První vláda Wilhelma Marxe

Předcházející události

Nové německé platidlo Rentová marka Zmocňovací zákon schválil předchozí kabinet 13. +more října 1923 a hned začal s nutnými ekonomickými reformami. Neutuchající krize začala ohrožovat samotnou celistvost Německa. V okupovaném Porýní podporovala francouzská správa místní separatistické tendence, v Bavorsku vznikl krajně pravicový režim a v Sasku a Durynsku se komunisti pokusili vyvolat revoluci. Levicové povstání se podařilo zadusit ještě před jeho vypuknutím, sociální demokraté ale na protest proti násilnému postupu opustili vládu, která byla nucena podat 23. října demisi.

Sestavování vlády

Ačkoliv si probíhající ekonomické a politické potíže žádaly rychlou reakci směnu a sestavení silné vlády, opak byl pravdou. Obnova velké koalice (sociální demokraté, lidovci, němečtí demokraté, Centrum) se ukázala nereálnou. +more Další možností bylo vytvoření středo-pravé koalice liberálů z DVP, DDP, katolíků z Centra a nacionalistů z DNVP. Lidovci tuto možnost přivítali, ale jejich koaliční partneři (DDP a Z) se k možnosti vládnout s nacionalisty stavěli velmi rezervovaně. Nakonec byl dán první mandát k sestavení vlády lidovci Kardorffovi, který ale byl nacionalisty odmítnut. Další návrh ke svěření sestavení vlády od DNVP byl nepřijatelný pro prezidenta Eberta. Ten navrhl vznik nestranické vlády a pověřil diplomata Alberta jejím sestavením. Pokus byl ale vetován politickými stranami. Další možnost byla dána Adamu Stegerwaldovi z Centra. Stegerwald dokázal vyjednat spolupráci s nacionalisty na vládní úrovni. Celý pokus ale ztroskotal na požadavku DNVP na začlenění nacionalistického ministra i do zemské vlády Pruska. Wilhelm Marx z Centra dostal šanci sestavit vládu 29. listopadu 1923. Podařilo se mu vytvořit koalici Centra, DVP a DDP, do které poslala svého zástupce jako nestraníka i BVP. Mapa okupovaného Porýní a Porúří Samotný kabinet nedoznal téměř žádných změn. Gustav Stresemann byl opět ministrem zahraničí, jeho stranický kolega Jarres ministrem vnitra. Hans Luther, architekt ekonomických reforem, nadále vedl ministerstvo financí a Otto Gessler (ministerstvo obrany) s Heinrichem Braunsem (ministerstvo práce) byli na svých ministerstvech již od roku 1920. Novým ministrem pro okupovaná území se stal Anton Höfle, jež ale v předchozí vládě zastával funkci ministra pošt, kterou si v nové vládě podržel. Jedinými nováčky ve vládě byli Eduard Hamm, bývalý ministerský předseda Bavorska, na pozici ministra hospodářství a Erich Emminger nominovaný Bavorskou lidovou stranu na pozici ministra spravedlnosti. Obě nové tváře se daly vytušit, že se vláda pokusí najít cestu k dialogu s rebelující bavorskou zemskou vládou.

Politika vlády

Vláda kancléře Marxe pokračovala v hospodářských reformách připravených vládou kancléře Stressemanna. Došlo na propuštění čtvrtiny státních úředníků a zvýšení daní. +more Pomocí nepopulárních reforem se podařilo stabilizovat marku a dostat německé hospodářství z nejhoršího. Následně přišla na řadu integrita Německa. Marx se potají setkal s bavorským ministerským prezidentem Knillingem a jednali ohledně krajně pravicové zemské vládě, kterou s diktátorskými pravomocemi vedli Gustav von Kahr a Otto von Lossow. Prezident souhlasil se sesazením obou pravicových prominentů a rozpuštění tzv. lidových soudů (německy: Volksgerichte). Na oplátku Marx slíbil, že jmenování a odvolání velitelů německé armády v Bavorsku bude vždy se souhlasem místní vlády. V okupovaném Porýní se podařilo zmírnit tíživou hospodářskou situaci pomocí dotací, které pomohly opět nastartovat průmysl. Postupně začalo docházet ke snižování nezaměstnanosti a růstu výroby. Po dotáhnutí ekonomických reforem se stalo uhájení národní integrity (německy: Einheit der Nation) druhým významným úspěchem vlády.

Dne 15. února 1924 vypršela platnost zmocňovacího zákona a politické strany nejevily ochotu na jeho prodloužení. +more Při prvním zasedání směnu 20. února se opozice pokusila o zrušení vládních opatření ohledně daní, pracovních hodin a veřejných prací. Vláda viděla opatření jako základní kámen ochrany křehké ekonomiky a kancléř Marx požádal o rozpuštění směnu a vyhlášení voleb.

Konec vlády

Federální volby z května 1924 přinesly porážku umírněným stranám a výrazné posílení extrémistů. Nacionalisté z DNVP spojení s Agrárním svazem (německy: Landbund) se stali nejsilnější formací ve sněmu a požadovali vstup do vlády. +more Na druhé straně politického spektra se dařilo komunistů, kteří získali 58 křesel. Němečtí demokraté a lidovci počítali výrazné ztráty. Vláda zůstala v úřadu, dokud by nebyl sestaven nový kabinet. Pro schválení tzv. Dawesova plánu, který výrazně upravoval placení reparací a sliboval z americké a britské strany úvěry a investice do německého průmyslu, byla potřeba většina ve sněmu. Nacionalisté odmítli Dawesův plán přijmout a na pozici kancléře navrhli velkoadmirála Tirpitze, který byl pro většinu stran velice kontroverzní osobou. Vláda nakonec podala demisi 26. května a Marx po neúspěšných jednáních s nacionalisty obnovil svoji menšinovou koaliční vládu Centra, lidovců a německých demokratů (více: Druhá vláda Wilhelma Marxe).

Seznam členů vlády

kancléř Wilhelm Marx

Reference

Kategorie:Vlády Německa Kategorie:Vlády jmenované roku 1923 Kategorie:Zaniklo 1924