a slov ani nesetkali. V 19. století, kdy už jedno libreto zhudebňuje jediný skladatel, už oba tvůrci často přicházejí do užšího kontaktu. [[Felice Romani]] napsal řadu oper pro italské skladatele počátku 19. století, nejintenzivněji však spolupracoval s Bellinim, stejně jako [[Francesco Maria Piave]] spolupracoval s Verdim, ale i s dalšími italskými skladateli. [[Luigi Illica]] byl nejvýznamnější libretista veristické generace. Ve Francii [[Eugène Scribe]] udržoval nejdelší a nejužší pracovní vztahy s Auberem, ale prakticky všichni skladatelé působící v Paříži ve druhé třetině 19. století skládali na jeho libreta. Později jeho místo zaujali zejména [[Jules Barbier]] a [[Michel Carré]]. I v české opeře poslední třetiny 19. století působili žádaní libretisté jako [[Karel Sabina]], [[Eliška Krásnohorská]] nebo [[Emanuel František Züngel|Emanuel Züngel]]. [274] => [275] => Někteří skladatelé si psali libreta sami. Richard Wagner povýšil tuto praxi na princip v kontextu svého konceptu „''[[Gesamtkunstwerk]]''“, tedy druh uměleckého díla spojující několik druhů umění. Vlastní libreta si psali např. [[Hector Berlioz]], [[Arrigo Boito]], [[Josef Bohuslav Foerster]], [[Hans Pfitzner]], [[Ilja Hurník]] a další, včetně Wagnerova syna [[Siegfried Wagner|Siegfrieda]]. Jinou možností je napsat operu na původně činoherní text, který skladatel sám více či méně zkrátí či upraví, jak učinili např. [[Richard Strauss]] ([[Salome (Strauss)|''Salome'']], [[Elektra (Strauss)|''Elektra'']]), [[Alban Berg]] ([[Vojcek (opera)|''Vojcek'']], [[Lulu (Berg)|''Lulu'']]), [[Leoš Janáček]] (''[[Její pastorkyňa]]'', [[Věc Makropulos (opera)|''Věc Makropulos'']]) nebo [[Benjamin Britten]] (''Sen noci svatojanské''). Většina skladatelů však i nadále využívá služeb libretistů. Od 20. století se málo spisovatelů věnuje psaní operních libret soustavně (dlouhodobá spolupráce Richarda Strausse a [[Hugo von Hofmannsthal]]a je spíše výjimkou), příležitostně však operní libreta psali mnozí významní spisovatelé jako [[Émile Zola]] (Bruneau: ''Messidor'', ''Uragán''), [[Stefan Zweig]] (R. Strauss: ''Mlčenlivá žena''), [[Bertolt Brecht]] (Weill: ''Třígrošová opera'', Dessau: ''Odsouzení Lukullovo'') nebo [[Wystan Hugh Auden]] (Britten: ''Paul Bunyan'', Stravinskij: ''Život prostopášníka'', Henze: ''Elegie pro mladé milence''). [276] => [277] => [[Soubor:Catherine II by D.Levitskiy (1794, Novgorod museum).jpg|náhled|Libreta carevny Kateřiny Veliké se vyznačují satirou a jadrným lidovým výrazivem.]] [278] => Na řadě libret se podílelo více libretistů, a to z různých důvodů. Někdy dva libretisté pracovali v rovnocenném týmu (například Barbier a Carré), někdy jeden psal text v próze a druhý ho zveršovával (např. Luigi Illica a Giuseppe Giacosa v operách pro Pucciniho), někdy psal první libreto v jednom jazyce a druhý ho překládal (např. [[Josef Wenzig]] a [[Ervín Špindler]] v případě ''[[Libuše (opera)|Libuše]]''), někdy jeden platil za inspirátora a druhý za technického vykonavatele (tak s řadou spolupracovníků pracoval Scribe). Jindy je větší počet libretistů výsledkem přepracovávání libreta, obvykle z podnětu skladatele: tak na Janáčkově ''Výletu pana Broučka do Měsíce'' se vystřídalo až šest spisovatelů. Vedle toho ovšem do libreta často zasahují samotní komponisté. [279] => [280] => Mezi libretisty lze najít řadu žen, mimo jiné carevnu [[Kateřina II. Veliká|Kateřinu II.]] (''Novgorodskij bogatyr Bojeslajevič'' 1786, ''Gore-bogatyr Kosometovič'' 1788, ''Fedul s děťmi'' (1791){{ru}} [http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/Culture/Teatr/_104.php Divadlo encyklopedie] nebo [[Helmina von Chézy|Helminu von Chézy]], jež napsala [[Carl Maria von Weber|Weberovu]] ''Euryanthu'' (1823). V počátcích [[Česká opera|české národní opery]] měly významné místo libretistky [[Eliška Krásnohorská]]: (''[[Hubička (opera)|Hubička]]'', ''[[Tajemství (opera)|Tajemství]]'', ''[[Čertova stěna (opera)|Čertova stěna]]'', ''[[Lejla (opera)|Lejla]]'', ''[[Blaník (Fibich)|Blaník]]''…), [[Marie Červinková-Riegrová]] (''[[Dimitrij]]'', ''[[Jakobín]]'', ''[[Zmařená svatba]]'') a [[Anežka Schulzová]] (''[[Hedy]]'', ''[[Šárka (Fibich)|Šárka]]'', ''[[Pád Arkuna]]''). Významná díla vznikla spoluprací spisovatelek [[Myfanwy Piper]] s [[Benjamin Britten|Benjaminem Brittenem]] (''Utahování šroubu / The Turn of the Screw'' 1954, ''Owen Wingrave'' 1971, ''Smrt v Benátkách / Death in Venice'' 1973) a [[Ingeborg Bachmannová|Ingeborg Bachmann]] s [[Hans Werner Henze|Hansem Wernerem Henzem]] (''Princ homburský / Der Prinz von Homburg'' 1958, ''Mladý lord / Der junge Lord'' 1965). Zvláště libreta některých známých oper pro děti napsaly ženy, např. [[Adelheid Wette]] pro [[Engelbert Humperdinck (skladatel)|Humperdinckovu]] ''[[Perníková chaloupka (opera)|Perníkovou chaloupku]]'', [[Sidonie Gabriella Colettová]] pro [[Maurice Ravel|Ravelovu]] ''[[Dítě a kouzla]]'' nebo v české opeře [[Marie Charousová-Gardavská]] pro [[Václav Trojan|Trojanův]] ''[[Kolotoč (opera)|Kolotoč]]'' či [[Míla Mellanová]] pro [[Jiří Pauer|Pauerova]] ''[[Žvanivý slimejš|Žvanivého slimejše]]''. [281] => [282] => === Výprava === [283] => Výtvarná stránka (výprava) operního představení má dvě hlavní složky, operní [[scénografie|scénografii]] (včetně osvětlení) a [[kostým (převlek)|kostýmy]]. [284] => [285] => Opera vznikla koncem 16. století v prostředí italských dvorních slavností a již tehdy byla bohatá výprava a kostýmy a překvapivé scénické efekty významnou součástí překvapení. Vznik stálých divadelních budov v průběhu 17. století vedl k dalšímu pokroku zejména jevištní techniky, jako proměny kulis, propadla, létací stroje apod. Dekorace barokní i klasicistní opery odrážely aktuální architektonické tvarosloví (nesnažili se tedy imitovat antiku, v níž se odehrával děj většiny oper), kostýmy byly fantazijní. Italská operní divadla byla známá spektakulární podívanou, již se snažila napodobovat i šlechta i jinde v Evropě. Italskou divadelní výpravu do Evropy šířila například rodina Bibienů; [[Giuseppe Galli-Bibiena]] navrhl scénografii pro pražskou inscenaci korunovační opery [[Johann Joseph Fux|Johanna Josepha Fuxe]] ''[[Costanza e Fortezza]]'' roku 1723, největší barokní divadelní slavnost v českých zemích.{{Citace sborníku [286] => | příjmení = Hilmera [287] => | jméno = Jiří [288] => | titul = Giuseppe Galli-Bibiena [289] => | příjmení sestavitele = Jakubcová [290] => | jméno sestavitele = Alena [291] => | sborník = Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století [292] => | vydavatel = Divadelní ústav – Academia [293] => | místo = Praha [294] => | rok vydání = 2007 [295] => | isbn = 978-80-200-1486-3 [296] => | isbn2 = 978-80-7008-201-0 [297] => | strany = 184–187 [298] => | jazyk = cs [299] => }} [300] => [[Soubor:Adel im Wandel85.jpg|náhled|190px|[[Marie Terezie]] s rodinou v opeře roku 1763]] [301] => [302] => Od počátku 19. století, kdy se stává opera oblíbeným žánrem vzdělané buržoazie, začíná být považována realističnost výpravy. Velká operní divadla (jako první divadla pařížská) se snažila historickým, archeologickým i etnografickým studiem zajistit věrnost kulis i kostýmů. O to se snažila i menší divadla. Malované kulisy však byly nákladné a jen ve výjimečných případech (pro díla prověřená na jiných scénách nebo u kterých jméno autora zaručovalo úspěch) se pořizovaly pro pouze pro konkrétní inscenaci. Převažovaly typizované kulisy (gotická síň, zámecká zahrada, skalní soutěska…).{{Citace sborníku [303] => | příjmení = Savage [304] => | jméno = Roger [305] => | příjmení2 = Millington [306] => | jméno2 = Barry [307] => | titul = Opera (i), §VII: Production [308] => | příjmení sestavitele = Sadie [309] => | jméno sestavitele = Stanley [310] => | sborník = Grove Music Online / The New Grove Dictionary of Opera [311] => | vydavatel = Oxford University Press [312] => | místo = London [313] => | rok vydání = 2007 [314] => | isbn = [315] => | url = http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40726pg7 (Omezený přístup) [316] => | jazyk = en [317] => }} [318] => [319] => Zavedení elektrického osvětlení koncem 19. století vedlo k nutnosti odklonu od dosavadních plochých malovaných kulis k plastickému řešení scény, zprvu v pokračujícím duchu realismu. Na počátku 20. století však vystoupili s myšlenkami zavrhujícími realistického pojetí scény a kostýmů ve prospěch abstraktního, symbolického řešení zdůrazňujícího základní myšlenky díla [[Adolphe Appia]] (1862-1928), [[Edward Gordon Craig]] (1872-1966) a [[Alfred Roller]] (1864-1935). Nejvýznamnějším centrem meziválečné scénografické avantgardy ve stylu [[expresionismus|expresionismu]] a [[Bauhaus (výtvarná škola)|Bauhausu]] byla berlínská Krollova opera, kde pracovali mj. [[Ewald Dülberg]], [[Caspar Neher]], [[László Moholy-Nagy]], [[Oskar Schlemmer]] a [[Giorgio de Chirico]]. V jejich intencích pokračoval i za Třetí říše [[Emil Preetorius]] ve svých inscenacích pro [[Hudební slavnosti v Bayreuthu]]. Rovněž Ve Francii nabídli alternativu k tradiční realistické operní výpravě výtvarníci jako [[Pablo Picasso]], [[Salvador Dalí]], [[Marc Chagall]], [[Maurice Utrillo]] nebo [[Vasilij Kandinskij]].{{Citace monografie [320] => | příjmení = Gallo [321] => | jméno = Denise [322] => | titul = Opera – The Basics [323] => | vydavatel = Routledge [324] => | místo = New York [325] => | místo2 = London [326] => | rok = 2006 [327] => | počet stran = 207 [328] => | strany = 103 [329] => | isbn = 0-415-97072-5 [330] => | jazyk = en [331] => | url-access = registration [332] => | url = https://archive.org/details/operabasics0000gall [333] => }} Důsledkem této umělecké individualizace bylo i sepětí konkrétního výtvarného řešení nejen s jediným dílem, ale i s jedinou inscenací. Přestaly se tak používat typizované realistické kulisy sloužící pro různá díla odehrávající se rámcově ve stejném prostředí. [334] => [335] => V nejnovější době (po druhé světové válce) závisí výtvarná stránka operní inscenace na režisérově uměleckém záměru a funkce režisér a scénografa se často spojují v jedněch rukou (např. [[Wieland Wagner]], [[Jean-Pierre Ponnelle]], [[Franco Zeffirelli]], [[Robert Wilson]]). Objevuje se realistická i abstraktní výprava, obojí v různé kombinaci s případným místním či časovým posunem původního děje podle intence režiséra. Ještě více než samotná režie bývá právě výtvarné řešení moderních operních inscenací předmětem kontroverzí. [336] => [337] => Česká scénografie, včetně operní, má bohatou tradici podepřenou konáním scénografického festivalu [[Pražské kvadrienále]]. Na operních inscenacích [[Národní divadlo|Národního divadla v Praze]] se již ve 20.-40. letech 20. století podílel například architekt [[Jan Kotěra]] a řada významných malířů jako [[Josef Lada]], [[František Muzika]], [[Cyril Bouda]], [[Jan Zrzavý]], [[Karel Svolinský]], [[Josef Čapek]] nebo [[Vlastimil Hofman]]. Český scénograf [[Josef Svoboda (scénograf)|Josef Svoboda]] (1920-2002) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů evropské poválečné operní scénografie.{{Citace monografie [338] => | titul = Der Brockhaus – Oper. Komponisten, Interpreten, Werke, Sachbegriffe [339] => | vydavatel = F.A.Brockhaus GmbH [340] => | místo = Leipzig/Mannheim [341] => | rok = 2003 [342] => | počet stran = 218 [343] => | strany = 334 [344] => | isbn = 3-7653-2381-0 [345] => | jazyk = de [346] => }} Mezi nejznámější scénografy působící v současnosti v České republice a soustřeďující se na operu patří [[Daniel Dvořák (scénograf)|Daniel Dvořák]] nebo [[Rocc (scénograf)|Rocc]], v operní výpravě se však nadále uplatňují i výtvarní umělci z jiných oborů, například [[Adolf Born]] nebo [[Bořek Šípek]]. [347] => [348] => == Jazyk představení a národní opera == [349] => [[Soubor:Paul Mignard - Jean-Baptiste Lully.jpg|náhled|[[Jean-Baptiste Lully]], tvůrce [[Francouzská opera|francouzské opery]], dvorní skladatel [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]]|alt=|vlevo]] [350] => V počátcích operního žánru, 17. a 18. století, šířili operu mimo Itálii především italští hudebníci, zpěváci a celé operní společnosti, a to zprvu především na zámožné panovnické a šlechtické dvory, kde bylo možné předpokládat znalost jazyků. Byla proto i ve zbytku hry hrána v italštině; nejvýznamnější italští libretisté 1. poloviny 18. století [[Apostolo Zeno]] a [[Pietro Metastasio]] působili ve Vídni a i skladatelé jako [[Georg Friedrich Händel|Händel]], [[Johann Adolf Hasse|Hasse]], [[Carl Heinrich Graun|Graun]], [[Christoph Willibald Gluck|Gluck]], [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozart]] či pražský [[Jan Antonín Koželuh]] skládali vážné opery na italské texty. Obecenstvo přitom mělo k dispozici libreto, podle potřeby i s překladem, které mohlo při představení číst a tak se v jeho průběhu orientovat. Zpěvoherní produkce v místních jazycích se postupně rozrůstala, ale především v „nízkých“ žánrech – často nenazývaných „opera“, protože samotné toto slovo implikovalo italský text – a nikoli ve dvorních divadlech, ale v divadlech určených širším vrstvám. Pouze ve Francii dominovala opera ve francouzštině, ačkoli i italská opera zde byla trvale přítomna. [351] => [352] => Až ve 2. polovině 18. století pod vlivem myšlenek [[osvícenství]] a postupné demokratizace společnosti, včetně operního publika, začíná být podporována tvorba a produkce v domácích jazycích i uvádění cizích (zejména francouzských a italských) oper v překladech. Italština kolem roku 1800 mizí z divadel ve Francii a ve střední Evropě (v Praze roku 1807), po roce roku 1850 i ve Španělsku a Rusku, nepřetržitě se udržuje jen v Londýně (v [[Royal Opera House]] se hrálo výlučně italsky do roku 1892). Ve střední a severní Evropě částečně a dočasně nahradila italštinu jako operní jazyk němčina, protože i v mnoha městech mimo německy mluvící území (Amsterdam, Kodaň, Praha, Budapešť, Lublaň) městské elity němčinu ovládaly. Repertoár a produkce v národních jazycích právě v opeře jako v té době nejprestižnějším uměleckém oboru se ale staly významným znakem kulturní samostatnosti řady evropských národů v době národního probuzení a ve 2. polovině 19. století bylo systematické překládání všech libret v naprosté většině evropských divadel pravidlem. Publikování libret za účelem jejich studia v průběhu představení skončilo se zavedením zatemnění hlediště koncem 19. století. [353] => [354] => Ve velkých divadlech anglosaského prostoru se však kolem roku 1900 prosadilo uvádění oper v originálním jazyce (to souviselo i s nedostatkem původního anglickojazyčného repertoáru), tedy vedle italštiny též ve francouzštině a v němčině; jiné jazyky jako ruština nebo čeština přišly na řadu až mnohem později. Po 2. světové válce na tuto praxi přešla další velká evropská divadla (např. roku 1956 znovuotevřená [[Vídeňská státní opera]] pod [[Herbert von Karajan|Herbertem von Karajanem]]). Důvodem byla zejména snaha zjednodušit mezinárodní mobilitu špičkových interpretů (v době překladů by se museli tutéž roli učit v několika jazycích). Od 90. let se v plně globalizované společnosti rozšířila tato praxe po celém světě, mnohdy i do menších divadel. Významným faktorem pro umožnění tohoto kroku bylo zavedení pohyblivých titulků: poprvé je použila při inscenaci [[Richard Strauss|Straussovy]] ''[[Elektra (opera)|Elektry]]'' Canadian Opera Company v Torontu roku 1983,{{Citace elektronické monografie [355] => | příjmení = Jones [356] => | jméno = Gaynor G. [357] => | odkaz na autora = [358] => | titul = Canadian Opera Company [359] => | url = http://www.thecanadianencyclopedia.com/index.cfm?PgNm=TCE&Params=A1ARTA0001321 [360] => | datum vydání = 2011 [361] => | datum aktualizace = [362] => | datum přístupu = 2011-09-01 [363] => | vydavatel = The Canadian Encyclopaedia / The Encyclopaedia of Music in Canada [364] => | místo = [365] => | jazyk = en [366] => | url archivu = https://web.archive.org/web/20110608125105/http://www.thecanadianencyclopedia.com/index.cfm?PgNm=TCE&Params=A1ARTA0001321 [367] => | datum archivace = 2011-06-08 [368] => | nedostupné = ano [369] => }} brzy poté je přejala i [[Metropolitní opera|Metropolitan Opera]] v New Yorku a odtud se rychle rozšířily do dalších divadel. Nacházejí se zpravidla nad jevištěm, v některých divadlech však též na jiných místech, např. na malých obrazovkách před individuálními sedadly. [370] => [371] => [[Soubor:Komische Oper Berlin interior Oct 2007 Bühne.jpg|náhled|Berlínská Komische Oper uvádí opery zásadně v domácím jazyce – němčině.]] [372] => Některá menší divadla, ale též některá významná divadla v operních centrech ([[Anglická národní opera|English National Opera]] v Londýně, [[New York City Opera]] v New Yorku, [[Komische Oper Berlin|Komische Oper]] v Berlíně, [[Volksoper Wien|Volksoper]] ve Vídni, [[Théâtre national de l'Opéra-Comique]] v Paříži, [[Staatstheater am Gärtnerplatz]] v Mnichově…) nadále soustavně uvádějí opery v překladu. [373] => [374] => O uvádění oper v originálním jazyce se velice diskutuje. Pro ně svědčí jednak praktičnost a hospodárnost (zpěváci mohou zpívat tutéž roli po celém světě, není třeba pořizovat překlad), ale též umělecké důvody: hudba je často psána v úzké návaznosti na melodii řeči, význam jednotlivých slov nebo zvukovou kvalitu jednotlivých hlásek (viz například hudbu [[Leoš Janáček|Leoše Janáčka]] založenou na „nápěvcích“ mluvy), což nelze v překladu nikdy v úplnosti reflektovat. Na druhé straně zmíněné stránky spojení hudby se slovem pozbývají ze značné části účinku, je-li text zpíván v jazyce, který je obecenstvu nesrozumitelný a sami pěvci jej mnohdy stěží ovládají. Rovněž titulky nejsou přijímány jednoznačně, protože není prakticky možné sledovat současně je i scénu a nemohou být nikdy zcela synchronizovány se zpívaným textem, což zapříčiňuje nevčasné reakce obecenstva. Jsou však velmi oblíbené, neboť překonávají nesrozumitelnost zpěvu pociťovanou diváky ve vlastním jazyce často stejně jako v cizím, a jejich zavedení řadě divadel zvýšilo návštěvnost. [375] => [376] => Problém však představují díla, která mísí zpívaný text s mluveným slovem ([[singspiel]], [[opéra-comique]], ale i další příbuzné žánry jako [[opereta]], [[zarzuela]], [[muzikál]]). Protože zpěváci až na výjimky nemohou v cizím jazyce plynně hovořit, jsou taková díla uváděna zpravidla v domácím jazyce, nebo je kombinován originální jazyk zpívaných částí s domácím jazykem pro mluvené dialogy. Na repertoárech velkých mezinárodních scén taková díla většinou chybějí. [377] => [378] => == Financování opery == [379] => Opera vznikla jako součást kulturních událostí sloužících k reprezentaci šlechty, a přestože brzy pronikla do veřejnosti, nebyla její finanční soběstačnost nikdy pravidlem. Souběžně s operními divadly financovanými panovníky či majetnými šlechtici v 17. a 18. století existovala divadla a divadelní společnosti, které svou činnost kryly zcela z prodeje vstupného. Mimo Itálii však bylo jejich postavení ekonomicky obtížné a jejich přežití umožňoval zejména fakt, že barokní opera vyžadovala jen malý orchestr, nepotřebovala sbor a počet zpěváků v jednom kuse zřídka převyšoval šest. Soukromá divadla proto provozovala častěji nenáročné „nižší“ žánry, jako jsou vaudeville, ballad opera, singspiel nebo opéra comique. [380] => [381] => Změna společenských poměrů koncem 18. století a počátkem 19. století, vznik osvícenské koncepce hudby a divadla jako kulturního statku spíše než pouhé zábavy, jakož i nástup romantické opery, náročnější na hudební provedení i jevištní výpravu, změnily zásadně i divadelní provoz. Stálá soukromá, především šlechtická divadla buď zanikají, nebo se stávají veřejnými. I původně soukromě založené [[Stavovské divadlo|Nosticovo divadlo]] v Praze roku 1798 převzala do správy veřejnoprávní korporace zemská stavovská obec. Ta je sice nadále pronajímala soukromým provozovatelům, ale s vyhrazenými úkoly, povinnostmi a zásadami, pod veřejnou kontrolou a také s příspěvkem z veřejných zdrojů, jehož význam postupně narůstal. Podobný model byl rozšířen po celé Evropě. Vedle toho však s rozvojem [[občanská společnost|občanské společnosti]] vzrůstá zájem o amatérské divadlo včetně opery. [382] => [383] => V Evropě přešla většina operních divadel postupně přímo do veřejných rukou (vlastnictví státu, regionů, obcí či jiných právnických osob se zvláštním veřejným statutem), zejména v důsledku situací kritických pro finanční situaci divadel jako obě světové války a [[velká hospodářská krize]]. Například pražské [[Národní divadlo]] bylo takto postátněno roku 1930. Výlučně státní provozování divadel bylo možné za totalitních režimů ve značné části Evropy. Zejména v posledních desetiletích, též pod vlivem příkladu divadel ve Spojených státech, jichž se žádná z postátňovacích vln nedotkla, jsou i v Evropě hledány nové modely fungování operních divadel. [384] => [[Soubor:Royal Opera House and ballerina.jpg|alt=|náhled|[[Royal Opera House]], [[Covent Garden]], [[Londýn]]]] [385] => V současnosti v Evropě převládá model, kdy jsou stálá operní divadla vlastněna nebo kontrolována veřejnoprávními subjekty (státem, městy…) a jejich provoz je hrazen z velké části z veřejných prostředků, ačkoli tendence v posledních desetiletích je celkově klesající: např. Nizozemská opera v Amsterodamu je veřejně dotována až z 90 %, podíl kolem 70-80 % je běžný v Německu a ve Francii.{{Citace sborníku [386] => | příjmení = Payne [387] => | jméno = Nicholas [388] => | autor = [389] => | titul = Opera in the marketplace [390] => | příjmení sestavitele = Cooke [391] => | jméno sestavitele = Mervyn [392] => | sestavitel = [393] => | sborník = The Cambridge Companion to Twentieth-Century Opera [394] => | vydavatel = Cambridge University Press [395] => | místo = Cambridge [396] => | rok vydání = 2005 [397] => | isbn = 978-0-521-78009-4 [398] => | strany = 311 [399] => | jazyk = en [400] => }} Snížení bylo razantnější ve Velké Británii (např. u [[Royal Opera House]], [[Covent Garden]] klesl státní příspěvek z 50 % v 60. letech na 26 % roku 2010){{Citace elektronické monografie [401] => | titul = Annual Review (2010) [402] => | url = http://www.roh.org.uk/uploadedFiles/About_the_Royal_Opera_House/Annual_Review/annualreview0910.pdf.pdf [403] => | datum vydání = 2011 [404] => | datum aktualizace = [405] => | datum přístupu = 2011-09-04 [406] => | vydavatel = Royal Opera House, Covent Garden [407] => | místo = London [408] => | jazyk = en [409] => }}{{Nedostupný zdroj}}) a v Itálii (např. 40 % u milánské [[La Scala|La Scaly]]{{Citace elektronického periodika [410] => | příjmení = Owen [411] => | jméno = Richard [412] => | autor = [413] => | titul = Is it curtains for Italy’s opera houses? [414] => | periodikum = Times Online [415] => | datum vydání = 2010-05-29 [416] => | datum přístupu = 2011-09-04 [417] => | url = http://entertainment.timesonline.co.uk/tol/arts_and_entertainment/stage/opera/article7136329.ece [418] => | jazyk = en [419] => }}), přičemž však menší divadla mají obecně větší závislost na veřejných prostředcích. Ještě menší veřejný příspěvek získávají operní divadla např. v Austrálii a Jižní Africe, v Japonsku nebo Americe je pak veřejný podíl zanedbatelný (v USA průměrně 4 %). Naopak soukromé dary a sponzorství jsou nejvíce rozvinuty ve Spojených státech (46 % příjmů operních divadel) a rozšiřují se i do Evropy, zejména do Spojeného království (21 % u Royal Opera House).{{Citace elektronického periodika [420] => | příjmení = [421] => | jméno = [422] => | autor = [423] => | titul = Hands in their pockets [424] => | periodikum = The Economist [425] => | odkaz na periodikum = [426] => | datum vydání = 2001-08-16 [427] => | datum přístupu = 2011-09-0 [428] => | url = http://www.economist.com/node/739323?story_id=E1_SPJPNP [429] => | jazyk = en [430] => }} [431] => [432] => Podobně v České republice jsou všechny stálé [[operní scéna|operní scény]] provozovány veřejnoprávními osobami a získávají většinu prostředků z veřejných rozpočtů a menší část pak z vlastních zdrojů, zejména prodeje vstupenek. Např. pro celé [[Národní divadlo]] činila část získávaná z veřejných rozpočtů v roce asi 62 % a vlastní zdroje 34,5 %; sponzorské dary činily pouze 3,5 %. Přitom samotná opera má poměrně vysoký podíl na celkových tržbách, avšak ještě větší podíl na nákladech, zejména personálních.{{Citace elektronické monografie [433] => | titul = Výroční zpráva o činnosti a hospodaření v roce 2010 [434] => | url = http://www.narodni-divadlo.cz/archive/fg944388fsf64t1dbc7d371bb0488f01.pdf [435] => | datum vydání = 2011 [436] => | datum aktualizace = [437] => | datum přístupu = 2011-09-04 [438] => | vydavatel = Národní divadlo Praha [439] => | místo = Praha [440] => | jazyk = cs [441] => }}{{Nedostupný zdroj}} Ve [[Státní opera Praha|Státní opeře Praha]] činil roku 2009 příspěvek zřizovatele 54 %, vlastní zdroje 46 %.{{Citace elektronické monografie [442] => | titul = Státní opera, Výroční zpráva o činnosti a hospodaření v roce 2009 [443] => | url = http://www.opera.cz/downloads/sop_vyrocni_zprava_2009.pdf [444] => | datum vydání = 2010 [445] => | datum aktualizace = [446] => | datum přístupu = 2011-09-04 [447] => | vydavatel = Státní opera Praha [448] => | místo = Praha [449] => | jazyk = cs [450] => }} [451] => [452] => Model financování se odráží i v činnosti operních divadel. Například americká divadla, financovaná ze soukromých zdrojů, preferují spíše osvědčený mezinárodní repertoár i tradiční realistickou režii a výpravu a využívají ve velké míře kult pěveckých hvězd. Na druhé straně státem bohatě dotovaná divadla francouzská nebo německá často uvádějí novinky nebo opomíjený historický repertoár a jejich režie i výprava je často inovativní a provokativní. [453] => [454] => == Odkazy == [455] => [456] => === Poznámky === [457] => [458] => [459] => === Reference === [460] => [461] => [462] => === Související články === [463] => * [[Seznam oper]] [464] => * [[Světový operní repertoár]] [465] => * [[Italská opera]] [466] => * [[Francouzská opera]] [467] => * [[Německá opera]] [468] => * [[Ruská opera]] [469] => * [[Česká opera]] [470] => * [[Divadelní fotografie]] [471] => * [[Operní scéna]] [472] => * [[Barokní opera]] [473] => ** [[Neapolská operní škola]] [474] => [475] => === Externí odkazy === [476] => * {{Commonscat|Opera}} [477] => * {{Wikicitáty|téma=opera}} [478] => * {{Wikislovník|heslo=opera}} [479] => [480] => {{Autoritní data}} [481] => {{Portály|Hudba}} [482] => [483] => [[Kategorie:Opera| ]] [484] => [[Kategorie:Divadelní žánry]] [485] => [[Kategorie:Formy klasické hudby]] [486] => [[Kategorie:Obecné hudební formy]] [487] => [[Kategorie:Hudební terminologie]] [] => )
good wiki

Opera

Bedřicha Smetany z roku 1919 Opera (z italského opera in musica, hudební dílo) je umělecká forma spojující dramatické divadelní představení s hudbou tak, že herci text (libreto) zcela či zčásti zpívají za instrumentálního doprovodu. Opera synteticky spojuje více základních uměleckých forem, totiž instrumentální i vokální hudbu (hudební skladba fixovaná v podobě partitury a její konkrétní provedení hudebníky - zpravidla orchestrem -, pěveckými sólisty a případně sborem), literární dílo (v podobě libreta), drama a herectví, často též balet a tanec, jakož i výtvarné umění, jmenovitě výpravu (scénografii), masky, kostýmy, jakož i světelné a jiné jevištní efekty.

More about us

About

Tento fascinující formát se vyvinul v Itálii na konci 16. století a od té doby si našel své místo v kulturách po celém světě. Opera vytváří jedinečné zážitky, které dokážou zasáhnout srdce a duši diváků, a přenášejí nás do jiných světů, kde se odehrávají silné příběhy. Opera se snaží oslovit široké publikum a nabízí rozmanité příběhy – od romantických a tragických až po komediální. Každá opera je výjimečná svou hudbou, která může odrážet široké spektrum emocí a nálad. Vynikající skladatelé jako Mozart, Verdi, Puccini a Wagner přispěli k rozvoji tohoto žánru svým neotřelým přístupem a inovacemi. Jejich díla jsou dodnes zdrojem inspirace a emocí, které dokážou spojovat lidi napříč generacemi. Dnes opera prosperuje ve velkých městech i v menších komunitách. Divadelní společnosti a operní domy organizují představení, která přitahují diváky a vytvářejí emocionální spojení. Díky technickému pokroku je také možné operní představení sledovat online, což otevírá nové možnosti pro přístup k tomuto krásnému umění pro široké publikum. Optimisticky si můžeme představit, že budoucnost opery je plná nových trendů a experimentů. Mnoho moderních umělců přináší do operního světa inovativní nápady, které integrují různá média a žánry, a tím oslovují mladší generace. Opera se tak neustále vyvíjí a nachází si nové cesty, jak zůstat relevantní a atraktivní. Zároveň opera také přispívá k bohatší kulturní paletě společnosti, podněcuje k úvahám o lidských emocích, vztazích a lidskosti. Můžeme se těšit na to, jak budou budoucí generace objevovat krásu operního umění a jakou inspiraci nám tato tradice ještě přinese.

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Benjamin Britten','Jacopo Peri','Richard Strauss','Wolfgang Amadeus Mozart','balet','Bedřich Smetana','Národní divadlo','Jules Massenet','Giuseppe Verdi','drama','Kurt Weill','Igor Fjodorovič Stravinskij'

Balet

Drama