Cesko.wiki Plch zahradní
Author
Albert FloresPlch zahradní (Eliomys quercinus) má z našich plchů nejnápadnější zabarvení. Základní barva hřbetu a hlavy je šedohnědá až hnědočervená, spodní strana těla bývá naopak čistě bílá a je ostře ohraničená. Po stranách hlavy se táhne od oka výrazný tmavý pruh, zasahující až ke krku. Ocas je vždy kratší než tělo a je pokrytý krátkou tmavohnědou srstí a zakončený černobílou štětičkou prodloužených chlupů. Oči i ušní boltce jsou poměrně velké.
Stavba těla
Délka těla 110-120 mm, délka ocasu 100-120 mm, celková délka těla i s ocasem přibližně 26 cm. Anděra uvádí délku 110-136 mm a váhu 60-140 g.
Výskyt
Ve světě se vyskytuje ostrůvkovitě v západní, jižní, střední a severovýchodní Evropě (po Ural) i na severu Afriky, chybí na britských ostrovech a na Islandu. Rozšíření v Evropě: ČR, Slovensko, jižní Polsko, střední a jižní Německo, Švýcarsko, Rakousko a také Andorra, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Lotyšsko, Lucembursko, Moldavsko, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovinsko, Španělsko a Ukrajina. +more Ve střední Evropě je považován za pozůstatek fauny teplejších období holocénu a jeho ostrůvkovité rozšíření bylo způsobeno rozčleněním souvislých lesních porostů.
Česká republika
Známý je hlavně ze západního pohraničí (západní Pošumaví, Český les, okolí Karlových Varů, Krušné hory, Labské pískovce, Lužické hory) a dále ze západního okraje Brd. Na Moravě nebyl zatím výskyt tohoto druhu s určitostí prokázán. +more Starší údaje z přelomu 19. a 20. století dokládají jeho někdejší výskyt ve středních Čechách (okolí Davle, Karlštejna, Dobříše aj. ). Největší populace plcha zahradního se vyskytuje na Šumavě a v Labských pískovcích.
Potrava
Ze všech druhů plchů se v Česku nejčastěji zdržuje na zemi, nikoli na stromech a je nejvíce masožravý. Tomu odpovídá i složení potravy, která je z 80 % živočišná. +more Živí se zejména hmyzem a bezobratlými živočichy, drobnými savci i ptačími mláďaty a vejci. Z rostlinné potravy převažují různé druhy ovoce a semena stromů, méně pupeny a listy, na které se soustřeďuje teprve k podzimu.
Způsob života
Z našich plchů je plch zahradní nejméně vázaný na lesní biotop, dává přednost skalnatým a suťovým terénům (kamenné zídky, zbořeniště). S oblibou se zdržuje kolem lesních chat, seníků, krmelců i osamělých stavení. +more Jeho stanovištěm mohou být také lesní paseky, sady, zahrady nebo vinice. Vyskytuje se vždy v relativně chladných a vlhkých místech. Na velmi vhodných biotopech žijí tři až čtyři zvířata na ploše jednoho hektaru; po osamostatnění mláďat je jich až šest.
Stejně jako jiní plši je tvorem výhradně nočním s vrcholem aktivity mezi 20. a 4. +more hodinou. Orientuje se hlavně sluchem. V době páření se ozývá jasným „cú“, jinak charakteristickým vrčením.
Rozmnožování
Páří se jednou ročně. Doba páření nastává ihned po probuzení ze zimního spánku. +more Po březosti trvající 21 až 23 dní samice vrhá od května do června v průměru tři až šest mláďat. Mláďatům se po 19 dnech otevírají oči. Jsou kojena čtyři týdny a osamostatňují se po 5-6 týdnech, ale zůstávají s matkou až do podzimu. Pohlavně dospívají po přezimování. Ve volné přírodě se jen asi 10 % populace dožije věku čtyř let. V zajetí je nejvyšší dosažený věk 5-6 let.
Přezimování
Zimní hnízda jsou větší, suchá, dobře vystlaná trávou a listím, dostatečně chráněná před velkými mrazy. K zimnímu spánku si plch zahradní vybírá dutiny ve stromech, skalách, podzemních norách jiných hlodavců či krtků nebo v různých skrýších v chatách a srubech. +more Obvykle v jednom hnízdě přezimuje více jedinců pohromadě. Během hibernace ztrácí jako všichni plši 40 % až 50 % tělesné hmotnosti a teplota těla klesá na 5 °C. K zimnímu spánku se ukládá v říjnu nebo počátkem listopadu, probouzí se na přelomu dubna a května. Aktivní je zejména od května do září, kdy si staví letní hnízda z větviček, trávy a listí v korunách stromů, mezi kameny, v senících nebo osamělých staveních. Zavděk vezme též stromovou a skalní dutinu či hnízdní budku. Uvádí se, že je mnohonásobně odolnější vůči zmijímu jedu než ostatní naši hlodavci (se zmijí často sdílí stejná kamenitá stanoviště).
Ochrana
Plch zahradní patří mezi kriticky ohrožené druhy hlodavců v České republice. Jeho výskyt je pouze lokální s nízkou početností. +more Je jedním ze zdejších nejvzácnějších savců. V Česku se vyskytuje ještě plch lesní (Dryomys nitedula), který je také ohroženým druhem. Početnost plcha zahradního se rychle snižuje. Proto je zařazen v Červené knize Polska, také v textu Bernské konvence je uveden v seznamu chráněných druhů. Plchů zahradních ubývá, protože ubývá i jejich přirozeného prostředí, ve kterém žijí. Ochrana tohoto druhu znamená hlavně důsledně uchovávat vhodná a osídlená stanoviště. Na podporu populace lze vyvěšovat budky, které mohou plchové využít.
Název
Plch je staročeský název praslovanského stáří, přičemž původ praslovanského slova je nejasný. Plcha označoval také jiný staročeský výraz, dlúhomyš. +more Výraz plch lze nalézt v některých jiných slovanských jazycích. Původ slova se vykládá více způsoby. K příbuzným výrazům se často řadí litevské pelė [ė má mít nad tečkou znak ~] a lotyšské pele čili „plch“; blízké je také litevské plikas „šedý“. Východiskem těchto slov bylo *pel- (sivý, bledý). Původní význam slova by tak byl „šedivka“. Podle jiného výkladu jsou příbuznými výrazy irské luch a kymerské llyg „myš“.
Ve staré češtině existovalo podobně znějící slovo „plh“ s jiným významem a označení plh zřejmě často splývalo s homonymním názvem plch. V nové češtině vykládá Jungmann plcha jako „živočicha z třídy ssavých, řádu hlodavých, čeledi myšovitých, velikosti lasičí, krátkoocasý, popelavé srsti hlavy podobné k myší, uší krtovitých. +more […] jsou k jídlu, Římanům bývali lahůdkou, jinak popelice, ospalec, nořice, myoxus esculentus, mus glis“. Uvádí také přirovnání „spí jako plch“ a zmiňuje výraz „pilch“ jako zastaralý. Nově byl plch nářečně „stará houba“ a „starý mládenec“.
Odkazy
Reference
Literatura
ANDĚRA, Miloš a HORÁČEK, Ivan. Poznáváme naše savce. +more 2. , přeprac. vyd. Praha: Sobotáles, 2005. 327 s. ISBN 80-86817-08-3. * ANDĚRA, Miloš a SOVÁK, Jan. Atlas fauny České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2018. 664 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2756-6. * DUNGEL, Jan a GAISLER, Jiří. Atlas savců České a Slovenské republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. 150 s. ISBN 80-200-1026-2. * CHINERY, Michael. Flóra a fauna Evropy. Překlad Dana Čížková a Romana Anděrová. 1. české vyd. Praha: Slovart, 1998. 384 s. ISBN 80-7209-038-0. * JANOŠÍKOVÁ, Petra. Staročeské názvy savců. Jejich původ a vývoj v nové češtině. Brno, 2012. 378 s. Magisterská diplomová práce. Ved. práce PhDr. Ilona Janyšková, CSc. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka.