Durránská říše

Technology

12 hours ago

Author

Durránská říše (: د درانیانو واکمني), případně také Afgánská říše, byl státní útvar se středem v Afghánistánu, zahrnující severovýchodní Írán, dnešní Pákistán a indické území Paňdžáb. Vznikl roku 1747 ve městě Kandahár pod velením Ahmada Šáha Durráního, afghánského vůdce kmene Abdálí a vojenského velitele spadajícího pod perského vládce Nádira Šáha. Po Ahmadovi smrti v roce 1773 se vlády ujali jeho potomci a hlavní město bylo přemístěno do Kábulu. Ahmad a jeho potomci pocházeli z rodové linie Sadozaiů. Sadozaiové spadali k Abdálíům (později zvaným Durrániové) a stali se druhými paštúnskými vládci Kandaháru.

Za podpory kmenových vůdců dokázal Ahmad Šáh rozšířit Afghánci ovládaná území od Mašhadu ke Kašmíru a Dillí a od řeky Amudarja k Arabskému moři. Durránská říše se stala společně s Osmany největší muslimskou říší druhé poloviny +more_století'>18. století. Durránská říše je vnímána jako základ dnešního Afghánistánu a Ahmada Šáha Durráního Afghánci považují za "otce národa".

Historie

Vláda Ahmada Šáha (1747 - 1772)

Vláda Nádira Šáha, turkitského panovníka z dynastie Afšárovců, skončila v červnu roku 1747, kdy byl Šáh zabit vlastními perskými vojáky. V říjnu téhož roku svolali afghánští kmenoví vůdci velkou radu (loya jirga), jež se konala ve městě Kandahár. +more Příčinou byla potřeba zvolit nového vládce Abdálíjské konfederace. Zvoleným se stal mladý, teprve 25letý, Ahmad Šáh Abdálí. I přes svůj nízký věk oproti ostatním uchazečům existovala spousta faktorů mluvící v jeho prospěch.

Ahmad byl přímý potomek Asaduláha Chána, zakladatele rodu Sadozai, který byl v té době nejvýznamnějším paštúnským kmenem. Disponoval vycvičenou armádou čtyř tisíc jezdců neboli kavaleristů a sám byl zkušeným válečníkem a charismatickým vůdcem. +more A v neposlední řadě vlastnil značnou část bohatství Nádira Šáha.

Ahmad krátce po svém zvolení přijal titul Padšáh durr-i durrān. Paštúnští Abdálíové začali být známí jako Durráníové a z Abdálíjské konfederace se stala Durránská.

Brzká vítězství

Ahmadovo panování začalo obsazením města Ghazní, patřící do té doby kmenu Ghilzai, a Kábulu, které ovládal místní vladař. Roku 1749 byl vládce Mughalské říše nucen přenechat Durráncům provincie Paňdžáb a Sindh a důležitý dopravní uzel v podobě řeky Indus, aby ochránil své zbylé bohatství. +more Značné územní zisky bez boje na východě umožnili Ahmadovi obrátit se opačným směrem a pokusit se o dobytí provincie Herát, které náleželo vnuku Nádira Šáha, Šáhruchovi. Hlavní město provincie, nesoucí také název Herát, padlo do rukou Afghánců až po téměř ročním obléhání. Totéž platí o městě Mašhad. Poté poslal svá vojska podrobit území severně od pohoří Hindúkuš.

Ahmadova mocná armáda následně rychle získala kontrolu nad turkickými kmeny v severním Afghánistánu. Po této akci vtrhl Ahmad opět do zchátralé Mughalské říše, aby upevnil svojí vládu nad Paňdžábem a Kašmírem. +more Začátkem roku 1757 vyplenila afghánská vojska Dillí a stáhla se s cenným lupem zpět. Mughalům bylo dovoleno setrvat v loutkové vládě nad městem, zatímco Ahmad Šáh potvrdil svou nadvládu nad regiony Paňdžáb, Sindh a Kašmír. Poté Ahmad opustil Indii a vrátil se do Afghánistánu. Jeho indické zájmy prosazoval druhý syn Tímur Šáh.

Východní Turkistán a Ujgurové

Ahmad Šáh soucítil s muslimskými, v nepříjemné situaci se zmítajícími Ujgury, jejichž území obsadila vojska čínské dynastie Čching, která se rozhodla pro expanzi západním směrem. Pokusil se tedy shromáždit sousední muslimské národy a zabránit tak dalšímu mandžuskému postupu. +more Dalšími kroky bylo zastavení obchodu s mandžuskou Čínou a přesun vojsk do oblasti Kókandu. Protože však jeho tažení v Indii vyprazdňovala státní pokladnu a jeho armády byly roztroušeny po Střední Asii, neměl Ahmad dostatečné prostředky dále konfrontovat čínského císaře Čchien-lunga. Proto alespoň kontaktoval prostřednictvím vyslanců císařský dvůr v Pekingu, ve snaze zklidnit situaci ve východním Turkestánu. Avšak jednání se nesetkala s úspěchem.

Třetí bitva u Pánipátu

Od vlády Aurangzéba, který zemřel roku 1707, moc Mughalů v severní Indii upadala. Mezi roky 1751 a 1752 podepsali Mughalové smlouvu s Maráthovci, kde byla ustanovena faktická kontrola Maráthské říše nad Indií z jejich centra v Puné, zatímco vláda Mughalů se omezovala pouze na město Dillí. +more Maráthské úsilí se nyní upínalo k expanzi na severozápad Indie. Podařilo se jim vyhnat Tímura Šáha a získat pod kontrolu Láhaur, Multán, Kašmír a další území. Tak byl Ahmad Šáh Durrání nucen obrátit se zpět indickým směrem a čelit četným útokům ze strany Maráthské říše ještě roku 1757, kdy se teprve vrátil do Kandaháru z tažení proti Mughalům.

Ahmad vyhlásil Maráthům svatou islámskou válku, džihád, a získal vojenskou podporu nejen paštúnských kmenů, kteří reagovali na tuto událost. Po několika menších potyčkách následovalo afghánské vítězství proti maráthské osádce v severozápadní Indii. +more Přibližně roku 1759 dosáhla Ahmadova vojska města Láhaur, připravena na střet s Maráthy. Kolem roku 1760 vytvořily sloučené maráthské oddíly velkou armádu pod velením Sadašivraa Bhaua. V lednu 1761 byl Pánipát opět svědkem konfliktu o nadvládu nad severní Indií. Třetí bitva u Pánipátu byla bojem mezi převážně muslimskou a převážně hinduistickou armádou s válečnou frontou o délce 12 kilometrů. Po jasné porážce Maráthů mělo následovat klidné převzetí původně kontrolovaných oblastí, ale nestalo se tak.

Úpadek

Při vítězství v bitvě u Pánipátu se Ahmad a jeho říše nalézali v období velké moci a síly. V té době patřilo Durránské impérium k největším muslimským říším na světě. +more Ale ještě před Ahmadovou smrtí začal úpadek. Koncem roku 1761 nabyli Sikhové moci a převzali kontrolu nad velkou částí Paňdžábu. Rokem 1762 Ahmad Šáh putuje z Afghánistánu na pošesté podmanit si Sikhy. Zaútočil na město Láhaur, povraždil tisíce Sikhů poté, co ovládl jejich svaté město Amritsar a zničil uctívaný Zlatý Chrám. Během dvou let Sikhové znovuvybudovali svatý Amritsar a opět povstali. Následné Ahmadovo úsilí o trvalé podmanění Sikhů bylo neúspěšné.

Ahmad čelil rovněž povstáním na severu. Po konfliktech s uzbeckým emírem z Buchary se nakonec oba dohodli, že hranicí jejich říší bude řeka Amudarja. +more Na sklonku života se Ahmad stáhnul do svého domova v horách východně od Kandaháru, kde 14. dubna 1773 zemřel.