Mandžukuo

Mandžukuo (česky také Mančukuo; 满洲国; 満州国, Manšú-koku), oficiálně Mandžuský stát, od roku 1934 Mandžuské císařství, byl loutkový stát v oblasti Mandžuska a východního vnitřního Mongolska, vytvořený bývalými úředníky dynastie Čching s pomocí japonského císařství v roce 1932. Rozhodující roli ve státě sehrávalo Japonsko, které do jeho čela dosadilo posledního vládce dynastie Čching - císaře Pchu Iho. Existence tohoto loutkového státu skončila v roce 1945 spolu s porážkou Japonska na konci války.

Navzdory názvu byli Mandžuové v tomto státě menšinou; největší etnickou skupinu představovali etničtí Číňané (Chanové). Dále tu žili Korejci, Japonci, Mongolové a další menšiny. +more Na západě státu byly mongolské regiony řízeny pod mírně rozdílným systémem s ohledem na mongolské tradice. Liaotungský poloostrov nacházející se na jihu Mandžuska se strategickým přístavem Port Arthur byl fakticky ovládán Japonskem již od rusko-japonské války.

Vznik a historie

Pozadí

rusko-japonské války Po rusko-japonské válce roku 1905 nahradilo Japonsko Rusko jako rozhodující zahraniční velmoc v Mandžusku a Mandžusko, zemědělsky rozvinuté a bohaté na přírodní zdroje tak zapadlo do japonské sféry vlivu. +more Roku 1906 prodloužili Japonci jihomandžuskou železnici, navazující na transsibiřskou magistrálu až do Port Arthuru. Během první a obzvláště druhé světové války se Mandžusko stalo politickým bojištěm mezi Ruskem, Japonskem a Čínou. Ruské Mandžusko obsadily japonské expediční síly během ruské občanské války roku 1917, pod sovětskou kontrolu se dostalo zase roku 1925. V průběhu anarchie v Číně v 30. letech 20. století se většina Mandžuska dostala pod kontrolu Čang Čuo-lina, jednoho z vojenských vůdců, který spolupracoval s Japonci. K jeho úspěchu mu výrazně dopomohla japonská kwantungská armáda.

Vznik

Pchu I, císař Mandžukua +morepng|náhled'>upright V roce 1931, následkem tzv. Mukdenského Incidentu obsadila japonská armáda Mandžusko. Japonsko tak uskutečnilo oddělení Mandžuska od zbytku Číny a později zde ustanovilo loutkovou vládu. Aby Japonci dodali novému loutkovému státu legitimitu a zdání nezávislosti, dosadili na pozici hlavy státu bývalého čínského císaře z dynastie Čching Aisyn Gyoro Pchu Iho. Prvním předsedou vlády se stal blízký přítel císaře, Čeng Siao-sü, který byl v posledních letech čínského císařství znám jako reformní politik loajální císaři.

18. +more března 1932 byl vyhlášen tzv. Mandžuský Stát (čínsky Mandžukuo) a téměř ihned byl uznán Japonskem. Město Čchang-čchun, přejmenované na Hsinkin se stalo jeho centrem. Téměř okamžitě se začal formovat odboj, sestavený zvláště z chanských Číňanů, komunistů, Korejců nebo příznivců republiky. Oficiální vládou byly tyto skupiny označováni jako bandité.

Podle japonského vzoru tedy nastoupil Pchu I jako císař Mandžukua, někdy označovaného jako Mančutikuo, což znamená Velká Mandžuská Říše a Čeng Siao byl předsedou vlády až do roku 1935, kdy ho nahradil Čang Ťing-chuej. V Hsinkinu byl zbudován nový císařský palác a od SSSR byla odkoupena mandžuská železnice.

Čínsko-japonská válka, druhá světová válka, konec

Za druhé čínsko-japonské války (1937-1945) se Mandžukuo stalo odrazovým můstkem k japonské invazi do ostatní Číny. Roku 1939 vyústily spory mezi Mandžukuem a Mongolskou lidovou republikou v bitvu u Chalchyn Golu. +more Během této bitvy porazily spojené Mongolsko-sovětské síly japonskou kwantungskou armádu podporovanou omezeným počtem vojáků Mandžukua.

Roku 1945 vyhlásil SSSR v souladu s výsledky jaltské konference válku Japonsku. +more_srpen'>8. srpna v rámci tzv. operace Srpnová bouře překročilo 1 577 000 sovětských a 16 000 mongolských vojáků hranici Mandžukua, aby tak dorazili kwantungskou armádu, na konci války největší a nejschopnější celek japonské armády. 20. srpna kwantungská armáda kapitulovala. Dvousettisícová armáda Mandžukua, slabě vycvičená a vyzbrojená především přebytky Japonců se války musela účastnit na straně Japonska. Mnoho jejích vojáků se bez jediného výstřelu vzdalo Sovětům.

Samotný císař Pchu I se pokoušel utéct do Japonska a vzdát se americké armádě, ale byl zajat Sověty a předán čínským komunistům a poté souzen v rámci Tokijského procesu a odsouzen jako válečný zločinec.

Mezinárodní uznání

Soubor:Red.svg|10px|Rudá_Mandžukuo

Soubor:Solid_orange. svg|10px_|Oranžová_Japonské_císařství|Japonsko,_sféra_vlivu_Japonska_(uznaly_Mandžukuo) Soubor:Location_dot_orange. +moresvg|10px|Oranžová_Japonsku_nakloněná_reprezentace_uznala_Mandžukuo Soubor:Solid_green. svg|10px|Zelená Jiné_země,_které_uznaly_Mandžukuo Soubor:Solid_grey. svg|10px'>Šedá Země, které nikdy neuznaly Mandžukuo za samostatný stát Roku 1933 se Společnost národů k problematice Mandžukua vyjádřila v tom smyslu, že podporuje Čínu a uznává Mandžukuo jako její součást, což vedlo k vystoupení Japonska ze Společnosti národů.

Civilní život

Politika

Budova Státní rady Mandžukuo bylo loutkovým státem Japonska. +more Orgány státní správy byly naprosto podřízeny vojenské okupační správě japonské armády. Pchu I zde vládl nejdříve jako regent a od roku 1934 jako císař. Císaři byla ve věcech exekutivy nápomocna Státní rada a Rada pro veřejné záležitosti. Centrem moci byla státní rada s japonskými poradci. Velitel Kwantungské armády byl chápán jako japonský velvyslanec v Mandžukuu. V roce 1945, těsně před koncem války požádal císař Pchu I o abdikaci, což se jevilo jako velmi opožděný krok. Mapa Mandžukua.

Administrativa

Během své krátké existence se Mandžukuo dělilo na pět provincií (mandžusky Anto) se zvláštními městy Charbin a Hsinking. Každá provincie se dále dělila na 24 prefektur.

Demografie

Roku 1931 mělo Mandžukuo 30 milionů obyvatel a roku 1941 se počet zvýšil na 50 milionů. Na 100 žen připadalo v Mandžukuu 123 mužů. +more Roku 1934, kdy mělo Mandžukuo 30 880 00 obyvatel, hlásilo se 29 510 000 lidí k Čínské národnosti (Chanové), 590 760 k národnosti japonské, 680 000 bylo Korejců. 98 431 lidí se hlásilo k jiným národnostem (bílí Rusové, Mongolové, Židé…).

Populace v největších městech (zaokrouhleno)

Jingkou - 180 000(1940) * Mukden - 1 195 000 (1940) * Hsinkin - 544 000 (1940) * Charbin - 662 000 (1940) * Dailan - 556 000 (1939) * An-Tung - 315 000 (1940) * Kirin - 174 000 (1940) * Cicihar - 75 000 (1940)

Školský systém

Vláda založila v Mandžusku mnoho základnich škol a škol s převážně technickým zaměřením. V Mandžukuu bylo 12 tisíc základních škol, 200 středních škol, 140 pedagogických škol a 50 škol s technickým a profesním zaměřením. +more Japonské a čínské děti často navštěvovaly odlišné školy, kde se vyučovalo odlišnými jazyky, japonští studenti se většinou dostávali na lepší školy a japonština byla samozřejmě povinná všude. V celém Mandžukuu bylo 600 tisíc školou povinných žáků a 25 tisíc učitelů. Vyučovalo se většinou starým čínským způsobem podle Konfucia.

Poštovní systém

poštovní známka Mandžukua s císařem Pchu I Od roku 1932 tisklo Mandžukuo vlastní poštovní známky.

Ekonomika

Ocelárny An-šanu Mandžukuo bylo státem se silně rozvinutým průmyslem podporovaným Japonci. +more Místní produkce oceli dokonce ve 30 letech předběhla Japonskou. Bohužel byla ekonomika Mandžukua silně vysávána Japonci a sloužila plně jejich válečným zájmům. Během éry Mandžukua se modernizovala mnohá mandžuská města (např. Čchang-čchun). Byla založena Centrální banka Mandžuska, která tiskla měnu chuan. Japonské firmy na letadla a ocelárny zde měly své pobočky. Mandžukuo mělo také vlastní aerolinie.

Obrana a bezpečnost, japonská okupace

Policie

Policie Mandžukua * Tajná policie Mandžukua

Armáda Mandžukua

Vojenské cvičení armády Mandžukua * +moresvg|okraj'>30px Císařská armáda Mandžukua * 30px 30px Císařské námořnictvo Mandžukua * 30px Císařské letectvo Mandžukua * 30px 35px Císařská garda Mandžukua.

Armáda Mandžukua v roce 1945 čítala asi 200 tisíc mužů. Byla vyzbrojena především japonskými zbraněmi nebo kořistními zbraněmi čínské a ruské armády. +more Mimo jiné i československým lehkým kulometem vz. 26. Uniformy byly šité podle japonského vzoru s rozdílem toho, že na čepici měl voják Mandžukua pěticípou hvězdu v barvách vlajky a odlišovací znaky na límci v různých barvách (černá pro vojenskou policii, červená pro pěchotu, zelená pro jezdectvo, žlutá pro dělostřelectvo, hnědá pro ženijní jednotky a modrá pro transportní jednotky). Elitní jednotkou byla Císařská garda, která sloužila mimo jiné pro ochranu císaře. Armáda Mandžukua se účastnila vpádu do Číny roku 1937, sovětsko-japonských pohraničnich konfliktů a lokálních bojů proti banditům a odboji. Zrušena byla spolu s Mandžukuem roku 1945, po sovětsko-japonské válce.

Japonská okupace Mandžukua

Po celou historii Mandžukua zde udržovalo Japonsko vojenskou přítomnost; celé území se nacházelo pod jurisdikcí tajné policie Kempeitai. Na území Liaotungského poloostrova a se strategickým přístavem Port Arthur a na dráze mandžuské železnice od konce rusko-japonské války v roce 1905.

Japonská armáda v Mandžukuu

Japonské jednotky vstupují do Čchi-čchi-cha-eru, 1931 Kwantungská armáda, existující od roku 1906 zprostředkovávala vojenskou přítomnost Japonska v tomto regionu po celou dobu jejího trvání. +more Zpočátku sloužila pouze k ochraně japonského území kolem Port Arthuru a k ochraně mandžuské železnice, později se aktivně zapojovala do válek mezi vojenskými vůdci a po roce 1931, kdy se spolu s jednotkami v Koreji zúčastnila záboru Mandžuska, platila za jednu z rozhodujících sil v regionu. První porážka této armády nastala u jezera Chasan v srpnu 1938. Poražena byla také v bitvě u Chalchyn Golu téměř o rok později. Japonci však těmto porážkám nikdy nepřisuzovali velký význam a brali je jako pohraniční incidenty, které vlastně nic nezměnily. Roku 1945 čítala kwantungská armáda přes 1 milion mužů a po porážkách, které Japoncům uštědřily USA byla největší a nejbojeschopnější ze všech armádních skupin japonské císařské armády. Posledním velitelem kwantungské armády byl generál Otozó Jamada. Před ním, od roku 1939 na tomto místě působil generál Jošihiro Umezu.

Válečné zločiny

V průběhu let 1932-1945 zde Japonci podnikali pokusy na lidech s biologickými zbraněmi. Tohoto se účastnila tzv. +more Jednotka 731 (731 部隊 Nana-san-iči butai), která tak činila v oblasti kolem Charbinu. Oběti, především Číňané, Rusové a Korejci byli přivedeni k vivisekci. Někteří historici tvrdí že přes 10 milionů Číňanů zde bylo posláno na nucené práce. Někteří z nich podlehli nemocem z těžké manuální práce v nevyhovujících podmínkách a byli pohřbeni do masových hrobů.

Produkce opia

Makové pole, Mandžukuo, 30. +more léta Součástí zemědělství Mandžukua byla produkce opia. Do financování prodeje drog byla podle Japan Times částečně zapojena i japonská armáda. Podle společnosti národů bylo roku 1937 90 % opiátů japonského původu, převážně pěstovaných právě v Mandžukuu.

Ohlas v umění

Poslední Císař, 1987, výpravný film Bernarda Bertolucciho o životě posledního čínského císaře, získal 9 oscarů. * v Jižní Koreji se v +more_století'>2. polovině 20. století rozmohly tzv. mandžuské westerny, vyprávějící příběhy korejských bojovníků za nezávislost v Mandžusku ve 30. letech formou westernu.

Reference

Literatura

KREJČÍ, Oskar: Geopolitika Číny. Praha: Professional Publishing, s. +morer. o. , 2021. 492 s. * Toshihiko Kishi. "Manchuria's Visual Media Empire (Manshukoku no Visual Media): Posters, Pictorial Post Cards, Postal Stamps", Tokyo: Yoshikawa Kobunkan, 10 June 2010. * Reginald Fleming Johnston. "Twilight in the Forbidden City". Soul Care Publishing, 18 March 2008. .

Externí odkazy

Kategorie:Dějiny Mandžuska Kategorie:Zaniklé monarchie Asie Kategorie:Státy čínské historie Kategorie:Státy a území vzniklé roku 1932 Kategorie:Zaniklo 1945