Cesko.wiki Tajga
Author
Albert FloresSeverský jehličnatý les - tajga (zeleně). Sibiřská tajga v Krasnojarském kraji v Rusku Severský jehličnatý les neboli tajga je název biomu, který se vyskytuje především v severních zeměpisných šířkách. Jedná se o zpravidla jehličnaté lesy, s jen malou příměsí odolných listnatých stromů. Nejvíce takových lesů se vyskytuje v Kanadě a především na Sibiři, odkud pochází i místní název tajga. Obecně vzato jsou to oblasti, které mají převahu srážek nad výparem, dlouhé studené zimy a krátké, i když poměrně teplé léto. Dřeviny tajgy jsou schopny přetrvat i výrazný chlad, a vyskytují se tak i v oblastech s věčně zmrzlou půdou.
Obecná charakteristika
Tajga se vyskytuje především na Sibiři, zejména v její střední a východní části, dále ve Skandinávii, poloostrově Kola, ve Finsku a v Karélii a v severozápadním Rusku, Na americkém kontinentu se vyskytuje ponejvíce v Kanadě a na Aljašce. +morejpg|náhled'>Pohled na tajgu ve Finsku Jezero v tmavé tajze Základní podmínkou pro rozšíření jehličnatých lesů je podnebí - především délka vegetačního období, kdy po dobu 1-4 měsíců průměrná teplota vzduchu přesahuje 10 °C. Na severu tajga přechází v tundru (přechodný pás s roztroušenou stromovou a keřovou vegetací se nazývá lesotundra), na jihu pak v biom smíšených a listnatých opadavých lesů, případně do chladné lesostepi. Díky velkému množství srážek a následné chemické reakci se spadaným jehličím vznikají podzolové půdy. Následně kyselá voda z půdy vymývá sloučeniny železa, které klesají níže a tvoří nepropustnou vrstvu. Na takových půdách se potom vytvářejí bažiny, močály a rašeliniště, které jsou pro severskou tajgu typické. Organická hmota je soustředěna jak v živých rostlinách, tak v odumřelé biomase. Významnou biologickou roli v cyklické obnově porostů tajgy hrají často i velkoplošné lesní požáry.
Flóra
Rostlinná složka tajgy je poměrně druhově chudá a dosti uniformní. Co do fyziognomie porostů lze rozlišit dva základní druhy tajgy. +more Takzvaná tmavá tajga se vyskytuje na vlhčích, živinami bohatších půdách, zpravidla mimo permafrost; jedná se o zapojené lesy s převahou smrků a jedlí a hustým, často neprostupným podrostem z keříčků různých druhů brusnic, vysokých bylin a bohatého mechového patra. Naproti tomu takzvaná světlá tajga pokrývá klimaticky extrémnější stanoviště např. ve vyšších horách, v oblastech s velkými výkyvy teplot (východní Sibiř), chudou či suchou půdou, rašeliništi nebo na permafrostu; v řídkém, někdy až parkově rozvolněném porostu dominují modříny, které tvoří i nejsevernější hranici lesa, a světlomilné borovice; významný je výskyt odolných drobných listnáčů a keříků, zvláště břízy, osiky a vrby. Společná pro všechny oblasti je přítomnost cirkumboreálních (obtočnových) vegetačních prvků. Světlá modřínová tajga v Jakutii.
Využití
Hospodářsky významný je lov kožešinové zvěře a těžba dřeva (především Skandinávie). Lidská sídla se v pásmu jehličnatých lesů vyskytují jen sporadicky, podobně i síť silnic a železnic není příliš rozvinutá. +more Hlavní roli hraje letecká a vodní doprava. V těžbě nerostných surovin je nejvýznamnější ropa a zemní plyn na Sibiři a Aljašce.
V Česku
S jehličnatými lesy se setkáváme často mimo oblast jejich přirozeného výskytu (např. Česko, Švýcarsko, Rakousko), kde rostou ve vysokých nadmořských výškách nebo v podmáčených oblastech. +more Jde o tzv. klimaxové smrčiny, popř. rašelinné smrčiny a podmáčené smrčiny. Někdy se tyto porosty označují i pojmem horská tajga, ovšem většina jehličnatých lesů je v Evropě pěstována uměle.
V Česku je kromě horské tajgy podle biologických průzkumů izolovanou oblastí tajgy území v oblasti Ralska, mezi Českou Lípou, Doksy, Stráží pod Ralskem a Bakovem nad Jizerou. Podle archeologa Petra Meduny specifický ráz místní krajiny souvisí s relativní neúspěšností +more'>Přemyslem Otakarem II. založených měst Bezděz, Doksy a Kuřívody.