Arsenije III. Crnojević

Technology

12 hours ago

Author

Arsenije III. Crnojević (slavenosrbsky Арсенїй Чарноевичь, lat. Arsenius Csernovich, 1633 Bajice, poblíž Cetinje - 27. října 1706 Vídeň) byl pećským arcibiskupem a srbským patriarchou mezi lety 1674 a 1690 (pod tureckou nadvládou), dále pak církevním představitelem pravoslavných Srbů v Habsburské monarchii mezi lety 1690 a 1706. Na základě privilegií, která obdržel od Leopolda I. (1690, 1691 a 1695), založil první organizaci Srbské církve v Rakouském císařství. Podle mnohých historiků patří Arsenije Crnojević mezi tři nejvýznamnější postavy historie srbské církve, tedy spolu se svatým Sávou (zakladatelem autokefální Srbské církve (1219)) a Makariem Sokolovićem, prvním srbským patriarchou po obnovení patriarchátu v Peći roku 1557.

Život

Roku 1665 se Arsenije stal igumenem Pećského chrámu. O čtyři roky později se stal chvostanským episkopem se sídlem v Peći. +more Tehdejší patriarcha Maxim byl těžce nemocen, Arsenije se v té době stal jeho pomocníkem a roku 1672 byl sám zvolen patriarchou. Vydal se na dlouhou cestu po církevních návštěvách, například v Bosně (1674), Braničevu a Sremu (1674). Navštívil i Jeruzalém a patriarchu Dositeje Notara. Na této cestě si vedl deník, který představuje zajímavý dokument o tehdejší době. Do Peće se vrátil roku 1683, kdy začala rakousko-osmanská válka.

Rakousko-osmanská válka a Velké stěhování Srbů

Když se Leopold I. roku 1687 obrátil na cařihradského patriarchu +more'>Kalinika VII. s prosbou, aby podpořil křesťanskou věc, ocitl se Arsenij v nezáviděníhodné situaci. Na jednu stranu bylo nutné souhlasit se západními mocnostmi, Rakouskem a Benátkami. Nicméně zároveň právě ony představovaly hrozbu pro ortodoxní církev. Ostatně, pećský patriarchát už obdobné zažil ve Vojenské hranici. Právě tam bylo pravoslaví podrobeno dvojí hrozbě, jednak římského katolictví a za druhé vídeňského dvora. Ze dvou stran tak patriarchovi hrozilo, že přijde o hlavu, a navíc ani Vysoká Porta neměla v patriarchu důvěru. Z těchto důvodů byl donucen přesídlit z Peće do Nikšiće, odkud také dokončil své církevní návštěvy.

V té době generál rakouských vojsk Enea Silvio Piccolomini pronikl až do Prištiny. Apeloval na Srby, aby se chopili zbraně a podpořili tažení. +more Pokoušel se o navázání kontaktů s Benátskou republikou, ale dostal zprávu do Cetinje od mnišského řádu z Peće, aby se právě do Peće vrátil, protože jinak by mohl císař přistoupit ke zvolení jiného patriarchy, aby uspokojil národ, který přijal jeho ochranu. Při svém návratu se v Prizrenu setkal s generálem Piccolominim. Jelikož volba jiného patriarchy neproběhla, Arsenije opustil smířlivou politiku svých předchůdců a zvolil nový směr, tedy válku proti Turkům.

Mezitím, po dobytí Kosova a severní Metochije, propukl v rakouské armádě mor, kterému podlehl i generál Piccolomini. Smrtí Piccolominiho se válečná štěstěna obrátila na stranu Turků. +more Jeho následníka, vévodu Jiřího Kristiána, srbští vojáci nepřijali z důvodu jeho povýšenosti a opovrhování. Srbové v něm spatřovali spíše uzurpátora než osvoboditele. Když Arsenij viděl, že se císařská vojska stahují, vydal se s velkým počtem následovníků roku 1690 k Bělehradu.

Vystěhovávání probíhalo především z oblastí Kosova, Karadagu, Moravy a vranjského okruhu. Bohaté vesnice v nížinách těchto krajů zpustly a horské vesnice prořídly. +more Vystěhovávání z vesnic v nížinách bylo častější vzhledem k častým tureckým nájezdům na tyto usedlosti. Velké množství lidí se vydalo směrem k Bělehradu údolím Ibaru, přes Novi Pazar, Studenici a dále Velikou Moravu. Ve Vídni se o vystěhovávání Srbů vědělo, Leopold I. tak vydal 6. dubna 1690 Manifest, kterým vyzval všechny porobené národy, aby se chopily zbraně. Slíbil jim propůjčit svobodu, privilegia, právo na jejich víru a na volbu představitele. Dále jim slíbil osvobození ode všech odvodů a daní, tedy kromě období války.

Po tom, co se Arsenije dozvěděl, že Turci postupují k Bělehradu a rakouská armáda se stahuje zpět, rozhodl se zachránit, co se zachránit dalo. Svolal do Bělehradu národně-církevní sněm, jehož se zúčastnili episkopové, mniši, kněží i světští představitelé z okolí Sávy i Dunaje. +more Bylo rozhodnuto, aby byl do Vídně vyslán jenopoljský (dnešní Ineu) episkop Isaja, který potvrdí podmínky, za jakých budou pravoslavní Srbové v Rakousku žít. Záměrem bylo, aby pravoslavná církev měla stejné postavení, jaké měla pod Turky. Odpovědí na tyto požadavky byla vyhláška Leopolda I. , vydaná 21. srpna 1690.

Po tom, co obdrželi privilegia, vydali se Srbové po velkých skupinách přes Sávu a Dunaj. Poslední skupina připlula na lodích z Bělehradu k Petrovaradína dva dny předtím, než Turci znovu dobyli Bělehrad (8. +more října 1690). Přesný počet vystěhovalců není lehké určit. Dochovaly se dva dopisy od Arsenije, které svědčí o počtu vystěhovalců. Koncem roku 1690 jich mělo být kolem 30 000, šest let potom dokonce píše o více než 40 000 lidí.

Ustanovení církevní metropole v Rakousku

Ihned po příchodu prvních skupin srbského obyvatelstva vznikla potřeba založení škol. Patriarcha se dvakrát obrátil na Vídeň s prosbou, aby mohl založit srbské školy. +more V první žádosti prosil o možnost založení škol v Sečuji (Dunaszekcső). Tam zamýšlel založit chrám a spolu s ním gymnázium a další školy. V druhé prosbě píše obecně o umožnění založit školu a k tomu ještě tiskárnu. Patriarchovy prosby však zůstaly nevyslyšeny.

Celých 11 let neměl patriarcha v Uhrách stále sídlo, střídavě sídlil v Kovinu, Sečuji, Futogu, Hopovu i Szentendre. 8. +more října 1701 císař svolil, aby přebýval v Szentendre. Provedl reorganizaci pravoslavné církve v Uhersku, Chorvatsku a Slavonii, která byla v těchto oblastech základní částí Pećského patriarchátu už za doby Turků. Vytvořil nové episkopie, zvolil nové episkopy (biskupy) a upevnil postavení srbské církve, které bylo válkou otřeseno. Několikrát se dostal do konfliktu s katolickým klérem, který odmítal jeho práci a zastával se vytvoření unie. Boj proti unifikaci srbského národa v Rakousku byl pro patriarchu primární. Leopold I. mu z důvodu jeho činností nařídil odejít ze Szentendre (1701), odejmul mu titul patriarchy a omezil jeho práva.

Po smrti císaře Leopolda se Arsenije obrátil na nového císaře Josefa I. , aby uznal srbská privilegia, za příslib pomoci proti jakémukoliv nepříteli císařových zemí. +more Nový císař vojáky potřeboval, 24. února 1706 tedy podepsal ve Vídni nařízení, kterým potvrdil srbská privilegia a veškeré svobody, kterých dosud Srbové užívali.

Rakocziho povstání a smrt

V době Rákocziho povstání (1703-1711) se Crnojević se Srby postavili za císaře a poslali mu do Vídně prohlášení, že zůstávají s ním, a to i přesto, že roku 1704 je do boje pozval i Ferencem Rakoczim. +more Jejich věrnost odměnil císař novými privilegii (která zůstala jen na papíře) a Arsenije ustanovil patriarchou i v Sirači a Dalji.

Crnojević zemřel ve Vídni, odkud byl přenesen do Sremu a pochován v Krušedolu. Adam Pribićević v knize "Imigrace Srbů do Chorvatska a Dalmácie" uvádí, že Srbové spekulovali, jestli nebyl Arsenije otráven jezuity, kteří se snažili zabránit šíření pravoslaví i mezi Srby z Chorvatska.

Důsledky

Po smrti patriarchy Arsenije III. vyvstaly otázky, kdo nastoupí na jeho místo, jak se bude nazývat nová církevní oblast a jaký bude její vztah k Pećskému patriarchátu. +more Vídeňský dvůr se stavěl proti tomu, aby pravoslavná církev v Rakousku navazovala bližší kontakty s Pećským patriarchátem. Následně byl svolán sněm do Krušedolu, jehož výsledkem bylo založení Krušedolsko-karlovacké metropole a nástupcem Arsenije se stal Isaja Đaković, jenopoljský episkop, který byl velmi zasloužilou osobou, obeznámenou s poměry v monarchii. Navíc zastával postoj nerozlučné závislosti své metropole na patriarchátu v Peći. Roku 1716 Turci vypálili krušedolský chrám a sídlo metropolity bylo přesunuto do Sremských Karlovců. Privilegia, která dal Srbům Leopold I. posléze potvrdili Josef I. , Karel VI. i Marie Terezie.