Hrobka Pallaviciniů

Historie

Pohled od jihu V roce 1842 (nebo 1841) koupil markrabě Alfons Pallavicini (1807-1875) panství Jemnice-Staré Hobzí od Terezie z Trauttmansdorff-Weinsbergu, rozené Nádasdyové (1771-1847). +more Na popud Alfonsovy manželky Gabriely, rozené Fürstenbergové (1821-1895) došlo k velkolepé přestavbě zámeckého areálu v Jemnici. V roce 1871 byly majetky na Moravě začleněny do rodového fideikomisu Mindszent.

Impulsem k výstavbě mauzolea v Jemnici byla tragická nehoda rakousko-uherského diplomata Karla Pallaviciniho (1877-1900), který se smrtelně zranil 15. ledna 1900 při honu na lišku v Anglii. +more Jeho matka si přála vybudovat místo posledního odpočinku pro prvorozeného syna na místě viditelném ze zámku. V letech 1901-1902 nechal otec Alexandr Osvald markrabě Pallavicini (1853-1933) podle projektu z roku 1900 na svém sídelním panství v Jemnici vystavět rodovou hrobku.

Pohřební kaple byla postavena v neoklasicistním stylu podle návrhu vídeňského architekta a dvorního stavebního rady Otto Hofera. Po jeho smrti roku 1901 vedl stavbu vídeňský architekt Wilhelm Zeeh. +more Vlastní realizaci stavby v roce 1902 provedli místní řemeslníci z Jemnice, zednické práce vedl Josef Faast a tesařské práce Jan Dvořák. Kamenické práce obstarali Eduard Hauser a Andreas Francini. Sochařská výzdoba je dílem Víta Matouška (Matuscheka), akademického sochaře Ignáce Weiricha a Johannese Benka (1844-1914).

V roce 1954 a 1991 bylo mauzoleum vykradeno. Zloději později zcizili část měděného střešního pláště a v srpnu 2014 kovové součásti oplocení.

Dne 1. listopadu roku 2001 se v hrobce sloužila mše svatá za zemřelé. Celebroval ji jemnický farář P. Josef Brychta za přítomnosti Alfonse Pallaviciniho a jeho matky.

Obnova památky probíhala postupně v letech 2020 (střešní krytina až po balustrády, včetně sochy Panny Marie - alegorie Víry, které byl doplněn zmizelý kříž) a 2021. Po restaurování by hrobka mohla být zpřístupněna a mohla by v ní být umístěna expozice o rodu Pallavicini. +more V roce 2023 byla zrekonstruována omítka, sokly a schody, tím byla dokončena rekonstrukce vnější části hrobky.

Architektura

Okno Monumentální volně stojící hrobka byla postavena na půdorysu rovnoramenného (řeckého) kříže se zaoblenými rohy. +more Nad křížením je na tamburu mohutná kupole, jejíž válec je lemován pilastry s římsovitými hlavicemi a která je zakončena lucernou s křížem. Koncha na východní straně je zavržena kupolí, která nepřesahuje válec středové části hrobky a je vtlačena do frontonu. Boční prostory jsou zdobeny bosováním a jsou ukončeny balustrovou atikou.

Mauzoleum stojí na mírně vyvýšené terase, ke které vede ze západní strany šest kamenných schodů. Okolo hrobky je položen chodník, který tvoří dlaždice z mrákotínské žuly. +more Pravoúhlý vstup do hrobky je rámován dvojicí sloupů s ionizujícími hlavicemi, na něž dosedá kladí s frontonem zdobeným uvnitř zubořezem a akantovou rozvilinou, která ve středu vytváří kruh s písmeny APX. Fronton završuje socha světice (Panny Marie) v životní velikosti v rozevlátém šatu s křížem v pravé ruce.

Krov tvoří železná konstrukce. Na stavbě byly použity vzácné materiály jako třetihorní pískovec z Dolních Rakous či mramor z Itálie.

Mauzoleum obklopuje parkově upravená plocha pravidelného čtvercového půdorysu. Areál je ohrazený zděnou zídkou s úseky dekorativního mřížového oplocení. +more Ve východním rohu areálu se nacházejí stavební pozůstatky bývalého domu správce, který se někdy označoval jako hájovna (architekt Wilhelm Zeeh). Směrem na severovýchodu terén mírně klesá, takže hájovna stávala o něco níže než hrobka a pohledově se v areálu neuplatňovala.

Interiér

V přízemí je jediná místnost, jejíž podlaha je kryta kamennými dlaždicemi. U vchodu stojí sochy sv. +more Alfonse a sv. Karla Boromejského v životní velikosti od akademického sochaře Ignáce Weiricha. Ústřední oltář proti vchodu do mauzolea zdobí monumentální bronzová plastika Krista na kříži Con­summatum est (Dokonáno jest) od stejného sochaře z roku 1902. Na pravém boku je vyryto: Ig. Weirich fecit Roma 1902, to jest Ignác Weirich vytvořil v Římě 1902. Tento kříž je považován za jeho nejlepší dílo. Možným autorem oltářní architektury, na níž je kříž umístěn, je Jože Plečnik. Ve cviklech centrální části jsou medailony s reliéfy čtyř evangelistů. Boční prostory jsou prosvětleny segmentovitě završenými okny ve vytažených odstupňovaných štukových šambránách. V těchto postranních kruhovitých výklencích jsou rozestavěny masivní umělecky opracované sarkofágy z bílého mramoru, v nichž bývaly uloženy tělesné ostatky příslušníků rodiny Pallavicini. Vlevo jsou tři, vpravo čtyři.

Na mramorové desce s ušima je nápis Stavebník Alexander Markgraf / Pallavicini im Jahre 1902 / Architekt Wilhelm Zell / Josef Faast Baumeister / Veitt Mataschek Bildhauer.

Seznam pohřbených

Původní rodové pohřebiště Pallaviciniů se nacházelo v uherském Ányásu na panství Mindszent, ale bylo dlouhodobě nevyhovující, protože se nacházelo v záplavovém území řeky Tisy. V rodinném mauzoleu v Jemnici bylo pohřbeno osm členů rodu, jehož příslušníci byli v letech 1842-1945 posledními soukromými vlastníky jemnického velkostatku (do roku 1848 panství). +more Šest pochovaných zemřelo ve 20. století, do hrobky byly uloženy i ostatky dvou členů rodu, kteří zemřeli ve stoletím předchozím. Před uložením do rakví balzamoval ostatky zámecký lékař Josef Švejda. Při vloupání v roce 1991 byly násilně otevřeny mramorové sarkofágy i zinkové rakve a těla roztahána po hrobce. V hrobce od 90. let 20. století zůstalo pouze tělo hraběnky Gabriely Pallaviciniové, jejíž ostatky jsou uloženy v podzemní hrobce. Balzamovaná těla ostatních příslušníků rodu byla zpopelněna a urny předány na jaře 2012 potomkům do Maďarska. Kaple z roku 1850 v Ányásu, která sloužila jako pohřební místo, však byla po druhé světové válce zničena a vyhozena do povětří. Nová rodinná hrobka Pallaviciniů proto byla zřízena a 11. května 2013 vysvěcena za přítomnosti Alfonse Pallaviciniho (* 1964) na Horním hřbitově ve městě Sándorfalva, které založil Alexander Oswald Pallavicini.

Chronologicky podle data úmrtí

V tabulce jsou uvedeny základní informace o pohřbených. Fialově jsou vyznačeni příslušníci rodu Pallavicini, žlutě jsou vyznačeny manželky přivdané do rodiny. +more Zeleně jsou vyznačeni členové rodu, kteří jsou od roku 2013 pohřbeni v rodinné hrobce v Sándorfalvě v Maďarsku. Historie rodu sahá snad až do 10. století, v roce 1360 získali titul markýz, avšak zde jsou generace počítány teprve od Gian Carla Pallaviciniho (1739-1789), který se oženil s uherskou hraběnkou Leopoldinou Zichy de Zich et Vásonkeö (1758-1846). Jejich syn (2. generace) Eduard (1787-1839), který se oženil s Josefínou z Hardeggu (1784-1850), získal v roce 1803 uherský indigenát a v roce 1835 zřídil uherský fideikomis. Další generace získala panství Jemnice a český inkolát. U manželek je generace v závorce a týká se generace manžela.