Reemigrace

Reemigrace označuje návrat emigranta, exulanta či běžence (případně jejich potomků) z exilu do své vlasti. Reemigraci musí vždy předcházet emigrace, což je opuštění vlasti z důvodu vyhoštění, náboženského či politického pronásledování, deportace, odsunu či ztráty občanství. Pojem reemigrace se někdy zaměňuje s pojmem repatriace.

Důvody reemigrace

Důvodů k reemigraci je velké množství, často jsou navzájem propojeny, k nejvýznamnějším patří:

* Vlastenectví. Exulanti z doby pobělohorské svou vlast opustili nedobrovolně s úmyslem se do ní vrátit, až důvody náboženského či politického pronásledování pominou. +more Nezřídka se stalo, že po návratu byli emigranti i exulanti zklamáni kvůli nepřátelskému přijetí či poměry panujícími v „zemi otců“ a odešli z ní znovu a nadobro.

* Ekonomické důvody k reemigraci jsou často spojeny se změnou hmotného zajištění jedince. V takovém případě je opětovný návrat do země původu vázán na snahu zajistit si lepší ekonomické postavení, než kterého bylo dosaženo v hostitelské zemi.

* Sociální důvody vykreslují vztah mezi reemigrujícím a okolní společnosti. Tato návaznost má dvojí podobu. +more Důvodem k reemigraci může být jak neuspokojivá integrace do nové společnosti, která v jedinci vytvoří pocit frustrace a odcizení, tak i návaznost reemigranta na původní společnost, například blízké pouto k rodině a blízkým. Tato návaznost později vede k opětovnému návratu.

* Politické důvody opětovného návratu tvoří významnou část na celkovém podílu reemigrace. Oficiálně deklarovaný, ale i nepřímý politicko-společenský nátlak ze strany hostitelských vládnoucích elit na jedince či celou skupinu v podobě perzekucí a jiného protiprávního jednání vede k nucenému odchodu emigranta do jiné další země. +more Druhou možností pak může být návrat emigranta do rodné země, v důsledku příznivých politických změn, které v ní nastaly.

Reemigrační vlny v historii Československa

Reemigrace po 1. světové válce

Vznik samostatné ČSR v roce 1918 znamenal pro zahraniční Čechy a Slováky dilema - vrátit se do staré vlasti nebo zůstat v cizině. Po skončení první světové války se zvedla mezi zahraničními krajany, nejen ve střední, východní a jihovýchodní Evropě, ale i v USA nálada pro reemigraci. +more Paralelně probíhala repatriace osob, které se za války ocitly za hranicemi českých zemí a Slovenska, zejména zajatců z bývalé rakousko-uherské armády a příslušníků československých legií. Největší zájem o reemigraci byl u krajanů v Německu a Rakousku, které byly, jako poražené státy, ve špatné ekonomické situaci. Podobná situace byla v Rusku, kde po bolševickém převratu v listopadu 1917 vypukla občanská válka. ČSR přitahovala krajany svou ekonomickou stabilitou. Pro vracející se ale bylo nutno zajistit vhodné životní podmínky a pracovní příležitosti.

Volná půda měla být zajištěna připravovanou pozemkovou reformou. Ta byla provedena v roce 1919 a měla umožnit také návrat potomků českých náboženských exulantů ze 17. +more a 18. století. Pozdější přednosta Státního úřadu statistického dr. Jan Auerhan předpokládal reemigraci až 20 tisíc exulantů, ale ve skutečnosti byl do roku 1926 umožněn návrat jen 127 zámožným rodinám převážně z ruského záboru v Polsku - např. z Michalovky (Volyň), odkud se vrátilo na Slovensko 19 rodin, několik dalších rodin přišlo i ze Zelova, Friedrichova Hradce, Lodže. V roce 1925 byly reemigrační přihlášky zastaveny. V roce 1928 vznikl státní spolek Československý ústav zahraniční, který ohlásil, že „chceme též napomáhati přesídlovaní našich krajanů do vlasti a doporučujeme jim proto, aby nám sdělovali takový svůj úmysl, nemají-li ve vlasti přímých pomocníků a chtěli by se doma zakoupiti, věnovati se obchodu, výrobě, živnosti, zemědělství. “.

V nástupnických státech Rakousko-Uherska se krajané museli rozhodnout, jaké občanství si ponechají. Rakouští Češi volili mezi rakouským a československým státním občanstvím, jihoslovanští Slováci, pokud měli uherské občanství, získali jihoslovanskou příslušnost. +more Češi v Německu, pokud měli rakouskou příslušnost, se stali státními občany československými. Ke stanovení zásad reemigrace se sešla 31. července 1920 meziministerská porada, která ustanovila, že jejím účelem je:.

# usnadnění návratu československých příslušníků z ciziny a doprava jejich majetku, # jejich použití ve vlasti dle jejich zkušeností, # opatřovat jim přístřeší, # hradit náklady dopravy.

Pro repatrianty byly zřízeny repatriační stanice, jejichž úkolem bylo poskytnout civilním repatriantům pro první dobu, než se uchytí, ubytovaní a stravování, a to nákladem MSP. Na repatriaci měl právo každý československý státní příslušník bez ohledu na jeho národnost a provedení repatriace bylo povinnosti státu. +more Úkolem repatriace bylo uskutečňovat a umožňovat návrat československých příslušníků, ve vlasti využít jejich zkušenosti, opatřit jim přístřeší, potraviny a zaměstnání, stejně jako hradit náklady dopravy. Při provádění repatriace měly být rozeznány dva obvody, a to Slovensko a české země. V Bratislavě byla zřízena kancelář pro osidlovací politiku, která převzala péči o reemigranty na Slovensku, o repatrianty a reemigranty do českých zemí se starala kancelář při ministerstvu sociální péče. Repatriace Čechů a Slováků narážela mj. na nedostatek peněz. Pro úspěch repatriace a reemigrace byla nutná finanční pomoc státu, např. ke stavbě nouzových domků v Bratislavě. Na provádění repatriační agendy proto vláda poskytla úvěr pět mil. Kč. Tak družstvo zahraničních Čecho-slováků požadovalo obnos 700 tisíc Kč na stavbu obytných domků v Bratislavě. Státní pomoc byla nezbytná i při kolonizaci zemědělských reemigrantů, o kterou pečoval Státní pozemkový úřad (SPÚ). Na SPÚ se akci zabývaly čtyři odbory, a to odbor V/2, který řídil kolonizační akci, odbor VI/1, který se zabýval umisťováním zemědělců při kolonizaci, odbor VI/2, který se věnoval péči družstva kolonistů a reemigrantů a odbor VI/3 pečující o poskytování úvěru kolonistům.

Reemigrace se uskutečnila především z poražených států, které se nacházely v obtížné ekonomické situaci, jako byly Rakousko a Německo. V případě Ruska k rozvráceným hospodářským poměrům přistupovaly také válečné poměry během občanské války a politický teror bolševiků. +more Zajímavým fenoménem je velký počet reemigrantů z USA, odkud se vraceli především slovenští krajané, kterým světový válečný konflikt bránil v návratu v letech 1914-1918. Součástí reemigrace byl i výše zmíněný návrat několika rodin potomků náboženských exulantů z doby pobělohorské z polského Zelova, Volyně a Pruského Slezska. Minimální zájem o reemigraci byl u krajanů v jihovýchodní Evropě.

Reemigrace a repatriace z jednotlivých zemí:

Rusko

Na území Ruska se nacházel největší počet Čechů a Slováků, kteří usilovali o návrat do nově vzniklé ČSR. Kromě předválečných kolonistů, ožebračených bolševickým totálním zestátněním průmyslu, obchodu i půdy, to byly vedle legionářů, kteří se vraceli „vlastním pořádkem“, desetitisíce zajatců z bývalé rakousko-uherské armády.

Ukrajina

Prvním orgánem, který se na území Ukrajiny věnoval repatriaci českých a slovenských vojáků někdejší rakousko-uherské armády, byl Komitét občanů ČSR v Kyjevě vedený Ladislavem Grundem.

USA

V letech 1919-1924 se vracelo z USA nejvíce reemigrantů do Itálie, Polska, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), Řecka, Rumunska, Maďarska a ČSR. Většinou to byli muži do 44 let, ženati, ze 70 % byli zaměstnáni v průmyslu jako nekvalifikovaní dělníci a bydleli ve městech amerického Středovýchodu.

Rakousko

Reemigrace rakouských Čechů a Slováků začala hned po vzniku samostatné ČSR. Houfně se vracely tisíce dělníků. +more V pozdních měsících roku 1919 a v první polovině roku 1920 byly transporty navrátilců z Rakouska odesílány hromadnými výpravami celých vlaků pravidelně měsíčně. Šlo o členy rodin dělníků, kteří odešli hned po převratu, a ty, kdo měli v ČSR rodinné příslušníky, kteří jim zajistili zaměstnání a byt.

Německo a západní Evropa

Už 14. prosince 1918 poslalo sedm českých spolků v hornických městech Porýní-Vestfálska pozdrav nové Československé republice, ve kterém se objevuje požadavek návratu do staré vlasti. +more Po skončení první světové války očekávalo MSP hromadný návrat československých příslušníků nejen z Rakouska, ale i z Německa. Z poraženého Německa se vraceli především horníci z Vestfálska, kterých zde bylo asi 16 tisíc.

Reemigrace po 2. světové válce

Policejní přihláška z roku 1948 Hlavním motivem reemigračních akcí po druhé světové válce ze strany československého státu byla potřeba osídlení vylidněného pohraničí po odsunu většiny německého obyvatelstva. +more Z hlediska reemigrantů se většinou jednalo o kombinaci hospodářských důvodů (možnost získání majetku v pohraničí) a národnostně-ideologické motivace („návrat do vlasti“ či „návrat do vítězného Československa“). Největšími etnickými skupinami, které se tohoto procesu zúčastnily, byli Volyňští Češi, maďarští Slováci v rámci tzv. výměny obyvatelstva a Slováci a Češi z Rumunska.

* V červenci 1946 došlo k dohodě mezi ČSR a SSSR o tom, že se volyňští Češi mohou vrátit do své vlasti. Iniciativa vzešla od volyňských Čechů, kteří se v roce 1943 obrátili na prezidenta Edvarda Beneše. +more Zájem o reemigraci mělo 33 tisíc lidí.

Významnější počet obyvatel reemigroval nebo repatrioval také z Německa, Rakouska, Francie, Jugoslávie, Polska, Bulharska, částečně i SSSR mimo Volyň či Argentiny. Počet krajanů takto získaných pro osídlení však přesto ani zdaleka nevystačil na početní nahrazení německého obyvatelstva v pohraničí.

Dobová administrativa poměrně důsledně odlišovala „repatriaci“ (návrat obyvatel vystěhovalých dříve např. za prací) od „reemigrace“ (návrat teprve v pozdějších generacích po vystěhování). +more Ideologický rozměr slovo předpony „re-“, případně slov o návratu do vlasti, je zřejmý už z toho, že např. většina rumunských Slováků byla v rámci reemigrační akce přesídlena do jihočeského, západočeského nebo severomoravského pohraničí, tedy mimo etnicky slovenské území.

Proces reemigrace na konkrétním případu

Právní proces reemigrace není ve všech státech jednotný. Pro demonstraci poslouží právní systém v Nizozemsku, který s reemigrací počítá a určuje její pravidla.

Pokud se rozhodnete pro reemigraci do své země původu, máte možnost požádat Sociální pojišťovnu o tzv. měsíční příspěvek na reemigraci, který vám má pokrýt životní náklady v průběhu procesu vaší reemigrace. +more Tato možnost je ukotvena v zákoně o vysídlení. Výše této výhody závisí na vaší rodinné situací, na vaší mateřské zemi, do které chcete reemigrovat a také na dalších dávkách, které pobíráte. Ty se vám pak odečítají z příspěvku na reemigraci. Holandský systém také nabízí příspěvek na zdravotní pojištění, pakliže se po přestěhování nenacházíte v holandském systému zdravotního pojištění.

Odkazy

Reference

Související články

Akce Návrat * Upravení vztahů s ČSSR

Externí odkazy

[url=://www.pametnaroda.cz/cs/reemigranti-do-ceskoslovenska-po-roce-1945

* [url=https://otik. zcu. +morecz/bitstream/11025/9691/1/Diplomova%20prace%20-%20Presidleni%20ceskych%20emigrantu%20z%20byvaleho%20nemeckeho%20Slezska%20do%20Ceskoslovenska%20po%202. %20svetove%20valce. pdf]url=https://www. soc. cas. cz/sites/default/files/publikace/186_st-02-04-apro_tisk. pdf]Reemigranti a sociálně sdílené hodnoty[/url], autor Zdeněk R. Nešpor *[/url]Reemigranti z Pruského Slezska. [/url].

* [url=http://encyklopedie.cheb.cz/administrace/soubory_varia/1526554477_cz_53__vesnice_skalna_na_chebsku___soucasna_situace_ceskych_reemigrantu_z_rumunska.pdf]Reemigranti z Rumunska na Chebsku[/url]

Kategorie:Emigrace Kategorie:Exil Kategorie:Dějiny Československa (1918-1938) Kategorie:Dějiny Československa (1948-1960)