Německý idealismus

Technology

12 hours ago

Author

Německý idealismus je filozofický směr, který se objevil v Německu na konci 18. století a trval až do první poloviny 19. století. Hlavními představiteli tohoto směru byli Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling a Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Tito filozofové se zabývali otázkami vědomí a poznání, a snažili se najít způsob, jak porozumět skutečnosti. Německý idealismus se vyznačoval důrazem na duchovní stránku reality a zdůrazňoval, že všechny věci jsou v podstatě myšlenkami. Filozofové tohoto směru se snažili popsat svět jako souvislý a jednotný systém. Důležitým konceptem byla také idea absolutního vědomí, které je zdrojem všeho, co existuje. Německý idealismus ovlivnil mnoho dalších oblastí, včetně estetiky, politiky a náboženského myšlení. Tento směr měl také velký vliv na vznik fenomenologie a existencialismu. I když se mnoho lidí dnes pochybuje o některých aspektech německého idealismu, stále má velký význam jako jedna z nejvýznamnějších filozofických tradic v dějinách.

Immanuel Kant Johann Gottlieb Fichte Georg Wilhelm Friedrich Hegel Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling Německý idealismus (někdy také absolutní idealismus) byl významný filosofický směr v rámci západní metafyziky, činný zhruba v letech 1781-1831, tj. od vydání Kantovy Kritiky čistého rozumu po smrt Hegelovu. Začíná kritickou filosofií Immanuela Kanta a vrcholí v díle Hegelově, Fichtově a Schellingově. Přes všechnu rozmanitost jejich rozvrhů je spojuje snaha o celkové a systematické pochopení skutečnosti, jehož východiskem je myslící subjekt sám (Fichtovo „já“, Hegelův „Duch“) a jeho vlastní zkušenost, prostředkem kritický rozum a nástrojem pojmy. K užívání společného názvu „německý idealismus“ snad opravňuje existence rukopisného zlomku společného „programu“ z roku 1797, patrně z ruky Hegelovy.

Kantova kritická filosofie objevila, že lidské poznání není tak samozřejmé, jak se dosavadní myšlení domnívalo, nýbrž je různě podmíněno a omezeno. Předmětem transcendentální filosofie tak nemá nadále být zkoumání jednotlivých jsoucen, věcí a zkušeností, nýbrž nutných podmínek poznávání. +more Poznání je buď čistě rozumové (analytické, apriorní), anebo smyslové či zkušenostní (syntetické, aposteriorní). Každé poznání už předpokládá kategorie času a smyslové poznání navíc ještě prostoru, které nepocházejí ze zkušenosti, nýbrž naopak ji teprve umožňují.

Kant tak navázal na radikální metodickou pochybnost Descartovu, který si uvědomil, že o všech svých vnějších (smyslových) zkušenostech může pochybovat a jedinou jistotou je toto pochybování samo: „Myslím - tedy jsem. “ Z této sebejistoty subjektu vychází i německý idealismus, snaží se ji však rozvinout a využít v celé její šíři. +more Přítomnou zkušenost rozšiřuje Hegel ještě o její časový a dějinný rozměr: skutečnost není okamžitá ani v čase stálá, nýbrž se neustále mění a navíc nevratně vyvíjí. Skutečnost sama není jen soubor více méně samostatných „věcí“, jsoucen a podstat, nýbrž je to celek, provázaný nekonečně složitými vztahy - například subjektu k sobě, ke druhým lidem, ke světu přírody i mravnosti.

Idealistické myšlení hájí: * proti empirismu význam pojmů, hypotéz a smyslu, který přímou zkušenost přesahuje, * proti iracionalismu rozumnost, pochopitelnost skutečnosti, * proti relativismu závaznost světového řádu, pravdy a mravnosti, * proti pozitivismu celkový pohled na skutečnost, smysl světa i lidské existence, * proti pragmatismu vědomí, že pravda a poznání nejsou jen nástroji praktického zvládání života.

Jeho hlavní nebezpečí spočívá v tom, že * podceňuje „vnější“ zkušenost, * nevidí jazykovou a kulturní podmíněnost pojmů, * předpokládá pevný, nadlidský, a přesto rozumový řád jako uzavřený systém, * jehož jsou jednotliví lidé jen často nevědomými nositeli („lest rozumu“, Hegel).

Tak se i německý idealismus mohl stát půdou, z níž nakonec vyrostlo - i když s přímým popřením jeho vlastních základů, zejména ideje ducha a svobody - myšlení obou totalit 20. století.

+more images (1)

Literatura

Sobotka - Znoj - Moural: Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Praha 1994 * Störig, H. +more J. : Malé dějiny filosofie. Praha 1995 * Tretera, I. : Přehled evropské filosofie. Praha 1997 * Weischedel, W. : Zadní schodiště filosofie. Olomouc 1993.

* Halder - Müller: Philosophisches Wöterbuch. Freiburg 1993 * Hügli - Lübcke: Philosophielexikon. Reinebeck b. Hamburg 1991