Magnus Maximus

Solidus Magna Maxima Flavius Magnus Maximus (kolem 335 - 28. srpna 388) byl uzurpátor na západě římské říše.

V roce 383 vedl v Británii vzpouru proti císaři Gratianovi, jehož zbavil moci. Východní císař +more'>Theodosius I. posléze uznal jeho vládu nad Galií, Británií a Hispánií. Gratianův nedospělý bratr Valentinianus II. si směl podržet Itálii, Afriku a Illyricum. V roce 387 Maximus vtrhl do Itálie, odkud vypudil Valentiniana II. Následně podlehl Theodosiovi na západním Balkáně a roku 388 byl popraven.

Život

Maximus se narodil v hispánské provincii Gallaecii a sloužil jako voják pod Theodosiem starším, k němuž ho zřejmě poutal příbuzenský vztah. Theodosia patrně doprovázel do Británie, ohrožované ve druhé polovině šedesátých let 4. +more století vpády barbarů. Pravděpodobně se účastnil rovněž Theodosiova tažení proti alamanskému náčelníkovi Macrianovi v Raetii. V roce 373 se v severní Africe podílel na potlačení Firmova povstání. O tři roky později zastával na dolním Dunaji vojenskou hodnost dux Moesiae secundae. Okolo roku 380 povýšil na velitele polního vojska v Británii (comes Britanniae) a v dalším roce odrazil útok Piktů a Skotů.

V roce 383 ho jeho muži prohlásili za císaře, načež se přeplavil do Galie, aby se utkal s legitimním císařem Gratianem. Důvody jeho vzpoury nejsou zcela jasné, obecně se ale soudí, že armáda cítila nespokojenost s Gratianovým počínáním a s jeho preferováním alanských vojáků. +more Poté, co Maximus vstoupil do Galie, přidaly se k němu místní vojenské sbory a podporu nalezl také u části lokální aristokracie. Jelikož vzpoura rychle nabývala na velikosti, Gratianus vyrazil v polovině června ze severní Itálie a již o měsíc později se střetl s uzurpátorem nedaleko Parisií (dnešní Paříž). Mezi oběma vojsky docházelo pět dnů k potyčkám, než Gratiana zradila jeho maurská jízda a vzápětí i zbytek armády. Gratianus se vydal na útěk směrem k Alpám, nicméně Maximus za ním vyslal svého generála jezdectva (magister equitum) Andragathia, jenž poraženého císaře v Lugdunu (Lyon) dostihl a zrádně zavraždil.

Vítězstvím nad Gratianem se Maximus zmocnil všech provincií severně od Alp. Uzurpátor zjevně doufal, že ho Theodosius I. +more, syn Theodosia staršího, vládnoucí od roku 379 na východě, akceptuje za svého kolegu. Gratianova mladšího bratra Valentiniana II. , tehdy dvanáctiletého, dokonce vyzval k přesídlení z Mediolána (Milán) do Trever (Trevír). Milánský biskup Ambrož, vyslaný jako posel k Maximovi, však obratným vyjednáváním získal dost času k odmítnutí tohoto požadavku, neboť vojenské oddíly mezitím zablokovaly alpské průsmyky, a zabránily tak Maximovi ve vpádu do Itálie. Vyjednávání s Theodosiem probíhalo do roku 384, kdy se východní císař smířil se stavem věcí na západě a fakticky uznal Maxima, ačkoli zvažoval i tažení proti němu. Někdy v téže době Maximus ustavil svého syna Victora svým spolucísařem v hodnosti augustus.

Maximus si za svoji rezidenci zvolil Trevery, odkud řídil vlastní doménu zahrnující vedle Galie a Británie i Hispánii. Přestože v Itálii a na východě v něm spatřovali uzurpátora, v Galii se těšil značné popularitě, o čemž svědčí i příznivé hodnocení pozdějších autorů, jako byl Orosius nebo Sidonius Apollinaris. +more Maximus nechal razit mince, vydal četné edikty a reorganizoval administrativní uspořádání Galie, když vytvořil provincie Lugdunensis III a Lugdunensis Senonii a podle sebe pojmenoval provincii Maximu Sequanorum. Nedlouho po uchopení moci přijal křest, přičemž vyznával křesťanství v jeho nicejské podobě. Zastával přísně ortodoxní náboženskou politiku a tvrdě zakročil proti priscillianům, asketickému a gnosticismem ovlivněnému hnutí v Hispánii. Popravou biskupa Priscilliana a jeho šesti společníků si proti sobě popudil Ambrože a římského biskupa Siricia, kteří odmítali přenechat rozhodování o duchovních záležitostech světskému soudu. Maximus dal každopádně ostentativně najevo svoji ortodoxii kontrastující s tolerancí ariánství na dvoře Valentiniana II. v Mediolanu.

Maximův pretoriánský prefekt Flavius Euodius byl sice na východě uznán za konzula na rok 386, ovšem vzájemné vztahy mezi Maximem a jeho spoluvládci se vyznačovaly přetrvávající podezřívavostí a prohlubujícím se napětím. Na podzim 387 Maximus překročil Alpy a podnikl úspěšnou invazi do Itálie, aniž by přitom narazil na vážnější odpor. +more Valentinianus společně s matkou Justinou a dvorem uprchl do Soluně k Theodosiovi. Maximovy absence na Rýně využili roku 388 k útoku na římské území Frankové, jež odrazil magister militum Nanninus, jemuž Maximus svěřil svého syna Victora. Theodosius zatím dorazil do Soluně, kde shromáždil vojsko včetně velkého počtu barbarů a s těmito silami zamířil do Panonie. Maximus si zřídil hlavní stan ve městě Aquileia a vyslal předsunuté oddíly do Siscie, nalézající se při řece Sávě. Theodosiova armáda tento vodní tok bez obtíží zdolala a porazila dosud ne zcela připravené Maximovy vojáky. Hlavní část Maximova vojska, vedená mimo jiné uzurpátorovým bratrem Marcellinem, pak přitáhla z Norika a střetla se s nepřáteli u Poetovia v bitvě u Sávy, v niž Theodosius uzurpátora Magnuse maxima porazil. Zbývající Maximovi muži se vzdali, či utekli na jih.

Magnus Maximus ve zmatku ustoupil zpět do Aquileie s úmyslem vytrvat do příchodu posil ze severní Itálie. Jakmile se však u města objevili první Theodosiovi vojáci, Maximus byl vydán do jejich rukou. +more Následně ho odvedli do Theodosiova tábora a tam mu 28. srpna 388 setnuli hlavu. V Treverách koncem téhož roku byl Valentinianovým generálem Arbogastem popraven i Maximův syn Viktor.

Británie a velšská legenda

Po Maximově smrti žádný další panovník nepůsobil aktivně v severní Galii a Británii, proto je někdy vnímán jako poslední římský císař spravující tyto oblasti. S Maximovou uzurpací a odvedením velké části britské posádky do Galie je spojována absence dokladů římské vojenské přítomnosti ve Walesu a západních Penninách v závěru 4. +more století. Archeologické nálezy učiněné při Hadriánově valu přesto dokazují jeho další využívání Římany. Z těchto indicií se usuzuje, že obrana oblastí západně od řeky Severn byla předána místním vůdcům. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že Maximus, zmiňovaný jako Macsen Wledig, je uváděn u počátků některých středověkých velšských dynastií.

Postava Maxima vystupuje ve velšské legendě Breuddwyd Macsen („Maximův sen“), v níž se římskému císaři jménem Macsen Wledig zdá sen o spanilé dívce Elen. Když ji jeho lidé naleznou, ožení se s ní a jejímu otci Eudafu Henovi přenechá ostrov Británii. +more Za Macsenovy nepřítomnosti se chopí moci nový císař. Macsen se s pomocí mužů z Británie vedených jeho švagrem Conanem Meriadokem vypraví do Galie a Itálie a znovu získá Řím. Své spojence poté odmění částí Galie, jež se stane známá jako Bretaň.

Reference

Literatura

GOLDSWORTHY, Adrian. How Rome Fell. +more New Haven: Yale University Press, 2009. * HALSALL, Guy. Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568. Cambridge University Press, 2007. * SOCRATES SCHOLASTICUS. Církevní dějiny, díl 2. Praha. Ústřední církevní nakladatelství, 1990 * WILLIAMS, Stephen; FRIELL, Gerard. Theodosius: The Empire at Bay. London: Routledge, 1994. * ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983.

Externí odkazy

[url=http://www.roman-emperors.org/madmax.htm]Roberts, Walter E. Magnus Maximus (383-388 A.D.). De Imperatoribus Romanis[/url]

Kategorie:Římští uzurpátoři Kategorie:Římští konzulové Kategorie:Valentiniánská dynastie Kategorie:Artušovské postavy Kategorie:Narození 4. +more století Kategorie:Úmrtí 388 Kategorie:Úmrtí 28. srpna Kategorie:Popravení lidé Kategorie:Muži.