Jora a Manda

Jora a Manda je jednoaktová česká zpěvohra v hanáckém nářečí - jedna z tzv. hanáckých oper či operet - ze 70. let 18. století. Autorem hudby je moravský skladatel Josef Pekárek, kantor v Hněvotíně. Libreto opery napsal Josef Bulín (řádovým jménem Mauritius), kněz z premonstrátského kláštera působící na Svatém Kopečku u Olomouce.

Charakteristika

Libreto zpěvohry Jora a Manda publikoval Josef Heřman Agapit Gallaš ve své Múze moravské roku 1813; k plánovanému vydání notového záznamu v té době z finančních důvodů nedošlo. V guberniální sbírce moravské lidové hudby z roku 1819 se zachovala většina árií v lidovém podání (až na árii Moj Jořičko, moje potěšeni). +more Kromě toho se melodie ze zpěvohry zachovaly v zápisech skrbeňského učitele Františka Malovaného (1831-1895), a to v podobě zpěvu s klavírním doprovodem. Ztracen je nyní zápis z pozůstalosti Aloise Vojtěcha Šembery pod názvem Marina a Getroda, stejně jako opis učitele Jaroslava Balcárka z první čtvrtiny 19. století, který sloužil za podklad ještě roku 1911 Emilu Axmanovi. Tato zpěvohra má mnoho společných rysů se zpěvohrou týchž autorů Maréna a Kedrota patrně ze stejné doby, totiž z doby kolem roku 1778.

Opera - pro malý rozsah nazývaná v pramenech „opereta“ - má pět strofických árií (po dvou po každou z titulní postav a jeden duet) a závěrečný „chorus“ neboli další duet obou. Mezi nimi byly čtyři recitativy s ariosními místy. +more Tyto recitativy se ve známých opisech nedochovaly a starší literatura (ještě roku 1968 Tomislav Volek) se domnívala, že opera recitativy neměla, pouze mluvené dialogy. Avšak roku 1948 byl objeven part Jory i s recitativy, což tuto otázku rozhodlo. V zápise Malovaného je na závěr připojen tanec „zásmažka“. Původní instrumentální doprovod byl psán pro typický lidový trojhlas dvou houslí a violoncella.

Situace vesnických námluv s neohrabaným ženichem je v českém divadle 16. -18. +more častá, i když charakterizace postav v Jorovi a Mandě je poměrně originální. Libreto je přes milostný námět především komické a značně rozverné, obsahuje řadu lidových rčení a obratů a je napsáno ve stylizovaném, poněkud karikovaném hanáckém nářečí. O hudbě Tomislav Volek tvrdí, že byla „na nejmenší možnou míru zjednodušena“, a Jan Trojan považuje Pekárka za „méně zdatného komponistu“ a hovoří o „krajním zjednodušení skladebných prostředků“. Rytmus je prostý a zpěv je sylabický bez jakýchkoli ozdob. Harmonickým základem je lidový trojhlas, i když často jen naznačený s malou diferenciací hlasů. Zejména recitativy napodobují vzor italské opery jen velmi neuměle a nevýrazně. Árie jsou velmi příbuzné lidovým tanečním písním, jak se zachovaly na jiných místech, například čtyři z (fakticky) šesti árií jsou napsána v rytmu starého hanáckého třídobého tance „cófavá“. Mezi charakteristické prvky moravské lidové hudby, které lze ve zpěvohře Jora a Manda nalézt, patří tzv. „mollezza dura“, krátké vybočení ze základní mollové tóniny do durové paralely a zpět, a „moravská modulace“, spojení tonického kvintakordu s kvintakordem na malé septimě.

Podle Volka Bulín a Pekárek psali Marénu a Kedrotu a Joru a Mandu „nepochybně pro lidové posluchače“, přinejmenším provozování v klášterním prostředí není doloženo, i když spojitost s tradicí hanáckých oper hraných v premonstrátském klášteře Hradisko u Olomouce ve 40. a 50. +more letech 18. století zajišťuje osoba libretisty, hradišťského premonstráta Bulína. Z těchto dvou zpěvoher se Jora a Manda stali populárnější, melodie z nich zlidověly a nejznámější z nich - Jorova Doneste mně včel vojanské mondóre - nalezli Bedřich Václavek a Robert Smetana ve 49 starých zpěvnících.

Emil Axman vydal již roku 1911 úpravu zpěvohry (bez recitativů) pro zpěvní hlasy a klavírní doprovod. V této podobě byla zpěvohra Jora a Manda hrána amatéry, například v roce 1933 studenty Učitelského ústavu ve Slezské Ostravě. +more V roce 1950 připravil instrumentované znění Emanuel Kuksa pro Konzervatoř Brno, další, autentičtější úpravu pro Československý rozhlas Brno vypracoval roku 1980 Pavel Vašina. Díky dostupné edici je tato zpěvohra hrána koncertně i scénicky hudebními školami a amatéry, ale na repertoár ji zařadilo i Moravské divadlo Olomouc (2001).

Osoby

Jora, bas * Manda, soprán

Děj opery

Manda si stěžuje na svého nápadníka Joru, který ji pronásleduje svými žádostmi o její ruku. Dokáže ji všude najít a Manda se ani nemůže objevit v hospodě, protože tam Jora vždy sedí a vždy ji donutí, aby se s ním až do půlnoci veselila. +more Přitom není mladý, hezký ani mohovitý, je to „ťololo“ a „hamala“, navíc chodí nemytý a nečesaný. Zato Manda je mladá roba jako lusk a věří, že najde lepšího ženicha, sobě rovného (árie Ten náš Jora s cedoló o vdaňó mě žvance).

A už je tu sám Jora, hledající svou Mandičku, již zasypává nejněžnějšími výrazy a přirovnáními. Její vnady i upravený oděv mu ranily srdíčko, nehodlá polevit, dokud si u Mandiných rodičů nevyprosí její ruku. +more Kdyby ji však dostal někdo jiný, zlostí zahyne, lítostí mu pukne srdce (árie Kde je moja Mandička, kde je ta má hobička. ).

Manda jej vítá nevrle a odhání ho, Jora je zprvu pokorný a povolný (recitativ Tebe také decke Jodáš za mnó vláči). Věří totiž, že budou brzy svoji, ale urážky, jimiž ho Manda častuje, jej postupně rozohní, jejich rozhovor nabírá obrátky: pro Mandu je „pes lebavý“, na kterého „dež se podiva, be se blola“, pro Joru je Manda „pěkná couda“, kterou jako by „starém sérem vemaloval“. +more Jora hrozí, že odejde a že pro něj bude Manda ještě plakat, což se Mandě nechce věřit (árie-duet Šak se mě to brzo zhoji).

Jora ztrácí trpělivost: čtyři roky už za Mandou chodí, slibovala mu, že bude jeho, a teď dělá drahoty. Však on si ještě dnes najde jinou ženu (recitativ Tenkráť sem obzobal, tenkráť sem doptáčel). +more Teď se dá na vojnu, tam se brzy stane pánem, který bude sedlákům rozkazovat, německy „deškorovať“, i ženu hodnější než Manda dostane. Až se dostane ke Skalici, na tureckou hranici, už ho Manda nikdy neuvidí (árie Doneste mě včel vojanské mondore).

Manda rychle poznává, že chybila - chlapů je málo a už je lapily jiné roby, a i když vždycky muže odháněla, pannou přece jen zůstat nechce. Už po Jorovi pláče a volá ho zpět (recitativ Já nešťastná Manda, co sem hodělala). +more Najednou je z Jory „Jořeček“, Manda si představuje, jak smutno jí bez něho bude u muziky, jak se ostatní roby vdají a ona se bude muset živit prodáváním peroutek, hrozí se toho, že Turci Joru zabijí. Poslední košili by prodala, aby Joru z vojny vykoupila, a chce mu darovat své srdce (árie Moj Jořičko, moje potěšeni).

Tu se Jora objeví; Manda se vzpamatuje a vítá ho odměřeně, ale dobromyslně. Jora vypráví, že ho na vojnu nevzali, že prý se nehodí - a ostatně když vojnu viděl, ještě sám rád utekl. +more Manda mu konečně přiznává, že na něho čekala a že nyní chce jeho namlouvání vyslyšet a stát se jeho poslušnou ženou. Za takových podmínek Jora rád souhlasí (recitativ Ale co ja vedim, to náš Jora jide). Tak se oba sešli a už se nerozloučí, čeká je šťastný společný život (chorus-duet Hle, jož sme se zešle, Manda a Jorka).

Reference

Literatura

AXMAN, Emil. Moravské „opery“ ve století XVIII. +more In: Časopis Moravského muzea 12, 1912, s. 1-37, 207-219. * VOLEK, Tomislav. První české zpěvohry. In: Dějiny českého divadla I. Praha: Academia, 1968, s. 331-346. * PETRŮ, Eduard a BUREŠOVÁ, Alena (ed. ). Copak to ale za mozeka hraje. Hanácké zpěvohry 18. století. Ostrava: Profil, 1985. * TROJAN, Jan (ed. ). Árie a písně staré Hané. Olomouc: Univerzita Palackého, 1998. ISSN:M-706513-03-4. * FIALA, Jiří. Dobové české slovesné reflexe slezských válek. Olomouc: Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, 2001, . * * TROJAN, Jan. České zpěvohry 18. století. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2007, .

Kategorie:Opery Josefa Pekárka Kategorie:Opery v češtině Kategorie:České zpěvohry z 18. +more století.