Array ( [0] => 14678587 [id] => 14678587 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Dekadence [uri] => Dekadence [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => Dekadence je estetický, literární i filozofický směr, který vychází z dekadentního období 19. století. Tento směr je charakterizován touhou po ztraceném ideálu, melancholií a pesimismem. Dekadentní tvorba se vyznačuje velkou důrazem na formu a styl, často využívá archaismů a neobvyklých metafor. V Českých zemích dekadence ovlivnila zejména lyrickou tvorbu a prózu, a to jak umělců v českém jazyce, tak i v překladech z dalších světových literatur. Mezi nejvýznamnější představitele české dekadence patří například Jaroslav Vrchlický, František Gellner a Stanislav Kostka Neumann. Dekadence má i své kritiky, kteří ji považují za degenerativní a odmítají její dominanci v umělecké tvorbě. [oai] => Dekadence je estetický, literární i filozofický směr, který vychází z dekadentního období 19. století. Tento směr je charakterizován touhou po ztraceném ideálu, melancholií a pesimismem. Dekadentní tvorba se vyznačuje velkou důrazem na formu a styl, často využívá archaismů a neobvyklých metafor. V Českých zemích dekadence ovlivnila zejména lyrickou tvorbu a prózu, a to jak umělců v českém jazyce, tak i v překladech z dalších světových literatur. Mezi nejvýznamnější představitele české dekadence patří například Jaroslav Vrchlický, František Gellner a Stanislav Kostka Neumann. Dekadence má i své kritiky, kteří ji považují za degenerativní a odmítají její dominanci v umělecké tvorbě. [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => [[Soubor:Jove_decadent.jpg|náhled|vpravo|Obraz ''Mladá dekadentka'' (''Jove decadent'', 1899), autorem je katalánský malíř [[Ramon Casas i Carbó]]]] [1] => [2] => '''Dekadence''' (z [[latina|lat.]] ''de-cadentia'' od ''cadere'', padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno '''dekadentní''', úpadkový. Pojem dekadence se objevil ve středověké latině, odkud přešel do většiny národních jazyků.{{Citace monografie [3] => | příjmení = Calinescu [4] => | jméno = Matei [5] => | titul = Five Faces of Modernity: Modernism, Avant-Garde, Decadence, Kitsch, Postmodernism [6] => | vydavatel = Duke University Press [7] => | místo = Durham [8] => | rok = 1987 [9] => | počet stran = 395 [10] => | strany = 151 [11] => | isbn = 978-0-8223-0767-9 [12] => }} Od raného novověku byl spojován zejména s představou kulturního a společenského úpadku, který podle historiků 18. a 19. století vedl k [[Pád Západořímské říše|rozpadu Římské říše]].{{Citace monografie [13] => | příjmení = Stableford [14] => | jméno = Brian M [15] => | titul = Glorious Perversity: The Decline and Fall of Literary Decadence [16] => | vydavatel = Wildside Press [17] => | místo = Cabin John [18] => | rok = 1998 [19] => | počet stran = 152 [20] => | strany = 6–7 [21] => | isbn = 978-0-8095-0908-9 [22] => }} Ve druhé polovině 19. století se pojmu začalo užívat i k označení tehdejšího výrazného myšlenkového a uměleckého proudu, postaveného kolem pocitů zmaru, smutku a nudy, ale také na přijímání a vytváření co nejrafinovanějšího umění. Životní styl dekadentů se vyznačoval sklony k [[esoterismus|okultismu]], extrémním podobám náboženství, užívání drog a nevázanému sexuálnímu životu.{{Citace sborníku [23] => | příjmení = Merhaut [24] => | jméno = Luboš [25] => | titul = „Vrchol a propast v jednom“: proměny dekadentních souřadnic v české literatuře přelomu 19. a 20. století [26] => | příjmení sestavitele = Urban [27] => | jméno sestavitele = Otto M [28] => | sborník = V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 [29] => | vydavatel = Obecní dům, Arbor Vitae [30] => | místo = Praha [31] => | rok = 2006 [32] => | počet stran = 409 [33] => | strany = 43 [34] => | isbn = 80-86339-35-1 [35] => }} [36] => [37] => Přestože je dekadence přelomu 19. a 20. století spojena především s literaturou, lze dekadentní díla nebo přinejmenším dekadentní prvky hledat také v ostatních uměleckých druzích, zejména ve výtvarném umění. K nejdůležitějším představitelům [[dekadence (literatura)|literární dekadence]] patřil francouzský spisovatel [[Joris-Karl Huysmans]], v Anglii působící tvůrcové [[Oscar Wilde]] a [[Algernon Charles Swinburne]] a v českém prostředí pak [[Arnošt Procházka]], [[Jiří Karásek ze Lvovic]] a [[Karel Hlaváček]].Merhaut (2006), s. 53–54. [38] => [39] => == Vývoj a charakteristika pojmu == [40] => [[Soubor:THOMAS_COUTURE_-_Los_Romanos_de_la_Decadencia_(Museo_de_Orsay,_1847._Óleo_sobre_lienzo,_472_x_772_cm).jpg|náhled|vpravo|Obraz ''[[Římané v době úpadku]]'' (''Les Romains de la décadence'', 1847), autorem je francouzský malíř [[Thomas Couture]]]] [41] => [42] => Ač je představa společenského a mravního úpadku od nepaměti přítomna v mnoha významných světových kulturách, mýtech a náboženských systémech (hinduistická [[Kalijuga]], pokles od [[Zlatý věk|Zlatého věku]] v řeckých mýtech a myšlení, svět upadlý do hříchu a neštěstí v křesťanství), je slovo dekadence jako synonymum pro úpadek a zkaženost výrazně mladší. Poprvé se objevilo teprve ve středověké latině, odkud později přešlo do většiny evropských jazyků. [43] => [44] => V 18. století se především ustálila představa o [[Pád Západořímské říše|rozpadu Římské říše]] jako o důsledku vojenské, kulturní a mravní dekadence, která byla podle dobových myslitelů nutným osudem každého mocného impéria. Klíčovým autorem byl v tomto ohledu [[Charles Louis Montesquieu]] – téměř veškerou budoucí interpretaci pádu Říma ovlivnil svou esejí ''Sláva a úpadek říše římské'' (''Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence'', 1734). V ní se pokoušel vysvětlit dekadenci a rozpad hodnot na chování některých nechvalně proslulých císařů, jako byl [[Nero]], [[Caligula]] nebo [[Heliogabalus]]. Na Montesquiea navázal především anglický historik [[Edward Gibbon]], když ve svém ''[[Úpadek a pád římské říše|Úpadku a pádu římské říše]]'' (''History of the Decline and Fall of the Roman Empire'', 1776–1789) spojil údajnou katastrofickou ztrátu římských občanských hodnot a ctností také s nástupem křesťanství a na dlouhou dobu vytvořil v historiografii představu o nešťastném, ale nevyhnutelném kulturním úpadku dokonalé římské civilizace. [45] => [46] => V průběhu 19. století začalo být označení „dekadence“ kromě úvah o společnosti užíváno také stále častěji v rámci umělecké kritiky. Francouzský autor a badatel [[Désiré Nisard]] je v roce 1834 použil k popisu textů, jež vnímal jako nadměrně vyumělkované a kladoucí větší důraz na použitý jazyk než na to, o čem pojednávají – šlo především o díla [[romantismus (literatura)|literárního romantismu]]. Ve druhé polovině 19. století se umělci a vzdělanci s tímto označením postupně začali ztotožňovat, mimo jiné díky [[Théophile Gautier|Théophilu Gautierovi]], který pojem využil v pochvalném smyslu ve své předmluvě k vydání [[Charles Baudelaire|Baudelairových]] ''[[Květy zla|Květů zla]]'' z roku 1868.{{Citace sborníku [47] => | příjmení = Denisoff [48] => | jméno = Dennis [49] => | titul = Decadence and aestheticism [50] => | příjmení sestavitele = Marshall [51] => | jméno sestavitele = Gail [52] => | sborník = The Cambridge Companion to the Fin de Siècle [53] => | vydavatel = Cambridge University Press [54] => | místo = Cambridge [55] => | rok = 2007 [56] => | počet stran = 266 [57] => | strany = 33 [58] => | isbn = 978-0-521-85063-6 [59] => }} Vznik dekadence jako uměleckého (zejména literárního) směru se nicméně pojí především s výsměšnou sbírkou „dekadentních básní“, uveřejněnou v roce 1885 [[Henri Beauclair|Beauclairem]] a [[Gabriel Vicaire|Vicairem]], a s následnou reakcí parodovaných básníků, kteří označení „dekadenti“ přijali za své.{{Citace sborníku [60] => | příjmení = Med [61] => | jméno = Jaroslav [62] => | titul = Symbolismus – dekadence [63] => | příjmení sestavitele = Med [64] => | jméno sestavitele = Jaroslav [65] => | sborník = Od skepse k naději: úvahy a studie o české literatuře [66] => | vydavatel = Trinitas [67] => | místo = Svitavy [68] => | rok = 2006 [69] => | počet stran = 245 [70] => | strany = 25 [71] => | isbn = 80-86885-04-6 [72] => }} [73] => [74] => Dekadentní myšlení vycházelo z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například [[Arthur Schopenhauer]] a do jisté míry i [[Søren Kierkegaard]] nebo [[Friedrich Nietzsche]]. Avšak i ti myslitelé 19. století, kteří byli v jádru optimističtí a věřili v pokrok, jako například pozitivista [[August Comte]] nebo utopický socialista [[Charles Fourier]], často označovali svou dobu za éru přechodu, krize či dočasného úpadku.{{Citace monografie [75] => | příjmení = Swart [76] => | jméno = Koenraad W [77] => | titul = The Sense of Decadence in Nineteenth-Century France [78] => | vydavatel = Springer Science & Business Media [79] => | místo = Dordrecht [80] => | rok = 2013 [81] => | počet stran = 272 [82] => | strany = ix–x [83] => | isbn = 978-94-011-9673-4 [84] => }} V [[literatura|literatuře]] se dekadentní postoj projevuje zejména [[pesimismus|pesimistickými]] náladami, pocity zmaru, [[morbidita|morbiditou]], [[mysticismus|mysticismem]], erotickou přesyceností, ale i [[narcismus|narcismem]]. K životu dekadentů se často vázalo [[bohémství]], [[satanismus]], nevázaný [[Pohlavní styk|sex]] nebo [[alkoholický nápoj|alkohol]], [[opium]] a jiné drogy. [85] => [86] => Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. „Lartpourlartismus“ (z francouzského „l'art pour l'art“, tedy „umění pro umění“), se stal jedním z hesel dekadence, podobně jako představa „čistého umění“. Tento kult neuznával kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné. Jednalo se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nešlo o umění, které vyžadovaly nejširší vrstvy společnosti. Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (v tomto bodě se dekadence protíná se [[symbolismus|symbolismem]]). Významným fenoménem byl též [[dandy]]smus, vyznačující se důrazem na fyzický vzhled, oblékání a vystupování ve společnosti. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v římskokatolickém i pohanském náboženství, ve východní moudrosti, v [[esoterismus|okultismu]] a podobně.{{Citace sborníku [87] => | příjmení = Thompson [88] => | jméno = Hannah [89] => | titul = Decadence [90] => | příjmení sestavitele = Burgwinkle [91] => | jméno sestavitele = William [92] => | příjmení sestavitele2 = Hammond [93] => | jméno sestavitele2 = Nicholas [94] => | příjmení sestavitele3 = Wilson [95] => | jméno sestavitele3 = Emma [96] => | sborník = The Cambridge History of French literature [97] => | vydavatel = Cambridge University Press [98] => | místo = Cambridge [99] => | rok vydání = 2011 [100] => | isbn = 978-0-521-89786-0 [101] => | strany = 545 [102] => | počet stran = 755 [103] => }} [104] => [105] => == Dekadence v literatuře == [106] => [[Soubor:Portrait of Oscar Wilde.jpg|náhled|vpravo|[[Oscar Wilde]], v Anglii působící dekadentní spisovatel, dramatik a [[dandy]] irského původu]] [107] => [108] => {{Podrobně|Dekadence (literatura)}} [109] => [110] => === Světová literatura === [111] => Literární dekadence byla velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní spisovatele se počítají [[Joris Karl Huysmans]], [[Joséphin Péladan]], [[Jean Lorrain]] nebo [[Rachilde]], v širším pojetí také [[Paul Verlaine]], [[Tristan Corbière]] nebo [[Stéphane Mallarmé]]. V německy mluvící oblasti je mezi ně řazen [[Hugo von Hofmannsthal]], [[Rainer Maria Rilke]], [[Thomas Mann|Thomas]] a [[Heinrich Mann]], v Polsku [[Stanisław Przybyszewski]], v Rusku například [[Fjodor Sologub]], v Anglii [[Oscar Wilde]], [[Algernon Charles Swinburne]] a jiní. [112] => [113] => Za „bibli dekadence“ byl považován román ''[[Naruby]]'' (1884) Jorise-Karla Huysmanse. Kniha představila svého zjemnělého protagonistu, Jeana Floressase des Esseintes, jako prototyp dekadentního antihrdiny se zálibou v umění, květinách, parfémech a artificialitě.{{Citace sborníku [114] => | příjmení = Thompson [115] => | jméno = Hannah [116] => | titul = Decadence [117] => | příjmení sestavitele = Burgwinkle [118] => | jméno sestavitele = William [119] => | příjmení sestavitele2 = Hammond [120] => | jméno sestavitele2 = Nicholas [121] => | příjmení sestavitele3 = Wilson [122] => | jméno sestavitele3 = Emma [123] => | sborník = The Cambridge History of French literature [124] => | vydavatel = Cambridge University Press [125] => | místo = Cambridge [126] => | rok vydání = 2011 [127] => | isbn = 978-0-521-89786-0 [128] => | strany = 544 [129] => | počet stran = 755 [130] => }} [131] => [132] => === Česká literatura === [133] => Předzvěsti dekadence se v českém prostředí začínaly projevovat již od konce 70. let 19. století. Za dílo, které již částečně obsahuje dekadentní motivy, je možné považovat například melancholickou sbírku ''Imortely'' (1879) [[Irma Geisslová|Irmy Geisslové]].{{Citace sborníku [134] => | příjmení = Dražná [135] => | jméno = Helena [136] => | titul = Irma Geisslová – předchůdkyně české dekadence? [137] => | příjmení sestavitele = Fedrová [138] => | jméno sestavitele = Stanislava [139] => | příjmení sestavitele2 = Jedličková [140] => | jméno sestavitele2 = Alice [141] => | sborník = Legendy a mýty české a slovenské literatury [142] => | vydavatel = Ústav pro českou literaturu AV ČR [143] => | místo = Praha [144] => | rok = 2008 [145] => | počet stran = 200 [146] => | strany = 69–70 [147] => | isbn = 978-80-85778-58-8 [148] => }} [[František Xaver Šalda|Šalda]] označil za „prolog dekadence“ vrcholná díla [[Julius Zeyer|Zeyerova]].{{Citace sborníku [149] => | příjmení = Med [150] => | jméno = Jaroslav [151] => | titul = Česká symbolistně-dekadentní literatura [152] => | příjmení sestavitele = Čornej [153] => | jméno sestavitele = Petr [154] => | příjmení sestavitele2 = Hrabáková [155] => | jméno sestavitele2 = Jaroslava [156] => | příjmení sestavitele3 = Janáčková [157] => | jméno sestavitele3 = Jaroslava [158] => | sborník = Česká literatura na předělu století [159] => | vydavatel = H&H [160] => | místo = Jinočany [161] => | rok = 2001 [162] => | počet stran = 303 [163] => | strany = 45 [164] => | isbn = 80-86022-82-X [165] => }} [166] => [167] => Tribunou skutečné české dekadence se pak stal časopis ''[[Moderní revue]]'' (1894–1925), založený [[Arnošt Procházka|Arnoštem Procházkou]] a [[Jiří Karásek ze Lvovic|Jiřím Karáskem ze Lvovic]]. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také [[Karel Hlaváček]] a [[Hugo Kosterka]]. Kromě českých dekadentních prací zpřístupňoval časopis prostřednictvím překladů i díla významných zahraničních osobností, například [[Charles Baudelaire|Baudelaira]] nebo [[Stanisław Przybyszewski|Przybyszewského]].{{Citace sborníku [168] => | příjmení = Janáčková [169] => | jméno = Jaroslava [170] => | odkaz na autora = Jaroslava Janáčková [171] => | titul = Od romantismu do symbolismu [172] => | příjmení sestavitele = Lehár [173] => | jméno sestavitele = Jan [174] => | příjmení sestavitele2 = Stich [175] => | jméno sestavitele2 = Alexandr [176] => | odkaz na sestavitele2 = Alexandr Stich [177] => | příjmení sestavitele3 = Janáčková [178] => | jméno sestavitele3 = Jaroslava [179] => | odkaz na sestavitele3 = Jaroslava Janáčková [180] => | příjmení sestavitele4 = Holý [181] => | jméno sestavitele4 = Jiří [182] => | odkaz na sestavitele4 = Jiří Holý (literární teoretik) [183] => | sborník = Česká literatura od počátků k dnešku [184] => | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny [185] => | odkaz na vydavatele = Nakladatelství Lidové noviny [186] => | místo = Praha [187] => | rok vydání = 2006 [188] => | isbn = 978-80-7106-308-7 [189] => | strany = 391 [190] => | počet stran = 1058 [191] => }} [192] => [193] => Jedinou básnickou sbírkou Arnošta Procházky se stalo ''[[Prostibolo duše]]'' (1894), Jiří Karásek ze Lvovic publikoval mimo jiné sbírku ''Zazděná okna'' (1894) nebo román ''[[Gotická duše]]'' (1900). K českým dekadentním literátům patřili též [[Karel Kamínek]], [[Louis Křikava]], [[Jan Opolský]], [[Miloš Marten]], [[Arthur Breisky]] a mnozí další. [194] => [195] => == Dekadence ve výtvarném umění == [196] => [[Soubor:Karel_Hlaváček,_Vyhnanec_(1896-1897).jpg|náhled|vpravo|[[Karel Hlaváček|Hlaváčkova]] kresba nazvaná [[Vyhnanec (Karel Hlaváček)|Vyhnanec]] (1896–1897) vznikla jako ilustrace k [[Arnošt Procházka|Procházkově]] sbírce ''[[Prostibolo duše]]'' (1895)]] [197] => [198] => Na rozdíl od literatury nevzniklo ve světovém ani českém výtvarném umění organizované dekadentní hnutí, ačkoliv četná díla izolovaných tvůrců z přelomu 19. a 20. století jsou k tomuto uměleckému směru přiřazována.{{Citace sborníku [199] => | příjmení = Urban [200] => | jméno = Otto M [201] => | titul = V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 [202] => | příjmení sestavitele = Urban [203] => | jméno sestavitele = Otto M [204] => | sborník = V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 [205] => | vydavatel = Obecní dům, Arbor Vitae [206] => | místo = Praha [207] => | rok = 2006 [208] => | počet stran = 409 [209] => | strany = 64 [210] => | isbn = 80-86339-35-1 [211] => }} Ze světových tvůrců může být jmenován například [[Gustave Moreau]], [[Gustav Klimt]] nebo [[Félicien Rops]]. Často se tak děje na základě spojení jejich děl s literaturou – Klimtův obraz Judity s hlavou Holofernovou (1901) tvoří obdobu spisovatelské fascinace osobností [[Salome (dcera Herodiadina)|Salome]] (například u [[Oscar Wilde|Wildea]]), obrazy Moreaua a dalších malířů jsou předmětem protagonistovy fascinace v románu ''[[Naruby]]'', Félicien Rops vytvořil obraz na frontispis k posmrtnému vydání [[Charles Baudelaire|Baudelairových]] ''Trosek'' (''Les Épaves'', 1866) a podobně. Větší roli než výtvarný postup hraje při identifikaci dekadentního díla to, co je zobrazeno. V anglickém prostředí jsou za typickou ukázku výtvarné dekadence považována jednoduchá černobílá díla, jež vytvářel [[Aubrey Beardsley]] a jeho následovníci, tedy pravý opak přemrštěného a bohatého stylu psaní, v němž měli zálibu literární dekadenti.{{Citace sborníku [212] => | příjmení = Murray [213] => | jméno = Alex [214] => | příjmení2 = Hall [215] => | jméno2 = Jason David [216] => | titul = Introduction: Decadent Poetics [217] => | příjmení sestavitele = Murray [218] => | jméno sestavitele = Alex [219] => | příjmení sestavitele2 = Hall [220] => | jméno sestavitele2 = Jason David [221] => | sborník = Decadent Poetics: Literature and Form at the British Fin de Siècle [222] => | vydavatel = Palgrave Macmillan [223] => | místo = Houndmills [224] => | rok = 2013 [225] => | počet stran = 235 [226] => | strany = 8–9 [227] => | isbn = 978-1-137-34829-6 [228] => }} [229] => [230] => U českých malířů je možné dekadentní prvky hledat na některých obrazech [[Hanuš Schwaiger|Hanuše Schwaigera]], [[Maxmilián Pirner|Maxmiliána Pirnera]] či [[Jakub Schikaneder|Jakuba Schikanedera]]. Démoni a upíři objevovali na plátnech [[Jaroslav Panuška|Jaroslava Panušky]]; dále lze jmenovat [[František Kaván|Františka Kavána]] nebo [[Jan Preisler|Jana Preislera]], v krátkém období tvorby též [[Max Švabinský|Maxe Švabinského]]. Značný vliv měl [[Alfred Kubin]] a také okruh časopisu [[Moderní revue]], do kterého spadal předčasně zesnulý [[Karel Hlaváček]] či [[Hugo Steiner-Prag]]. Zejména pražští němečtí umělci, jako [[Rudolf Jettmar]] či [[August Brömse]], se inspirovali [[mnichov]]skou mytologickou, symbolistní a dekadentní malbou. Na české výtvarné tvorbě se ovšem ze zahraničních vlivů nejsilněji podepsala výstava děl [[Edvard Munch|Edvarda Muncha]] v roce 1905.Urban (2006), s. 65. [231] => [232] => České dekadentní [[sochařství]] reprezentuje v 90. letech 19. století dílo [[František Bílek (sochař, 1872–1941)|Františka Bílka]], po přelomu století pak sochy [[Quido Kocian|Quida Kociana]] a [[Jan Štursa|Jana Štursy]], ale také plastiky [[Ladislav Šaloun|Ladislava Šalouna]] a [[Bohumil Kafka|Bohumila Kafky]]. Česká dekadentní fotografie nalezla zastoupení ve snímcích [[František Drtikol|Františka Drtikola]].Urban (2006), s. 66. [233] => [234] => == Dekadence v hudbě == [235] => Přestože mnoho dekadentních tvůrců konce 19. století považovalo hudbu za ideální umělecký druh, je obtížné jasně vymezit, čím by se měla dekadentní hudba vyznačovat. Jednou z možností je položit důraz na její téma, zejména jde-li o adaptace literárních děl – příkladem může být [[Claude Debussy|Debussyho]] zhudebňování [[Paul Verlaine|Verlainových]] a [[Charles Baudelaire|Baudelairových]] básní nebo [[Richard Strauss|Straussova]] opera ''[[Salome (Strauss)|Salome]]'' (1905) vycházející z Wildeovy divadelní hry. Jinou možností je postavit do středu dílo [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]] a skladatelů na něj navazujících. Zejména Wagnerovy opery inspirovaly dekadentní tvůrce, z nichž někteří dokonce navštívili [[Bayreuth]].Murray, Hall (2013), s. 9. [236] => [237] => == Reference == [238] => [239] => [240] => == Externí odkazy == [241] => * {{Wikislovník|heslo=dekadence}} [242] => [243] => {{Autoritní data}} [244] => {{Portály|Literatura}} [245] => [246] => [[Kategorie:Literatura]] [247] => [[Kategorie:Umělecké směry]] [] => )
good wiki

Dekadence

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Charles Baudelaire','Karel Hlaváček','Oscar Wilde','Stanisław Przybyszewski','Jiří Karásek ze Lvovic','Algernon Charles Swinburne','Moderní revue','esoterismus','Naruby','Paul Verlaine','Arnošt Procházka','Pád Západořímské říše'

Esoterismus

Naruby