Array ( [0] => 15484000 [id] => 15484000 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Vokativ [uri] => Vokativ [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => '''Vokativ''' (zkratka ''VOC'', česky též '''volatel'''[http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=2338 Názvy mluvnických pádů, Naše řeč, volume 15 (1931), issue 6][http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=1778 Názvy mluvnických pádů, Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 9-10]) je [[mluvnický pád]], v [[čeština|češtině]] 5. v pořadí. [[Podstatné jméno]] ve vokativu (resp. celá [[Jméno (mluvnice)|jmenná skupina]] nebo [[zájmeno]]) označuje osobu, kterou mluvčí oslovuje. Při [[personifikace|personifikaci]] jej však lze použít i pro oslovení zvířat, věcí resp. dokonce abstrakt (např.: ''leť myšlenko …'') [1] => [2] => V nemnoha jazycích (včetně češtiny) je vokativ vyjádřen flexivním tvarem (tj. speciální pádovou koncovkou, nezřídka ovšem nulovou). Ve většině jazyků je však vokativ vyjadřován jinými prostředky, například pomocí různých částic: [[italština|italské]] „oh“, [[arabština|arabské]] '''يا''' ''já'', nebo pomocí jiných lexikálních prostředků, např. [[člen (mluvnice)|členem]] ([[aramejština]]) apod. Toto vyjádření může být buď jednoznačné a plně gramatikalizované (klasická arabština) a je pak často přímo označováno jako vokativ nebo volnější (záleží na mluvčím, zda jej použije). Běžné je také vyjádření oslovení slovosledem nebo [[Intonace (lingvistika)|intonací]] ([[angličtina]]). Tytéž prostředky se však používají i u jazyků s flexivním tvarem vokativu např. pro zdůraznění, nebo v případě, kdy tvar vokativu splývá se základním tvarem jména (viz např. [[latina|latinské]] a [[řečtina|řecké]] ''ó'', slovosled v češtině, apod.). [3] => [4] => == Vokativ v češtině == [5] => Český vokativ je pokračováním vokativu [[Praindoevropský jazyk|praindoevropského]], který původně existoval ve většině [[indoevropské jazyky|indoevropských jazyků]], dnes však pouze v některých [[slovanské jazyky|slovanských jazycích]], [[Baltské jazyky|baltských jazycích]], [[rumunština|rumunštině]] a [[novořečtina|novořečtině]]. [6] => Mezi základní rysy indoevropského vokativu patří: [7] => [8] => * vokativ je omezen jen na podstatná a [[Přídavné jméno|přídavná]] jména (neexistuje např. pro zájmena{{Chybí zdroj}}) [9] => * nemá speciální flexivní tvar u jmen středního rodu (tj. = nominativ) [10] => * u maskulin a feminin má speciální flexivní tvar jen v jednotném čísle (singuláru), v plurálu (a dříve i v duálu) je shodný s [[nominativ]]em (a vyjadřuje se jinými prostředky) [11] => [12] => Hláskovým vývojem došlo v češtině ke splynutí tvaru nominativu a vokativu i u jmen vzoru ''růže'', ''soudce'' a dalších izolovaných jmen (např. ''paní'') a především ke splynutí obou tvarů u přídavných jmen (stažením složené deklinace a zánikem jmenné). [13] => [14] => Z historického hlediska se v češtině používají tyto typy [[Koncovka (mluvnice)|koncovek]] vokativu: [15] => [16] => ; vokativ o-kmenů (e) : původní u většiny jmen mužského rodu. Existuje v nezměněné podobě od praindoevropského sanskrtu (tj. minimálně 5 000 let) a je např. shodný s řečtinou (''kyrie''), latinou (''domine'') česky ''pane'' [17] => ; vokativ u-kmenů (u/i): původní jen u tvaru ''synu''. V nové češtině je však užíván i u jmen mužského rodu zakončených na hlásky ''k'', ''g'' resp. ''h'', neboť použití původního ''e'' vedlo ke změně kmene (původně ''vlče'' dnes ''vlku'', ale stále ''bože'' a ''člověče''). Původem u-kmenové je i zakončení ''i'' u měkkých mužských vzorů (''příteli'', ''stroji''). [18] => ; vokativ a-kmenů (o): původní u ženských vzorů 'žena' a 'růže' (zde došlo ke splynutí). Také u mužského vzoru ''předseda'' a ''soudce'' (zde opět splynutí s nominativem). [19] => ; vokativ i-kmenů (i): původní i ženského vzoru ''kost'' a také u novějšího vzoru ''píseň''. [20] => [21] => Vokativ je v češtině dosud živý, a to i v hovorovém jazyce. Je také relativně ustálený a jeho tvary v hovorovém jazyce se shodují s jazykem spisovným. Jedinou výjimkou jsou hovorové tvary typu ''soudče'', kde se projevuje vliv měkčícího '''e ''' o-kmenů (důvodem je zde sekundární odlišení nominativu a vokativu). [22] => [23] => Vývojově nejednoznačný tvar je u jmenných skupin tvořených oslovením ''pane'' a příjmením (resp. i jiným osobním jménem). Původní tvar vyžadoval vokativ v obou jménech např. ''pane Nováku''. Postupně se stále více prosazuje tvar s vlastním jménem v nominativu např. ''pane Novák''.{{Doplňte zdroj}} Téměř důsledně se nový tvar používá u jmen cizích a u jmen, u nichž by docházelo ke změně kořenové souhlásky např. ''pane Langr'' oproti ''pane Langře''.{{Doplňte zdroj}} U ostatních jmen (a především např. titulů) je výrazněji hovorové ('''pane doktor'''). [24] => [25] => == Vokativ v jiných jazycích == [26] => Ve [[slovanské jazyky|slovanských jazycích]] jsou jak jazyky, které zachovaly původní flexivní vokativ (= 5. pád), tak i jazyky, kde se zachoval jen v reliktech (a vokativ se tam vyjadřuje nominativem a nelexikálními prostředky). [27] => [28] => Do první skupiny patří kromě češtiny i [[polština]], [[lužická srbština]], [[ukrajinština]] a [[jihoslovanské jazyky]] (včetně [[slovinština|slovinštiny]]). Tvary jsou podobné češtině (tj. jsou historické) ale často jsou jinak distribuovány. [29] => [30] => Do druhé skupiny patří především [[ruština]], [[slovinština]] a [[slovenština]]. Zde se zachovaly jen některé reliktní tvary chápané jako [[citoslovce]] (např. ''bože''). V obou jazycích se však v hovorové řeči používají novotvary u některých křestních jmen (nejsou však ještě plně gramatikalizovány). V ruštině jsou to tzv. krátké tvary (vokativ: ''Len'' od ''Lena'', ''Miš'' od ''Miša''), ve slovenštině tvary se zakončením 'i' (např. ''Zuzi'' od ''Zuza''). Tvary s ''i'' se vyskytují i v hovorové češtině (''mami'', ''babi''). [31] => [32] => Pokud jde o [[baltské jazyky]], v [[Litevština|litevštině]] je zachován flexivní vokativ v plném rozsahu, v [[Lotyština|lotyštině]] spočívá u jednotného čísla většinou jen v odsunutí koncovky, jindy v použití koncovky akuzativu, řidčeji nominativu; v množném čísle je pak shodný s nominativem. [33] => [34] => == Související články == [35] => * [[Skloňování]] [36] => * [[České skloňování]] [37] => * [[Podstatné jméno|Podstatná jména]] [38] => * [[Česká podstatná jména]] [39] => [40] => == Reference == [41] => [42] => [43] => == Externí odkazy == [44] => * {{Commonscat}} [45] => * {{Wikislovník|heslo=vokativ}} [46] => {{Pahýl}} [47] => [48] => {{Mluvnické pády}} [49] => {{České skloňování}} [50] => {{Autoritní data}} [51] => [52] => [[Kategorie:Pády]] [] => )
good wiki

Vokativ

Vokativ (zkratka VOC, česky též volatel) je mluvnický pád, v češtině 5. v pořadí.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'slovanské jazyky','Podstatné jméno','slovinština','nominativ','latina','řečtina','Praindoevropský jazyk','indoevropské jazyky','Baltské jazyky','novořečtina','lužická srbština','Koncovka (mluvnice)'

Latina

Nominativ

Novořečtina

Novořečtina je formální a umělý jazyk, který byl vyvinut v 19.

Řečtina

Řečtina je jazyk, který patří mezi indoevropské jazyky a je oficiálním jazykem Řecka a Kypru.

Slovinština