Cesko.wiki Ozbrojené síly Rakousko-Uherska
Author
Albert FloresOzbrojené síly Rakousko-Uherska byly vojenské síly Rakouska-Uherska. Zahrnovaly dvě hlavní větve: armádu a námořnictvo. Obě organizovali vlastní letecké oddíly - armádní letectvo a námořní letectvo. Armáda sestávala ze tří větví: Společná armáda, C. k. zeměbranu a K. u. honvéd.
Vrchním velitelem ozbrojených sil byl císař, profesionálním velitelem byl náčelník generálního štábu. Šéfem společného ministerstva pro vojenské záležitosti byl ministr války.
Ozbrojené síly sloužily jako jedna z hlavních sjednocujících institucí Říše a hlavní nástroj národní obrany i vnější mocenské projekce. Historie rakousko-uherského vojenství začíná v době, kdy Habsburkové ve +more_století'>13. století nastolili dědičnou vládu nad rakouskými zeměmi, a táhne se až do pádu Habsburků, na konci 1. světové války, kdy jejich armády patřily k největším a nejrozsáhlejším v Evropě. Ačkoli ne tak mocná jak někteří její současníci tvrdili. Armáda rakousko-uherského rozsahu, zdroje, organizace, technologie a výcvik byly jedním z hlavních faktorů určujících udělení statusu „velké moci“ po většinu 19. a počátku 20. století.
Administrativa a organizace
Ozbrojené síly Rakousko-Uherska byly rozděleny především do dvou primárních složek, které spadaly do nejvyšší pravomoci ministra války:
* Rakousko-uherská armáda * Rakousko-uherské námořnictvo
Samotné ministerstvo války sloužilo jako jedno z mála ministerstev s jurisdikcí v celé Říši a nad nimiž měl plnou kontrolu císař. Velení nad velkými „domácími“ jednotkami - jednotkami zeměbrany, které plnily funkce obdobné Národní gardy ve Spojených státech bylo řízeno místními ministerstvy obrany v Rakousku a Uhersku. +more V rámci ministerstva války se námořnictvo těšilo značné autonomii prostřednictvím námořní sekce s vlastním štábem a velitelstvím.
Organizace jednotek a sil mezi množstvím různých velení a orgánů měla za následek vštěpení řady organizačních struktur, rozptýlení odpovědnosti, vytvoření konkurence mezi agenturami, selhání v rozvoji meziorganizační efektivity a znamenalo to, že žádný orgán neměl celkovou kontrolu nad celými ozbrojenými silami.
Samostatné štáby a vrchní velitelé pod ministrem války dohlíželi na výcvik, plánování a operační odpovědnosti svých příslušných služebních poboček. Pokud jde o armádu, v roce 1914 byla rozdělena mezi 16 vojenských okruhů a zahrnovala 325 000 aktivních vojáků na všech úrovních, stejně jako 40 000 rakouských zeměbranců a 30 000 vojáků uherského Honvédu.
Rakousko-uherské námořnictvo udržovalo na Jadranu řadu námořních zařízení, především v Pule a v roce 1914 vlastnilo asi 3 moderní bitevní lodě třídy dreadnought, 9 starších bitevních lodí a řadu dalších plavidel včetně křižníků torpédoborců a ponorek v různých stavech bojové připravenosti.
+morek. _Luftfahrtruppen'>Rakousko-uherské letectvo zůstalo v zárodku v roce 1914 s několika německými letadly, které byly přidány do armádní balonové služby v roce 1913, ale během prvních let války došlo k výraznému rozšíření.
Historie a operace
Úvod
Rakousko-uherská armáda byla přímým potomkem vojenských sil habsburské části Svaté říše římské ze 13. století a od roku 1804 Rakouského císařství. +more Po 200 let tvořily nebo rakouské síly hlavní nepřátelskou sílu k opakovaným osmanským tažením do Evropy, přičemž Osmané byly zastaveni v bitvách kolem Vídně, která byla dvakrát obléhána, v roce 1529 a znovu v roce 1683. Obležení v roce 1683 prolomil s za pomoci německých a polských sil hrabě Ernst Rüdiger von Starhemberg. Armáda zatlačila obléhající osmanské armády směrem na Balkán, čímž ukončila své další střetnutí ve střední Evropě.
Rakousko bylo důležitou částí v koalicích, které se snažily zadržet Napoleona, jenže bylo poraženo v roce 1800 a znovu v roce 1805, když Napoleon obsadil Vídeň po bitvě u Slavkova, a nakonec po krvavé bitvě u Wagramu v roce 1809. Rakousko se ještě připojilo ke konečnému tažení, které vyústilo v Napoleonovu porážku v roce 1814.
Od roku 1815 do roku 1848 zažilo Rakousko spíše mírovou éru, pouze zahájilo dvě úspěšné námořní výpravy (rakouská výprava proti Maroku (1829) a orientální krize roku 1840) a potlačilo menší povstání. +morek. _garnizonow_(Landwehra)_1898. jpg|náhled'>Mapa posádek rakousko-uherské armády a jednotlivých zeměbranArmáda projevila svou loajalitu k monarchii v letech 1848 a 1849 a potlačily revoluční režimy, které se dostaly k moci ve Vídni, Budapešti, Miláně a Praze. V roce 1859 bylo Rakousko vyprovokováno do války s Piemontem a jeho stoupencem Francií. Rakousko-Piemontská válka trvala jen tři měsíce. Rakušané byli poraženi po těžkých bojích u Magenty a Solferina.
Následující druhá Šlesvická válka proti Dánsku byla úspěšnější, vyhrála bitvy u Königshügelu, Sankelmarku a Vejle a prolomila tak dánskou blokádu. Svou nadvládu nad ostatními německými státy si však Prusko vybudovalo vítězstvím nad Rakouskem v Prusko-rakouskoé v roce 1866. +more Kritická bitva byla svedena u Hradce Králové. Bitva zastínila vítězství Rakouska nad italskými spojenci Pruska u Custozy a v námořní bitvě u Lissy (Vis) u dalmatského pobřeží, ve které menší rakouská flotila obrněných lodí zvítězila nad Italy tím, že je nabourala. Po skončení války zažilo Rakousko padesát let míru až do vypuknutí první světové války v roce 1914.
1867-1914
Vytvoření Rakousko-uherského kompromisu z roku 1867 rozdělilo říši na dvě nezávislé části. Pouze armáda, zahraniční věci a související rozpočtové záležitosti zůstaly na centrální úrovni. +more Nový armádní zákon stanovil všeobecnou tříletou brannou povinnost, po níž následovala desetiletá povinnost zálohy. V praxi byl povolán jen asi každý pátý z těch, kdo byli povinni sloužit, a mnozí byli po dvou letech posláni na dovolenou. V říši deseti národností a pěti náboženství, poznamenané etnickými konflikty a ostrými politickými a ekonomickými rozpory, tvořila armáda jediné skutečné pouto mezi císařovými poddanými a jediný nástroj, jímž se mohla projevit loajalita k němu.
Přesto Rakousko-Uhersko působilo dojmem silně militarizovaného národa. Britský historik Edward Crankshaw poznamenal, že nejen císař, ale i většina mužů ve vyšší společnosti nikdy nenosila civilní oděv kromě lovu. +more Ve skutečnosti zůstaly Rakousko-uhersku vojenské výdaje nejnižší mezi velmocemi. Více z HDP šlo na víno, pivo a tabák než na ozbrojené síly.
Pluky byly organizovány podle lingvistických linií, ačkoli němčina byla jazykem velícím. Etnické faktory nebránily náboru německy mluvících osob do důstojnického sboru ani jejich pravidelnému povyšování. +more Na vedoucích pozicích se našli Maďaři, Chorvati, Srbové, Poláci, Italové, Češi, Slovinci a Rumuni. V roce 1900 byla většina důstojnického sboru v rakousko-uherské armádě rodilá německy mluvící, ačkoli pouze jedna čtvrtina celkové populace říše byla německy mluvící.
Během konce 19. a počátku 20. +more století až do první světové války prošla rakousko-uherská armáda procesem modernizace z hlediska výcviku, výstroje a doktríny, ačkoli mnoho tradic a starých postupů zůstalo v platnosti. V důsledku snahy náčelníka štábu Montecuccoliho a následníka trůnu Františka Ferdinanda prošlo námořnictvo značnou modernizací s pověřením řady nových jednotek, konkrétně tří moderních bitevních lodí dodaných do roku 1914. Armáda také procházela postupnou a neustálou modernizací, ale udržovala si nezdravý závazek k válčení o pevnost, o čemž svědčí soustředění na obří dělostřelectvo a budování opevnění podél východní hranice říše.
V období let 1867-1914 byly rakousko-uherské síly rozmístěny v řadě národních a mezinárodních misích, ačkoli říše nevykazovala žádné koloniální aspirace. Rakousko-uherské ozbrojené síly např. +more potlačily odpor místního obyvatelstva při rakousko-uherské okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878 a účastnily se potlačení boxerského povstání v Číně v letech 1899 až 1901.
1914-1918
Na začátku války byla armáda rozdělena na dvě části, menší část zaútočila na Srbsko, zatímco větší část bojovala proti masivní ruské armádě. Invaze do Srbska v roce 1914 byla katastrofa. +more Do konce roku rakousko-uherská armáda nezabrala žádné území a ztratila 227 000 mužů (z celkové síly 450 000 mužů).
Na východní frontě to začalo stejně špatně. Rakousko-uherská armáda byla poražena v bitvě u Lembergu a bylo obléháno mocné pevnostní město Přemyšl (padlo v březnu 1915).
V květnu 1915 se Itálie připojila k dohodě a zaútočila na Rakousko-Uhersko. Krvavé, ale nerozhodné boje na italské frontě budou trvat dalších tři a půl roku. +more Byla to pouze tato fronta, kde se Rakušané osvědčili ve válce a podařilo se jim zadržet početně lepší italské armády v Alpách.
V létě se rakousko-uherská armáda, pracující pod jednotným velením s Němci, zúčastnila úspěšné ofenzívy Gorlice-Tarnow.
Později v roce 1915 dobyla rakousko-uherská armáda ve spojení s německou a bulharskou armádou Srbsko.
V roce 1916 Rusové zaměřili své útoky na rakousko-uherskou armádu v Brusilovově ofenzívě, přičemž uznali početní podřadnost rakousko-uherské armády. Rakouské armády utrpěly obrovské ztráty (ztratily asi 1 milion mužů) a nikdy se nevzpamatovaly. +more Obrovské ztráty mužů a materiálu způsobené Rusům během ofenzivy přispěly velkou měrou k příčinám komunistické revoluce v roce 1917. Rakousko-uherské válečné úsilí se stále více podřizovalo řízení německých plánovačů, stejně jako tomu bylo u standardu vojáků. Rakušané viděli německou armádu pozitivně, ale v roce 1916 se v Německu všeobecně říkalo, že jsou „připoutáni k mrtvole“. Nedostatek zásob, nízká morálka a vysoká míra obětí vážně ovlivnily operační schopnosti armády, stejně jako skutečnost, že armáda byla mnohonárodnostní.
Poslední dva úspěchy pro Rakušany bylo dobytí Rumunska a ofenzíva u Caporetta s pomocí Němců.
_1898.jpg){kind=link}
Posouzení
Ačkoli je výkon v prvních měsících války proti Srbsku a Rusku často vnímán jako špatný. Celkově během největšího vojenského nasazení - první světové války - a navzdory přetrvávajícím obavám z neloajality a rozkolu mezi národy říše je třeba na síly Rakouska-Uherska pohlížet tak, že si vedly velmi kompetentně až do politického zániku na konci roku 1918. +more Nakonec a s velkou německou podporou se císařské ozbrojené síly držely pevně a bez velkých zběhů do konce války.
Dědictví
Některé z tradic staré rakousko-uherské armády se nadále uplatňují v moderní rakouské armádě. Například nejslavnějším plukem Bundesheeru je „Hoch und Deutschmeister Regiment“, nyní známý jako Jägerregiment Wien se sídlem v „Maria Theresien Kaserne“, pojmenovaný po císařovně Marii Terezii Rakouské. +more Mnoho dalších pluků Bundesheerunavazuje na tradice slavných rakousko-uherských pluků jako „Kaiserjäger“, „Rainer“ atd.