Cesko.wiki Vladimír Šatava
Author
Albert FloresVladimír Šatava (19. července 1922, Praha - 30. června 2014, Praha) byl český profesor chemie, který na katedře silikátů Vysoké školy chemicko-technologické v Praze vychoval několik generací českých silikátníků.
Život
Dětství a reálka
Narodil se jako prvorozený syn Václava Šatavy (1890-1972), rodáka z Vevčic na Znojemsku a čs. legionáře, který se z Ruska vrátil přes Vladivostok do Prahy, a Marie Králové (1892-1983), dcery tesaře, který pomáhal stavět výstaviště pro Jubilejní výstavu 1891 a bydlel v blízkosti Císařského mlýna v Bubenči. +more V souvislosti s narozením dalšího syna Václava (1926-2007) se rodina odstěhovala nejprve do blízkosti nádraží Praha-Dejvice a poté (1930) na Hanspaulku, kde Vladimír dokončil obecnou školu a odkud dojížděl od roku 1933 na Malou Stranu do osmileté reálky.
Reálku ukončil maturitou v roce 1940, kdy už bydlel s rodiči v Bubenči v Bendlově (dnešní Raisově) ulici. Za normálních okolností by se přihlásil na vysokou školu, ale všechny české vysoké školy byly z rozhodnutí německých okupantů od listopadu 1939 uzavřeny. +more Nastoupil tedy jako volontér (cosi jako „brigádník“ - nízký plat 300 K měsíčně, a žádný nárok na zaměstnanecké výhody) v papírně situované v Císařském mlýně a vlastněné českým Němcem Kubelkou.
Studia, praxe a vojna
V roce 1941 byl Vladimír Šatava přijat do dvouletého odpoledního „abiturientského kurzu“ při chemické průmyslovce v Betlémské ulici, který v roce 1943 úspěšně dokončil. Při studiu se spřátelil se svým spolužákem Jiřím Bártou (1920-2005, synem profesora Rudolfa Bárty), který bydlel v Dejvicích (na dnešní ulici Čs. +more armády), a po ukončení kurzu si spolu s ním našel místo v Ústavu biochemie („Laboratorium für Vitamin- und Hormon-chemie“ u docenta Knoblocha), který sídlil v budově Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství (jako součásti ČVUT) v Dejvicích čp. 1905. Tam se až do konce války zabýval polarografií, procesy oxidace a redukce kyseliny askorbové a organickými syntézami.
V roce 1944 se Vladimír ve Vysokém nad Jizerou, kam si zajel zalyžovat, seznámil se svou budoucí manželkou Jarmilou Svobodovou (* 31. 12. +more 1925 v Poznani, kde její otec byl zaměstnancem čs. velvyslanectví), která, jak se ukázalo, bydlela s rodiči v Dejvicích (dnes Jugoslávských partyzánů) nedaleko bytu Šatavových.
Na konci roku 1944 byli otec a synové Šatavovi zatčeni gestapem, protože mladší Vladimírův bratr Václav našel ve Stromovce revolver, který přenechal svému kamarádovi, a ten z něj doma zkoušel střílet. Václav byl odsouzen k pěti letům vězení, zatímco Vladimír a jeho otec byli po třech měsících pobytu na Pankráci propuštěni (na začátku roku 1945). +more S osvobozením republiky v květnu 1945 nakonec skončilo i Václavovo věznění.
Po válce, v září 1945, byly otevřeny české vysoké školy a Vladimír nastoupil studia na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství, která byla tehdy součástí ČVUT a sídlila v Dejvicích. Dobrá kvalita výuky v abiturientském kurzu a praxe z biochemického ústavu ve spojení s osobním nadáním a pílí umožnily Vladimírovi získat již na jaře 1947 titul inženýra chemie, se kterým nastoupil jako vedoucí laboratoře Sociálně zdravotnické poradny pro žlázy s vnitřní sekrecí při Universitní nemocnici v Praze II. +more Jako hotový inženýr se stálým platem pak požádal rodiče Svobodovy o ruku Jarmily a 2. února 1948 se s ní oženil.
V květnu 1948 byl povolán k vojenské službě do Liberce a posléze do Litoměřic, kde prodělával jako vojín jakýsi výcvik, ale již po dvou měsících (v červenci 1948), když odmítl nabídku stát se důstojníkem v záloze, se vrátil (na vlastní žádost) do civilu.
Asistent a docent
V září 1948 nastoupil jako asistent na katedru silikátů, jejímž šéfem byl profesor Rudolf Bárta (1897-1985) - otec Jiřího Bárty. Vladimír se zpočátku věnoval problematice jílů a iontové výměny a připravoval na toto téma svou doktorskou disertaci - v roce 1949 získal titul doktora technických věd. +more Bárta brzy odjel do Spojených států, odkud přivezl spoustu knih (a učebnic) důležitých pro moderní studium silikátové chemie a technologie.
V roce 1951 začal Šatava přednášet nový předmět „Teoretické základy technologie silikátů“. V následujícím roce však došlo k osamostatnění VŠChT (vyčleněním VŠChTI ze svazku ČVUT v roce 1952) a k přejmenování Ústavu skla a keramiky na „Katedru technologie silikátů“, kam dosadila „Strana“ své nové kádry. +more Čím zdařilejší byly Šatavovy přednášky „Teoretických základů“, tím kyselejší byl postoj perspektivních komunistických kádrů k Šatavovi, který vždy dával najevo svůj nezájem o komunistickou ideologii a politiku, a navíc byl pro své odborné schopnosti nejbližším spolupracovníkem šéfa katedry profesora Bárty.
Mírná politická obleva po skončení stalinismu dovolila profesoru Bártovi založit v roce 1956 vědecký časopis Silikáty (první ročník vycházel od roku 1957) a Šatava se stal (na 11 let) jeho výkonným redaktorem. Rok na to (1957) obhájil Vladimír Šatava titul kandidáta věd (CSc. +more zavedený vládním nařízením v roce 1953).
V roce 1958 proběhla na VŠChT největší komunistická čistka, která znamenala, že ze školy muselo odejít na 40 profesorů, docentů, asistentů a zaměstnanců (kdo nešel dobrovolně, byl vyhozen „pro ztrátu důvěry“) a odejít musel i „buržoasní profesor“ Bárta (který se stal šéfem katedry ještě před válkou - v roce 1939) a Šatava ztratil svého zastánce.
Přesto v roce 1961 jmenoval tehdejší komunistický rektor VŠChT Vladimír Maděra (1905-1997) Vladimíra Šatavu docentem pro obor technologie silikátů, a to, podle návrhu prorektora prof. Josefa Korrity (1903-1995) „bez habilitace, která v případě jmenovaného by byla čistě formální záležitostí“, aby mohl i nadále přednášet svůj předmět.
V témž roce jmenoval rektor Maděra Šatavu proděkanem Fakulty anorganické technologie VŠChT), což zdůvodnil ve svém návrhu takto: „Podle našeho názoru má (Šatava) předpoklady, že … může tuto funkci vykonávat. Protože má značný odborný náskok, může se této funkci věnovat bez obavy, že se odborně přestane vyvíjet. +more Dr. Juliš, který tuto funkci vykonával velmi dobře, musí být uvolněn, aby mohl v nejkratší době podat habilitační práci. Podobně je tomu i u druhých soudruhů, kteří po odborné stránce potřebují alespoň rok až dva roky času, aby po odborné stránce dohonili čas, který věnovali různým funkcím. “.
V roce 1962, když vznikla Společná laboratoř pro chemii a technologii silikátů ČSAV a VŠChT v Praze, stal se Šatava jejím externím vedoucím (přitom zůstal ve svých funkcích na VŠChT), a to až do roku 1974. V roce 1965 vydalo SNTL Šatavův „Úvod do fyzikální chemie silikátů“ (podle této knihy se vyučoval předmět Fyzikální chemie silikátů na SVŠT v Bratislavě ještě v 80. +more letech) a v roce 1968 obhájil Šatava velký doktorát (D. Sc. ).
Docent Šatava byl svým způsobem renezanční člověk. Miloval pobyt v přírodě ať na své chatě v Lipnici nebo jako vodák na Lužnici a Vltavě. +more Vedle přírodních věd miloval filosofii (Bergson, Schopenhauer), ale především umění v podobě výtvarné - jeho manželka Jarmila byla výtvarnice, která pracovala pro Československou televizi (ilustrace k pohádkám), měla výstavu svých obrazů v Mánesu a také v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách - i hudební, neboť Vladimír byl od svého mládí nadšeným klavíristou, již za války hrával na večerních koncertech Abiturientského kurzu, později hrával čtyřručně se zvukařem ČST Zdeňkem Stropkem (* 1938), dík rodinnému příteli Iljovi Hurníkovi se seznámil s moderní hudbou Debussyho a Stravinského. Velkou Vladimírovou láskou byla také literatura a především divadlo - jeho aspiranti vzpomínají, jak ráno po návštěvě divadla Šatava se zaujetím sdělovat v laboratoři své divácké dojmy a oceňoval umění jednotlivých herců.
Profesor
V době normalizace (po roce 1969) se komunistická nechuť k Šatavovi obnovila, ale mezi lidmi, které si bolševičtí normalizátoři vybrali jako své kádry, byl i Šatavův žák Josef Matoušek (* 1939), který si vymínil, že se nemůže stát vysokoškolským profesorem dříve než jeho učitel Vladimír Šatava. Tehdejší rektor Jiří Mostecký (1923-2010), který uznával Šatavovy odborné i pedagogické kvality, na to přistoupil (a prosadil to na ministerstvu i ve stranických orgánech), a tak se konečně nestraník Šatava stal, i v době tuhé normalizace (1982) vysokoškolským profesorem.
V té době (již od roku 1978) Šatava přednášel další nový předmět „Fyzika pevných látek“ a v jeho osobním hodnocení se uvádí, že vedle řady diplomantů vyškolil 17 vědeckých aspirantů (z toho 6 zahraničních) a že publikoval 91 původních vědeckých prací (z toho 26 v zahraničních časopisech), 22 přehledných referátů a 5 knih (vedle desítky skript).
V roce 1992 odešel z katedry silikátů, která se v té době vracela ke svému předválečnému názvu „Ústav skla a keramiky“ do důchodu, ale dále spolupracoval na vědeckých programech Společné laboratoře silikátů.
V roce 1987 VŠChT v Praze udělila Šatavovi pamětní medailí profesora Františka Štolby.
V roce 1992 udělovala pražská VŠChT k 40. výročí svého osamostatnění 15 medailí Emila Votočka. +more Mezi oceněnými byl prof. Vladimír Šatava i jeho dávní kolegové z katedry silikátů prof. Jan Hlaváč (* 1926) a Ing. Svante Procházka (* 1928). .
V roce 2003 byla oceněna jeho pedagogická a vědecká práce medailí Josefa Hlávky, určenou nestorům a zakladatelským osobnostem české vědy a umění.
Největší světovou poctou pro profesora Šatavu bylo jeho zvolení jedním ze 47 prvních členů Světové akademie keramiky (World Academy of Ceramics) v roce 1989. Do dnešního dne bylo zvoleno celkem 305 členů této akademie a Vladimír Šatava je mezi nimi jediným Čechem.
Vladimír Šatava zemřel v pražské nemocnici pod Petřínem v pondělí 30. června 2014.
Dílo
Dílo Vladimíra Šatavy je velmi rozsáhlé a zahrnuje více než stovku vědeckých a odborných článků, desítky přehledných referátů a více než desítku skript a odborných knih, z nichž nejvýznamnější jsou Úvod do fyzikální chemie silikátů (1965) a Fyzikální chemie silikátů I. (1986). +more Jeho publikace jsou věnovány celému spektru úloh materiálové vědy, počínaje konstrukcí laboratorních zařízení (pro termickou analýzu, pro studium reologie aj. ) po zpracování experimentálních dat (např. vyhodnocování termogravimetrických křivek) a optimalizace technologií. Jeho hlavními oblastmi studia byla a) problematika jílů a silikátových koloidních soustav (cca 20 publikací), b) termická analýza a tepelné rozklady pevných látek (cca 30 publikací), ale zejména c) problematika maltovin (zejména na bázi sádry) a mechanismů jejich tvrdnutí (cca 50 publikací). Šatavovy přehledné referáty, které zprostředkovávaly poznatky publikované ve světových časopisech, měly velký význam jak pro studenty a aspiranty, tak pro rozvoj českého silikátového výzkumu i technologie.
Když skončilo období jeho pedagogického působení na VŠCHT Praha (v 90. letech), věnoval se dále silikátovým materiálům - například problematice přípravy a užití leucitu (tektosilikátu se složením KAlSi2O6 - šest publikací z let 2003-2005) - a podobné problematice se věnoval i poté.
Přehledné referáty
Šatava V. : Stanovení tepelné účinnosti rotačních pecí z tepelné bilance. +more Stavivo 30 [11] (1952) 301 * Šatava V. : Vlastnosti koloidních jílů z hlediska koloidní chemie. Sklář a keramik 11 (1954) 303 * Šatava V. : Základní výzkum silikátů; Sklář a keramik 12, 5 (1955) * Šatava V. : Dnešní názory na strukturu skla; Sklář a keramik 13, 6 (1956) * Bárta R. , Šatava V. : Několik teoretických úvah o maltovinách; Sborník technologie silikátů III. str. 7, SNTL 1957 * Šatava V. : Dnešní názory na strukturu skla; Sklář a keramik 14 (1957). * Šatava V. : Soustava CaO-SiO2-H2O; Silikáty 1, 98, (1957) * Šatava V. : Diferenční termická analýza; Silikáty 1, 207 (1957) * Šatava V. : Dokumentace o termické analýze; Silikáty 1, 240 (1957) * Šatava V. : Poruchy krystalové mřížky; Silikáty 2, 365 (1957) * Šatava V. : Rheologické problémy v keramice; Sborník technologie silikátů IV. str. 236, SNTL 1958 * Šatava V. , Sobotka Z. : Rheologie v oboru silikátů; Silikáty 2, 79 (1958) * Šatava V. : Reakce pevných látek; Silikáty 4, 67 (1960) * Šatava V. : Použití termografických metod ke studiu reakční kinetiky; Silikáty 5, 69 (1961) * Šatava V. : Tepelný rozklad kaolinitu; Silikáty 5, 248 (1961) * Šatava V. : Reakce pevných látek s kapalinami; Silikáty 5, 171 (1961) * Šatava V. : Teorie ztekucování keramických licích břeček; Sklář a keramik 28, 195 (1973) * Šatava V. : Povaha skelného stavu a podmínky tvorby skla; Čs. čas. fyz. 23, 565-672 (1973) * Šatava V. : Studium kinetiky heterogenních nekatalytických procesů metodami termické analýzy; Sborník VŠCHT, L3, 33 (1973) * Šatava V. : Reakce pevných látek; Přírodní vědy ve škole 31, 257 (1979).
Knihy a skripta
O minerálním složení a sorpční kapacitě keramických zemin. Praha 1949, 29 stran * Koloidní chemie. +more str. 169-292. kapitola v knize: Bárta R. , Šatava V. : Teoretické základy sklářství a keramiky' - Díl I. ; Praha 1951 * Úvod do termodynamiky silikátů, str. 9-205. kapitola v knize: Bárta R. , Šatava V. : Teoretické základy sklářství a keramiky Díl II; Praha 1954 * Příručka pro cvičení v laboratoři technologie silikátů; (autoři: Kolektiv katedry technologie silikátů). Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1954 * A contribution to the question of the determination of minerals of Serpentine Group. (autoři Kouřimský J. , Šatava V. ) Národní museum Praha 1954. 17 stran (Acta Musei Nationalis Pragae 10B[4]: 3-19) * Základní výzkum silikátů, (autoři: Bárta R. , Šatava V. , Procházka S. , Hlaváč J. ) SNTL Praha 1957 * Pórovité betony: Silikork (autoři: Šatava V. , Škrdlík J. ) SNTL Praha 1958, 182 stran * Teoretické základy technologie silikátů, Termodynamika (svazek 2). SNTL Praha 1959, 148 stran * Пористый бетон - cиликорк', (autoři: Šatava V. , Škrdlík J. ) Gasstrojizdat Moskva 1962 * Úvod do fyzikální chemie silikátů. SNTL Praha 1965, 407 stran * Relation Between Pore Structure and Mechanical Properties of Materials: General Report. Academia Praha 1973, 19 stran * The Study of Heterogeneous Processes by Thermal Analysis - Review (autoři: Šesták J. , Šatava V. , Wendlandt W. W. ) jako součást časopisu Thermochimica Acta 7, 335-556 (1973) * Fyzika pevných látek, VŠChT SNTL Praha 1977, 219 stran * Fyzikální chemie heterogenních soustav 1. díl, Základy klasické a statistické termodynamiky VŠChT SNTL Praha 1977, 100 stran * Příklady z fyziky pevných látek (autoři Šatava V. , Kutzendorfer J. ). SNTL, Praha 1980, 98 stran * Fyzikální chemie silikátů I. , 1. vyd, SNTL, Praha 1981, 166 stran * Fyzika pevných látek. 2. přeprac. vyd. SNTL, Praha 1981, 258 stran * Fyzikální chemie silikátů II. , (Kinetika) 1. vyd, SNTL, Praha 1983, 167 stran * Fyzikální chemie silikátů I. , VŠChT - FChT, SNTL Praha 1986, 218 stran * Fyzikální chemie silikátů 2. 1. vyd, VN MON, Praha 1987, 207 stran * Fyzikální chemie silikátů Díl 1. , 1. vyd, VŠChT Praha 1991, 272 stran,.