Bitva na Vítkově

Bitva na Vítkově se odehrála 14. července 1420 jihovýchodně od tehdejších pražských hradeb, na hřebenu vrchu Vítkova, jenž byl 500 let po události přejmenován na Žižkov. Husitská posádka dvou opevněných srubů, později posílená padesáti střelci a oddílem cepníků, zde odrazila útok rakouských a míšeňských křižáků, kterým připadl úkol tuto strategicky významnou pozici ovládnout. Střetnutí bylo součástí taktických operací probíhajících v rámci obležení Prahy kruciátou Zikmunda Lucemburského a stalo se jedním z faktorů, které římskoněmeckého a uherského krále přiměly výpravu rozpustit.

Předehra

1. +more března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti krále Zikmunda Lucemburského a bulou Omnium plasmatoris domini, vydanou ve Florencii, deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům. Dne 17. března byla kruciáta slavnostně vyhlášena ve Vratislavi, kde se právě konal říšský sjezd. Král Zikmund využil přítomnosti říšských knížat, s nimiž sjednal podmínky výpravy a již koncem dubna jeho armáda, jež se formovala ve slezské Svídnici, překročila hranice Českého království. 3. května před křižáky kapituloval Hradec Králové a vojsko se přesunulo ke Kutné Hoře, kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Česká metropole se právě nacházela ve svízelné situaci. Husitům se stále nedařilo dobýt Vyšehrad, navíc 7. května pan Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí Pražského hradu, vydal sídlo českých panovníků do rukou zmocněnců krále Zikmunda. Kromě toho před polovinou května dorazilo na obě pražské radnice na 364 listů, kterými čeští páni, rytíři a městské obce vyhlašovali metropolitům nepřátelství. Na základě těchto skutečností vyslali Pražané do Kutné Hory poselstvo, které mělo s králem vést jednání o kompromisu, avšak jím vznesené podmínky urovnání situace byly nepřijatelné.

+more9'>Jan Žižka a kněz Václav Koranda starší při setkání na Vítkově, Josef Mathauser.

Za bouřlivého zasedání velkých obcí bylo tedy rozhodnuto bránit se křižákům se zbraní v ruce. Vzápětí začaly do Prahy přicházet posily. +more 20. května dorazili táborité, o tři dny později husité z Žatecka, Lounska a Slánska. Obranu města měla zajistit důležitá opatření, mezi něž patřilo především vyhnání všech nepřátel kalicha a vytvoření společného vojenského velení, na němž se podílelo 12 zvolených hejtmanů. Zároveň se husité pokusili dobýt Pražský hrad. Posádku se jim podařilo takřka vyhladovět, avšak křižáci za pomocí klamného manévru dodali obleženým jak proviant, tak střelný prach a husité se proto stáhli zpět za hradby metropole. První část příslušníků kruciáty, v čele s uherským a římskoněmeckým králem, se k Praze přiblížila 30. června, kompletně se zde vojsko shromáždilo 10. července, přičemž na levém břehu Vltavy rozložilo tři velké tábory.

Dalším důležitým počinem při opevňování Prahy se stala stavba dvou opevněných srubů na vrchu Vítkově, který chránil zásobovací cesty směřující do města na pravém vltavském břehu. Iniciátorem projektu byl táborský hejtman Jan Žižka, který si uvědomoval, že ztráta návrší by umožnila křižákům uzavřít město ze všech stran a před husity by se otevřela otázka jejich vyhladovění. +more Samotné sruby byly obehnány třemi mělkými příkopy a zdí zbudovanou z hlíny a kamení. To, že Žižkovo vyhodnocení situace z hlediska obrany města má své důležité opodstatnění, se ukázalo po několika předchozích bojových konfrontacích dne 14. července.

Bitva

Zprávy současníků

+more_Skulptura_patří_mezi_deset_největších_jezdeckých_soch_na_světě_(výška_9_metr'>m, délka 9,6 m, šířka 5 m, hmotnost 16,5 tuny). Dokončena byla v roce 1941, odhalena teprve 14. července 1950 Pro historické účely se zachovalo několik pramenů různé výpovědní hodnoty jak z provenience českých tak zahraničních účastníků obléhání. Mezi nejautentičtější z nich patří list markraběte míšeňského, přímého svědka útoku na Vítkov, adresovaný vévodovi bavorskému. Dopis byl pořízen pravděpodobně téhož dne, kdy proběhla bitva. Záznam, jenž nejpodrobněji vykresluje srážku na Vítkově, učinil český husitský literát a přímý účastník husitských válek Vavřinec z Březové. Zejména jeho zásluhou bylo Žižkovo vítězství vnímáno jako rozhodující prvek, který nejvyšší měrou přispěl k ústupu křižáckých vojsk od Prahy. O triumfu jednookého táborského hejtmana se pochopitelně zmiňuje i autor jeho kratičkého životopisu, který své dílko s názvem Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi dokončil patrně v polovině 15. století: Bitvu zmiňují také některé mladší texty, k nimž patří zejména Historie česká od italského humanisty Enea Silvia, pozdějšího papeže Pia II. , jenž získal své postřehy od přímých účastníků husitských válek. Dalšími jsou pak rukopisy Starých letopisů českých, pocházející od rozličných autorů z různých časových období, které do jednoho uceleného díla soustředil historik František Palacký.

Pravděpodobný průběh

+more0'>Bitva na Vítkově, Bildungslexikon (1931), obrázek neznámého autora Král Zikmund a velitelé jeho vojska, mezi nimiž měl nejlepší pověst italský vojevůdce Filippo Scollari, přezdívaný Pippo Spano, si dobře uvědomovali, že přímý útok na hradby české metropole by pro ně velmi pravděpodobně skončil fiaskem, rozhodli se proto sevřít město do kleští. K úspěšnému provedení tohoto taktickému rozhodnutí však bylo důležité obsadit Vítkov, neboť kdo ovládal toto návrší, ten byl i pánem východního prostoru před Prahou. Do bojových operací se zapojilo celé křižácké vojsko, na Vítkov však útočil pouze vyčleněný oddíl míšeňských a rakouských jezdců pod velením míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu. Účelem nasazení kompletní vojenské síly bylo ochromení husitů a odvrácení pozornosti od skutečného cíle útoku. Pražská posádka měla podle předpokladu zůstat za hradbami, čímž by ponechala nepočetné osazenstvo srubů svému osudu. Mezitím, co ozbrojenci z Pražského hradu podnikali klamný útok na Karlův most, vyšehradská posádka na Nové Město a ze Špitálského pole dotírali křižáci na východní hradbu, vyrazili míšenští do svahu. Časově se akce odehrála asi hodinu před západem slunce. Nástupištěm k útoku oblehatelů se stala několik metrů široká šíje, kde se vedle sebe vtěsnalo pouze několik jezdců. Právě zde byly patrně vybudovány příkopy a zídka, které měly křižáky před nájezdem na sruby zpomalit. I přes tato opatření však útočníci brzy ovládli blízkou viniční věž a začali se k hlavnímu opevnění probojovávat. Podle jediné dochované informace proti míšeňským stálo 29 husitů, včetně tří žen, které začala přesila zakrátko udolávat. Z výše citovaných pramenů je patrné, že hrozila smrt i jednookému hejtmanovi Janu Žižkovi, avšak jeho lidé mu dokázali přijít na pomoc ještě včas.

Husité v Praze boj na Vítkově nepřehlédli a dobře chápali, jaké by pro ně měla porážka důsledky. Když zpozorovali nezadržitelný křižácký postup, shromáždili na padesát střelců a oddíl cepníků, kteří v čele s knězem, držícím svátost oltářní, vyrazili Horskou branou do vítkovského protisvahu. +more Jejich útok z jižní strany, násobený bojovým pokřikem, křižáky patrně naprosto překvapil. Řady, které protiútok zachytily, byly tlačeny ke strmému severnímu svahu a rozhodly se raději ustoupit. Stejně se zachovali i křižáci v přední linii, v jejichž čele byl smrtelně zraněn Heinrich z Isenburgu. Nenadálý ústup jednotek prvního sledu vyvolal v zadních řadách zmatek. Většina křižáků se vzápětí snažila spasit útěkem, přičemž někteří z vojáků se zřítili ze skalnatého úbočí. Jednotky prchající z Vítkova sebou strhly i oddíly na Špitálském poli, které se začaly přes Vltavu urychleně stahovat do hlavního ležení. To vše se odehrálo před zraky krále Zikmunda, jenž na začátku střetnutí zaujal postavení na Letné.

Důsledky a bilance

+more9'>Alfons Mucha: obraz z cyklu Slovanská epopej s podtitulem Po bitvě na Vítkově: Tě Boha chválíme dokončený v roce 1916 Praha přivítala vítězství s velkou úlevou a slávou, každý z obránců si ale uvědomoval, že stav obležení nadále trvá. Hned druhého dne, svolav z Prahy množství žen, dívek a lidu světského, začal Jan Žižka na Vítkově prohlubovat příkopy a zdokonalovat opevnění. Husité každou chvíli očekávali generální útok, ten však nepřišel. Podle dochovaných zpráv se říšská knížata odmítala s porážkou na východním vltavském břehu smířit a od krále Zikmunda úder proti metropoli požadovala, ten se však rozhodl naslouchat naléhání českých a moravských katolických velmožů, kteří jej nabádali k jednání a slibovali mu odevzdat celé Čechy i s Prahou po dobrém. K jednání bohoslovců, kterému vyšel vstříc i papežský legát Ferdinand, skutečně došlo, avšak rokování na obou stranách naráželo na vzájemnou nedůvěru, posílenou náboženskými a národnostními záštěmi. Mezitím se křižákům začalo nedostávat potravin a mezi vojáky jednotlivých národností docházelo ke vzájemným třenicím. Navíc cestami na pravém břehu Vltavy začala do metropole proudit sklizeň z okolních polí. Za těchto okolností si král Zikmund uvědomoval, že vydržování obrovské armády nemá smysl. 28. července se nechal za přítomnosti 24 českých a moravských šlechticů ve Svatovítské katedrále korunovat králem českým a o dva dny později křižáckou výpravu rozpustil. Sám se vrátil do katolické Kutné Hory.

Lze tedy konstatovat, že bitva na Vítkově sehrála při obléhání Prahy poměrně důležitou roli. Ukázala křižákům, že husité jsou ochotni bojovat do krajnosti a zároveň obráncům ponechala v držení pravý vltavský břeh, čímž nedošlo k jejich naprostému odříznutí od zásobování. +more O ztrátách na husitské straně prameny mlčí, pokud si však přečteme předchozí odstavec mohlo jich být několik desítek (vyplývá z něj, že Vítkov bránila nejvýše stovka bojovníků). Naproti tomu několik současníků udává počty mrtvých na straně křižáků. Vavřinec z Březové informuje o třech stech, Ondřej Řezenský o 60, Kronika Beneše Minority uvádí 144, Staré letopisy české 500, tzv. Kronika starého pražského kolegiáta hovoří o mnoha zabitých. Moderní i někteří ze starších historiků volí kompromis mezi jedním až dvěma sty. Většina pramenů také přikládá boji o Vítkov rozličnou důležitost. Dva zpravodajové z tábora oblehatelů (Tomáš Ebendorfer a Magdeburská kronika) na něj pohlíží jako na nejpozoruhodnější událost při obléhání, přičemž dvorní kronikář a životopisec krále Zikmunda Eberhard Windecke, jenž byl přímým svědkem celé kruciáty, o něm neinformuje vůbec. Vavřinec z Březové, který netušil nic o intervenci českých pánů, vnímal vítkovské vítězství jako rozhodující aspekt celého tažení. Patrně sdílel názor většiny obležených husitů, což v důsledku pozvedlo jméno Jana Žižky, který tak získal více věhlasu i autority.

Dnes

Bitva ve středu Prahy je každým rokem připomínána její rekonstrukcí s titulem „Hrrr na ně. “, které se účastní mnoho šermířských skupin. +more Rekonstrukci bitvy doprovází celodenní program.

Tradice vítězství husitské Prahy s Žižkou v čele vedla později k umístění zde Národního památníku s Žižkovou nadživotní jezdeckou sochou.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

[url=http://www. bellum. +morecz/bitvy-na-vitkove-a-pod-vysehradem. html]Bellum. cz: bitva na Vítkově 14. června 1420[/url] * [url=http://www. youtube. com/watch. v=VxiyVyYjZxE]Bitva na Vítkově ve filmu Otakara Vávry Proti všem[/url] * [url=https://www. youtube. com/watch. v=F8WV7cPSUBM]Rekonstrukce bitvy na Vítkově, konaná v rámci festivalu Hrrr na ně. Husité na Vítkově[/url] * [url=http://www. e-architekt. cz/index. php. PId=2560&KatId=5&DPId=vse]Relace o Žižkově soše na Vítkově[/url] * [url=http://www. praguecityline. cz/kalendar-akci-v-praze/akce/hrrr-na-ne-aneb-husite-na-vitkove]Hrrr na ně. [/url].

Vítkov Vítkov Vítkov Vítkov Vítkov Kategorie:Dějiny Prahy 15. +more století Kategorie:Žižkov Vítkov Kategorie:Bitvy v Praze Kategorie:Události v Praze 8 Kategorie:Evropa v roce 1420.