Cesko.wiki Česká humanistická historiografie
Author
Albert FloresVáclav Hájek z Libočan
Česká humanistická historiografie se vyvíjela v 16. +more století. Humanistická historiografie se vyvinula na území Itálie a vyznačovala se větší kritičností a promyšlenější metodologií než dějepisectví středověké. Záhy po vstupu humanistického dějepisectví na českou půdu vzniklo několik kronik, z nichž největšího vlivu dosáhla Hájkova Kronika česká, jež ovšem obsahovala kromě faktů také mnohé Hájkovy výmysly. Další významná díla vznikala v prostředí Jednoty bratrské, jejíž dějiny tato díla právě popisovala. Na tomto poli vynikl zejména Jan Blahoslav. Kromě toho vznikalo také množství děl v prostředí šlechty (Václav Březan, Bartoloměj Paprocký z Hlahol), měst (městské kroniky) a na pražské univerzitě.
Humanistická historiografie
Kontext a počátky české humanistické historiografie
Humanistické historiografie se začala rozvíjet na území Itálie v 2. polovině +more_století'>14. století. Odtud se pak šířila do zbytku Evropy. Pro metodologii byla významná zejména díla italského právníka Lorenza Valla (1406-1457) a francouzského právníka a filosofa Jeana Bodina (1529-1596). Do střední Evropy dorazila humanistická historiografie s určitým zpožděním, kde narážela na problémy způsobované reformací a kde se jí elity chopily, aby ji využívaly či zneužívaly v náboženských konfliktech. Tento postup se ovšem dostával do rozporu s původním humanistickým požadavkem nestrannosti. Historiografie se krom náboženských hledisek začala diferencovat také podle jazyka; dějepisná díla se již nepsala pouze v latině, nýbrž také stále častěji v národních jazycích.
Humanistická historiografie začala se svým kritičtějším přístupem k historické skutečnosti do českých zemí pronikat v době jagellonské - do utrakvistického prostředí, v němž stavy soupeřily mezi sebou a společně s panovníkem a do něhož začalo z německých zemí pronikat luteránství. Právě spory mezi utrakvisty a luterány popisuje ve svém díle Kronika o bouři pražské roku 1524 luterán Bartoš písař (1470-1535).
České humanistické kroniky
Skutečný rozmach české humanistické historiografie přišel až s rozšířením knihtisku. Během krátké doby tak mohly vzniknout hned tři významné kroniky, z nichž každá byla sepsána z jiné pozice a s odlišnými cíli. +more Bohuslav Bílejovský (asi 1480-1555) se snažil ve své České kronice (1537) podat důkaz o souvislosti husitství s cyrilometodějstvím a pravoslavím. Husitství pak podle něj představuje nejstarší, a tedy nejoprávněnější církev v Čechách. Faktograficky se jedná o bezvýznamné dílo, ovlivnilo však Komenského a v 19. století pak slavjanofily.
Martin Kuthen ze Šprinsberku († 1564) ve své Kronice o založení země české a prvních obyvatelích jejích (1539) sice také píše z pozice utrakvisty, ve snaze neznepřátelit si své katolické přátele však tehdy ožehavá témata stručně přebíhá. Jedná se ovšem o první kroniku, v níž se objevuje tvrzení, že Slované nebyli prvními obyvateli českých zemí. +more Ještě zásadnější byly před vydáním díla obavy a očekávání, co kronika bude obsahovat. Nakonec přinesla zklamání, avšak ony dřívější obavy podnítily vznik nejvýznamnější kroniky tohoto období.
Jednalo se o Kroniku českou (1541) Václava Hájka z Libočan († 1553), kanovníka u svatovítské katedrály. +more Kniha se z velké části zakládá na jiných kronikách, zápisech, pověstech, ústních zprávách i výpisech z desk zemských, to vše však Hájek často doplnil vlastní fabulací. Záhy po vydání Hájkovo dílo získalo značný ohlas, bylo přeloženo do němčiny, stalo se základem Dubraviova latinského zpracování českých dějin a Veleslavinova Historického kalendáře, velkou roli hrála po bělohorské porážce, kdy rezonovala s vlasteneckým cítěním českých čtenářů. Motivy Hájkovy kroniky pak ještě dlouhou dobu hojně pronikaly do děl pozdějších autorů.
Poslední významnou kroniku Historia regni Bohemiae (1552) sepsal olomoucký biskup Jan Skála z Doubravky (zvaný Dubravius, 1486-1553), jenž vyšel z Hájkovy kroniky (místy se dokonce jedná o její překlad) a dovedl ji do současnosti.
Tematická a menší díla
Kromě rozsáhlých kronik vycházela také díla užšího zaměření. O stavovském odboji roku 1547 pojednával Sixtus z Ottersdorfu (1500-1583). +more Zvláštní oblastí představovaly dějiny Jednoty bratrské. Bohatý materiál sesbíral Jan Černý-Nigranus (1510-1565), který byl posléze uspořádán do souboru Acta Unitatis Fratrum. Jan Blahoslav (1523-1571) v apologetickém díle O původu Jednoty a řádu v ní nashromážděný materiál obohatil o ústní informace žijících pamětníků. Vývoj Jednoty konečně popisuje také anonymní Historia Fratrum bohemicorum.
Vedle toho vznikaly tzv. historické kalendáře, tedy kalendáře, kde byly u každého dne zapsány významné historické události. +more Zde se velmi přičinil nakladatel Daniel Adam z Veleslavína, jenž vydal rovněž v jednom svazku (Kroniky dvě o založení země české, 1585) kroniku Eneáše Silvia Piccolominiho a Martina Kuthena a tento svazek doplnil předmluvou, který se stala jakýmsi prvním přehledem dosavadní české historiografie.
Se vzestupem stavů souvisel také rozvoj stavovských kronik. Oslavné genealogie a historii šlechtických rodů zpracovali Václav Březan, Bartoloměj Paprocký z Hlahol (původem z Polska) či Mikuláš Dačický z Heslova. +more Z městského prostředí vzešlo množství kronik psaných latinsky, německy i česky. Vedle toho se opět objevily osobní paměti, významné jsou zejména vzpomínky na bělohorské dění Karla staršího ze Žerotína. Historiografie rozvíjela rovněž na pražské univerzitě: Marek Bydžovský z Florentina nasbíral materiál k českým dějinám a doplnil jej vlastními paměťmi, Jan Kocín z Kocinétu se pokusil vypracovat teorii dějin a snažil se přisuzovat pramenům různou váhu dle jejich hodnověrnosti.
Odkazy
Reference
Literatura
Sekundární literatura
BENEŠ, Zdeněk. Humanistické konstanty českého dějepisectví 16. a 17. století. Historický obzor, 1997, 8 (7/8), s. 174-176.
