Pavel Miljukov

Pavel Nikolajevič Miljukov (, Moskva, Ruské impérium - 31. březen 1943, Aix-les-Bains, Francie) byl ruský historik, liberálně-demokratický politik, zakladatel a vůdce Konstitučně demokratické strany (tzv. Kadetů), v roce 1917 ministr zahraničí první prozatímní vlády. Mimo jiné účinně podpořil vznik a konsolidaci československých legií v Rusku.

Životopis

Kariéra před revolucí

Pavel Miljukov se narodil do rodiny architekta. Studoval na Lomonosovově univerzitě filologii a historii u Konstantina Kavelina a Borise Čičerina, kteří ho svými názory významně ovlivnili, podobně jako Herbert Spencer, Auguste Comte nebo Karl Marx. +more Pro účast na studentských bouřích byl ze studia vyloučen, pak ale přijat zpět. Roku 1885 promoval prací o ekonomice ruského státu a reformách Petra Velikého, přednášel pro veřejnost a roku 1895 byl krátce přijat na univerzitu. Opět vyloučen, přijal pozvání na univerzitu v Sofii, odkud však musel na nátlak ruská vlády odejít do Makedonie, kde působil jako archeolog. Roku 1899 se směl vrátit, o dva roky později byl ale opět odsouzen na šest měsíců.

Publikoval v emigrantském tisku a v letech 1896-1903 vydal své nejznámější dílo, třísvazkové Obrazy z dějin ruské vzdělanost. Po odsouzení musel opustit své místo na univerzitě a přednášel v cizině, zejména na univerzitách v Chicagu a v Bostonu ve Spojených státech. +more Tam se také spřátelil s T. G. Masarykem.

Když roku 1905 vypukla revoluce, Miljukov spoluzakládal Konstituční demokraty, stranu liberálních akademiků a střední vrstvy, jako předtím trestaný občan ale nesměl kandidovat do první ani druhé Dumy. Přesto když byla 1906 po 73 dnech rozpuštěna, byl to Miljukov, kdo napsal tzv. +more Vyboržský manifest, který podepsalo na 200 poslanců. Byl zvolen až do třetí Dumy (1907), kde prosazoval politickou svobodu, reformy a pasivní rezistenci k vládní linii. V afektu po něm měl monarchistický a antisemitský politik Vladimir Puriškevič údajně hodit sklenici vody. upright S vypuknutím první světové války propagoval Miljukov vlasteneckou politiku národní obrany. Války se účastnil jeho mladší syn (který padl v bitvě). Miljukov byl horlivým stoupencem starého snu ruské zahraniční politiky, totiž obsazení Dardanel a tím neomezený přístup do Středozemního moře. Jeho oponenti mu začali přezdívat „Miljukov z Dardanel“. V roce 1916 začal velmi ostře kritizovat vládu Borise Stürmera, která uvažovala o separátním míru, pro její neschopnost.

Únorová revoluce

Kropotkinem (vpravo) roku 1917 Během únorové revoluce doufal Miljukov v přetvoření Ruska v konstituční monarchii, ale události se vyvíjely příliš rychle. +more V prozatímní vládě, vedené jeho kolegou Georgijem Lvovem, se Miljukov stal ministrem zahraničí. Zavrhoval myšlenky na mír a za každou cenu pevně lpěl na pokračování války. Pozval do Ruska T. G. Masaryka, který tehdy přednášel na Univerzitě v Londýně, zejména proto, aby zjednal nápravu v Odbočce Československé národní rady na Rusi a podpořil nábor českých zajatců do ruských legií.

Dne 18. +more dubna 1917 slíbil Miljukov pokračování války „až do úplného vítězství“. Následovaly masivní demonstrace pracovníků a vojáků, kteří byli bojem vyčerpaní. Demonstranti požadovali Miljukovovu rezignaci. Generál Lavr Kornilov chtěl nepokoje potlačit, Georgij Lvov však jakékoli násilí odmítl. Dne 2. května nakonec Miljukov s ministrem války Gučkovem rezignoval.

Exil

Po bolševické revoluci odešel Miljukov z Petrohradu a podporoval bělogvardějce. Po občanské válce emigroval do Francie, kde zůstal aktivní v politice a stal se editorem ruských novin Poslední zprávy.

Během pobytu v cizině byl Miljukov terčem několika pokusů o vraždu. Při jednom pokusu zemřel jeho přítel Vladimir Dmitrijevič Nabokov, otec slavného romanopisce.

Miljukov dožil v Aix-les-Bains ve Francii a je pohřben na pařížském hřbitově v Batignolles.

Dílo v češtině

Masaryk a Beneš. Praha: Borový 1936 * Obrazy z dějin ruské vzdělanosti. +more Část I, Obyvatelstvo, hospodářské, státní a stavovské zřízení. Praha: Laichter 1902 * Obrazy z dějin ruské vzdělanosti. Část II, Církev a škola (víra, tvorba, vzdělání). Praha: Laichter 1903 * Obrazy z dějin ruské vzdělanosti. Část III, Nacionalism a veřejné mínění. Praha: Laichter 1910 * Národnost, její vznik a vývoj se zvláštním zřetelem k poměrům slovanským. Praha: Orbis 1930.

Odkazy

Reference

Literatura

Ottův slovník naučný nové doby, heslo Miljukov. Sv. +more 7, str. 266 * PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie. Karviná: Paris, 2019. 219 s. . * A. Zubov, Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014. Str. 159 aj.

Externí odkazy

[url=http://www. rozhlas. +morecz/plus/portrety/_zprava/pavel-nikolajevic-miljukov-ministr-bez-politicke-intuice--1721693]Ministr bez politické intuice[/url] Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě Pavla Miljukova, citace z dokumentů.

Kategorie:Ruští historikové Kategorie:Ruští politici Kategorie:Kadeti Kategorie:Ruští novináři Kategorie:Ministři zahraničí Ruska Kategorie:Ruští emigranti a exulanti Kategorie:Narození 1859 Kategorie:Narození 27. +more ledna Kategorie:Narození v Moskvě Kategorie:Úmrtí 1943 Kategorie:Pohřbení na hřbitově Batignolles Kategorie:Úmrtí 31. března Kategorie:Muži Kategorie:Poslanci Dumy.