Cesko.wiki Polyfonie
Author
Albert FloresPolyfonie (česky vícehlas) skladbu vytvářejí dva, tři, čtyři i více samostatných hlasů. Žádný z nich přitom není vedoucí, žádný doprovázející.
Odvozené termíny
Polyfonní
Polyfonní je přívlastek označující * charakteristiku hudební kompozice s více, různě vedenými hlasy. Opakem polyfonie je homofonie. +more Polyfonie se vyvinula v evropské vokální hudbě pozdního středověku, avšak svého vrcholu dosáhla postupně 16. stoletím počínaje. Přenos techniky polyfonie do instrumentální tvorby znamenal vznik nových forem (např. fuga). * schopnost některých hudebních nástrojů, např. syntezátorů nebo většiny klávesových nástrojů hrát současně mnoho tónů (mnohohlasé nástroje).
Polyfon
Polyfon je označení pro různé hrací mechanické přístroje - automatofony, které přehrávají hudbu zaznamenanou na válcích, discích nebo pásech pomocí děr, výstupků, kolíčků nebo hřebíčků. Tyto hrací stroje byly později nahrazeny gramofony, magnetofony a dalšími záznamovými a reprodukčními přístroji.
Stylové rysy polyfonie 15. století
Ve slohové syntéze na počátku patnáctého století se prolnuly a spojily tři zásadní faktory: * staletá tradice hlavních zásad francouzského kontrapunktu a osvědčených forem motete a kantilénové písně; * překvapivá harmoničnost anglické vokální hudby, která na počátku 15. +more století okouzlila kontinent natolik, že i básníci opěvovali „svěží konsonance“ (tercie, sexty a plné trojzvuky); * výrazná melodičnost italské hudby trecenta, která se při svém formování instinktivně orientovala na opěrné body durové a mollové tóniny - na první a pátý stupeň a na citlivý tón na 7. stupni.
Uplatnění a rozvíjení těchto podnětů mělo za následek radikální rozchod se slohem středověké polyfonie a vytvoření základny pro nový hudební sloh, jehož další vývoj probíhal v nastoupeném směru vlastně až do 20. +more století. Nový sloh se formoval na dvou hlavních zásadách.
Ve francouzské polyfonii 13. +more-14. století byla silně v popředí problematika rytmu a metriky; tyto složky často předem programovaly polyfonní celek a jeho formu (izorytmické moteto). Nizozemská polyfonie se soustředila na melodii a na kompoziční práci s melodickou složkou. Postupně se prosadil zpěvný, kantabilní typ melodiky proměnlivě se rozvíjející variačním rozpřádáním nejprve drobných motivů, později i variačním zpracováním zcela určitých témat.
Středověká teorie vícehlasu dospěla k zásadnímu harmonickému pravidlu: na určitém místě vícehlasé věty musí být konsonance, zatímco na ostatních místech věty jsou přípustné disonance. Praxe byla ve skutečnosti většinou libozvučnější, než by odpovídalo teorii. +more Avšak teprve renesanční polyfonie tuto zásadu obrátila: vícehlasá věta má postupovat ve stálých konsonancích, pouze na určitém místě může být připravená a sestupně rozvedená disonance.
Polyfonie v českých zemích
Hlavní rozvoj tohoto druhu hudby v českých zemích začal až v 2. polovině +more_století'>15. století a ve století 16. Mezi nejvýznamnější jednotlivé představitele patřili Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a Jan Campanus Vodňanský. Mezi nejvýznamnější kapely patřila šlechtická kapela na dvoře Rudolfa II.
Literatura
Einstein, Alfred: Od renesance k hudbě dneška, Praha, 1965 * Smolka, Jaroslav a kolektiv: Dějiny hudby,TOGAA, 2003 * Lébl, Vladimir: Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby, Praha, 1983, 2. +more vydání 1989.
Související články
Externí odkazy
[url=https://web.archive.org/web/20100204081855/http://www.mickova.estranky.cz/clanky/prvni-rocnik+kvinta/2stredovekpocceskehudby]Česká hudba ve středověku[/url]
Kategorie:Hudební terminologie Kategorie:Skladebné teorie a techniky Kategorie:Středověká hudba