Pjotr Nikolajevič Wrangel
Author
Albert FloresPetr Nikolajevič Vrangel byl ruský generál během první světové války a později jedním z vůdců bělogvardějského hnutí během ruské občanské války. Narodil se do ruské šlechtické rodiny a absolvoval ruskou námořní akademii. Během své vojenské kariéry sloužil jako důstojník v carské ruské armádě a bojoval na různých frontách první světové války. Po bolševické revoluci se Wrangel vystavěl bělogvardějskou armádu na Krymu a stal se supremem tohoto území. Během své vlády si získal respekt vojáků i civilistů a zavedl řadu reforem, které měly obnovit ekonomiku a infrastrukturu poloostrova. Nicméně, během občanské války byly bělogvardějci postupně poraženi Rudou armádou a Wrangel byl nucen uprchnout z Krymu. Poté žil ve vyhnanství v Bulharsku, kde pokračoval ve své aktivitě proti sovětskému režimu. Skončil svůj život v roce 1928, když onemocněl žaludečním vředem. Důležitým aspektem Wrangelova života bylo jeho důrazné zamítání bolševického režimu a snaha obnovit carskou monarchii. I přes své vojenské neúspěchy zůstává na památku jako vůdce bělogvardějského hnutí, který bojoval proti bolševickému režimu a snažil se obnovit Rusko ve svém původním politickém uspořádání.
Mládí
Wrangel se narodil 27. srpna 1878 v Mukuliai (dnešní Zarasai v Litvě) do šlechtické rodiny baltských Němců. +more Rod Wrangelů patřil k významným baltským rodům od 16. století se silnými vazbami na Prusko, Švédsko a Rusko. Do tohoto rodu patřil i mj. Carl Gustav Wrangel, který byl jako velitel koncem třicetileté války činný i na českém území.
Mladý Wrangel v roce 1896 dokončil Střední technickou školu v Rostově na Donu a roku 1901 úspěšně ukončil studium na Hornickém institutu v Petrohradě. Nedal se ale na dráhu důlního inženýra a v roce 1902 vstoupil do armády. +more Nejprve působil v Irkutsku, pak se už jako důstojník zúčastnil rusko-japonské války. Po válce v roce 1904 se zapojil do trestné výpravy v Pobaltí, která eliminovala nacionalistické tendence místních obyvatel. Roku 1910 absolvoval Vojenskou akademii generálního štábu.
První světová válka
Se začátkem 1. světové války byl povýšen na kapitána a v říjnu 1914 obdržel jako první ruský voják ve válce +more_Jiří_(Rusko)'>řád sv. Jiří (jedno z nejvyšších ocenění). Bojoval v Haliči, kde se vyznamenal především při Brusilovově ofenzívě 1916 a při obraně řeky Zbruč v roce 1917.
Občanská válka
Generál Wrangel ve své černé uniformě Po vystoupení Ruska z války rezignoval na svoji pozici a uchýlil se do své vily na Krymu. +more Na konci roku 1917 byl uvězněn bolševiky, ale podařilo se mu uniknout na Ukrajinu. V Kyjevě se přidal k Pavlu Skoropadskému, který vyhlásil nezávislý Ukrajinský stát. Když Wrangel zjistil, že stát je de facto loutkou Německa, opustil Ukrajinu a v srpnu 1918 se v Krasnodaru přidal k dobrovolnické armádě bojující proti bolševikům.
Dostal svoji vlastní divizi a úspěšně vedl boj proti bolševikům v oblasti Kubáně. Agresivním a cílevědomým přístupem dosáhl mnoha vítězství a výrazně rozšířil řady svého vojska. +more V lednu 1919 tak vznikla pod jeho velením Kavkazská dobrovolnická armáda. Získal si reputaci velice schopného velitele, který na rozdíl od jiných „bílých generálů“ netoleroval plenění a vraždění civilistů svými vojsky. Brzy se ale dostal do sporů s Antonem Děnikinem, který velel celé „Bílé armádě“ v jižním Rusku. Generál Děnikin preferoval přímý vojenský útok na Moskvu s myšlenkou dobýt sovětské hlavní město. Generál Wrangel dával přednost útoku na Caricyn (dnešní Volgograd) a spojit se tak s jednotkami admirála Kolčaka bojujícími na Sibiři. Nakonec zvítězil Děnikinův plán a Wrangelovo vojsko bylo donuceno postupovat na sever na Moskvu. Neshody s Děnikinem nakonec přerostly v odchod Wrangela od Bílé armády. V únoru 1920 tak opustil Rusko a uchýlil se do exilu v Istanbulu.
Na Sibiři mezitím zkolabovala Kolčakovova vláda a samotný admirál Kolčak byl popraven. Bělogvardějský útok na Moskvu selhal a generál Děnikin byl odvolán. +more Celková situace začínala být pro bělogvardějce zoufalá, a proto byl generál Wrangel povolán zpátky z exilu do Ruska. V dubnu 1920 se stal vrchním velitelem bílých sil v jižním Rusku. Provedl několik významných reforem, ale pro Bílou armádu už bylo příliš pozdě. Bílí už ztratili podporu, jak v zahraničí, tak doma v Rusku. Jejich armády utrpěly v boji proti početnějším a lépe vyzbrojeným bolševikům několik výrazných porážek, a tak Wrangel měl pod kontrolou pouze území Krymu.
Protože by čelil jisté porážce, zorganizoval evakuaci svých vojsk z Krymu přes Černé moře do Istanbulu. Každému dal svobodně na vybranou. +more Každý důstojník, voják nebo civilista se mohl zvolit buď cestu s Wrangelem do Istanbulu za nejistou budoucností nebo setrvání na Krymu a čekání na příchod Rudé armády. Na palubě 151 osobních a válečných lodí odplulo z Ruska do Istanbulu na 151 000 osob. Poslední voják opustil Krym společně s generálem 14. listopadu 1920.
Život v emigraci
+more8|náhled'>Památník generála Wrangela v Sremských Karlovcích, Srbsko Po evakuaci žil na své jachtě v Istanbulu. Jeho loď se však záhy potopila po srážce s italským parníkem, který přijížděl ze sověty drženého města Batumi. Wrangel unikl smrti jen o vlásek a celý incident se začal považovat za pokus o atentát.
Poté začal Wrangel cestovat a organizovat ruské emigranty. Navštívil Tunisko, Turecko a Jugoslávii a postupem doby se z něho stala hlava emigrantů, kteří museli před bolševiky uprchnout z Ruska. +more V roce 1924 založil s dalšími emigranty Ruský vševojenský svaz, který působil politicky na vlády ostatních zemí, ale také podporoval protikomunistický odboj v samotném Sovětském svazu. Sám generál se usídlil v roce 1927 v Bruselu, kde pracoval jako důlní inženýr (kde konečně zužitkoval své vzdělání z Hornického institutu v Petrohradu), a začal psát paměti. Jeho paměti, které nazval Zápisky, vyšly v roce 1928 v Berlíně.
Smrt
Wrangel zemřel velice náhle ve 49 letech v Bruselu. Ohledně jeho smrti existují určité nejasnosti. +more Je možné, že byl otráven sluhou svého bratra, který byl údajně agentem sovětské NKVD. Pohřeb se sice konal v Bruselu, ale nakonec generálovy ostatky podle jeho přání spočinuly v roce 1929 v Bělehradě.
V Sremských Karlovcích, které sloužily jako jeho velitelství a sídlo synodu Ruské pravoslavné církve v zahraničí, mu byl vztyčen pomník, který zaplatilo ministerstvo kultury Ruské federace.
Odkazy
Reference
Literatura
A. Zubov (red.), Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014. Str. 636 aj.
Externí odkazy
Kategorie:Bělogvardějci Kategorie:Baltští Němci Kategorie:Ruští válečníci Kategorie:Ruští politici Kategorie:Narození 27. +more srpna Kategorie:Narození v roce 1878 Kategorie:Narození v Utenském kraji Kategorie:Úmrtí 25. dubna Kategorie:Úmrtí v roce 1928 Kategorie:Úmrtí v Bruselu Kategorie:Pohřbení v Bělehradě Kategorie:Muži.