Array ( [0] => 15493306 [id] => 15493306 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Vespasianus [uri] => Vespasianus [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Infobox - panovník [1] => | barva = #b80049 [2] => | barva textu = white [3] => | jméno = Vespasianus [4] => | titul = [[římský císař|9. římský císař]] [5] => | obrázek = Vespasianus01 pushkin edit.png [6] => | popisek = Busta Vespasiana [7] => | vláda = [[1. červenec|1. července]] [[69]] – [[23. červen|23. června]] [[79]] [8] => | celé jméno = Titus Flavius Vespasianus [9] => | předchůdce = [[Vitellius]] [10] => | následník = [[Titus]] [11] => | choť = [[Domitilla starší]] [12] => | choť2 = [[Caenis]] [13] => | potomstvo = [[Titus]]
[[Domitianus]]
[[Domitilla mladší]] [14] => | dynastie = [[Flaviovská dynastie|flaviovská]] [15] => | otec = [[Titus Flavius Sabinus I]] [16] => | matka = [[Vespasia Polla]] [17] => | datum narození = [[17. listopad]]u [[9]] [18] => | místo narození = [[Falacrine|Falacrina]] [19] => | datum úmrtí = [[23. červen|23. června]] [[79]] [20] => | místo úmrtí = [[Řím]] [21] => }} [22] => '''Titus Flavius Vespasianus''' ([[17. listopad]]u [[9]], Falacrinae – [[23. červen|23. června]] [[79]], Aquae Cutiliae), běžně známý jako '''Vespasianus''' ([[Čeština|česky]] '''Vespasián'''), byl [[Starověký Řím|římský]] císař od roku [[69]] až do své [[smrt]]i. Stal se zakladatelem [[Flaviovská dynastie|flaviovské dynastie]], která vládla [[Římská říše|římské říši]] od okamžiku jeho nástupu na trůn až do roku [[96]]. Po jeho úmrtí převzal moc ve státě jeho syn [[Titus]] a po něm Vespasianův druhorozený syn [[Domitianus]]. [23] => [24] => Vespasianus pocházel z [[Equites|jezdecké]] rodiny, jež dosáhla senátorské hodnosti za císařů [[Juliovsko-claudiovská dynastie|juliovsko-claudiovské dynastie]]. Třebaže postupně prošel všemi běžně zastávanými veřejnými úřady a v roce [[51]] působil jako [[Římský konzul|konzul]], proslulost si vydobyl hlavně svojí výtečnou vojenskou kariérou. V roce [[43]] se zúčastnil římské invaze do [[Británie (provincie)|Británie]] a po roce [[66]] si podrobil velkou část [[Judea|Judeje]], zachvácené [[První židovská válka|židovským povstáním]]. Zatímco se Vespasianus chystal k obléhání [[Jeruzalém]]a, císař [[Nero]] zemřel násilnou smrtí, čímž byla říše uvržena do víru zmatků občanských válek „[[Rok čtyř císařů|roku čtyř císařů]]“. Po brzké záhubě [[Galba|Galby]] a [[Otho]]na se v dubnu 69 chopil vlády [[Vitellius]]. V reakci na to provolaly [[Římská legie|legie]] v [[Aegyptus|Egyptě]] a Judeji v červenci téhož roku Vespasiana císařem. Ve snaze zmocnit se císařské hodnosti spojil Vespasianus své síly s [[Gaius Licinius Mucianus|Gaiem Liciniem Mucianem]], správcem [[Sýrie (provincie)|Sýrie]], jenž se vypravil vstříc Vitelliovi. Ten byl [[20. prosinec|20. prosince]] 69 poražen, načež byl Vespasianus, zajišťující si mezitím kontrolu nad Egyptem, prohlášen [[Římský senát|římským senátem]] za císaře. [25] => [26] => O deset let trvajícím Vespasianově panování se dochovalo jen nevelké množství zpráv a informací. Jeho vláda je dobře známa především daňovými reformami, jimiž se mu podařilo obnovit pořádek a finanční stabilitu říše, úspěšným tažením proti [[Židé|Židům]] a četnými ambiciózními stavebními projekty, mezi nimiž vyniklo zvláště [[Koloseum]]. [27] => [28] => == Život == [29] => [30] => === Původ === [31] => Desetiletí [[Římské občanské válka|občanských válek]] v [[1. století př. n. l.]] značně přispěla k zániku starobylé římské [[aristokracie]], v úvodu [[1. století]] postupně nahrazené vzmáhající se [[Itálie|italskou]] [[Nobilita|nobilitou]]. Mezi ni patřil rovněž rod [[Flaviovská dynastie|Flaviovců]], jehož členové shromáždili v období juliovsko-claudiovské dynastie bohatství a obdrželi patřičné společenské postavení, díky čemuž se za pouhé tři generace pozvedli z relativní nedůležitosti až k nejvyšším pozicím. Titus Flavius Petro, Vespasianův děd z otcovy strany, se účastnil občanských válek jako [[Centurion (voják)|centurion]] v [[Pompeius|Pompeiově]] vojsku. Ačkoli na bitevním poli Petro nedosáhl slávy, podařilo se mu zlepšit svůj sociální status svatbou s mimořádně bohatou Tertullou, jejíž jmění zaručilo jejich synovi Titu Flaviu Sabinovi, Vespasianovu otci, vstup do vyšších vrstev. Sabinus dále zvětšil zděděný majetek a domohl se zařazení mezi [[Equites|jezdce]], když působil ve funkci výběrčího daní v [[Římské provincie|provincii]] [[Asie (provincie)|Asii]] a později půjčoval peníze na úrok ve městě [[Aventicum]], v němž Vespasianus strávil část svého mládí. Sňatkem s Vespasií Pollou, jejíž bratr byl senátorem, se Sabinus spojil s prestižnějším rodem Vespasiů, což jejich potomkům umožnilo pokračovat ve společenském postupu. Z manželství vzešli synové Titus Flavius Sabinus a Vespasianus, jenž se narodil [[17. listopad]]u roku [[9]] ve Falacrinae v [[Sabinové|sabinském]] kraji poblíž města ''Reate'' (dnešní [[Rieti]]). Jelikož jeho otec i matka příslušeli k jezdeckému stavu, byl Vespasianus prvním císařem nepocházejícím z řad senátorské aristokracie. Teprve v průběhu svého života se Vespasianus, stejně jako jeho starší bratr Sabinus, domohl vřazení mezi senátory. [32] => [33] => === Politická kariéra, invaze do Británie === [34] => Podle [[Suetonius|Suetonia]] se Vespasianus na naléhání své matky rozhodl následovat svého bratra a zapojit se do veřejné činnosti. Za [[Tiberius|Tiberia]] sloužil v roce [[36]] jako [[vojenský tribun]] v [[Thrákie|Thrákii]]. V dalším roce byl ustaven [[quaestor]]em v provincii ''[[Kréta a Kyrenaika|Creta et Cyrenaica]]''. V roce [[39]] byl na druhý pokus zvolen [[aedil]]em a nedlouho nato získal [[Praetor|praeturu]], čehož využil k vlichocení se do přízně [[Caligula|Caliguly]]. Patrně v roce [[38]] se Vespasianus oženil s Flavií Domitillou, dcerou písaře, jež byla dříve metresou jistého jezdce. Vespasianova volba manželky byla o to více překvapivá, že Domitilla původně postrádala plnoprávné občanství a obzvláště sociální postavení a příbuzenské styky, bývající důvodem k uzavírání sňatků u politicky ambiciózních Římanů. Z tohoto svazku vzešly celkem tři děti: synové Titus a Domitianus a dcera Domitilla mladší. Vespasianova choť zemřela ještě před tím, než se její manžel chopil vlády. Po Domitillině brzké smrti žil Vespasianus v [[konkubinát]]u se svou někdejší milenkou Antonií Caenis, [[Propuštěnec|propuštěnkyní]] [[Antonie mladší]]. Caenis požívala jako důvěrnice [[Claudius|Claudiovy]] matky určitého vlivu na císařském dvoře, umožňující jí příznivým způsobem usměrňovat politický vzestup svého partnera. Když se Vespasianus stal císařem, vystupovala na veřejnosti jako jeho zákonitá manželka. [35] => [36] => Poté, co byl Caligula v roce [[41]] zavražděn a vláda přešla na Claudia, byl Vespasianus ustaven [[legát]]em legie ''[[legio II Augusta]]'', dislokované v [[Germánie|Germánii]], za což vděčil přímluvě císařova mocného propuštěnce [[Tiberius Claudius Narcissus|Narcissa]]. V roce [[43]] se Římané pod velením [[Aulus Plautius|Aula Plautia]] vylodili v [[Británie (provincie)|Británii]]. Vespasianus se podílel na této výpravě a v čele své legie se účastnil úvodních a zároveň rozhodujících bitev u řek [[Medway]] a [[Temže]]. Nato byl vyslán zpacifikovat jihozápadní část ostrova, přičemž pronikl z nynějšího [[Hampshire|Hampshiru]] do [[Cornwall]]u. Tímto tažením zabezpečil Římanům kontrolu nad jižním pobřežím a zmocnil se místních cínových a stříbrných dolů. Podmanil si nepřátelské kmeny [[Durotrigové|Durotrigů]] (''Durotriges'') a [[Dumnoniové|Dumnoniů]] (''Dumnonii''), s nimiž se utkal ve třiceti střetnutích, dobyl dvacet [[Oppidum|oppid]], obsadil ostrov ''Vectis'' ([[Wight]]) a nakonec vztyčil vojenský tábor v ''[[Isca Dumnoniorum]]'' ([[Exeter]]). Za tyto své zásluhy při potlačování [[Keltové|Britonů]] byl po návratu do [[Řím]]a odměněn triumfálními odznaky (''ornamenta triumphalia'') a dvěma kněžskými úřady. [37] => [38] => V posledních dvou měsících roku [[51]] vykonával Vespasianus [[Římský konzul|konzulát]] (''consul suffectus'') a pak se z blíže neznámých důvodů vytratil do ústraní. Do veřejného života se opět zapojil až v roce [[63]], kdy byl vybrán za [[Římský konzul#Prokonzul|prokonzula]] [[Afrika (provincie)|Afriky]]. Při správě této provincie vystupoval velice přísně a šetrně, čímž si sice zjednal pověst pečlivého úředníka, avšak byl značně nepopulární. Řízení určité provincie bylo někdejšími konzuly považováno za příležitost k nabytí velkého majetku, jímž si kompenzovali výdaje vynaložené na svoji předchozí politickou kariéru. Korupce byla naprosto běžná a považovalo se za naprosto obvyklé, že si místodržitel přišel ve své funkci na slušné jmění. Nicméně Vespasianus se zachoval moudře a svého pobytu v Africe nevyužil k obohacení, nýbrž k získávání přátel, což se v pozdějších letech mělo ukázat jako velmi prozíravý krok. Vzniklé osobní finanční problémy ho přiměly k odevzdání vlastních statků do zástavy svému bratrovi. Vespasianus si následně musel po nějakou dobu opatřovat prostředky obchodováním s mezky, takže si vysloužil přezdívku ''mulio'' („mezkař“). [39] => [40] => === Židovské povstání === [41] => [[Soubor:Sestertius - Vespasiano - Iudaea Capta-RIC 0424.jpg|náhled|upright=1.2|Vespasianův [[sestercius]] vyražený v roce 71 na oslavu vítězství v židovské válce. Na reversu je uveden nápis IVDEA CAPTA – „Judea podrobena“.]] [42] => V roce [[66]] učinil [[Nero]] Vespasiana oficiálním členem družiny, doprovázející ho na jeho cestě po [[Řecko|Řecku]]. Vespasianus se ocitl ve velkém nebezpečí, neboť upadl v nemilost potom, co usnul při vystoupení Nerona hrajícího na lyru. Záhy byl ale znovu zahrnut přízní, protože Nero potřeboval schopného a loajálního vojevůdce, jemuž by mohl svěřit velení armády na Východě a který by odvrátil hrozbu vojenské vzpoury proti Neronově stále neoblíbenější vládě. Vespasianus byl proto vyslán do [[Judea|Judeje]] s cílem potlačit tamější, nedávno vypuklé [[První židovská válka|židovské povstání]]. Na počátku roku [[67]] se vypravil s vojskem, sestávajícím ze tří legií doplněných o silné pomocné sbory, celkově čítajícím kolem 60 000 mužů, do [[Galilea|Galileje]]. Ve Vespasianově štábu sloužil i jeho starší syn Titus. [43] => [44] => Postup Římanů byl rychlý a rozhodný a již v říjnu byla celá Galilea zpacifikována, načež byly zahájeny přípravy k odříznutí [[Jeruzalém]]a. Dříve, než však mohl Vespasianus válku vítězně završit, došlo na západě ke vzpourám [[Gaius Iulius Vindex|Gaia Julia Vindika]], místodržitele provincie [[Gallia Lugdunensis|''Gallie Lugdunensis'']], a [[Galba|Servia Sulpicia Galby]], správce [[Hispania Tarraconensis|''Hispanie Tarraconensis'']], jež přispěly ke zhroucení Neronovy moci. Vzhledem ke vzrůstající opozici v senátu a armádě spáchal Nero v červnu [[68]] sebevraždu a vzápětí se říše ponořila do osmnáct měsíců trvajícího chaosu občanských válek. Konflikt se [[Židé|Židy]] se protáhl na několik dalších let a až v době, kdy Vespasianus pevně třímal vládu nad Římem, dokázal Titus povstání definitivně rozdrtit. Průběh bojů popsal ve svém díle ''Bellum Iudaicum'' židovský dějepisec [[Flavius Iosephus|Flavius Josephus]]. [45] => [46] => === Rok čtyř císařů === [47] => {{Viz též|Rok čtyř císařů}} [48] => [49] => Zvěsti o Neronově smrti se k Vespasianovi donesly během chystaného obléhání Jeruzaléma. V témže čase prohlásil senát Galbu římským císařem. Vespasianus se za této neklidné situace rozhodl přerušit tažení a vyčkat možného vývoje. Titus byl vyslán do Říma pozdravit nového císaře, ovšem předtím, než stanul na italské půdě, seznal, že Galba byl zavražděn a nahrazen [[Otho|Markem Salviem Othonem]], místodržitelem provincie [[Lusitánie]]. Takřka ve stejném momentě se vzbouřily armády na hranicích Germánie, jejichž velitel [[Vitellius|Aulus Vitellius]] se v jejich čele vypravil na Řím s úmyslem Othona svrhnout. Titus proto upustil od cesty do Říma a připojil se ke svému otci v Judeji. Otho i Vitellius si uvědomovali potenciální hrozbu představovanou Vespasianem, jemuž byly podřízeny početné vojenské síly. Jelikož se nacházel v Judeji, měl snadný přístup k životně důležitému [[Aegyptus|Egyptu]], hlavnímu zdroji zásobování Říma obilím. Jeho bratr Titus Flavius Sabinus navíc velel jako [[Prefekt#Římská říše|městský prefekt]] (''præfectus urbi)'' [[Posádka|vojenské posádce]] hlavního města. [50] => [51] => [[Soubor:Roman Empire 69AD.PNG|náhled|upright=1.2|vlevo|Mapa římské říše v „roce čtyř císařů“. Modře vyznačené provincie podpořily Vespasiana.]] [52] => Třebaže Vespasianus lpěl na disciplíně a ukázněnosti, těšil se značné oddanosti svých vojáků, mezi nimiž neustále stoupala nervozita z probíhajících událostí. Dokud však byli Galba a Otho u moci, odmítal se Vespasianus jakkoli chápat iniciativy. Teprve po Vitelliově převzetí vlády na jaře [[69]] se Vespasianus setkal na hranicích Judeje a Sýrie s [[Gaius Licinius Mucianus|Gaiem Liciniem Mucianem]], syrským místodržitelem, aby se s ním poradil o případném postupu. Mucianus byl společně se svými legiemi ochoten podporovat Vespasiana, pokud by se ten rozhodl ucházet o trůn. Podle Suetonia se východními provinciemi šířilo proroctví, podle něhož budoucí vládce světa vzejde z Judeje. Vespasianus posléze uvěřil, že tato předpověď se vztahuje k němu, a údajně seznal řadu znamení, věšteb a předzvěstí, které v něm tuto víru utvrdily. Zatímco prodléval v [[Caesarea Maritima|Caesareji]], prohlásilo ho vojsko v egyptské [[Alexandrie|Alexandrii]], vedené prefektem Tiberiem Juliem Alexandrem, [[1. červenec|1. července]] 69 císařem. O několik dní později učinily totéž Vespasianovy legie v Judeji. Do konce srpna se na jeho stranu postavily také vojenské sbory rozložené v podunajských provinciích. [53] => [54] => Vitellius, tehdejší pán Říma, disponoval vojskem tvořeným zkušenými [[Galie|galskými]] a germánskými legiemi. Vespasianus tudíž odeslal Muciana s 20 000 muži do Itálie, přičemž sám se vypravil do Egypta, a získal tak kontrolu nad zásobováním Říma. Nicméně [[dunaj]]ské legie, neochotné vyčkávat Mucianova příchodu, zřejmě z iniciativy Marka Antonia Prima vpadly ze severovýchodu do Itálie. Vitelliovo vojsko, trpící nedostatkem kázně a nezvyklé místnímu podnebí, bylo pak těmito silami koncem října 69 poraženo ve [[Bitva u Bedriaka#Druhá bitva|druhé bitvě u Bedriaka]]. Vespasianovi vojáci následně vydrancovali [[Cremona|Cremonu]] a v polovině prosince dosáhli města Carsulae, asi sto kilometrů severně od Říma, kde se vzdaly zbytky Vitelliovců, pozbývající veškerou naději na přísun posil. [[20. prosinec|20. prosince]] vstoupily vítězné Primovy legie do Říma, v němž proběhl lítý boj mezi stoupenci Vespasiana a Vitellia. Vespasianův bratr Sabinus byl při tomto běsnění zabit na [[Kapitol]]u rozvášněným davem. Samotný Vitellius vyhledal po kapitulaci svého vojska úkryt, byl ovšem vypátrán a nakonec usmrcen. Dva dny nato přiznal senát Vespasianovi, pobývajícímu tehdy v Egyptě, všechny pocty a pravomoci obvykle udělované císařům. [55] => [56] => === Císařem === [57] => [58] => ==== Počátek vlády ==== [59] => [[Soubor:Vespasian_01.jpg|náhled|upright=0.9|Vespasianus]] [60] => Po obdržení zpráv o porážce a smrti svého rivala Vespasianus neprodleně odeslal dosud zadržované dodávky obilí do Itálie. Zatímco se nový vládce říše zdržoval v Alexandrii, přicestoval do Říma Mucianus, jenž obvinil Prima ze svévolného jednání a z páchání ukrutností. Primus se poté vypravil za Vespasianem na Východ, aby se očistil. Císař si sice vysoce vážil jeho rozhodnosti, za níž ho dekoroval, přesto Prima propustil z vojenské služby. Kontrolu nad Římem vykonával za něho Mucianus, snažící se daňovou reformou napravit Neronovou nestřídmostí rozkolísané státní finance. Vládu s ním sdílel Vespasianův mladší syn Domitianus, který se před příchodem dunajských legií skrýval ve městě a jen stěží ušel smrti, když byl zabit jeho strýc. Mucianus a Domitianus společně jmenovali na základě svého uvážení konzuly, úředníky a správce provincií. Nechali také popravit Vitelliova syna a jeho kdysi mocného propuštěnce Asiatica. I po Vespasianově návratu do Říma si Mucianus zachoval jako císařův spojenec velkou vážnost a vliv na chod státu. Vespasianus v téže době konsolidoval poměry v Egyptě, odkud současně dohlížel na průběh konfliktu se Židy. Kvůli nově zavedené daňové politice vypukly na počátku roku [[70]] v Alexandrii nepokoje, znemožňující zásobování Říma, s nimiž se však Vespasianus rychle vypořádal. [61] => [62] => Vedle povstání v Egyptě byla neklidem a občanskou válkou zasažena i leckterá jiná území impéria. V Judeji pokračoval Titus ve zdolávání místního odboje a v září 70 byl Jeruzalém po dlouhém a namáhavém [[Obléhání Jeruzaléma (70)|obléhání]] dobyt, přičemž byl zničen [[Druhý chrám|jeruzalémský Chrám]]. Pád Jeruzaléma byl oslaven vyražením mincí s nápisem ''Iudaea Capta''. Židovská válka tím byla fakticky završena, přestože Římanům nadále kladla odpor některá drobná ohniska, včetně horské pevnosti [[Masada]], bránící se až do roku [[73]]. Mezi četnými lokálními rebeliemi, jež se přidružily k občanské válce, se jevilo zvláště nebezpečným [[Batávské povstání|povstání Batavů]] v [[Dolní Germánie|Dolní Germánii]], ohrožující [[rýn]]skou hranici. Místní [[Batavové|batavské]] pomocné sbory, vedené [[Gaius Julius Civilis|Gaiem Juliem Civilem]], se v létě 69 vzbouřily a obdržely podporu části kmene [[Treveři|Treverů]]. Povstalci byli potřeni ve druhé polovině roku 70, poté, co velení v boji s nimi převzal zkušený [[Quintus Petillius Cerialis]]. Tentýž vojevůdce se podílel taktéž na urovnání situace v Británii, když tam proti Římanům pozvedly zbraně kmeny [[Brigantové|Brigantů]], [[Silurové|Silurů]] a [[Ordovikové|Ordoviků]]. Po odstranění těchto hrozeb stabilitě říše se zbývající léta Vespasianovy vlády nesla převážně v mírovém duchu. V říjnu 70 Vespasianus konečně dorazil do Říma, načež zde v červnu dalšího roku oslavil společně s Titem pompézní [[triumf]] za vítězství na Východě. [63] => [64] => ==== Armáda ==== [65] => [[Soubor:Romano Triumph of Titus and Vespasian.jpg|náhled|upright=1.1|''Titův a Vespasianův triumf'', obraz od [[Giulio Romano|Giulia Romana]]]] [66] => Po skončení občanské války se Vespasianus potýkal s obdobným problémem, jemuž musel čelit už [[Augustus]], protože disponoval vyšším počtem legií, než kolik jich bylo třeba k ochraně státu. Tudíž se stejně jako Augustus rozhodl přebytečné síly a ty, které nemohl považovat za spolehlivé, pozvolna rozpustit. To mu ale nebránilo v sestavení tří nových legií, takže mu v závěru jeho panování podléhalo celkem 29 legií. Při tom prokázal značnou obratnost a cit, neboť se vůči vojákům zachoval velkoryse, na druhou stranu nepřipustil, aby nadměrné náklady na armádu zbytečně zatěžovaly hospodářské zdroje říše. Veteráni byli usazeni v koloniích, především na [[Balkán]]ě a v Africe, čímž byl usnadněn proces [[romanizace (kultura)|romanizace]] těchto zemí. [67] => [68] => Vespasianus obnovil disciplínu potrestáním nebo propuštěním mužů bojujících v předchozím konfliktu za Vitellia. Kromě snížení stavu vojska došlo dále k reorganizaci rozložení armády. Rýnské legie byly zbaveny svého dosavadního výsadního postavení zrušením velkých vojenských táborů. Vojáci byli následně rozmístěni do menších pevností při hranicích, kvůli čemuž byly obnoveny tábory v Mogontiacu ([[Mohuč]]), [[Bonn]]u a [[Neuss]]u. Tímto opatřením si císař zajistil loajalitu legií, jelikož zmenšil riziko přílišné koncentrace moci v rukou jejich velitelů. Vespasianus usiloval také o to, aby složení vojenských jednotek bylo co nejméně homogenní a z tohoto důvodu do nich začleňoval příslušníky různých národů a kmenů. Pomocné sbory byly navíc odesílány z míst svého původu do cizích zemí. Na rozdíl od Vitellia pokládal Vespasianus za okamžik počátku své vlády (''dies imperii'') den, kdy byl pozdraven jako císař vojskem, a snižoval tak důležitost svého uznání senátem. [69] => [70] => V zájmu zkrácení severní hranice bylo podrobeno území mezi [[Rýn]]em a [[Dunaj]]em, nazývané „desátková pole“ (''[[Agri Decumates]]''). Hranice říše byly zaokrouhleny rovněž v Orientu. Po porážce židovského povstání bylo v roce [[72]] anektováno království [[Kommagene]], rozkládající se na horním toku [[Eufrat]]u. Poté bylo přeskupeno římské vojsko v [[Malá Asie|Malé Asii]]: dvě legie byly umístěny posádkou ve městech [[Samosata]] a Melitene ([[Malatya]]). Vespasianus byl z vlastní zkušenosti dobře obeznámen s poměry na Východě, a proto pravděpodobně předpokládal vznik konfliktu s [[Parthská říše|parthskou říší]], východním sousedem Římanů, pročež učinil odpovídající přípravy pro případné střetnutí. Zabezpečení východního okraje říše se v budoucnu ukázalo Římanům ku prospěchu, za což náležely zásluhy zvláště Flaviovcům, kteří nechali zdokonalit tamní infrastrukturu budováním a zkvalitňováním silnic. [71] => [72] => Aktivně si Vespasianus počínal také v [[Británie (provincie)|Británii]]. V roce [[78]] byl do této provincie vyslán [[Julius Agricola|Gnaeus Julius Agricola]], jenž měl za úkol upevnit a rozšířit římskou moc na ostrově. Během svých tažení pronikl tento římský velitel až na území dnešního [[Skotsko|Skotska]]. Historik [[Tacitus]] podává podrobný popis Agricolových výbojů a římské politiky vůči Britanům ve svém díle ''Život Iulia Agricoly''. [73] => [74] => ==== Finance ==== [75] => [[Soubor:Vespasian aureus Fortuna.png|náhled|upright=1.2|[[Aureus]] znázorňující Vespasiana. Na zadní straně je vyobrazena bohyně [[Fortuna]].]] [76] => Mucianus neztratil po Vespasianově návratu v roce 70 svoji privilegovanou pozici, jíž využíval především k prosazení co nejvyššího možného výběru daní. Císař tedy obnovil dřívější daně a zavedl nové, čímž zvýšil příjmy z provincií. Protože stát tížily z doby Neronova panování vysoké dluhy, ocitl se na počátku Vespasianova období takřka na pokraji bankrotu. Vespasianus tudíž bedlivě sledoval záležitosti státní pokladny, přičemž proslul svojí vynalézavostí ve snaze o zvyšování jejích výnosů. Za účelem ozdravení veřejných financí zbavil řecká města osvobození od daní, poskytnutá jim Neronem. Dal zřídit tři speciální pokladny nazvané ''fiscus Iudaicus'', ''fiscus Alexandrinus'' a ''fiscus Asiaticus''. K uhrazení dluhů použil i kořist nabytou v židovské válce, přesto byl nucen nalézt nové zdroje příjmů v Itálii. Nejprve se snažil vymoci všechny daňové nedoplatky, posléze byl však nucen přistoupit ke zvýšení daňové zátěže. Ze stejného důvodu přikročil k prodeji veřejných úřadů těm zájemcům, kteří za ně nabídli nejvyšší cenu. [77] => [78] => Na některé doposud nezdaňované komodity a služby byla uvalena daň, takže císař byl obviňován z lakomství. Vespasianus neváhal zdanit dokonce i využívání veřejných záchodků. Když s tím Titus projevil nesouhlas, podal mu Vespasianus jednu minci, jež představovala součást výtěžku této daně. Titus musel přisvědčit, že nevydává žádný nelibý zápach, ačkoli Vespasianus namítl: ''„a přece je z moči“''. Na základě této příhody vzniklo přísloví ''„Pecunia non olet“'' („peníze nesmrdí“). V moderní [[Italština|italštině]] se zřejmě v odkazu na císařovu daňovou reformu termínem ''vespasiano'' označuje veřejný záchodek. Navzdory tomu se Vespasianovo úsilí setkalo s přesvědčivým úspěchem, neboť po sobě zanechal státní pokladnu zcela očištěnou od dluhů. O jeho finanční politice se pochvalně vyslovovali i Suetonius a Tacitus. [79] => [80] => ==== Politické reformy ==== [81] => Vespasianus vystupoval na veřejnosti jako pokračovatel Augustovy politiky vlády císaře v souladu se senátem, ve skutečnosti ale navazoval na [[Centralizace|centralistické]] tendence Claudia a prohluboval [[Autokracie|autokratický]] charakter řízení státu. Jelikož se svojí urozeností a původem nevyrovnal mnohým ze senátorů, zastával téměř každoročně konzulát. Podobně jako Claudius se nechal ustavit do úřadu [[Římský cenzor|cenzora]], jehož prostřednictvím ovlivňoval složení senátu. Zároveň si chtěl jeho členy naklonit pravidelnou účastí na jeho zasedáních, aniž by ovšem této instituci přiznal vyšší podíl na rozhodování. Své protivníky nechával vzdalovat ze senátu, do jehož řad byl povyšován větší počet příslušníků italské [[Nobilita|nobility]] a zástupců provinciálů. Vědom si pochybné legitimity své vlády provozoval Vespasianus obratnou propagandu, v rámci níž stavěl do kontrastu neuspokojivý stav impéria za Nerona s novým počátkem spadajícím do období po Vespasianově uchopení moci. Velké množství mincí, vyražených za Vespasiana, obsahuje tematiku vojenského vítězství a oslavy míru. Vespasianus byl rovněž líčen jako ochránce svobody římského lidu. [82] => [83] => Proces prohlubující se romanizace říše, jak už bylo naznačeno výše, zaznamenal za Vespasiana znatelné pokroky. Obyvatelé [[Hispánie]] byli obdařeni latinským právem (''ius Latii''), jakýmsi předstupněm [[Římské občanství|římského občanství]]. Ve správě říše přenechával Vespasianus postupem let stále více povinností na bedrech Tita, jehož systematicky připravoval k nástupnictví. Vyvolal tím jistou nelibost mezi senátory nepřivyklými dědičnému principu předávání císařské hodnosti. Titus byl jmenován [[Pretoriánský prefekt|pretoriánským prefektem]] a spolu se svým otcem působil jako cenzor. Vespasianus si tak využitím rodinných vazeb zajistil svoji mocenskou pozici a nemusel se obávat, že bude svržen nějakým ambiciózním pretoriánským prefektem. Titus setrval loajálně při svém otci a po jeho smrti se sám stal císařem. Pouze Domitianus, Titův mladší bratr, se zdál být poněkud upozaděn, třebaže i on byl svému otci bezvýhradně oddán. [84] => [85] => Vespasianus postupoval velice svědomitě a pilně ve vládních záležitostech, díky čemuž dosáhl určité popularity u lidu. Na kritiku nereagoval s obvyklou [[Paranoia|paranoiou]] patrnou u jeho předchůdců, nýbrž ji v zásadě toleroval. Opozice byla reprezentována hlavně filozoficko-intelektuálními kruhy, v jejichž řadách existoval poměrně silný odpor především proti císařovým zřetelným centralizujícím snahám. Na tyto filozofy pohlížel Vespasianus s nedůvěrou, pramenící z jejich ustavičného glorifikování ideálu zaniklé republiky. Vespasiana jejich počínání natolik popuzovalo, že znovu zavedl kdysi zrušené trestní předpisy sankcionující činnost filozofů, z nichž mnozí byli pak vypovězeni z Říma. Občasné politické obtíže mu působil Helvidius Priscus, obhájce nezávislosti senátu, který svého času otevřeně napadal Vitellia, a původně byl dokonce Vespasianovým příznivcem. Nicméně postupem doby změnil své smýšlení a svým vystupováním v senátu císaře opětovně velmi důmyslným způsobem potupoval. Vespasianus se jeho výpady pokoušel ignorovat, později ale poslal Prisca do vyhnanství a nakonec ho nechal popravit. Závažnějšími se však jevily konspirace, s nimiž se podle Suetonia musel Vespasianus neustále vypořádávat, přestože bližší údaje jsou známy pouze o jediné. Nejspíše v roce [[79]] bylo odhaleno spiknutí senátorů Epria Marcella a Caeciny Aliena, kteří příslušeli k okruhu Vespasianových nejbližších přátel a poradců. [86] => [87] => ==== Stavební činnost ==== [88] => [[Soubor:Colosseum in Rome, Italy - April 2007.jpg|náhled|upright=1.2|Flaviovský amfiteátr, jehož stavba byla zahájena za Vespasiana a dokončena za Tita]] [89] => Velkou část úsporným programem utržených finančních prostředků Vespasianus vynaložil na rekonstrukci [[Řím]]a, poničeného [[Velký požár Říma|velkým požárem]] a nedávnými konflikty. Enormními stavebními investicemi zároveň povzbudil otřesené hospodářství státu. Projevil se tak jako vládce starostlivě se věnující soustavné obnově hlavního města i celé rozlehlé říše. V samotném Římě podnítil rozsáhlou přestavbu, zahrnující vyplnění uprázdněných prostor, rekonstrukci [[Kapitol]]u, vypáleného v závěru občanské války, a zahájení prací na četných nových budovách. Vespasianus dal nejprve dokončit chrám božského Claudia na pahorku [[Caelius|Caeliu]], jehož základy byly položeny za Nerona. Vespasianus se chtěl tímto projektem pro sebe domoci legitimity jako Claudiův nástupce, současně se jím distancoval od Nerona. Jako doklad počátku nové éry byl zřízen chrám Míru, jenž [[Plinius starší]] řadil pro jeho velkolepost k divům světa. V roce [[75]] bylo završeno budování obrovské [[Apollón]]ovy sochy, mající původně zpodobňovat Nerona. Dále byla započato budování mohutného Flaviovského amfiteátru, známého spíše jako [[Koloseum]]. Tato na svoji dobu nebývale rozměrná a dodnes obdivovaná stavba byla symbolicky umístěna do soukromých zahrad Neronova [[Domus Aurea|Zlatého domu]]. Čilá stavební činnost se rozvíjela také v provinciích, v nichž byly postaveny nové silnice a mosty. [90] => [91] => === Smrt === [92] => Vespasianus se dočkal klidného konce svého života, čímž se odlišoval od svých bezprostředních předchůdců. V roce 79 během cesty po [[Kampánie|Kampánii]] vážně onemocněl, načež se dal dopravit do lázní ve městě Aquae Cutiliae, nacházejícím se nedaleko jeho rodiště. Když na sobě zpozoroval první příznaky choroby, měl prý zvolat ''„Vae, puto deus fio“'' („běda, zdá se mi, že se stávám bohem“). Tím si tropil posměch z představ Římanů o posmrtném zbožštění zemřelých císařů. Navzdory nemoci se Vespasianus do poslední chvíle věnoval státním záležitostem a přijímal poselstva. [[23. červen|23. června]] 79 po jednom těžkém záchvatu průjmu skonal. Ještě předtím se pokusil napřímit, neboť jak tvrdil: ''„císař by měl zemřít vstoje“''. Poté, co ho senát bez otálení prohlásil bohem, byly jeho ostatky uloženy do [[Augustovo mauzoleum|Augustova mauzolea]], v němž byli pohřbeni císařové julsko-klaudijské dynastie. Vespasianův syn Titus byl okamžitě uznán novým císařem, aniž by musel překonávat jakékoli překážky. [93] => [94] => == Osobnost a hodnocení == [95] => Vespasianus byl mužem strohé vojenské disciplíny a prostých způsobů, známý svým důvtipem a přátelským chováním, třebaže jeho žertování někdy přecházelo až v cynismus. Vedle toho však požíval respekt jako zdatný a zkušený vojevůdce. Se svými politickými oponenty zacházel s mírností. Podle Suetonia snášel všechny projevy svých přátel, výtky protivníků a nestoudnost filozofů s největší trpělivostí. Mucianus, člověk všeobecně známý svou arogancí a nepoctivostí, se vzhledem ke svým zásluhám odvažoval s Vespasianem jednat méně uctivě, než jak by bylo vhodné, přesto ho císař nikdy nekritizoval veřejně, nýbrž pouze v soukromí. Velkoryse obdarovával ty senátory, jejichž majetek neodpovídal jejich postavení. Obdobně se zachoval k městům poškozeným přírodními pohromami. Štědrost projevoval i vůči učitelům [[Řečtina|řecké]] a [[Latina|latinské]] rétoriky, z nichž mnohým udělil vysoké finanční příspěvky. Vespasianus dále poskytl značné prostředky na podporu soudobých spisovatelů. Antičtí historikové, žijící přibližně v tomto období, jako byl Plinius starší, Flavius Josephus, Tacitus či Suetonius vyjadřovali o Vespasianovi podezřele příznivá mínění, zatímco pro dřívější císaře nacházeli veskrze slova odsouzení. [96] => [97] => Vespasianus se každopádně osvědčil jako jeden z nejschopnějších římských císařů, jenž v sobě spojoval smysl pro povinnost s tolerancí. Ačkoli nepocházel z tradičních [[patricij]]ských rodů a Říma se zmocnil vojenskou silou, dokázal přesvědčit senátory, aby byli nápomocni při realizaci jeho politiky, takže vládl víceméně ve shodě s nimi. Jelikož se na počátku své kariéry osobně obeznámil s leckterými částmi římské říše, disponoval přehledem o poměrech v jednotlivých provinciích. Díky těmto zkušenostem, později zúročeným ve svých politických rozhodnutích, mohl svým nástupcům zanechat stabilní říši s uspořádanými státními financemi a fungujícím hospodářstvím. [98] => [99] => == Odkazy == [100] => [101] => === Reference === [102] => {{Překlad [103] => | jazyk = de [104] => | článek = Vespasian [105] => | revize = 62223265 [106] => | jazyk2 = en [107] => | článek2 = Vespasian [108] => | revize2 = 306633917 [109] => }} [110] => [111] => === Literatura === [112] => * BURIAN, Jan. ''Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace''. Praha : Svoboda, 1997. {{ISBN|80-205-0536-9}} [113] => * GRANT, Michael. ''Římští císařové''. Praha : BB art, 2002. {{ISBN|80-7257-731-X}} [114] => * FLAVIUS JOSEPHUS. ''Válka židovská I, II (Válečná předehra, Zkáza Jeruzaléma)''. Praha : Svoboda, 1990-1992. {{ISBN|80-200-1172-2}}, {{ISBN|80-205-0210-6}} [115] => * MAŠKIN, Nikolaj A. ''Dějiny starověkého Říma''. Praha : SNPL, 1957 [116] => * SUETONIUS, Gaius Tranquillus. ''[[Životopisy dvanácti císařů]]: spolu se zlomky jeho spisu O význačných literátech''. Praha : Svoboda, 1998. {{ISBN|80-902300-5-9}} [117] => * TACITUS, Publius Cornelius. ''Z dějin císařského Říma''. Praha : Svoboda, 1976 [118] => * ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. ''Dějiny psané Římem''. Bratislava : Perfekt, 2005. {{ISBN|80-8046-297-6}} [119] => [120] => === Související články === [121] => * [[Flaviovská dynastie]] [122] => * [[První židovská válka]] [123] => * [[Rok čtyř císařů]] [124] => * [[Koloseum]] [125] => [126] => === Externí odkazy === [127] => * {{Commonscat}} [128] => * {{Wikicitáty|osoba=Vespasianus}} [129] => * {{Commons|Vespasian}} [130] => * {{Otto|heslo=Vespasianus}} [131] => * [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1475 Vespasianus (stránky Antika)] [132] => * [http://www.roman-emperors.org/vespasia.htm Vespasian (''De Imperatoribus Romanis'')] {{en}} [133] => * [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Cassius_Dio/65*.html Cassius Dio. ''Roman History''. Epitome of Book LXV] {{en}} [134] => * [http://www.unrv.com/early-empire/vespasian.php Vespasian (UNRV History)] {{en}} [135] => * [http://virtualreligion.net/iho/vespasian.html Vespasian] {{en}} [136] => [137] => {{Římský císař| titul =Římský císař| předchůdce =[[Vitellius]]| nástupce =[[Titus]]|kdy=[[69]]–[[79]]}} [138] => {{Autoritní data}} [139] => {{Portály|Lidé|Starověký Řím}} [140] => [141] => [[Kategorie:Flaviovská dynastie]] [142] => [[Kategorie:Rok čtyř císařů]] [143] => [[Kategorie:Starověcí římští vojevůdci]] [144] => [[Kategorie:Narození v roce 9]] [145] => [[Kategorie:Úmrtí v 1. století]] [146] => [[Kategorie:Muži]] [147] => [[Kategorie:Narození 17. listopadu]] [148] => [[Kategorie:Úmrtí 23. června]] [149] => [[Kategorie:Úmrtí v roce 79]] [] => )
good wiki

Vespasianus

Titus Flavius Vespasianus (17. listopadu 9, Falacrinae - 23.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'79','23. červen','Titus','Vitellius','Flaviovská dynastie','69','Británie (provincie)','17. listopad','Koloseum','První židovská válka','9','Řím'

69

Stránka 69 na české Wikipedii se zaměřuje na číslo 69 ze širokého spektra různých aspektů.

79

Stránka 79 na české Wikipedii je součástí celkového obsahu této internetové encyklopedie.

9

Koloseum

Řím

Titus

Vitellius