Geologie

Podrobná geologická 3D modelace oblasti okolo pohoří Zagros v Íránu Geologie je přírodní věda zaměřující se na procesy neživé přírody v rámci známého vesmíru. Zkoumá složení, stavbu a historický vývoj vesmírných objektů. Rovněž se zabývá pochody, které probíhají v jejich útrobách i na povrchu (geologické děje). Jedním z hlavních zkoumaných objektů je Země. Jedná se o vědu deskriptivní (popisnou), analytickou (poskytuje výklad dějů) a historickou. Také se jedná o vědu časoprostorovou, protože zhodnocuje jevy určitého prostoru v určité době. Samotná geologie je velmi široká a proto se dělí na další geologické obory.

Geologie popisuje strukturu Země na jejím povrchu a pod ním. Také procesy, které tuto strukturu formovaly. +more Poskytuje rovněž nástroje ke stanovení relativního a absolutního stáří hornin nalezených v dané lokalitě a také k popisu historie těchto hornin. Kombinací těchto nástrojů jsou geologové schopni rekonstruovat geologickou historii Země a určit doby vzniku Země. Geologie studuje také deskovou tektoniku planety, a poskytuje také důležité informace pro jiné obory, zejména o evoluci života na Zemi a vývoji podnebí Země. Jedním z klíčových konceptů je geologický čas (také hluboký čas, angl. deep time), což je pro člověka obtížně uchopitelná doba trvání geologických ér v řádu stovek tisíc až miliard let.

Geologové používají k pochopení struktury a vývoje Země širokou škálu metod, které si vypůjčuje z jiných vědních oborů: chemická analýza, fyzikální experimenty nebo numerické modelování. Z praktického hlediska je geologie důležitá pro těžbu nerostů a ropy, hledání vodních zdrojů, porozumění přírodním nebezpečím typu sopečných erupcí či zemětřesení, pomáhá s řešením problémů životního prostředí a poskytuje kontext diskusi o současných změnách klimatu. +more Hraje též důležitou roli v geotechnickém inženýrství.

Označení geologie prvně použil Jean-André Deluc v roce 1778. O rok později použil Horace-Bénédict de Saussure termín pro označení vědní disciplíny. +more Název byl sice používán, ale do třetího vydání Encyclopedia Britannica se nedostal. Zde byl popsán až v roce 1809.

Dělení

Geologie je často členěna na specializované podobory: * Geochemie - obor geologie, který se zaměřuje na studium chemického složení Země, sledování rozšíření jednotlivých prvků a poznání zákonů jejich chování.

* Dynamická geologie - část geologie, která se zaobírá dynamickými pochody na planetě. V závislosti na tom, kde tyto pochody probíhají, se rozdělují na endogenní a exogenní geologii. +more Endogenní pochody jsou svázány s vnitřními pochody v planetě, které vedou například k vulkanismu, zemětřesením, orogenezi anebo pohybu litosférických desek. Exogenní pochody jsou spjaty s činností větru, vody, ledovců, zvětráváním atd. , které probíhají na zemském povrchu. * Strukturní geologie - obor geologie, který se zaobírá studiem geologických struktur (jako jsou vrásy, zlomy, atd. ) jejich popisem a výkladem procesů, které ke vzniku těchto struktur vedly. Zpětně se snaží dohledat podmínky, které v době vzniku panovaly. * Historická geologie - obor geologie, který se snaží zmapovat časové události ve vývoji Země. Mezi základní pomůcky datace patří paleontologie a objevování zkamenělých fosílií stejného druhu ve vrstvách. Mezi základní pomůcky historické geologie patří stratigrafická tabulka, ve které je historie planety rozdělena na několik období. * Sedimentární geologie - obor geologie, který se věnuje sedimentárním horninám, jejich vzniku a strukturám, které obsahují. Těsně navazuje na exogenní pochody a historickou geologii, které pomáhá určovat stáří hornin. * Ložisková geologie - obor geologie, který se zaobírá studiem rud, nerud a kaustobiolitů. Snaží se aktivně vyhledávat místa, kde by jejich akumulace mohla být ekonomicky rentabilní. Mezi další úkoly patří mapovat, odhadovat a oceňovat objevená ložiska a určovat vhodnost těžby. * Regionální geologie - obor geologie, který se zaměřuje na menší geologické celky v zájmové oblasti. Snaží se vytvořit podrobný geologický obraz oblasti, který se získává geologickým mapováním. Výsledkem by měla být trojrozměrná představa o sledované oblasti. * Geonika - obor geologie sledující dopady činností člověka a jím vyvolaných aktivit na přírodní prostředí a interakci přírodního a antropogenního prostředí. * Aplikovaná geologie - obor geologie využívající poznatků z mnoha jiných geologických a technických oborů za účelem jejich využití při řešení různých praktických úkolů např. ve stavebním inženýrství, hornictví, vodohospodářství, zemědělství, průmyslu atd. Jeho nástroji jsou především tyto aplikované geologické obory: hydrogeologie, inženýrská geologie a užitá geofyzika.

Geologie je jedním z oborů planetologie (která se zabývá aplikací poznatků a teorií např. geofyziky ale i dalších příbuzných věd na výzkum objektů sluneční soustavy) a ještě v širším měřítku spadá pod kosmické vědy.

Geologické obory

Fyzická geografie * Geoetika * Geochemie * Geofyzika * Geoinformatika * Geomorfologie * Geonika * Geotechnika * Gemologie * Glaciologie * Inženýrská geologie * Hydrogeologie * Karsologie * Ložisková geologie * Mineralogie * Petrologie * Paleontologie * Paleogeografie * Paleoklimatologie * Paleomagnetismus * Vulkanologie * Sedimentologie * Stratigrafie

Dějiny geologie

Studium fyzického materiálu Země sahá přinejmenším do starověkého Řecka. Již Aristotelés psal o rychlosti geologických změn. +more Správně odhadl, že se Země mění, ale tak pomalým tempem, že tyto změny nelze pozorovat během života jednoho člověka. Theofrastos (372-287 př. n. l. ) sepsal práci Peri Lithon (O kamenech). Během římského období to byl Plinius starší, kdo se nejvíce věnoval geologickým tématům. Popsal mnoho minerálů a rud. K jeho největším vědeckým úspěchům patřilo, že správně určil původ jantaru.

Někteří moderní geologové si myslí, že původ geologické vědy lze hledat spíše v Persii, během tzv. islámského zlatého věku. +more Jedním z prvních perských geologů byl Aliboron (973-1048). Vypočítal na svou dobu velmi přesně rozměry Země a byl přesvědčen o tom, že Země rotuje kolem své osy a obíhá kolem Slunce. Čtyřicet let strávil v Indii a spekuloval o jejím geologickém vývoji: předpokládal, že indický subkontinent byl kdysi zaplaven mořem. Perský učenec Avicenna (981-1037) čerpal z řecké a indické vědecké literatury a navrhl vysvětlení vzniku hor či zemětřesení.

V Číně zformuloval učenec Šen Kua (1031-1095) hypotézu o procesu formování pevniny: na základě svého pozorování fosilií zvířat v geologické vrstvě hory usoudil, že půda vznikla erozí a ukládáním bahna.

O původu slova geologie se vedou spory. Uvádí se, že ho poprvé použil Ulisse Aldrovandi v roce 1603, Nor Mikkel Pedersøn Escholt (1600-1699), který v roce 1657 vydal knihu Geologia Norvegica, nebo také Jean-André Deluc v roce 1778. +more Jisté je, že jako pevný termín jej zavedl Horace-Bénédict de Saussure v roce 1779. Již předtím však, v roce 1763, vydal Michail Lomonosov pojednání O stratě Země. Jeho práce byla prvním pokusem o ucelený příběh geologického vývoje Země od počátku až do současnosti.

Angličan William Smith (1769-1839) nakreslil první geologické mapy a založil studium vrstev hornin za pomoci zkoumání fosilií, které jsou v nich obsaženy. Někdy se za autora první geologické mapy označuje Američan William Maclure, která takovou mapu vydal roku 1809.

Za prvního moderního geologa je často považován James Hutton (1726-1797). V roce 1785 napsal článek s názvem Teorie Země. +more Uvedl v něm, že Země musí být mnohem starší, než se předpokládá. Hutton věřil, že horniny vznikly převážně sopečnou činností. Následovníci Huttona a této jeho teorie byli pak známí jako plutonisté. Vůči nim se časem vyhranili neptunisté v čele s Abrahamem Wernerem, kteří věřili, že všechny horniny byly původně dnem všeobjímajícího oceánu a pevnina vznikla jeho postupným stažením a klesáním jeho hladiny.

Charles Lyell (1797-1875) vydal v roce 1830 svou slavnou knihu Principles of Geology. Tato kniha, která mj. +more silně ovlivnila Charlese Darwina, propagovala novou teorii: uniformitarianismu. Ta tvrdí, že pomalé geologické procesy probíhají v celé historii Země, a to dodnes. Naproti tomu opoziční katastrofická teorie tvrdila, že rysy Země se formovaly v jednorázových katastrofických událostech a v mezidobí v podstatě neprobíhají. Časem převládla první z teorií.

Velká část geologie 19. století se točila kolem otázky přesného stáří Země. +more Odhady se pohybovaly od několika stovek tisíc po miliardy let. Na počátku 20. století radiometrické datování umožnilo odhadnout věk Země na dvě miliardy let. Povědomí o tomto obrovském časovém úseku otevřelo dveře novým teoriím o procesech, které formovaly planetu.

Průlomovým konceptem byl prakontinent Gondwana. Přišel s ním Rakušan Eduard Suess v knize Das Antlitz der Erde (Tvář Země) roku 1861. +more Vycházel z existence fosilií stejné glossopterisové flóry v Jižní Americe, Africe a Indii (později po jeho smrti byla glossopterisová flóra nalezena i v Antarktidě), z čehož Suess vyvozoval, že tyto dnes vzdálené kontinenty byly kdysi spojeny do jednoho kontinentu. Suess však ještě neznal deskovou tektoniku, v jeho době převládala ještě teorie geosynklinál.

Mezi nejvýznamnější pokroky v geologii 20. století patří právě vývoj teorie deskové tektoniky v 60. +more letech. Desková tektonická teorie vznikla ze dvou oddělených geologických pozorování: šíření mořského dna a kontinentálního driftu. Tato teorie přinesla revoluci ve vědách o Zemi. Došlo též ke zpřesnění odhadů stáří planety. Dnes se odhaduje na přibližně 4,5 miliardy let.

Odkazy

Reference

Literatura

Svoboda et al. (1983): Encyklopedický slovník geologických věd, Academia, Praha

Související články

Geologický čas * Stratifikace Země * Geologické děje

Externí odkazy

[url=http://www.onegeology.com/]OneGeology-Europe[/url]

Kategorie:Vědy o Zemi