Koloratura

Technology

12 hours ago

Author

Hvězdná koloraturní sopranistka českého původu Tereza Stolzová

Koloratura (z německého Koloratur, resp. italského coloratura, to z latinského color, barva, barvit, zdobit) je melodická výzdoba především zpěvního hlasu. +more Je charakteristická rychlými běhy, skoky, trylky či sekvencemi. Nejčastěji se objevuje v áriích. Často je chápána jako projev manýrismu a samoúčelnosti, v dílech mistrů je s účinkem používána jako prostředek ke zvýraznění vypjatých míst či charakteru postav. Označení se používá také pro zvláštní pěveckou techniku určenou k interpretaci takových árií.

Dějiny

Koloratura vznikla z jubilací, zdobení slabiky Aleluja v gregoriánském chorálu. Dříve se pro ni používal název canto figurato, termín koloratura se objevuje v teoretických či slovníkových pojednáních o hudbě už v +more_století'>17. a raném 18. století, ale nikoli v nejvýznamnějších tehdejších pracích o operním zpěvu.

Prosadila se v barokní hudbě, v nově vzniklé opeře i v oratoriích a jiných hudebních typech. V té době ne vždy v rychlém tempu (např. +more u J. S. Bacha či Händela), jak bylo obvyklé v později. Byla nejčastěji improvizována, virtuózní koloratury byly doménou kastrátů.

Koloraturu podrobil kritice už Christoph Willibald Gluck, přesto ji používal ve svých operách i jeho velký obdivovatel Wolfgang Amadeus Mozart (známá je např. árie Královny noci v Kouzelné flétně). +more Nejčastěji byla ale využívána v italské opeře. V 19. století ji odmítal Richard Wagner a také Bedřich Smetana (přitom ale tzv. Skřivánčí árie Barčete v Hubičce je koloraturní árií), v italské opeře ale zůstává oblíbeným prostředkem ke zvýraznění vypjatých míst, Giuseppe Verdi ji používá i k psychologické charakteristice postav. U horších autorů se ale objevuje často jen schematicky u typických sopránových či komických basových rolí.

Koloratura se notuje až od začátku 19. století. +more Příkladem je koloraturní role Rosiny v Lazebníku sevillském Gioacchina Rossiniho. Ve 20. století přežívá spíše výjimečně, mj. u Richarda Strausse (árie Zerlinetty v Ariadně na Naxu), u novoklasiků (Igor Stravinskij, Martinů) či expresionistů (Berg).

Nácvik

Neustávající obliba italského operního repertoáru i menší, ale významné místo, které mají koloratury v jiných dílech, vyžaduje dodnes speciální přípravu operních pěvců.

Nácvik probíhá nejčastěji nejprve spojováním dvou not na jednu slabiku (doporučuje to již Johann Friedrich Agricola ve svém překladu Opinioni Piera Francesca Tosiho z roku 1723). Obvykle požadované rychlé tempo koloratur se nejčastěji nacvičuje postupným zrychlováním, ale jinou metodou je náhlé střídání temp - pomalého a velmi rychlého s přehlížením chyb v intonaci), doporučován je nácvik s metronomem.

Pro soprán, který vyniká lehkostí, hbitostí a velkým rozsahem (zvláště do výšek) se často používá termín koloraturní soprán. Pěvkyně s touto schopností se stávají často specialistkami na příslušné role (např. +more Giuditta Pasta, Adelina Pattiová, Tereza Stolzová, Lily Pons, Amelita Galli-Curci, Edita Gruberová, v současnosti Cecilia Bartoliová, či Julia Ležněvová). Větší akcent na průraznost hlasu a při přiměřeném zachování lehkosti je typický pro dramatický koloraturní soprán (Maria Callasová, Joan Sutherlandová a další).