Turkmenistán

Dějiny

V 7. století př. +more n. l. bylo území součástí Baktrie. Od 3. století př. n. l. se stalo součástí Parthské říše. V 6. století připadlo území tureckému kaganátu. Od 8. století se do země postupně dostávali Arabové a začali šířit islám. Dnešní obyvatelé jsou potomky kočovných Turkmenů, kteří přišli v 11. století. Následné období je plné válek mezi jednotlivými kmeny o nadvládu nad územím. Turkmeni podnikali ještě v 19. století časté otrokářské nájezdy do šíitské Persie, otroky pak prodávali v Chivě a dalších středoasijských chanátech. Až do roku 1884, kdy území Turkmenů ovládlo carské Rusko, na severovýchodě Persie „strach z Turkmenů mařil veškeren obchod a ochromoval i orbu“.

V roce 1869 zabrali Rusové východní břeh Kaspického moře. Válka, kterou Turkmenové vedli proti carskému Rusku, trvala 30 let a stála život asi 15 000 Turkmenů. +more Jednou z rozhodujících byla bitva u Geok-Tepe v roce 1881. Na konci války Rusové ovládli celé území a přetvořili jej na ruský Turkestán. Území dnešního Turkmenistánu bylo na začátku 18. století nazýváno podle obyvatel „Zemí Turkmenů“ a jednalo se o oblast osídlení turkmenských rodů vymezenou na východě řekou Amudarjou, na západě Kaspickým mořem, na severu poloostrovem Mangyšlak a městem Chivou a na jihu turkmeno-chorazanskými horami. V době před postupným ovládnutím území dnešního Turkmenistánu na konci 19. století carským Ruskem patřily východní oblasti částečně k chivskému chanátu a částečně k bucharskému emirátu. Západní část dnešního Turkmenistánu nespadala pod žádnou administrativní kontrolu a jednalo se především o oblasti využívané pasteveckými nomády.

Pod nadvládou carského Ruska zůstala země do bolševické revoluce v roce 1917. Turkmenistán vyhlásil nezávislost a začal bojovat proti bolševickému Rusku. +more Do Turkmenistánu byly poslány britské jednotky, které Turkmenům v boji pomáhaly. Avšak Britové své jednotky stáhli v roce 1920 a oslabení Turkmenové byli Rudou armádou poraženi. V roce 1924 vznikla na území Turkmenská sovětská socialistická republika.

Ozbrojený odpor trval do 30. let 20. +more století. Faktem ale je, že Turkmenistán byl poprvé ve své historii sjednocen. Do země začal pronikat evropský styl života. Turkmenové začali nosit evropské oblečení a osvojili si některé evropské vymoženosti. Byla zavedena elektřina či vodovod. Postavena železnice a silniční síť. SSSR potřeboval ze země vytvořit prosperující zemi. Při plánované válce se Západem chtěl ze střední Asie mít ekonomickou základnu, daleko od raket či letadel tzv. imperialistů. Ovšem odboj v Turkmenistánu nikdy úplně nepřestal.

Saparmurat Nijazov (Turkmenbaši)

Po rozpadu SSSR

Snahy o sebeurčení a o samostatný stát se vyplnily v roce 1991, kdy se SSSR rozpadl na 15 nástupnických států. V témže roce se Turkmenistán stal členem Společenství nezávislých států. +more Vůdcem nově vzniklé republiky se stal Saparmurat Nijazov. Sám sebe představoval jako zastánce turkmenské kultury a muslimských tradic. Avšak de facto se stal neomezeným vládcem země. Začal si říkat „Türkmenbaši“ (otec Turkmenů). Západ ho obviňoval z porušování lidských práv a vytváření kultu osobnosti. V roce 1999 mu byla potvrzena funkce prezidenta do konce jeho života. Nijazov zemřel 21. prosince 2006. Novým prezidentem se stal Gurbanguli Berdymuhamedov. Svého protivníka Ovezgelda Atayeva nechal vsadit do vazby. Ve volbách v únoru 2007 byl Berdymuhamedov zvolen 89 % voličů za prezidenta. Volby však byly mezinárodními pozorovateli označeny za nedemokratické. 27. září 2008 byla schválena nová ústava, která zrušila systém jedné strany a povolila volnou soutěž politických stran.

V únoru 2012 byl Berdymuhamedov zvolen na dalších pět let prezidentem. Berdymuhamedov získal 97 % hlasů a žádnému opozičnímu kandidátovi nebylo dovoleno kandidovat. +more V roce 2017 byl zvolen potřetí, když získal téměř 98 % hlasů.

Geografie

Mapa Turkmenistánu

Podnebí Turkmenistánu je silně kontinentální. Naprostou většinu země - asi 90 % - tvoří pouště a stepi, vodních ploch je zanedbatelné množství, obdělavatelná půda zaujímá asi 1,6 %. +more Většina země leží v nížinách, hory se vyskytují pouze na jihu země jako severní okraj Íránské vysočiny. Turkmenistán má velmi slabou říční síť - kromě Amudarji, v Afghánistánu pramenícího Murghabu a řeky Atrak, vlévající se do Kaspického moře, není v zemi větší řeky. Významný je proto Karakumský kanál, dokončený v roce 1988, který se táhne podél jižní hranice státu přes jeho hlavní město a v jeho nejvýchodnějším cípu se napojuje na řeku Amudarja. Tento uměle vybudovaný zavlažovací kanál, který znamená přísun vláhy pro zemědělství a pitné vody, spojuje většinu jižních měst a obcí Turkmenistánu a je podél něj vybudována hlavní tepna jinak sporé železniční sítě. Střední a severní část země, pokrytá pouštěmi, je prakticky bez měst a větších obcí. Ještě v 19. století byla velká část území Turkmenistánu neznámou a neprobádanou zemí, na mapách z této doby se objevují velké chyby a nepřesnosti - jsou zde zakreslovány neexistující řeky, nesprávně je zakreslován tok řek existujících a další. Některé nepřesnosti jdou ovšem na vrub geografickým změnám - především pobřeží Kaspického moře doznalo za posledních 200-300 let některé posuny (na místě dnešní osady Kjumiš-Tepe byl ostrov Kjumiš-Tepe, ostrov Ogurčinskij měl zcela jiné obrysy, z některých ostrovů se staly poloostrovy).

Politický systém

Turkmenistán je prezidentská republika, zemi tedy vládne prezident, který vykonává funkci hlavy státu a hlavy vlády zároveň. Od roku 2022 je prezidentem Serdar Berdymuhamedov. +more Za vlády Saparmurata Nijazova, prvního prezidenta samostatného Turkmenistánu, systém jedné strany a v Parlamentu mohla být jen jedna strana. V září 2008 však Lidová rada jednomyslně přijala usnesení o přijetí nové ústavy. Ta vedla ke zrušení Rady a významnému zvýšení velikosti Parlamentu v prosinci 2008 a rovněž umožňuje vytváření více politických stran.

Zahraniční vztahy

Prohlášení Turkmenistánu o „trvalé neutralitě“ bylo v roce 1995 formálně uznáno OSN. Saparmurat Nijazov prohlásil, že neutralita zabrání Turkmenistánu v účasti na mezinárodních obranných organizacích, ale umožní vojenskou pomoc. +more Neutrální zahraniční politika má v ústavě země významné místo. Turkmenistán udržuje diplomatické vztahy se 139 zeměmi. Nejdůležitějšími spojenci jsou Afghánistán, Arménie, Írán a Rusko.

Lidská práva

Turkmenistán byl široce kritizován za porušování lidských práv a svým občanům nastavil přísná omezení na cesty do zahraničí. Problémem země je diskriminace menšin. +more Univerzity byly povzbuzovány k tomu, aby odmítaly uchazeče s ne-turkmenskými příjmeními, zejména etnické Rusy. Je také zakázáno vyučovat zvyky a jazyk Balúčů i Uzbeků, jejichž jazyk se dříve vyučoval na některých státních školách.

Podle Světového indexu svobody tisku z roku 2014 dle Reportérů bez hranic z roku 2014 měl Turkmenistán 3. nejhorší hodnotu svobody tisku na světě. +more V roce 2020 se index svobody tisku v Turkmenistánu snížil a Turkmenistán se umístil na 2. nejhorším místě a předstihl pouze Severní Koreu.

Ekonomika

Hlavní město Ašchabad v roce 2015 Turkmenistán je zemědělsko-průmyslový stát. +more Tradice je v chovu dobytka (karakulské ovce, kozy, velbloudi). Průmysl je zaměřen na zpracování textilních plodin (bavlny a vlny) a zpracování nerostů a především fosilních paliv.

Ropa a zemní plyn

Turkmenistán má značné zásoby ropy a zejména zemního plynu, o jehož vývozu a stavbě potřebného produktovodu v současné době jedná s Čínou. V těžbě zemního plynu zaujímá země 4. +more až 5. místo na světě. Většinu turkmenské ropy těží turkmenská státní společnost Türkmennebit z ropných polí u měst Balkanabat a Hazar poblíž Kaspického moře, které mají dohromady odhadovanou rezervu 700 milionů tun. Ropa je také prostřednictvím kanálů vyvážena tankery do Evropy přes Kaspické moře.

Obyvatelstvo

Většinu obyvatel tvoří Turkmeni. Nejvýznamnějšími menšinami jsou Uzbeci a Rusové. +more Počet Rusů se kvůli emigraci a nízké porodnosti snížil z 18,6 % obyvatel v roce 1939 na 9,5 % v roce 1989 a na přibližně 4 % v roce 2003. Dalšími etniky jsou Kazaši, Tataři, Ukrajinci, Arméni, Balúčové a Kurdové.

Náboženství

Dominantním náboženstvím v Turkmenistánu je islám, který vyznává 89 % obyvatel a pravoslavné křesťanství, které vyznává 9 % obyvatel.

Bývalý prezident Nijazov nařídil, aby se základy islámu učily ve školách. V náboženských třídách na školách a v mešitách se v arabštině učí o Koránu či o historii islámu.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

[url=http://www.bedekr.cz/staty/Asie/Turkmenistan/]Bedekr - Turkmenistán[/url]

Kategorie:Vnitrozemské státy Kategorie:Státy Asie Kategorie:Totalitární režimy Kategorie:Státy a území vzniklé roku 1991 Kategorie:Země Střední Asie