Antisionismus

vpravo Antisionismus je termín, který je používán pro označení různých náboženských a politických názorů. Tyto názory mají společnou opozici vůči sionismu, avšak jejich motivace a používané prostředky vyjádření jsou natolik rozdílné, že není možné označit antisionismus za jednolitý fenomén.

Některé z forem antisionismu jsou často označovány za formy antisemitismu, někdy je antisionismus obecně označován jako forma tzv. „nového antisemitismu“. +more O zařazení antisionismu mezi antisemitské směry se nadále vedou diskuse.

Definice

Pokud je sionismus definován jako „Židovské národní hnutí, které mělo za cíl vytvoření a podporu židovského státu v Palestině, starověké vlasti Židů“, případně jako „hnutí podporující rozvoj a obranu Státu Izrael a podporovat židovské přistěhovalectví do Izraele“, pak je antisionismus v jeho nejzákladnější podobě možné obecně definovat jako odpor vůči těmto cílům. Podle Alvina Rosenfelda se stal antisionismus od roku 1948 prostředkem pro zastánce zničení Izraele. +more Brian Klug se naopak domnívá, že vznikem Izraele přestalo být předmětem diskuse zda má stát Izrael vzniknout a existovat, ale otázkou zůstává jakým způsobem má existovat. Na základě toho je pak podle něj antisionismus legitimním prostředkem odporu vůči izraelské okupaci území obsazených během Šestidenní války a nikoli antisemitismem.

Různé směry antisionismu

Opozice vůči sionismu existovala od vzniku samotného hnutí v 19. +more století. Ačkoli se jednalo zpočátku o opozici náboženskou vycházející především z židovství, rozšířila se, hlavně po vzniku Izraele, v muslimském světě jako projev muslimsko-arabského odporu vůči myšlence židovského státu a později vůči Izraeli, a celosvětově také mezi krajně levicová (např. komunismus) i pravicová (neonacismus) hnutí a ideologie.

Židovský antisionismus

Sekulární židovský antisionismus

Před 2. světovou válkou považovala řada asimilovaných, sekulárních a liberálních židů sionismus za blouznivé a nerealistické hnutí. +more Přívrženci asimilace považovali sionismus za hnutí, které podkopávalo jejich snahy o asimilaci a integraci Židů do většinové společnosti.

V letech 1946-47 působila v Egyptě Židovská antisionistická liga (Ligue Juive contre le Sionisme "Egypte"; الرابطة الإسرائيلية لمكافحة الصهيونية; ar-Rábita al-isrá’ílíja li-mukáfahat as-sahjúnija), ovlivněná myšlenkami komunismu, v samotném Izraeli dnes působí několik židovských antisionistických politických stran, nacházejících se na krajní levici politického spektra (např. Chadaš, koncentrovaná kolem Komunistické strany Izraele). +more Mezi židovské představitele sekulárního antisionismu je někdy řazena uskupení jako J Street či Mír nyní, nebo jednotlivci: Noam Chomsky, Norman Finkelstein, Jisra’el Šachak (Shahak) nebo Alfred Lilienthal. Alvin H. Rosenfeld tvrdí, že židovští antisionisté pomáhají činit antisemitské postoje vůči židovskému státu (Izraeli) společensky přijatelnými, Werner Cohn poukazuje na kontakty některých židovských antisionistů s neonacisty a na využívání židovského původu autorů v antisemitské propagandě.

Antisionismus mimo židovskou komunitu

Sekulární arabský antisionismus

V sekulárních arabských režimech byl sionismus a vznik státu Izrael často propojován s kolonialismem a odpor proti sionismu byl srovnáván s antikolonialistickým, antiimperialistickým a národně-osvobozeneckým hnutím. Nejvýraznějším představitele sekulárně orientovaného antisionismu byla v dobách existence Sjednocené arabské republiky strana Baas a dále její odnože na palestinských hnutích Arabská osvobozenecká fronta a Sa'ika. +more Mezi sekulárně založené arabské antisionistické organizace patří Lidová fronta pro osvobození Palestiny, Demokratická fronta pro osvobození Palestiny, a dále různé nevládní propalestinské organizace (al-Awda aj. ).

Organizace pro osvobození Palestiny, založená v r. 1964, která původně požadovala zničení celého Izraele a ustanovení palestinského státu na území celého Izraele, se v roce 1993 zřekla tohoto cíle a oficiálně uznává právo Izraele na existenci.

Islámský antisionismus

Islám obecně odmítá stát Izrael jako anomálii a narušení „domu islámu“ (dár al-islám), území, které má být jednou provždy spravováno pouze muslimy. Antisionismus tohoto typu je rozšířený ve většině muslimských zemí a v některých (např. +more Írán) je součástí státní politiky (íránská vláda od islámské revoluce v r. 1979 referuje o státu Izrael jako o „sionistické entitě“).

Sovětský svaz a státy východního bloku

Sovětský svaz zaujímal vůči židům a sionismu od počátku ambivalentní postoj. Židé a řada židovských organizací (Bund) hrála roli ve svržení carské vlády, většina z židovských menševiků i bolševiků ale byla Stalinem posléze odstraněna. +more Zatímco široce rozšířený antisemitismus byl považován za buržoazní přežitek, sionismus byl v letech 1928-1934 postaven mimo zákon a sionistické organizace rozpuštěny. Ke konci 30. let 20. století se oficiální sovětský postoj k sionismu změnil, jednak z důvodu, že větší část sionistického hnutí byla tvořena socialisty a také proto, že docházelo ke konfliktům mezi sionistickým hnutím a Velkou Británií. Stalin proto podporoval plán OSN na rozdělení Palestiny v r. 1947 a SSSR patřil k prvním státům, které uznaly Izrael v roce 1948. ČSR na pokyn Moskvy pomáhala Izraeli dodávkami zbraní a zprostředkováním vojenského výcviku. Stalin pravděpodobně doufal, že se nově vzniklý Izrael stane komunistickým státem a satelitem SSSR na Blízkém východě.

Po vzniku Izraele a orientaci Izraele na západní Evropu (především Francii) byl někdejší vstřícný postoj SSSR a států sovětského bloku nahrazen silným antisemitismem, oficiálně označovaný jako antisionismus, který ovšem často čerpal z tradičního antisemitismu. V Sovětském svazu se odehrál proces s tzv. +more „židovskými lékaři“ obviněnými z chystané vraždy Stalina. Masovějším deportacím židů zabránila až Stalinova smrt. Jeden z nejlépe připravených procesů, které v sobě spojovaly novou platformu antisionismu s původním antisemitismem, se odehrál v ČSR proti tzv. „spikleneckému centru v čele s Rudolfem Slánským“.

Ostatní země

Mezi odpůrce myšlenky na vytvoření židovského státu, zvláště pak násilnou cestou „pod stínem britských zbraní“, patřil před vyhlášením Izraele Mahátma Gándhí, který 20. 11. +more 1938 v reakci na nepokoje v Palestině prohlásil: „Mé sympatie jsou cele na straně Židů … Ale mé sympatie mě nečiní slepým vůči spravedlnosti. … Proč by [Židé] nemohli stejně jako ostatní národy na zemi učinit svým domovem tu zemi, kde se narodili a kde si vydělávají na živobytí. Palestina patří Arabům stejně jako Anglie patří Angličanům nebo Francie Francouzům. Gándhí se ve svých vyjádřeních k židovsko-arabskému konfliktu snažil aplikovat svou teorii nenásilí a vyzýval k míru mezi oběma stranami. V roce 1947 ve „Vzkazu Arabům“ prohlásil: „Židé jsou utlačovaný národ, hodný sympatií světa a Indie s nimi sympatizuje. Jsou energičtí, inteligentní a pokrokoví. Arabové jsou velkým národem s velkou historií a proto pokud poskytnou Židům útočiště bez toho, aby nějaký jiný národ musel dělat prostředníka, bude to v duchu jejich tradiční velkorysosti. “.

Se vzrůstajícím počtem srážek mezi Haganou a britskými jednotkami ke konci britského mandátu se objevovaly antisionistické tendence i ve Velké Británii. Tyto projevy většinou utichly krátce po skončení účasti Velké Británie a vztahy mezi Izraelem a Velkou Británií byly normalizovány o několik let později.

Antisionismus v OSN

10. listopadu 1975 byla Valným shromážděním OSN přijata +more_3379'>rezoluce č. 3379 označující sionismus za formu rasismu. Pro přijetí rezoluce hlasovalo 72 států, proti 35, 32 se zdrželo. Reozoluce byla navržena 25 státy (s výjimkou Kuby, Afghánistánu a Dahomeje - dnešní Benin - se jednalo o státy arabské: Afghánistán, Alžírsko, Bahrajn, Kuba, Dahomej, Egypt, Guinea, Irák, Jordánsko, Kuvajt, Libanon, Libye, Mauritánie, Maroko, Jemen, Omán, Katar, Saúdská Arábie, Somálsko, Jižní Jemen, Súdán, Sýrie, Tunisko a SAE) a schválena za podpory dalších 45 států, včetně zemí východního bloku a satelitů SSSR.

Rezoluce č. 3379 byla zrušena 16. +more prosince 1991 rezolucí č. 46/86, přijatou 111 hlasy pro, 25 proti, 13 států se zdrželo a 17 delegací nebylo přítomných. Proti rezoluci hlasovalo 13 z 19 arabských zemí, šest se zdrželo. Z nemuslimských zemí hlasovaly proti rezoluci pouze Kuba, KLDR a Vietnam.

Antisionismus a antisemitismus

V současnosti existuje rozpor mezi lidmi, kteří tvrdí, že antisionismus není formou antisemitismu, a jejich odpůrci, kteří označují antisionismus za novou formu antisemitismu. Častým průvodním jevem antisionismu je také přirovnávání sionistů k nacistům, označování sionismu za „rasistickou ideologii“ a stát Izrael za rasistický nebo aparteidní stát.

* Podle zastánců antisionismu se jedná o legitimní politický názor, vyjadřující odpor vůči určité politické ideologii (v daném případě sionismu) a tento názor nemůže být v demokratické společnosti kriminalizován. Přívrženci antisionismu rovněž argumentují tím, že antisionismus nemůže být považován za rasistický nebo antisemitský názor, neboť se netýká židů jako národa, rasy nebo náboženské komunity.

* Podle odpůrců antisionismu je antisionismus pouze zástěrkou pro hlásání antisemitských předsudků, kdy je slovo „sionista“ nebo „sionistický“ používáno jako eufemismus pro „žid“ nebo „židovský“, ať už v neonacistických nebo krajně levicových kruzích. Alvin Rosenfeld považuje antisionismus za společensky přijatelný antisemitismus. +more Odpůrci antisionismu také argumentují, že antisionismus používá stejné metody k denunciaci Izraele, jako používali antisemité k denunciaci Židů. Mezi ty, kdo veřejně označili nebo označují antisionismus za formu antisemitismu, náleží např. Martin Luther King nebo bývalý švédský premiér Per Ahlmark.

„Nový antisemitismus“

Jako tzv. nový antisemitismus jsou některými autory označovány projevy zaměřené proti Státu Izrael, které přesahují hranici legitimní kritiky politiky Státu Izrael. +more Novodobý fenomén tak souvisí s tradičním antisionismem. K rozlišení kritiky od nového antisemitismu lze použít tzv. 3D test: Tam, kde kritika vytváří dvojí standard, démonizuje Izrael či delegitimizuje právo Izraele na svou existenci, má jít o nový antisemitismus. Ten se prý projevuje současně ve stalinismu, islamismu a krajní pravici.

Pojem přešel do užívání jako označení vlny antisemitismu narůstající zvlášť v západní Evropě po selhání dohody z Osla z roku 1993, která je částí Izraelsko - Palestinského mírového procesu, druhé intifádě v roce 2000, a teroristických útocích z 11. +more září 2001.

Odkazy

Reference

Související články

Sionismus * Izrael * Antisemitismus * Rasismus * Neturej karta * Noví historikové

Externí odkazy

Kategorie:Antisemitismus Kategorie:Mezinárodní vztahy Kategorie:Sionismus Kategorie:Politická hnutí Kategorie:Izraelsko-palestinský konflikt Kategorie:Arabsko-izraelský konflikt