Michael VIII. Palaiologos

Michael VIII. Palaiologos (řecky Μιχαὴλ Η΄ Παλαιολόγος, Mikhaēl VIII Palaiologos; 1224 Malá Asie-11. prosince 1282 Thrákie) byl nejdříve nikájský spolucísař a od roku 1261 až do své smrti byzantský císař z dynastie Palaiologovců.

Michael zasvětil život a vládu obnově byzantské říše. Roku 1258 se intrikami zmocnil vlády v nikájském císařství a následujícího roku byl korunován jako spolucísař nedospělého +more_Dukas_Laskaris'>Jana IV. Laskarise. Když jeho generálové porazili koalici Epiru a západních nepřátel v bitvě u Pelagonie, otevřela se císaři cesta k ovládnutí Konstantinopole. Roku 1261 získal císař ztracené hlavní město, čímž bylo obnovení byzantské říše dokončeno a byl podruhé korunován, tentokrát jako samostatný byzantský císař. Michael se poté po celou svou vládu snažil obnovit slávu říše, ozdravit byzantskou společnost, hospodářství a znovu vystavět silné vojsko a loďstvo. Jeho úsilí však bylo značně komplikováno nepřáteli, kteří obklopovali říši ze všech stran, jakož i nedostatečnými finančními, lidskými a materiálními zdroji. Koalici nepřátel, kteří volali po novém křižáckém tažení proti Byzanci se Michael snažil rozbít obratnou diplomacií a náboženskou unií s katolickou církví.

Unií s nenáviděnou západní církví si však Michael znepřátelil vlastní poddané a církevní hodnostáře. Navíc mu byl vyčítán způsob převzetí moci, kdy se skutečně jednalo o uzurpaci, stejně tak jako oslepení císaře Jana IV. +more Vlivem těchto komplikací zůstalo dílo Michaela, jakožto obnovitele nedokončeno a jím obnovená Byzanc byla jen stínem své staré slávy a velikosti. Přes všechny nesnáze položil Michael základy vlády dynastie Palaiologovců, která panovala až do konečného zániku říše roku 1453.

Život

Původ

Jan IV. +more Laskaris za něhož se Michael zmocnil vlády Michael Palaiologos se narodil jako syn nikájského generála (megas domestikos) Andronika Palaiologa a Theodory Angeliny Palaiologovny a pocházel tak z přední aristokratické rodiny. Palaiologové byli sňatky spřízněni s jinými předními aristokratickými rody např. Komnenovci, Angelovci a Duky.

Michael se již v mládí projevil jako vynikající vojenský velitel a sloužil u dvora nikájských císařů Jana III. +more Vatatza a Theodóra II. Laskarise, i když ne vždy zcela loajálním. Když se vlády v nikájském císařství ujal Theodóros II. Laskaris vypukly mezi rody při císařově dvoře spory. Theodóros otevřeně upřednostňoval svého přítele Georgie Muzalona, čímž podráždil ostatní představitele vysoké aristokracie. Císař se navíc odklonil od politiky svého otce a neprojevoval zájem o sblížení se západem a papežem. Do úřadu patriarchy dosadil asketického Arsenia, který byl fanatickým odpůrcem unie se západní církví. Za těchto okolností se v řadách aristokracie začala pomalu formovat opozice vůči císaři, kterou vedl právě Michael Palaiologos.

Když se spory na císařově dvoře vyhrotily, musel Michael dokonce uprchnout a uchýlil se dočasně k Seldžukům k sultánovu dvoru. Po krátké době se vrátil zpět do Nikáje a s císařem se formálně usmířil jelikož jej bylo zapotřebí jako zkušeného velitele v bojích proti Srbům a Bulharům na Balkáně.

Vláda

Převzetí moci

Císař Theodoros Laskaris zemřel roku 1258 a zanechal po sobě nezletilého syna Jana IV. +more Regentem mladého císaře měl být Georgios Muzalon, přítel zemřelého císaře. Muzalona však svrhlo spiknutí aristokracie vedené Michaelem Palaiologem. Muzalon byl zavražděn, spolu se svým bratrem, během smutečního obřadu konaného třetí ten po císařově smrti a to přímo v chrámu. Do čela regentské vlády se postavil Michael Palaiologos, který oplýval nejen politickými schopnostmi, ale také zkušenostmi úspěšného válečníka. Michael získal na svou stranu vojsko i církev a získal nejvyšší dvorské hodnosti, nejdříve se stal megas domestikem, později mu byl udělen titul despoty. 1. ledna 1259 byl Michael, prohlášen a korunován spolucísařem nedospělého legitimního císaře v Nymfaiu.

Bitva u Pelagonie a zisk Konstantinopole

Umělecké ztvárnění Konstantinopole

Michael VIII. Palaiologos dovršil obnovu byzantské říše, kterou započali jeho předchůdci v nikájském exilu. +more Císař musel bezprostředně po převzetí moci čelit nepřátelům na Balkáně, když epirský despota Michael II. obsadil významná města Drač a Servii. Michael II. se proti nikájskému císaři spojil s sicilským králem Manfrédem, který se na západě snažil vzkřísit myšlenku křížového tažení proti heretickým Řekům. Vzájemné spojenectví upevnili Michael II. a Manfréd sňatkem, kdy se Manfréd oženil s despotovou dcerou Helenou. Sicilské oddíly obsadily řadu pevnosti na pobřeží Jadranu, mezi jinými Drač a Avlonu a ke koalici epirského despoty a sicilského krále se následně připojil achájský kníže Vilém II. z Villehardouinu. Císař však plány sicilského krále zhatil rychlým zásahem, když proti koalici nepřátel vyslal svého bratra Jana Palaiologa v čele vojska. V září 1259 byla svedena bitva u Pelagonie a nikájské vojsko, posílené kumánskými a seldžuckými žoldnéři, rozdrtilo koalici nepřátel.

Achájský kníže Vilém a s ním třicet předních baronů, padli do zajetí nikájského generála. Vilém byl ze zajetí propuštěn až v roce 1262, kdy se vykoupil a smlouvou odstoupil císaři klíčové pevnosti a města na Peloponésu, mezi jinými i Mystru. +more Získaná města se později stala základem morejského despotátu. Vítězové posléze opanovali Artu a Srbové museli vydat Skopji a Prilep. Vítězství u Pelagonie navíc otevřelo Michaelovi VIII. cestu k získání Konstantinopole a obnovení byzantské říše.

Michael se zřejmě obával reakce benátské republiky. Proto, než se odhodlal k samotnému útoku na Konstantinopol, využil rostoucího napětí mezi benátskou a janovskou republikou. +more 12. března 1261 uzavřel císař v Nymfaiu s Janovem smlouvu, která republice udělila tytéž obchodní privilegia, kterým se od roku 1082 těšili Janované. Janované se zavázali císaři vojensky pomoci, oplátkou obdrželi možnost bezcelního obchodu v řadě říšských přístavů a po obsazení města obdrželi v Konstantinopoli vlastní čtvrť - Galatu. V létě 1261 vedl generál Alexios Strategopoulos útok proti Konstantinopoli. Obsazení města proběhlo nečekaně snadno a již 25. července bylo staré hlavní město v rukách Byzantinců. 13. srpna vjel do města triumfálně i Michael VIII. Palaiologos s doprovodem, zatímco poslední latinský císař Balduin II. uprchl. Obnovení byzantské říše završil slavnostní náboženský obřad, kdy byli patriarchou císař Michael, spolu s manželkou, podruhé korunováni. Korunovace se účastnil i malý syn císařského páru Andronikos. Tímto aktem se Palaiologovci oficiálně ujali vlády v byzantské říši a převzali za ní odpovědnost až do jejího zániku roku 1453. Legitimní císař Jan IV. Laskaris byl na příkaz Michaela oslepen a odsunut do pozadí.

Zahraniční politika

Obnovená říše a její sousedé v roce 1265 Návrat do Konstantinopole bezpochyby zvýšil prestiž byzantské říše, přesto však bylo postavení obnovené říše v zahraničně politických otázkách značně komplikované. +more Obnovená říše pod Michaelovým vedením byla jen stínem bývalé velikosti a ovládala především oblasti jižní Thrákie a Makedonie, dále pak řadu egejských ostrovů, část Peloponésu a severozápadní část Malé Asie. Značná část bývalých říšských území byla trvale ztracena, na Balkáně byly zájmy Byzance ohrožovány především bulharským a srbským státem. Rozlehlé oblasti Řecka byly dosud v rukách epirského despotátu, nebo latinských státečků. V Malé Asii pak sousedila Byzanc s Rúmským sultanátem. Od začátku své vlády tak musel Michael čelit mnoha zahraničním výzvám a hrozbám, které ohrožovaly existenci říše ze všech stran. Císař, krom válčení, využíval proti nepřátelům tradiční byzantský prostředek, totiž mistrnou diplomacii.

Postavení říše se císař snažil zabezpečit také dojednáním řadou sňatků k čemuž mu dopomohlo četné potomstvo. Nejstarší dceru Irenu provdal císař za bulharského cara, dceru Theodoru za gruzínského krále a dceru Eudokii za trapezuntského císaře. +more Jednu nemanželskou dceru provdal císař také za chána Zlaté Hordy a druhou pak za ílchána z Persie. Následník trůnu Andronikos se pro změnu oženil s Annou, dcerou uherského krále Štěpána V.

Vnitřní politika

+more_22r. jpg|náhled|vpravo|200px'>Michael VIII. na fresce Michael věnoval velkou péči vnitřní obnově říše. Zatímco na mezinárodním poli dosáhl díky diplomacii a válkám značných úspěchů a podařilo se mu odrazit hrozby, které ohrožovaly obnovenou říši, v řízení vnitřních záležitostí říše už tak úspěšný nebyl. Císaři se podařilo obnovit loďstvo, které nebylo závislé na pomoci Janovanů a Benátčanů. Byzantská armáda byla znovu postavena a dosáhla četných úspěchů v bojích proti Bulharům a Karlovi z Anjou. Úřednický aparát říše byl však rozbit a Michael musel čelit separatismu ze strany mocných feudálů. Císař uděloval velké pozemkové úděly s paraioky (závislými rolníky) aristokracii, často do dědičné držby. Aristokracie tak vytvářela velké pozemkové držby (pronie, známé již od doby Komnénovců), což však v konečném důsledku vedlo k decentralizaci říše. Těmito úděly byli obdarováni nejdříve císařovi příbuzní, jeho bratr Jan Palaiologos obdržel jako pronii ostrov Rhodos; podobně obdržely takové úděly i další osoby spřízněné s vládnoucí dynastií. Tito feudálové byli vybaveni velkými pravomocemi a často se vymanili z přímé kontroly císařské správy. Angažovanost Michaela v evropských záležitostech říše a absence závažnější hrozby na východní hranici vedla k tomu, že východní hranice byla vážně zanedbávána. Nikájští císaři věnovali hranici velkou péči a její obranu svěřili pomezním vojákům (akritai). Za Michaelovy vlády byly však z východních provincií odvolány celé oddíly, daňové zatížení obyvatel rostlo a akritaiové byli špatně placeni. Již za císařovy vlády tak přes hranici pronikali Turci a trvale se zde usazovali, což se mělo mít pro Byzanc v budoucnu fatální důsledky.

Velké a dlouhodobé následky mělo především Michaelovo rozhodnutí oslepit nikájského císaře Jana IV. Laskarise. +more Již v roce 1262 došlo k velkému povstání v Nikáje, způsobené snad právě zprávou o oslepení Jana IV. Michael sice dokázal toto povstání potlačit, avšak sympatie lidu zůstaly na straně oslepeného Jana. Hlavním důvodem nepřátelství poddaných vůči císaři však bylo jeho jednání o církevní unii. Původní nadšení z osvobození Konstantinopole tak brzy vystřídala všeobecná nespokojenost s císařovou církevní politikou. Císař však unii chápal pouze jako nutný a formální kompromis, aby zachránil říši, to však nedovedl před lidem obhájit. Proto tvrdě pronásledoval odpůrce unie, ať už pocházeli z prostého lidu, nebo vládnoucí dynastie. Mnoho odpůrců tak skončilo v žaláři. Hyperpyron Michaela VIII. Hospodářská situace Byzance v době Michaela VIII. byla neutěšená. Náklady na války, diplomacii i vnitřní obnovy si vyžádaly zvýšení daňové zátěže, kterým trpěl především prostý lid. V hospodářské politice stát mnoho nezískal, jelikož obchod v přístavech říše zcela ovládli Janované a Benátčané, kterým nebyli schopní byzantští obchodníci čelit. Italské obchodní republiky získaly celní výhody ve významných obchodních přístavech a vzhledem k tomu, že právě celní poplatky byly důležitým zdrojem státních příjmů, Byzanc tím byla ochuzena o nemalé finanční prostředky.

Obnova Konstantinopole

Porfyrogennetův palác, jediný dochovaný zbytek palácového komplexu v Blachernách Vyplenění Konstantinopole křižáky v roce 1204 a nadvláda Latinů si na městu vybrali svou daň. +more Když Michael v roce 1261 do hlavního města triumfálně vstoupil, připomínalo kdysi nejbohatší a nejlidnatější město Evropy spíše několik vesnic v prostoru velkých městských hradeb. Umělecké skvosty města byly křižáky uloupeny, kostely zbavené svých pokladů a císařský palác v troskách. Latinským císařům se nedostávalo financí a poslední latinský císař nechal sejmout olovo ze střech starého císařského paláce a prodal jej. Palác tak byl neobyvatelný a Michael neměl peněz nazbyt, aby střechy opravil. Michael a jeho dědicové sídlili až do pádu Konstantinopole v paláci nedaleko městských hradeb ve čtvrti Blachernae. Přestože se mu nedostávalo dostatečných finančních prostředků, věnoval Michael velkou péči obnově vylidněného hlavního města. Život se do města pomalu vracel díky novým obyvatelům, kteří přicházeli především z Peloponésu. Císař se při obnově Konstantinopole musel spoléhat hlavně na některé aristokratické rodiny, které byly ochotny financovat rekonstrukci. Hlavní zátěž však neslo obyvatelstvo provincií, zatížené vysokými daněmi.

I přes finanční obtíže byzantského státu se podařilo obnovit mnoho konstantinopolských chrámů, klášterů a paláců. Opraven byl například Chrám Svatých apoštolů, druhý největší chrám v Konstantinopoli. +more U vchodu do chrámu byly umístěny sochy archanděla Michaela a císaře Michaela VIII. Císař usiloval také o obnovu řádného vzdělání v hlavním městě a při kostele sv. Pavla byla obnovena základní škola, jejímž učitelům císař zajistil platy a uděloval dokonce i stipendia úspěšným žákům. Zároveň byla obnovena také škola při konstantinopolském patriarchátu. Počet obyvatel Konstantinopole na konci císařovy vlády se odhaduje na 50 000 až 70 000.

Náboženská politika

Svou náboženskou politiku Michael zcela podřídil jednání o církevní unii s papežem. Díky tomu musel císař čelit značné opozici jak ze strany prostého ortodoxního lidu, tak významných církevních představitelů. +more Michael se dostal do vleklého sporu s patriarchou Arseniem, který byl jmenován konstantinopolským patriarchou ještě v nikájském exilu a Michael po dobytí Konstantinopole dosadil zpět do hlavního města. Arsenios Michaela hned dvakrát korunoval, nejdříve jako spolucísaře Jana IV. , poté se však dostal s panovníkem do sporu a odmítl plnit funkci patriarchy. Později se nechal přesvědčit ke smíru a znovu Michaela korunoval, tentokrát v chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. Když dal však Michael oslepit a uvěznit Jana IV. , patriarchovi došla trpělivost a prohlásil Michaela za uzurpátora trůnu a exkomunikoval jej. Arsenios se pak stal hlavním představitelem odporu proti církevní unii s Římem a hojně proti císaři vystupoval. Michael proto v roce 1265 svolal synodu, která Arsenia sesadila a poslala do vyhnanství. Další patriarcha Josef I. sňal s císaře sice církevní klatbu, avšak sám nebyl přívržencem církevní unie a na protest později raději abdikoval. Další patriarcha Jan Bekkos přistupoval k unii nejdříve váhavě, později ji však propagoval. Přijetí církevní unie narazilo na prudký odpor obyvatel a byzantskou církev fakticky rozštěpilo schisma.

Hodnocení

Michaelův syn a nástupce Andronikos II. +more Michael byl zdatný válečník a brilantní diplomat, kterému se podařilo získáním Konstantinopole nejen obnovit byzantskou říši, ale zároveň odrazit všechny zahraniční hrozby, které ohrožovaly existenci obnovené říše. Za jeho vlády se Byzanc dočasně opět stala mocností se kterou bylo potřeba počítat a císař výrazně zasahoval do vnitřních záležitostí sousedních států. Přesto byla bilance jeho vlády rozporuplná a jeho dílo obnovitele říše, kterému věnoval tolik energie a úsilí, nebylo plně doceněno. Naopak, mnoho problémů ať už v zahraniční politice, ale především pak ve vnitřních záležitostech, zdědili císařovi následníci. Nejpalčivější z nich byly neuspokojivá finanční situace státu a ideologicko-náboženské spory vyvolané církevní unii se západem. Říše čelila velké decentralizaci a nedokázala zdolat separatismus některých mocných magnátů v Epiru a Thesálii, kteří si odvykli podléhat konstantinopolské vládě.

Hospodářství Byzance bylo vážně podkopáno obchodními aktivitami italských republik a byzantští obchodníci se ocitli zcela v jejich vleku. Ač bylo obnoveno byzantské loďstvo, zůstávaly italské republiky i nadále suverénními pány na moři. +more V zahraniční politice se Michaelovi nikdy zcela nepodařilo podrobit Bulhary a Srby a jejich státy i nadále zůstávaly vážným soupeřem Byzance na Balkáně. Rozsáhlé oblasti jižního Řecka a Peloponésu nadále ovládali franští baroni. Hrozbu ze strany sicilského království se však Michaelovi podařilo účinně zneutralizovat. Císař však díky své politice na západě zanedbával východní hranici, kam stále více pronikali Turci, kteří se již za jeho vlády začali hojně usazovat na byzantském území. Toto nebezpečí bylo ze strany císaře podceněno, což mělo být pro říši v budoucnu zničující. Obnovená říše i znovuzískaná Konstantinopol představovaly už jen stín své zašlé slávy. Přesto, říše kterou Michael obnovil, přetrvala ještě téměř dvě stě let a to pod vládou jeho potomků z dynastie Palaiologovců.

Potomci

Manželství ∞ 1253 Theodora Palaiologovna (cca 1240 - 1303) * Manuel Palailogos (cca 1255 - před 1259) * Irena Palaiologovna (cca 1256 - před 1328) ∞ Ivan Asen III. +more * Andronikos II. Palaiologos (25. března 1259 - 13. února 1332) byzantský císař # ∞ Anna Uherská # ∞ Jolanda z Montferratu * Anna Palaiologovna (cca 1260 - 1299/1300) ∞ Demetrios Doukas Komnenos Koutroules * Konstantin Palaiologos (1261 - 5. května 1306) ∞ Irena Raoulaina * Theodora Palaiologovna ∞ David VI. Gruzínský * Theodor Palaiologos (cca 1263 - po 1310) * Eudokie Palaiologovna (cca 1265 - 18. září 1302) ∞ Jan II. Megas Komnenos.

Odkazy

Reference

Literatura

VOLNÝ, Zdeněk a kol., Toulky minulostí světa, 5.díl, Praha, Via Facti, 2003.

Související články

Byzantská říše * Palaiologové

Externí odkazy

Kategorie:Byzantští císaři Kategorie:Nikájští císaři Kategorie:Palaiologové Kategorie:Narození 1224 Kategorie:Úmrtí 1282 Kategorie:Úmrtí 11. +more prosince Kategorie:Muži.