Státní území

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Státní území je termín používaný v politickém a právním kontextu k popisu území, nad nímž stát vykonává svou suverenitu a u kterého má právo rozhodovat o vlastnictví, správě a využívání. Státní území je vytvořeno kombinací přírodních hranic, které zahrnují pevninské, námořní a vzdušné prostory, a politických hranic, které jsou stanoveny mezinárodním právem a smlouvami. Státní území je důležitým prvkem suverenity státu, který mu umožňuje vykonávat exkluzivní kontrolu a pravomoci nad jeho územím. Součástí státního území jsou také vnitřní vody, přírodní zdroje a další prvky, které jsou obvykle považovány za majetek státu. V České republice je státní území definováno Ústavou a zahrnuje území celého státu, včetně pevninských oblastí, vnitřních vod a vzdušného prostoru. Česká republika má také svá zahraniční státní území, kterými jsou české ambasády a konzuláty v jiných zemích. Státní území je důležitým právním a politickým konceptem, který umožňuje státu uplatňovat svou moc a zabezpečovat své zájmy na daném území. Zároveň státní území slouží jako základní kritérium pro určení mezinárodního práva a vztahů mezi státy.

Mapa světa s vyznačením hranic území jednotlivých států (stav k roku 2009). Státní území je konstitutivním prvkem státu, bez něj by stát nemohl existovat. Dalšími takovými prvky jsou obyvatelstvo nebo státní moc. Státní území ohraničuje státní hranice.

Vymezení státního území

Mezinárodní právo nestanoví žádné požadavky na velikost státního území, aby mohlo jít o stát funkční a mezinárodním společenstvím uznávaný. Existují tak státy veliké, jako je např. +more Rusko nebo Čína, i tzv. mikrostáty s územím minimálním, např. Lichtenštejnsko nebo Vatikán. Státní území je třírozměrný prostor, tvoří ho jak suchozemský povrch a vodní hladiny, tak prostor nad i pod zemským povrchem (zemské nitro a vzdušný prostor). Jeho součástí ale nejsou lodi a letadla mimo něj, ačkoli nad nimi vykonává tzv. územní výsost.

Způsoby nabytí a pozbytí státního území

Státní území může stát nabýt prvotně (originárně) nebo odvozeně (derivativně). Originární je nabytí „země bez pána“ (terra nullius), a to prvotní okupací či rozšířením státní suverenity nad zemský přírůstek (např. +more poldery v Nizozemí). Za terra nullius se v minulosti chápala především území v Africe, Austrálii či Americe, které ačkoli byly osídleny, tak nebyly považovány za území ovládaná určitým státem. Dnes již takové nabytí není reálné, protože u území Antarktidy bylo dohodnuto jeho ponechání jako nadnárodního území vědeckým účelům a protože dna oceánů nebo kosmický prostor a nebeská tělesa jsou brána za společné dědictví lidstva.

Derivativně se nabývá území, které již podléhalo státu jinému. Je to možné: * cesí (postoupením) - mezinárodní smlouvu jeden stát převede část svého území na stát jiný, jak tomu bylo např. +more v případě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu ze strany Československa v roce 1945 * adjudikací (přisouzením) - stát nabyde dané území na základě rozhodnutí mezinárodního orgánu, tak např. získalo Československo v roce 1920 část Těšínska * vydržením - jestliže stát vykonává svou moc nad částí území cizího státu dlouhodobě a s úmyslem zde vystupovat jako suverén; někdy je bráno za nabytí originární Dříve se za dovolený způsob nabytí považovala i anexe, tedy násilné a jednostranné připojení části území státu, který byl vojensky poražen. Dnes však již jde díky čl. 2 odst. 4 Charty OSN o nedovolený způsob.

Kromě uvedeným způsobů a kromě zániku celého státu pak může dojít ke ztrátě státního území i derelikcí, tedy pokud dosavadní suverén určité území opustí s úmyslem se ho definitivně vzdát, tím by se z daného území stalo „území bez pána“. Ztrátou také může být secese (odtržení), jestliže se na části státního území vytvoří stát jiný (např. +more odtržení Bangladéše od Pákistánu v roce 1971).