Sixtinská madona

Sixtinská madona (někdy též zvaná Madona di San Sisto) je světoznámý obraz italského renesančního malíře Raffaela Santiho (1483-1520), který je dnes umístěn v obrazárně v drážďanském Zwingeru (Gemäldegalerie Alte Meister). Jedná se o vrcholné oltářní dílo, v němž v minulosti mnozí spatřovali „ideální zobrazení zbožného rozjímání, tiché vznešenosti i vnitřní křesťanské síly“.

Kompozice

Obraz je obměnou tradiční sacra conversazione, což je renesanční ikonografický typ madony s Ježíškem a anděly u nohou, jež trůní mezi stojícími světci, jakoby při duchovním rozhovoru. Zobrazuje Pannu Marii, jež drží na rukou malého Ježíše a stojí přitom na oblaku před roztaženou oponou. +more Na oblacích před ní klečí sv. Sixtus po levé ruce a sv. Barbora po pravé. Madona jako ztělesnění vznešenosti a humánnosti sestupuje jakoby k divákovi a ukazuje mu budoucího Spasitele. Papež Sixtus II. jí v hluboké úctě naznačuje cestu z oblaků na zem, do kostela sv. Sixta (San Sisto), zatímco sv. Barbora upírá pohled na dvojici andílků, kteří se se znuděnými výrazy opírají o spodní rám obrazu.

Symbolika

Obraz obsahuje symbolické prvky. Lze je nalézt v Ježíšově poloze v Mariiných rukou, v rozhrnuté oponě a v tiáře stojící u papežových nohou. +more Podle katolického chápání se chléb a víno proměňují v tělo a krev Páně. Sv. Sixtus a sv. Barbora rozhrnuli oponu, aby tak umožnili návrat Krista na Mariiných rukou k svaté oběti. Panna Marie nabízí Krista jako eucharistii: neobjímá jej tak, jako si matka přivine dítě, ale drží ho před sebou. Obraz byl původně umístěn naproti kříži, papež odkazuje na budoucí ukřižování Krista. Tiára u papežových nohou je přímým odkazem na rodinu papeže Julia II. , jejímž patronem sv. Sixtus byl. Symbolizuje ji žalud, který tiáru korunuje. Občanské jméno Julia II. znělo Giuliano della Rovere ( znamená slovo rovere dub).

Historie

Obraz si u Raffaela objednali benediktýni z kláštera San Sisto v Piacenze. Součástí zadání bylo, že na obraze má být jak sv. +more Sixtus, tak sv. Barbara, neboť klášter byl zasvěcen oběma světcům. Raffael dílo pro klášter vytvořil jako oltářní obraz. Namaloval tuto olejomalbu nedlouho před svou smrtí, asi kolem roku 1513 / 1514. Byla to poslední madona a současně poslední obraz, který dokončil vlastní rukou.

Stěhování do Německa

V roce 1754 zakoupil obraz za 110 000 až 120 000 franků polský král, velkokníže litevský a saský kurfiřt August III. +more či Fridrich August II. a nechal jej převézt do Drážďan, kde se mu opět dostalo výsostného uznání. Německý historik umění Hans Belting popisuje společně s Helen Atkinsovou v Neviditelném veledíle z roku 2001, jaký obrovský vliv měl obraz v Německu:.

Raffaelova Sixtinská madona v Drážďanech podnítila jako žádné jiné umělecké dílo německou představivost, rozdělujíc či spojujíc je v debatě o umění a náboženství... Tento obraz byl znovu a znovu vynášen jako vrcholné dílo světového malířství a označován přídomkem „božský“...

Uznání, jemuž se začal obraz v Německu okamžitě těšit, dobře ilustruje legenda, v níž se praví, že August III. posunul svůj trůn stranou, aby se dílo mohlo lépe vyjímat. +more Sixtinskou madonu ve svých populárních a oblíbených Dějinách starověkého umění (Geschichte der Kunst des Alterthums) z roku 1764 vynesl estetik, historik a archeolog Johann Joachim Winckelmann, jenž k ní přitáhl pozornost veřejnosti a učinil ji předmětem diskuse o významu klasických a křesťanských prvků na obraze, označuje přitom Raffaela střídavě za „oddaného křesťana“ a „božského pohana“ (vzhledem k jeho pojetí Panny Marie, jež by mohla stejně dobře být Junonou. Němci si obraz svázali s vlastní legendou o „Raffaelově vizi“, jejíž vznik se datuje do posledních desetiletí 17. století. Podle této legendy - jež byla zpracována v řadě příběhů, a byla podle ní napsána i hra - se Raffaelovi dostalo božského vnuknutí, které mu umožnilo stvořit toto nesmrtelné dílo. Sama legenda způsobovala, že řada lidí upadala při spatření obrazu do stavu náboženského vytržení a učinila z něj svým způsobem ikonu německého romantismu. Obraz ovlivnil Goetha, Wagnera a Nietzscheho. V roce 1855 bylo ve Zwingeru otevřeno Nové královské muzeum (Neues Königliches Museum), jehož architektem byl Gottfried Semper, a Sixtinská madona v něm obdržela samostatnou místnost.

Druhá světová válka a sovětská epizoda

Sixtinská madona byla sice uchráněna před bombardováním Drážďan, neboť byla spolu s ostatními uměleckými předměty z drážďanských sbírek ukryta v podzemní štole nedaleko Pirny, avšak poté co úkryt objevila speciální brigáda Rudé armády, jejímž úkolem bylo shromažďovat umělecké předměty nalezené v sovětské zóně a odesílat je do Moskvy, putovala do SSSR i ona. Obraz byl spolu s jinými díly krátce umístěn v zámku Pillnitz u Drážďan, odkud byl v bedně převezen po železnici do Moskvy, kde byl umístěn do Puškinova muzea. +more Zde byl také v roce 1946 dočasně vystaven spolu s dalšími uměleckými poklady, jichž se Sověti zmocnili. Po Stalinově smrti se však v roce 1955 sovětská vláda rozhodla vrátit obraz zpět do Německa „pro podporu a utužení rodícího se přátelství mezi sovětským a německým lidem“. Ve světovém tisku se následně rozběhla polemika, v níž se tvrdilo, že drážďanská umělecká sbírka byla v době svého pobytu v SSSR poškozena. Sověti kontrovali námitkou, že ve skutečnosti zmíněná umělecká díla zachránili, neboť podzemní štola, v níž byla ukryta, sice byla opatřena klimatizací, avšak vzhledem k přerušení dodávky proudu ohrožovala umělecká díla nebezpečná vlhkost.

Začaly se šířit příběhy o hrozných podmínkách, z nichž byla Sixtinská madona zachráněna, ale jak v roce 1991 uvedl časopis ARTnews, ruský historik umění Andrej Čegodajev, který byl v roce 1945 vyslán Sověty do Německa, to popřel:

Byla to ta nejnestoudnější lež. Na snímku jsou dva (ve skutečnosti čtyři) vojáci, kteří v šeru nějaké jeskyně vynášejí po kolena ve vodě na popruzích Sixtinskou madonu. +more Nesou ji ve svislé poloze a s velkou lehkostí, jako by jen dvěma prsty. Ale ten obraz se tímhle způsobem nedal zdvihnout. ani kdyby tam byl tucet chlapů. protože byl zarámovaný. Vše, co je spojeno s touto imaginární záchranou, je prostě a jednoduše lež.

ARTnews také uvedl, že i velitel brigády, která obraz vyzvedla z úkrytu, označil ve svém dopise časopisu Literaturnaja gazeta, jenž byl publikován v padesátých letech, tyto příběhy za lživé. Uvedl v něm, že Sixtinská madona byla, podobně jako řada jiných obrazů, uložena. +more v suché štole, v níž byla řada přístrojů, jež sledovaly vlhkost, teplotu atd. Ať už je to pravda, či nikoli, příběhy o zachránění Sixtinské madony se zakořenily v představivosti lidí a dostaly se coby fakta i do řady knih.

Současnost

Po svém návratu do Německa byl obraz restaurován a umístěn do obrazárny v drážďanském Zwingeru, jejíž ozdobou a chloubou se opět stal. V mnohých turistických průvodcích je uváděn jako zdejší nejslavnější umělecké dílo.

Andělé

Detail andílků Výrazným prvkem obrazu je již zmíněná dvojice andílků opírajících se o spodní rám obrazu a sledujících výjev nad sebou. +more Ti se proslavili sami o sobě. Již v roce 1913 prohlásil americký hudební kritik Gustav Kobbé, že „žádný anděl či skupina andělů nejsou tak slavní, jako ti dva, kteří se opírají o vršek oltáře naznačeného v samé spodní části obrazu“. Tato dvojice se objevila na poštovních známkách a na pohlednicích, jako potisk na tričkách a na balicím papíru, a dokonce i na krabičkách kondomů. O jejich vzniku koluje řada legend. Podle článku, který vyšel v roce 1912 v americkém časopisu Fra, byly jejich předlohou děti jedné z žen, jež stály Raffaelovi modelem, které se přišly podívat, jak mistr pracuje. Raffaela zaujal jejich postoj, a tak je, přesně jak byly, zachytil na obraze. Jiný příběh, vylíčený v americkém dětském časopisu St. Nicholas Magazine v roce 1912, vypráví, že Raffaela spíše inspirovaly dvě děti, jež potkal na ulici, „kterak se toužebně dívají do výkladu pekařství“.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Obrazy Raffaela Santiho Kategorie:Obrazy Madony s dítětem