Estonská literatura

Technology

12 hours ago

Author

Kalevipoeg (Syn Kalevův)

Estonská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána v estonštině nebo Estonci. Ve středověku vznikaly na území tehdejšího Livonska ručně psané latinské kroniky, například Livonská kronika z počátku 13. +more století nebo Hoenekeho Livonská mladší rýmovaná kronika z roku 1348. Nejranější texty v estonštině byly náboženské povahy, z první estonské knihy vydané roku 1525 v Lübecku se však dochoval pouze fragment. Na přelomu 17. a 18. století se objevila snaha o estonský překlad bible - roku 1686 vyšel v Rize v jihoestonském nářečí Nový zákon Pána našeho Ježíše Krista, přeložený pravděpodobně teologem Andreem Virginiem (1640-1701) a jeho synem Adrianem Virginiem (1663-1706). Severoestonská redakce pochází z roku 1715, kdy vyšla péčí Heinricha Gutsleffa (1680-1747). Rané světské tvorby nebylo mnoho, k výjimkám patří texty básníka Reinera Brockmanna ze 17. století nebo anonymní elegie o zkáze města Tartu v severní válce. Na konci 18. století a v první polovině 19. století k opatrnému rozvoji estonské kultury přispívali němečtí intelektuálové jako Friedrich Wilhelm von Willmann (1746-1819), Friedrich Gustav Arvelius (1753-1806) nebo Peter August Friedrich von Manteuffel (1768-1842). Ke změně došlo se vzrůstem zájmu o estonský folklor a lidové písně a založením Estonské učené společnosti. Friedrich Reinhold Kreutzwald (1803-1882) se inspiroval materiálem lidové slovesnosti a jejím veršovým stylem a napsal autorský epos Kalevipoeg (Syn Kalevův, v různých redakcích 1853-1861). V 60. letech 19. století podnítila další rozvoj písemnictví také významná buditelka a básnířka známá pod pseudonymem Lydia Koidula (1843-1886), autorka přírodní, intimní a vlastenecké lyriky. Próza druhé poloviny 19. století zpracovávala historická témata, příkladem může být Mstitel (1880) Eduarda Bornhöheho (1862-1923), a postupně se rozšiřovaly také realistické tendence přejímané z francouzské, ruské a německé literatury.

Od počátku 20. století musela romantizující historická próza soupeřit stále více s díly sociálněkritickými, což se ukazuje například na díle Eduarda Vildeho (1865-1933), jenž psal oba typy textů. +more Romantické a realistické prvky propojoval také prozaik a dramatik August Kitzberg (1855-1927). Rozbuškou moderní estonské poezie se staly verše Juhana Liiva (1864-1913), pronásledovaného tragédiemi osobními i národními. K jeho básním se přihlásilo radikálně moderní a zahraničním vlivům otevřené básnické uskupení Mladé Estonsko, v jehož jádru se kromě básníka Gustava Suitse (1883-1956) a romanopisce Friedeberta Tuglase (1886-1917) pohybovali také malíři, sochaři a další umělci. Smyslné a erotické verše nabídla ve svých prvních sbírkách Marie Underová (1883-1980). Za estonské první republiky došlo díky podpoře vydávání knih a husté síti veřejných knihoven ke značnému kulturnímu rozkvětu - objevovaly se románové cykly naturalistického ražení, jako Rod Andruksonových (1931-1938) Augusta Jakobsona (1904-1963), novoromantické romány Augusta Gailita (1891-1960) i důmyslné epopeje Antona Hansena Tammsaareho (1877-1940), jako je například pentalogie Pravda a spravedlnost (1926-1933). V literatuře se kromě lyrizujících sbírek Marie Underové prosadily také básnické skupiny Siuru (ovlivněná expresionismem, futurismem a existenciálním myšlením) a Arbujad („Žreci“).

Po sovětské okupaci a připojení Estonska k Sovětskému svazu (1940) nastoupilo období socialistického utopismu, z nějž se literatura dokázala alespoň částečně vymanit až v 60. letech. +more Přelom 60. a 70. let 20. století přinesl lyrické a psychologizující prózy Lilli Prometové (1922-2007), satirické texty Enna Vetemay (1936-2017), experimenty Matse Traata (1936-2022) či melancholické novely Matiho Unta (1944-2005). Arvo Valton (*1935) přišel s žánrem kosmické grotesky, zatímco Jaan Kross (1920-2007) vybrousil historickou prózu a Aimée Beekmanová (*1933) otevřela otázky ženské emancipace. Také poezie směřovala k neotřelým a současně střízlivým způsobům vyjádření a rozvíjel se protestsong (Jaan Isotamm, 1939-2014), básně využívající klaunskou hravost (Juhan Viiding, 1948-1995) nebo exaktně pojaté mechanismy surrealistické asociace (Andres Ehin, 1940-2011). Ideologickému tlaku dokázala uniknout také dobrodružná a dětská literatura. Estonské prostředí ovlivnilo rovněž literární vědu: od poloviny 60. let 20. století se rozvíjela činnost Tartuské školy, sémiotické skupiny celosvětového dosahu, v čele s Jurijem Lotmanem (1922-1993). Po obnovení estonské samostatnosti v roce 1991 se literatura, obzvláště poezie, značně rozrůznila. Romanopisec Mihkel Mutt (*1953) nabídl sarkastičtější tón, zatímco básník a prozaik Tõnu Õnnepalu (*1962) melancholičtější ladění. Maimu Bergová (*1945) zkoumá otázky soužití s ruskou menšinou a značné popularity dosáhl také spisovatel a dramatik Andrus Kivirähk (*1970). Před rokem 1974 se estonská literatura překládala do češtiny převážně přes ruštinu (jednou z výjimek překládajících již tehdy přímo z estonštiny byla estonská rodačka Kyra Platovská), teprve po založení Baltského svazu se působením Vladimíra Macury začali překladatelé učit estonsky a objem estonské literatury vydávané v češtině značně stoupl.